Po příjezdu do tábora jsme se sbalili a vydali se pěšky do blízké masajské vesnice, kde bydlí náš skvělý masajský průvodce a kde máme po celý jeden den bydlet i my. Zjistili jsme také, že Oliver bude první bílé dítě, které tam kdy bylo.
Když jsme přicházeli do vesnice a přibíhaly k nám děti, vždycky se před námi zastavily a mírně sklonily hlavu. Jackson nám vysvětlil, že je máme pohladit po hlavičce a říct sope, to je pozdrav. Ty děti sklánějící hlavu byly tak dojemně pokorné a milé…
Přinesli jsme dětem dárky: nafukovací balónky, tužky, propisky a frisbee. Tušila jsem, že balónky nebudou mít dlouhou životnost, ale když jsem uviděla plot kolem vesnice z pichlavého roští, bylo mi jasné, že životnost balónků bude ještě mnohem kratší, než jsem předpokládala. Ale ty nejodolnější vydržely několik hodin.
Jackson nás naučil nás masajské pozdravy a představil nás svým příbuzným (ve vesnici bydlí jeho bratří a polobratři, jejich ženy a děti). Tohle jsme se od něj dozvěděli: ve vesnici žije 52 lidí, z toho asi 20 dětí, celá vesnice vlastní asi 100 krav a 200 ovcí a koz.
Ukázal nám chýši, kde budeme spát. Je to konstrukce z větví oplácaná kravskými lejny smíchanými s trávou, podepřená dřevěnými sloupky, s plochou hliněnou střechou a malými dřevěnými vstupními dveřmi. Okna tam nejsou, jen tři strategicky umístěné otvory velikosti dlaně, kterými jde dovnitř nepatrné množství světla.
Chýše patří jeho matce, ale matka většinou pobývá u některého ze svým osmi dětí, a proto v ní můžeme přebývat my. Uprostřed chýše je malé ohniště, po stranách malé palandy sloužící jako postele, jedna lavice, a to je všechno. Výška odpovídá dospělému člověku plus deset centimetrů navíc. Chýše prý stavějí ženy, trvá jim to asi měsíc, a životnost chýše je asi deset let. Potom musí postavit novou. Nová chýše je přesně stejná jako ta stará, a stejně je stavějí pořád dokola už spoustu generací. Nijak je nevylepšují.
Po chvíli nám přinesli jídlo. V temné chýší jsme ani neviděli, co to je, a možná to bylo dobře, protože jinak bychom měli problém vložit to do úst. Ještě předtím ale přinesli misku s teplou vodou, abychom si umyli ruce, protože oni jedí rukama. Jídlo bylo nějak fakt hnusné maso plné šlach nějaká dušená zelenina a kus vařené kukuřičné mouky. Člověk měl vzít do prstů tu kaši z mouky, namočit ji do toho druhého jídla a sníst. Byli jsme stateční snědli skoro všechno. Úpěnlivě jsem se v duchu modlila, aby to naše trávicí soustava zvládla a abychom se z toho nepo… a nepozvraceli.
Bojovníci se rozhodli, že Olivera naučí rozdělávat oheň tak, jak to dělají oni – třením dřevěné tyčky o kus olivového dřívka a přihazováním sloního trusu. Oliver to také zkoušel, ale moc mu to nešlo. Bojovníci mu dali za úkol, aby si to doma nacvičil. Oliver dostal potřebné nářadí i kus sloního trusu, aby mohl cvičit stylově.
Potom se nás zeptali, jestli se chceme obléct jako oni, že by pro nás měli úplně nové hadry, a když si je od nich koupíme, ukážou nám, jak se nosí. Chtěli za to sice 5000 šilinků, ale řekli jsme si, že za tu zábavu to stojí. Nějaký chlapík pomáhal s oblékáním Petrovi a nějaká mladá žena pomáhala mně. Nechala jsem si na sobě jen prádlo a opasek s pasem a dolary. Kolem pasu mi uvázala modrou plátěnou sukni nebo zástěru a uvázala tkaničkou. Bílý obdélníkový kus plátna svázala dvěma rohy a nasunula mi to kolem krku tak, že mi čouhala jedna paže, ten kus plátna mi kryl polovinu těla a sahal mi asi po kolena. Druhý, tentokrát oranžový kus plátna, mi po zasukování nasunula na druhé rameno, takže jsem už měla přikryté celé tělo. Kolem pasu mi upevnila široký kožený pás, byl dost nepohodlný. Třetí kus plátna mi přehodila kolem ramen a taky zavázala, takže jsem byla celá krytá. Asi po hodině mě ten opasek už hodně štval, tak jsem jej sundala a někam pověsila. Hned za mnou přišli, že se opravdu nesluší, aby vdaná žena s dítětem chodila BEZ opasku, takže jsme si jej zase upevnila.
Petra oblíkli do červených plátěných kusů látky a přes ramena mu přehodili takovou tu jejich krásnou výrazně barevnou deku, červenomodře kostkovanou. Takto vystrojení jsme se vydali na obhlídku stád.
