Džajsalmer, poušť Thar

Dostali nás na starý trik… ale nedali jsme se

V půl čtvrté ráno jsme promrzlí, rozlámaní a nevyspalí vystoupili kdesi v Džajsalmeru a hned se na nás vrhli asi čtyři rikšáci, kteří se o nás začali přetahovat, že nás zavezou do bezvadného hotelu s teplou sprchou a tak dále. Jeden z nich předstíral, že je bratr řidiče autobusu, kterým jsme právě přijeli. Brácha prý mu volal, aby nás vyzvedl, Tak jsme nasedli do jeho vozítka. On nám ovšem sdělil, že ten pěkný hotel, který nám řidič ukázal na fotkách, je plně obsazený, ale že to nevadí, odveze nás jinam. Čuli jsme čertovinu, ale pro patřičnou obranu nám uprostřed noci chyběla průraznost. Rikšák nás odvezl do nějakého jiného hotelu, kde ovšem bylo také plno, ale že nám do rána nechají nějaký pokoj, který se normálně nepoužívá a není uklizený. Ráno, až někteří hosté odejdou, najdou nám něco lepšího.

Ten pokoj byl fakt příšerný a na posteli bylo použité povlečení a byla ještě rozestlaná. Skoro se mi chce napsat, že postel byla ještě teplá, ale to bych přeháněla. Řekli jsme, že tam zůstaneme jenom do rána, že jim za to nebudeme platit a ráno se uvidí. Přistoupili na to a nechali nás být. Znovu se ukázalo, jak je skvělé mít protiblechové a protištěnicové spacáčky. Vlezli jsme si do nich a lehli na nepřevléknutou postel (jinak bych radši spala na zemi), nasadili budíka na půl devátou (byly čtyři hodiny) a v tu ránu jsme usnuli.

Probudil nás budík, sbalili jsme věci a šli se porozhlédnout po hotelu. Byla to hrozná špeluňka, střešní restaurace taky příšerná, takže padlo rychlé rozhodnutí, že tam nezůstaneme už ani chvíli. Objevil se boreček, který nás tam zavezl, dali jsme mu do ruky stovku za odvoz a za to, že jsme se tam mohli dospat (kdybychom chtěli, mohli bychom odejít a nezaplatit nic, ale bylo nám to hloupé). Odešli jsme po svých hledat něco lepšího. Město je malé a všechny hotely jsou kolem pevnosti, brzy jsme našli něco, co se nám docela líbilo. Domluvili jsme se s majitelem, na střeše na sluníčku jsme si dali snídani a hned nám bylo líp.

Pokoj je pěkný a prostorný, s okny do ulice. Je to jeden ze starých domů s mnoha kamennými ozdobami na fasádě a je kousek od pevnosti. Dali jsme si sprchu, já jsem vyprala prádlo a šli jsme na pevnost.

Den ve zlatém městě
Pevnost v Džajsalmeru je výjimečná tím, že je obrovská a je to něco jako město ve městě. Kromě paláce je tam mnoho dalších domů, džinistické chrámy, uličky, hotýlky, obchody a tak. Celý komplex je postavený z nažloutlého pískovce, ze kterého je i celý kopec, na němž stojí, a ze stejného pískovce jsou i domy ve městě. Při západu a východu slunce se žlutý pískovec zbarví zlatavě a celé město i pevnost vypadají jako ze zlata. Proto se Džajsalmeru říká zlaté město.

Prošli jsme pevnost a strávili tam několik hodin focením a pozorováním života. Obědvali jsme na střeše tibetské restaurace a dali jsme si nějaká tibetská jídla. Dalo se to jíst. Svítilo slunce a bylo pěkně, ale na střeše hodně vyfukovalo.

Plánovali jsme zítřek a shodli jsme se na tom, že bychom přece jenom rádi do pouště, i když ne nutně na velbloudech. Vymýšleli jsme, jak to udělat, abychom to měli co nejopravdovější a bez komerce a davů turistů.

Zašli jsme do kanceláře, která je podle LP nejdůvěryhodnější a nešidí klienty. Byl tam příjemný chlapík, který očividně věděl, co dělá. Vyslechl naše představy, poradil co a jak, a nakonec jsme se domluvili, že nám zařídí toto: zítra ráno nás odveze džípem do pouště, tam nás bude čekat camel man se dvěma velbloudy, v poušti na velbloudech strávíme den, přespíme mezi dunami u ohně, velbloudář nám bude vařit a my mu pomůžeme, když budeme chtít. Druhý den dopoledne se vrátíme. Znělo to dobře a řekli jsme si, kolikrát asi tak za život se dostaneme do pouště Thar, tak jsme to vzali.

