neděle
V Bombaji jsme přistáli velice brzy ráno, bylo asi 5 hodin. Hned jsem se šla převléct z teplého středoevropského oblečení, Ondra mezitím klíčem upiloval stahovací pásek, aby se dostal do zavazadla. (Jeho zavírací nožík velikosti přívěsku na klíče, který pražskou bezpečnostní kontrolou prošel bez problémů, mu zabavili v Istanbulu.) Vystáli jsme obrovskou frontu u pasové kontroly a zjistili jsme, že všichni úředníci jsou komisní, žádný neodpoví na pozdrav a neusměje se. Nicméně potřebné razítko nám dali. U příslušného okénka na letišti jsme si koupili předplacený taxík. Funguje to tak, že člověk zaplatí pevně danou cenu do určité oblasti města, dostane lístek s číslem taxíku, který si najde venku, odevzdá taxikáři lístek a je odvezen na místo. Stálo to sice 700 rupií, což je na zdejší poměry hodně, ale zase jsme se hladce dostali tam, kam jsme potřebovali. Už jsme seděli v autě a ještě jsme ani neodjeli z letiště, když jsme se poprvé setkali s místní realitou. Do otevřeného okénka taxíku se naklonila paní s miminem v náručí a žebrala. Neměli jsme jí co dát. Místo na žebrání je to dobré, cizinec přiletí a má soucit, ale většinou ještě nemá drobné, takže zas tak výhodné místo to není.
Cesta do města trvala možná hodinu. Do očí nás trochu štípal hustý nahnědlý vzduch. Požádali jsme taxikáře, aby nám zastavil před nádražím Victoria Terminus neboli SíEsTý, jak oni říkají. Už v letadle jsme se totiž rozhodli, že první dny nestrávíme v Bombaji, jak jsme původně plánovali, ale někde u moře. Nejdříve ze všeho jsme se ale stejně vydali na hlavní nádraží, abychom si koupili jízdenku k odjezdu z Bombaje za několik dní. Chtěli jsme mít jistotu, že se do toho vlaku vůbec dostaneme. Nebylo to úplně jednoduché, ale nakonec jsme to díky informacím z Lonely Planet a mému vlakovému taháku (pečlivě doma připravenému) zvládli. (Podařilo se to také díky tomu, že byla neděle ráno a klid, ale to jsme ještě nevěděli. Zjistili jsme to až později, na jiných nádražích a v jiné dny. Prozatím jsme si mysleli, že jsme fakt dobří.) Takže jsme byli vybaveni jízdenkou do Bhópálu a měli jsme pár dní čas na pláže jižně od Bombaje.
Pěšky jsme se přesunuli od nádraží ke Gateway of India, což je takový monumentální kamenný imperiální oblouk na břehu moře, který vystavěli Britové v roce 1911 na počest britského krále George V. Bylo asi devět hodin ráno a stahovaly se tam davy lidí. Většinou to byli Indové, očividně turisté z jiných končin Indie. Chvíli jsme tam chodili, civěli a odháněli desítky fotografů. Na krku měli otřískané foťáky a v batohu přenosné tiskárny na baterie a nabízeli nám, že nás vyfotí. Příval dojmů, barev, zvuků a pachů byl tak silný, že jsem ani nevěděla, co fotit. Ondra sice foťák vyndal, ale i on říkal, že je toho na něj moc.
Dali bychom si něco k jídlu (snídaně v letadle nebyla), ale kupodivu a navzdory tomu množství lidí tam byl jenom jediný stánek, kde prodávali něco jako občerstvení. Nezdálo se nám to moc důvěryhodné a byli jsme dost ostražití, abychom nesnědli něco, co by třeba mohlo způsobit potíže. Indové jsou asi zvyklí nosit si svoje jídlo nebo co. Když jsem ale hledala něco k snědku, objevila jsem místo, kde prodávali jízdenky na loď, kterou jsme chtěli odplout. Hned jsem je koupila. Loď měla vyplout asi za 45 minut. Chvíli jsme ještě marně hledali nějaké jídlo a potom už jsme se postavili do obrovské fronty lidí čekajících na tu loď. Nevěřila jsem, že se na ni dostaneme, ale z nějakého důvodu se později těsně u vstupu na loď utvořila ještě jiná, kratší fronta, ke které jsme se mazaně připojili a na plavidlo pronikli. Na lodi byly mraky lidí a jako občerstvení tam prodávali jenom solené brambůrky. Blížilo se poledne, naposledy jsme jedli někdy v noci v letadle a byli jsme hladoví, tak jsem nám koupila dva pytlíky brambůrků, které za normálních okolností vůbec nekupuju.
S Ondrou se dal do řeči nějaký Ind, který pěl chválu na pobřeží, kam máme namířeno. Doporučil nám dvě místa, my jsme si ta jména zapsali na ústřižek od palubní vstupenky a dobře jsme udělali, protože tato informace se nám o dva dny později hodila.
Kdo se nestrká, nejede…
Asi po hodině loď přistála a všichni se vyhrnuli ven. Byl to masakr, tělo na tělo, Indové se hrozně tlačí a není jim to vůbec divný. Museli jsme přejít asi 200 metrů od mola k místu, kde stály dva autobusy. Do nich se namačkali všichni, kteří vystoupili z lodi. Bylo to doopravdy hustý, byli jsme tam jediní bílí a ještě s těma báglama… nebylo kam si sednout, lidi se mačkali, ale byli milí. Po chvíli se ukázalo, že je vzadu jedno místo volné, tak jsem nakonec seděla mezi dvěma indickými babkami v pestrých sárí. Ondra stál celou cestu a usínal visíce na madlech, ale prý ho to bavilo. Asi po hodině jsme vystoupili v malém venkovském městě, Alibagu. Když řidič couval na stanoviště, měl zvenku pomocníky, začali jsme jim říkat bouchači. Mlátili zezadu ze strany do autobusu a tím mu naznačovali, kam má točit volantem.
