Bhópál, Sánčí, Bhimbetka

pátek

Probudila jsem se za svítání a postupně jsem ze sebe sundávala vrstvy, do kterých jsem se v noci balila. Ondra říkal, že se taky moc nevyspal. Kolem desáté hodiny jsme vystoupili na nádraží v Bhópálu, což je město asi s milionem obyvatel. Naším prvním úkolem bylo koupit jízdenku na neděli, abychom měli jistotu, že odsud odjedeme. Vyklubal se z toho problém, jehož řešení nás stálo tři hodiny času, dobrou náladu a kýbl nervů. V rezervační kanceláři na nádraží v Bhópálu mě totiž velmi rychle opustil nezaslouženě získaný pocit, že se vyznám v indickém rezervačním systému a umím nakupovat jízdenky v předprodeji.

Jak se dostat z Bhópálu aneb Kdo je tady natvrdlý

Z Bhópálu do Udajpuru nejede přímý vlak, který by byl napsaný v Lonely Planet a na který bychom si mohli jednoduše rezervovat jízdenku. Aby si člověk mohl zarezervovat jízdenku, musí znát číslo vlaku, jeho název a hodinu odjezdu. Jenže jízdní řády nikde nejsou, na tabuli na nádraží jsou uvedeny jenom přímé vlaky, návazné spoje nikde. Je možné udělat rezervaci přes internet (kde snad jsou i ta čísla vlaků), ale my jsme za celou dobu, co jsme v Indii, ještě nebyli on-line. Je k tomu taky potřeba indické telefonnní číslo, a to my taky nemáme, i když jsme se snažili. Prostě situace jako vystřižená z Hlavy 22.

V rezervační kanceláři si mě naštěstí všiml nějaký vlídný železniční úředník za okénkem a ptal se, co potřebuji. Vysvětlila jsem u to a on mi ochotně čmáral na kus papíru jeden přes druhý potřebné časy a čísla vlaků a do toho mi všechno vysvětloval jazykem, který byl možná angličtina, ale kterému jsem vůbec nerozuměla. Skončila jsem s papírem plným čísel a hlavou jako balón, ale nebyla jsem o nic chytřejší. Ještě musím podotknout, že ve větších městech a na velkých nádražích bývá speciální rezervační pokladna pro cizince, což opravdu celý proces zjednoduší. K naší smůle ale v Bhópálu cizinci žádné výhody nemají, musí si vystát stejné fronty jako Indové. A musím ještě podotknout, že nám pár dní trvalo, než jsme se dokázali oprostit od našich středoevropských zdvořilých zvyků, že se ve frontách nemačkáme na ty, co stojí před námi. Já i Ondra jsme vždycky nechávali mezi sebou a člověkem před námi takovou tu zdvořilostní mezeru. Těžce se nám to nevyplácelo, protože se do ní vždycky vmáčkl nejméně jeden, ale častěji i dva Indové. Pochopili jsme… a za pár dní jsme se tlačili tělo na tělo jako oni, jinak bychom na některém indickém nádraží stáli dodnes.

Tak jsme s Ondrou asi hodinu vymýšleli jiné vlaky a jiná řešení, a až jsme si mysleli, že už to nějak máme vymyšlené (bylo to sice něco úplně jiného, než jsme chtěli původně, ale v tu chvíli už nám to bylo dost jedno), chtěli jsme přistoupit k procesu rezervace. Na to se musí vyplnit papír a odevzdat u okénka. Než člověk přistoupí k okénku, musí mít token, tedy lísteček s číslem. Ten se v každé jiné zemi získá tak, že se stiskne tlačítko a strojek vyplivne lístek s číslem. V Bhópálu ne. V Bhópálu na nádraží musí člověk strčit ruku do jakéhosi otvoru (tam mu ji asi oskenují nebo co), pomalu ji předepsanou rychlostí sunout, zastavit na přesně stanoveném místě a čekat. Teprve potom stroj vyplivne lístek s číslem. Dělala jsem všechno podle pokynu jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát… sunula jsem ruku pomalu, sunula jsem ji rychle, zastavovala jsem na povel, hýbala jsem prsty, nehýbala jsem prsty… a pořád nic. Za mnou se mezitím utvořila fronta asi šesti lidí. To už na mě bylo moc. S tlumeným výkřikem o zasr** pitomcích jsem opustila frontu a poprosila Ondru, aby to šel zkusit on. Chudák musel vystát tu frontu, kterou jsem tam vyrobila, a lístek získal, protože je šikovnější než já.