Večeřeli jsme na střeše hotelu, vařil nám Ali. Ali jse zdejší kuchař, milý drobný chlapík s křivými zuby, muslim. Když zrovna nevařil a my jsme posedávali na střeše, přišel za námi a povídali jsme si. Řekl nám, že se narodil a vyrůstal v poušti, žije tam dosud celá jeho rodina. Bydlí ve stanech a chýších jako nomádi a starají se o stáda krav, koz, ovcí a velbloudů. Má sedm sourozenců, neví přesně, kdy se narodil (myslí si, že zhruba před třiceti lety), nechodil do školy a neuměl číst a psát, to se naučil až v době, kdy začal pracovat ve městě v hotelu. Tady se taky naučil anglicky od turistů. Mluví obstojně, zná ta svoje témata. Je tady zaměstnaný jen devět měsíců v roce, když jezdí turisti. Pracuje každý den, spí v prostorách recepce nebo střešní restaurace, popsal to slovy like a dog. Neplatí nájem ani jídlo a za celý odpracovaný měsíc dostane 3000 rupií. Neustále se usmívá a tvrdí že je šťastný.

neděle
Jak jsem uzavřela výhodný obchod
Kolem půl osmé jsme dorazili do kanceláře, která organizuje camel safari. Nechali jsme tam velký bágl a s malým batohem, plným oblečení, jsme byli připraveni na cestu. Nakonec jsme souhlasili s tím, že nepojedeme sami, ale v malé skupince, takže kromě nás jely ještě dvě mladé dvojice, které se předtím neznaly, ale všichni byli z Aucklandu.

Propadla jsem panice, že mi v noci bude v poušti zima, a ještě narychlo jsem si šla koupit nějaký teplý kus oblečení. V nedalekém obchodě jsem našla jakési vlněné pončo s kapucí, vyjednávací cena byla 700, srazila jsem to na 400. Potom jsem dostala nápad. Bylo mi jasné, že ten kus oblečení budu potřebovat jenom na jednu noc v poušti, a nechtělo se mi to potom s sebou tahat. U nás doma by to taky nikdo nenosil. Tak jsem navrhla obchodníkovi, že mu za pončo zaplatím 400 rupií, zítra mu je přinesu a on mi vrátí 200. Může to potom prodat jako nové, protože mu s tím nic neudělám. Přistoupil na to a podali jsme si na to ruku. Já jsem tím získala kus teplého oblečení v přepočtu za 60 korun, on z toho bude mít taky kšeft, takže klasická win-win situace.

Posnídali jsme v jakési malé restauraci a potom jsme nasedli do džípu, který nás měl odvézt do pouště. Jízda prašnou silnicí s pološíleným řidičem trvala asi hodinu. Řidič si nechal říkat Mister Soda a pokaždé, když jsme míjeli nějaké svaté místo (jehož svatost poznal jen on), pustil volant a začal rukama dělat nějaké posvátné pohyby. A taky se často divoce a bez příčiny chechtal. Nacházeli jsme se asi 150 kilometrů od pákistánských hranic a Mister Soda na to téma hloupě žertoval. Předstíral, že nás veze do Pákistánu, a při té představě mi nebylo moc dobře. Ale nakonec nás přece jen zavezl na místo, kde už čekala skupinka devíti osedlaných velbloudů se třemi honáky, nebo jak je mám nazvat. Byli tam také turisté, kteří vyjeli předchozího dne a právě svou jízdu skončili. Ptali jsme se jich, jestli bylo v noci zima, a prý že ne.

Velbloudí safari
A přišla ta chvíle, kdy jsme usedli na velbloudy. Byli opravdu velcí a vysocí, na sedlech měli nastláno spoustu pokrývek, kolem sedel visely pytle se zásobami na náš výlet. Všichni velbloudi byli k sobě navzájem přivázaní provazy, které by ale roztrhli, kdyby chtěli. Jenže nechtěli, byli to mírní tvorové. Jízda na nich byla jednodušší než na koni, nevyžadovala žádné zvláštní dovednosti. Asi po hodině jsme zastavili u nějaké vesnice, kde jsme sestoupili a mohli se tam porozhlédnout. Stálo tam pár hliněných domků, seběhla se kolem nás místní děcka a žadonila o rupie nebo propisky. Propisky jsme nechali ve velkém batohu, protože nás nenapadlo, že by se v poušti hodily.