Ukázali nám, kde mají pastviny, a viděli jsme asi desetileté kluky, kteří se celý den starají o stáda. Přitom si vymýšlejí hry, házejí oštěpem, lezou po stromech a sledují, jestli se neblíží lev, který by ohrozil stádo.
Viděli jsme taky nějakou kostru, a řekli nám, že je to zebra, kterou tam asi před dvěma měsíci zabil lev (bylo to tak 200 metrů od vesnice). Cestou zpátky jsme sbírali dříví pro večerní oheň.
Děti se na chvíli sesedly pod strom na louce kolem jedné maminky, která zrovna navlékala korálky. Navlékla Oliverovi náramek, aby se trošku více začal podobat místním dětem. Všichni si přitom povídali a vlastně ani nevadilo, že mluvili jinou řečí.
Po chvíli si k dětem přisedl i Petr a začal s nimi zpívat. Kluci něco předzpívali, Petr to zopakoval, všichni tleskali do rytmu a kluci se něčemu hrozně smáli – možná že schválně zpívali neslušná slova a bavili se, že je Petr opakuje. Nebo jim jenom přišlo legrační, jak se ti divní bílí lidi chovají.
Odpoledne si kluci hráli s frisbee, které jsme jim přivezli jako dárky. Bylo fakt legrační: Oliver volal na Petra „tati“, když mu házel nebo když chtěl, aby mu Petr přihrál. Velmi brzy asi dvacet malých Masajů zapojených do hry začalo na Petra volat „tati“.
Já jsem se tam motala kolem a fotila a pozorovala, ale po chvíli ke mně přišla asi dvouletá masajská holčička a fascinovaně mi zírala na ruce. Vzala mě za ruku a sledovala svou barvu a mou barvu a očividně nic nechápala, ale pořád mě držela za ruku a měla velký zážitek z toho, že se dotýká tak prapodivného bílého člověka, který s ní mluví přátelsky, i když mu nerozumí ani slovo.
Oliver běhal po louce s dětmi a my jsme zašli do našeho původního kempu pro peníze na ty jejich hadry. Byla to fakt docela absurdní situace, jak jsme tam šli mezi kempem a vesnicí v širé masajské krajině pod spalujícím africkým sluncem, a v tu chvíli Petr řekl, že tam jdeme omotaní do ubrusů jako dva blbci. Hystericky jsem se tomu smála několik minut a nedokázala jsem přestat.
Hned jak jsme přinesli peníze, jedna žena je vzala a šla za ně nakoupit kukuřičnou mouku – zdálo se nám, že na to dost čekali a potřebovali.
V podvečer nás pozvali do jedné chatrče, kde bojovníci dělali nějaký obřad a zpívali hrdinské písně. V chatrči byla tma a dusno, my jsme jim nerozuměli ani slovo, ale nepochybně se holedbali svými neohroženými činy. (Ty malé světlé body, které jsou vidět na horní fotce, jsou okénka, velká asi jako dlaň. Větší okna v masajských chýších nejsou.) Myslím, že u toho taky popíjeli nějaký kvašený mírně alkoholický nápoj, ale to už jsem tam nebyla – šla jsem se radši podívat, co dělají ženské. Doufala jsem, že to bude něco užitečného, a nemýlila jsem se…
Nabídla jsem se, že jim pomůžu při mytí nádobí. Všechno se odehrává venku před chatrčí. Do popraskaného a rozbitého plastového lavoru si nalily asi dva litry studené vody, do menšího kastrolu další vodu na oplachování. Jedna žena mi dala hadřík (při bližším pohledu jsem zjistila, že je to ustřižený rukáv od trička s dětským potiskem). Ukázala mi kousek mýdla a naznačila, že mám hadr namydlit a potom s ním umýt nádobí. Ona to umyté nádobí oplachovala v té druhé nádobě. Znovu opakuji, že já jsme měla na mytí asi dva litry studené vody a na oplachování byl tak litr. Další ženské začaly nosit nádobí (měla jsem pocit, že nosí nádobí z celé vesnice). Většinou to byly plechové a plastové hrníčky takové kvality a míry poškození, s jakými si hrají děti u nás na pískovišti. Taky větší plastové a hliníkové nádoby, všechny hodně poškozené. Dovedete si představit, jak vypadá voda po nádobí, ale toto byly dva litry vody s rozpuštěným mýdlem a po umytí asi čtyřiceti kusů nádobí. Ta oplachovací voda nebyla o moc lepší. Lehce se mi zvedal žaludek při pomyšlení, že v takto umytém nádobí nám dávali ten oběd. Modlila jsem se, abychom to přežili bez úhony.
Při podvečerní debatě jsme také zjistili, kolik platí muž za manželku, aby se vůbec mohl oženit: rodině dívky musí dát 10 krav, 5 ovcí, 5 koz, 7 těch jejich dek, co na sobě nosí, a 20 litrů místního piva (doma dělaného, je pěkně hnusné).
O tom, co jsme dělali večer a jak jsme spali v masajské chatrči, napíšu příště.
Cesty tam a zase zpátky 