Lístek měl číslo 434, na tabuli v té chvíli svítilo číslo 380. Už docela odevzdaně jsme čekali na to, až budeme moci přistoupit k okénku s vyplněným papírem. Po chvíli si mě všiml můj laskavý pomocník (který mi předtím vysvětloval vlaky) a řekl, ať nečekám a jdu hned k okénku 10. Tam si všiml, že jsme s Ondrou vyplnili jiné vlaky, než které mi předtím nadiktoval. Přiznala jsem se mu, že se v tom nevyznám a že jsem to vzdala. On vzal nový lístek, všechno nám vyplnil a předal pokladnímu. (Škoda, že to neudělal rovnou, to by nám dost pomohlo.) Pokladní koukl do systému a řekl nám, že všechna sedadla jsou vyprodaná a jestli chceme na waiting list jako jedenáctí. Náš dobroděj nám poradil, že jo, že se do vlaku určitě dostaneme. Jenom musíme přijít dvě hodiny před odjezdem vlaku a přihlásit se na pokladně.

Tolik tedy k rezervačnímu systému, ze kterého by se jeden zbláznil. Celý proces trval tři hodiny. Potom jsme si koupili bez rezervace obyčejnou jízdenku do Sánčí, to je asi hodinu jízdy od Bhópálu. Jsou tam nejstarší buddhistické památky v Indii. Vlak měl jet v 15 hodin, do odjezdu zbývaly dvě hodiny a my jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat po městě.

 Noční můra jménem Bhópál

To, co jsme viděli, bych si nikdy nedokázala představit. Tolik špíny, bordelu, výkalů, odpadků, čpící moči, smradu, hluku, horka, lidí, motorek, prachu… a to všechno ještě na druhou, a ani to ještě plně nevystihuje všechno, co jsme viděli. A to mluvím o městě s milionem obyvatel.

Táhli jsme s Ondrou městem s bágly na zádech, odháněli jsme rikšáky a žebráky, a já jsem byla tak naštvaná na rezervační systém, dráhy, Indii a všechny Indy, že jsem na každého zavrčela česky „odpal” a on skutečně odpálil, protože v mých očích viděl smrt.

Procházeli jsme, nebo spíše jsme se brodili odpadky, asi hodinu, a na mě přišla akutní, ale opravdu akutní potřeba, a nebylo kde ji vykonat. Nechtěla jsem si dřepnout na ulici, i když by to nijak nezhoršilo celkový stav města. Uviděla jsem barák s nápisem hotel a v zoufalství tam vstoupila. Recepční v mých očích neviděl smrt, ale nejvyšší nouzi, a vydal mi klíč od pokoje, kam jsem se uchýlila. Ten pokoj i záchod byl stejně čistý jako celé město, takže hnusný. Ale svůj účel splnil. Potom jsem laskavému recepčnímu dávala deset rupií, ale nechtěl.

Před třetí hodinou jsme byli na nádraží, našli jsme nástupiště, a když jsme šli kolem stánku s novinami, jenom tak cvičně a ze zvyku jsem se zeptala, jestli mají brožuru Trains at Glance, kterou sháníme od prvního dne. Mají tam být všechny vlaky a jejich čísla, po kterých vyloženě prahneme, ale brožura je prakticky nedostupná (incredible India). Bez znalosti čísla a názvu vlaku se snaha koupit jízdenku kamkoli podobá snaze najít jehlu v kupce sena, ale s tím rozdílem, že člověk napřed musí najít i tu kupku a netuší, kde ji hledat. No a tady tu vytouženou brožurku měli, slááááva. To nám ušetří spoustu hádání a dohadování, protože konečně známe čísla a odjezdy vlaků.