Velbloudáři nám nabídli, že jestli máme zájem, koupí ve vesnici kozu a večer ji zaříznou a uvaří nám ji. Nijak mě to nelákalo a ukázalo se, že tato představa nenadchla ani ostatní. Z celé skupiny se k pojídání masa hlásil jenom jeden chlapík, takže nebohá koza přežila. Kdo ví, jak dlouho, v příští skupině se možná našli zájemci… Po chvíli jsme znovu usedli na velbloudy a vyrazili dál.

Poušť nebyla úplně bez života a nebyla to krajina, kde by nebylo nic jenom písečné duny. Byla mírně zvlněná a porostlá nějakou suchomilnou vegetací, napočítala jsem tak osm až deset druhů křovin a travin. Všechno bylo hodně suché, o svěží zeleni nemohla být ani řeč. Sem tam jsme zahlédli nějaké kozy, volně žijící vebloudy, pouštní lišky a něco jako srnce, ale menší. Bylo docela teplo, ale nebyl to spalující žár. Na obzoru se rýsovaly desítky větrných turbín. Takže zas až taková divočina to nebyla. Ptala jsem se našeho průvodce, jak je poušť velká. Odpověděl: Very big. Ptala jsem se ho, jestli je v noci chladno. Odpověděl: Very cold. Ptala jsem se ho, kolik je tam vesnic. Odpověděl: Many. Neřekla bych, že nás zahrnul vyčerpávajícími informacemi.

Tu a tam jsme míjeli něco, co by se dalo nazvat políčkem. Bylo to trochu zkypřené a vypadalo to, jako by do písku někdo přimíchal trochu hlíny. Vyptáváním jsem zjistila, že vesničané tady pěstují nějaké plodiny, ale prší jenom v dubnu a v květnu, pak je celý rok sucho. Takže jakmile sklidí, pole jsou vyprahlá až do dalšího deště.

Na okraji jednoho takového prašného políčka jsme pod stromem zastavili. Velbloudáři odsedlali velbloudy a svázali jim přední nohy tak, že sice mohli chodit, ale daleko neodešli. Velbloudi se odploužili k okolním keřům, které začali ožírat, a velbloudáři rozdělali ohníček Na něm nám velmi zručně a rychle uvařili skromný oběd, který podávali na plechových talířích. Jedli jsme rukama. Po obědě vydrhli nádobí pískem a suchou trávou.

Pokračovali jsme dál do nitra pouště a po čase už jsme ani neviděli větrné turbíny. Velbloudáři občas popohnali velbloudy do klusu, a to jsme na nich teprve nadskakovali. Jednou jsme také zastavili u napajedla a velbloudi se napojili. Šli jsme kousek pěšky a zjistila jsem, že i když velbloudí krok vypadá na pohled pomalý, jdou rycheji než člověk. Měla jsem co dělat, abych jim stačila, ale nutno přiznat, že v písku se jde blbě, bořila jsem se a oni ne. Když klušou, odhaduju, že mají rychlost tak 8 až 10 km v hodině.

Vyptávala jsem se velbloudáře a zjistila jsem, že velbloudi se dožívají asi 25 let a ti, na kterých sedíme, mají sedm až osm let. Jsou to divná zvířata: když jdou, tak strašně prdí a smrdí, smrdí jim taky z huby a vydávají divné zvuky, něco mezi bučením, ryčením a hýkáním. Taky občas vyfouknou vzduch přes uvolněné škraně (u člověka bych napsala tváře), což vydává takový divný mlaskavý zvuk. Všichni naši velbloudi ale byli trpěliví a hodní. Sami se postarali o svoje žrádlo, v každé volné chvíli okusovali suché větve. Pracovali pro velbloudáře, vozili nás, a v podstatě za to nic nechtěli.

Velbloudi chodí v řadě za sebou, provaz od huby toho zadního je přivázaný k sedlu toho, co jde před ním. V jednu chvíli se přetrhl provaz, který spojoval velblouda přede mnou s tím, který byl ještě více přede mnou. Velbloudář jenom řekl chlápkovi, který seděl na volném velbloudovi, jak ho má švihat provázkem a kdy ho má trochu kopnout do boků, a velbloud klidně pokračoval. Myslím, že si ani nevšiml, že je volný a mohl by jít, kam se mu zachce.