Takže jsme tedy byli in the middle of nowhere (přesněji řečeno ve venkovském městečku asi 100 kilometrů jižně od Bombaje) a chtěli jsme ještě dál na jih. Koupili jsme si trs banánů a šli hledat autobus do Murudu. Našli jsme jej za chvíli. Cestou jsem se dívala, kde bych koupila indickou simkartu, ale nic jsem nenašla (a předtím v Bombaji taky ne).
Další přeplněný autobus nás za 100 rupií odvezl do vesnice Kašid, kde měla být podle informací z Lonely Planet pláž jako v Karibiku. No, nebyla to tak úplně pravda. Tedy vlastně byla, ale veškerá podobnost s Karibikem skončila tím, že tam bylo moře, písek a palmy. Pláž byla obrovská, ne moc čistá, moře zkalené a na pláži asi tisíc lidí. Uvědomili jsme si, že je to asi oblíbené letovisko obyvatel Bombaje.
První postřehy z pozorování lidí: Chlapi chodí oblečení v tesilkách nebo džínách, ale ženské zásadně v pestrém sárí, na rukou i na nohou nosí spoustu náramků a prstenů. Skoro všechny mají v levé části nosu nějaký malý kamínek, některé i docela velký kroužek. Všichni nosí hodně ošlapané, nehezké a očividně nekvalitní boty. Snad jeden člověk ze sta má na nohou něco, co by se dalo považovat podle našich měřítek za běžnou botu. Ty ostatní jsou strašlivé křápy. Anglicky nemluví tolik lidí, jak jsem si myslela, na venkově jenom mladí (asi jako u nás).
Byli jsme unavení (podle středoevropského času bylo asi osm hodin ráno a v letadle jsme téměř nespali). Našli jsme si místo na kraji pláže pod stromem, kde bylo nejméně odpadků, lehli na zem s batohy pod hlavou a usnuli. Vzbudila jsem se asi za hodinu, Ondra ještě spal. Kolem 16.30 jsem ho probudila, bylo na čase hledat nějaké ubytování. Vesnice byla bohužel plná, protože byl víkend před koncem roku a přijelo hodně lidí z Bombaje.
Tak si ten drahý pokoj strčte…
Nenašli jsme levnější bydlení než za 2000 rupií, a přitom to byly dost bídné špeluňky. Několikrát jsme řekli, že je to drahé, a šli jsme dál. Majitelé nás kupodivu nezdržovali, ať nechodíme pryč, a nevolali na nás, že teda sleví. Docela sveřepě si stáli na svém. Na pátém místě už hrozilo, že asi zatmíme, nebo si usteleme na pláži. Majitel byl naštěstí ochotný smlouvat a nakonec jsme se dohodli na 1500 rupií za pokoj a noc. Napadlo nás, že nás možná berou na hůl, protože jsme bílí, ale nebylo to tak. Byli jsme svědky toho, jak platil chlapík z vedlejšího pokoje, byl to Ind, a taky od něj chtěli patnáct set. Prostě to asi byla tamní běžná cena. Pokoj za to ale nestál: byl mrňavý a koupelna špinavá, ale už nám docela teklo do bot a jinou možnost jsme neměli, tak jsme to na jednu noc vzali.
Odhodili jsme batohy a šli ještě jednou k moři v domnění, že uvidíme západ slunce. Namísto rudého kotouče pomalu se nořícího do oceánu jsme pozorovali, jak se slunce pomalu rozpustilo ve špinavém vzduchu nad obzorem. Potom byl čas sehnat něco k večeři. Byla jsem velmi překvapená, že navzdory tomu velkému počtu lidí tam bylo málo restaurací (nebojím se napsat, že prakticky žádné), stánky u moře prodávaly jenom čipsy a sladkosti, nikde se nevařilo. Ve srovnání třeba s Thajskem velká bída. Byla už tma, když jsme nakonec usedli v takové jakési šopě, hospodou ani restaurací bych to rozhodně nenazvala. Měli tam špinavé plastové židle a stoly s umakartovými ubrusy, byli jsme jediní hosté. Místní lidi byli ochotní nám připravit chicken thali s čapati a rýží. Asi za půl hodiny přinesli nerezový tácek, na něm hozená dvě kolečka rajčat a kousek cibule, vedle toho položené tři placky a miska s červenou omáčkou, ve které plavaly kousky kuřecího masa, některé i s kostmi. Rýže k tomu byla hotová asi o deset minut později, když už jsme to měli všechno skoro snězené. Bylo to hodně pálivé a rozhodně to nebylo dobré, ale byli jsme hladoví. Ty kosti v mase nás docela znechutily, bylo to první a poslední jídlo s masem, které jsme v Indii jedli. Po několik následujících týdnů jsme byli vegetariáni. Celá večeře stála 260 rupií, to je asi 80 korun.
Do našeho pokoje jsme se vrátili kolem osmé hodiny a neměli jsme sílu na nic jiného než na sprchu a pád do postele. Uvědomila jsem si, že to byl hodně náročný den: přesun z Evropy s minimem spánku, přesuny v Bombaji, hledání nádraží a složitá cesta k jízdence (vítězná, to považuju za úspěch), orientace ve městě, které má víc obyvatel než naše republika, nalezení toho jediného správného místa k odplutí tam, kde jsme chtěli být, přesun lodí a přeplněným autobusem na venkov, nalezení ubytování, první večeře v Indii a na místě, které zdaleka nebylo restaurací podle evropských měřítek… není divu, že jsem celou noc spala jako zabitá až do půl sedmé.
Cesty tam a zase zpátky 