Kolem páté hodiny jsme dorazili na tábořiště. To už jsme byli opravdu mezi písečnými dunami. Větrné turbiny zmizely za obzorem. Zatímco velbloudáři vařili večeři, šli jsme se projít. Chodili jsme s Ondrou v zapadajícím slunci mezi dunami a fotili jsme.

Nocleh v poušti
Potom už byla večeře: rýže, placky a brambory v jakési omáčce. Bylo to dobré, a taky jsme měli hlad. Jakmile zapadlo slunce, udělala se zima. Seděli jsme u ohně, krmili jej suchým pouštním roštím, které hořelo jako papír, a vyměňovali jsme si informace z cest.

Kolem deváté hodiny už všichni usínali. Velbloudáři nám nachystali spaní: vybrali vždycky místo za větrem a tam rozprostřeli houně pro každou dvojici zvlášť. Každý z nás měl dvě houně pod sebu a dvě na přikrytí. Protože jsem opravdu nechtěla klepat kosu jako ve vlaku, důkladně jsem se na noc oblékla. Maminka by ze mě měla radost: na nohou jsem měla troje ponožky, spodky od termoprádla a plátěné kalhoty. Na těle jsem měla triko merino s krátkým rukávem, termotriko s dlouhým, merino s dlouhým, vršek od termoprádla s dlouhým, lehkou cyklistickou větrovku a to dekové pončo, které jsem si na jednu noc půjčila od obchodníka ve městě. Celá jsem se omotala do vlněné šály, která je moje nejlepší kamarádka, a zalezla jsem do spacáku. Přes sebe jsem přehodila dvě houně. Bylo mi teplo, ale i když se mi v noci chtělo čurat, ani za nic bych nevylezla, protože podruhé už bych se tak úhledně nezabalila.

pondělí
Kolem sedmé nás vzbudilo rachocení nádobí, velbloudáři vařili snídani. Postupně jsem odkládala vrstvy a s východem sluníčka už mi stačily asi čtyři. Posnídali jsme vařená vajíčka a tousty, spolupoutníci nám nabídli arašídy, zapili jsme to vodou. Kolem deváté bylo tábořiště sbalené a my na velbloudech. Vraceli jsme se jinou cestou na jiné místo, velbloudi většinou klusali. Ne že by to bylo dvakrát pohodlné, ale je to mnohem lepší než chodit v písku pěšky. Ondra se tvářil dost otráveně a bylo vidět, že ho to moc nebaví. Kolem jedenácté jsme přijeli na místo, kde už čekali noví turisté. Rozloučili jsme se s velbloudáři, dali jim nějaké spropitné a nechali se v džípu odvézt zpátky do Džajsalmeru. Vezl nás zase šílený Mister Soda. Ondra potom říkal, že až na ty velbloudy to bylo dobré. Myslím, že je dost nesnášel.

Organizátor safari pan Ganéš má v Džajsalmeru taky malý hostel se střešní restaurací a je tam k dispozici i sprcha. Tu jsme využili a v restauraci jsme si dali pozdní oběd. Byli jsme docela utahaní, takže jsme seděli na střeše, skypovali, psali zápisky a dobíjeli všechny baterky, Ondra dokonce spal.

Obchodník ze včerejška dodržel dohodu, vzal ode mě pončo zpátky a vrátil mi 200 rupií.
Kolem půl šesté měl odjíždět noční autobus do Puškaru. Před odjezdem jsme si koupili nějaké oříšky a ovoce, aby se nám ta noc lépe přečkala. Tentokrát jsme si koupili místa na spaní, která byla jenom o 100 rupií dražší než místa k sezení. Měli jsme horní dvoulůžko, které se dá pošupovacími skleněnými dvířky zavřít a člověk má takové kupátko pro sebe. Může buď ležet nebo polosedět, je to docela pohodlné. A vejdou se tam i všechna zavazadla, takže i bezpečné. Brzy po setmění jsme usnuli. Kolem půlnoci byla nějaká delší zastávka, probudilo nás rachocení nad hlavou, když na střechu autobusu nakládali nějaké balíky. Dost často tady převážejí spoustu věcí na střeše autobusu.

Podle plánu jsme měli do Puškaru dorazit asi v půl šesté ráno. Nastavila jsem si mobil, aby mě probudil v pět. V té chvíli jsme ještě netušili, že všechno bude zase úplně jinak.