Madam v tlačenici

Náš vlak měl půl hodiny zpoždění a přijel plný. Na vlastní kůži jsme zažili to, co jsme vídali jenom ve filmech. Tlačenice, lidi visící ze dveří, zmatek při nastupování, chlapi běžící vedle vlaku a naskakující do něj… Vmáčkli jsme se dovnitř s vědomím, že hodinu to nějak vydržíme. Vlak byl plný do té míry, že na sedadlech pro jednoho člověka seděli dva lidi. Na horních policích, kam se normálně dávají zavazadla, seděli lidi, měli vyzuté boty a ty si dali seshora na větráky. Na lavicích pro čtyři sedělo sedm lidí, lidi seděli v otevřených dvřích vagónu s nohama ven… snad seděli i na záchodcích, ale to nemohu tvrdit s jistotou, nebyla jsem tam.

My jsme s Ondrou normálně stáli v uličce. Po chvíli jakási indická paní, která seděla pode mnou a na klíně měla slepého synka, šťouchla do pána, co seděl naproti ní a dělil se o sedátko s jiným pánem. Příkaz byl jasný: pustit bílou madam sednout. Bílá madam (to jsem já, špinavá a zmačkaná po předchozí noci ve vlaku) řekla, že bude stát, ale pán ji přece jen pustil sednout. Madam tedy usedla na půl zadku vedle cizího indického chlápka, a ten, který ji pustil, se vmáčkl jinam, kde už sedělo šest jiných. Mezitím se pošoupli chlapi sedící nahoře na místech pro zavazadla a vzali mezi sebe Ondru i s jeho báglem. Vytála jsem foťák a začala fotit, oni se začali smát, každou fotku jsem jim musela ukázat. Ondra se s nimi vesele bavil (on anglicky, oni nejspíš hindi), nikdo nikomu nerozuměl ani slovo, všichni byli veselí a v pohodě a já jsem si přestala myslet, že jsou to zas*** debilové.

S Ondrou jsme se později shodli, že jako národ jsou příšerní, nemožní, smradlaví, nechutní bordeláři, ale jako jednotlivci jsou příjemní, milí, veselí, ochotní, přátelští a k bílým velmi uctiví.

Cesta netrvala víc než hodinu, vystoupili jsme v Sánčí. Je to vesnice asi s pěti tisíci obyvateli. Hned na nádraží nás odchytil majitel hotýlku, kam bychom asi stejně šli, protože ve městečku jsou jenom dva  nebo tři. Odvezl nás rikšou, ukázal pokoj… no nic moc, ale na poměry slušný, a chtěl za něj jenom 400 rupií, což je asi 120 korun a nesrovnatelně méně, než co jsme platili doposud.

Ještě nás odvezl opodál, kde se konala nějaká slavnost s maskovanými herci, hráli nějaké mytologické příběhy a sledovala je polovina vesnice. Byli jsme tam zase jediní bílí (myslím, že tady víc bělochů dnes není). Snažili jsme se být nenápadní, ale dařilo se nám to asi stejně, jako by se to dařilo dvěma Indům na vesnickém posvícení u nás v Rozdrojovicích. Trochu jsme fotili, a nakonec se kolem Ondry seběhla děcka a žadonila, aby je vyfotil a koupil jim zmrzlinu. Ondra je musel odhánět. Když jsme si uvědomili, že nás sleduje víc lidí, než kolik se jich dívá na představení, radši jsme zmizeli.

U domácího jsme si objednali večeři (dohromady za 130 rupií). Přinesli nám ji až na pokoj. Potom jsme ještě šli do zdejší internetové kavárny a poprvé se ozvali těm, které jsme nechali doma. Ufff, to byl zase den!

 sobota

Sánčí: trochu jiná Indie

V půl osmé nám přinesli na pokoj snídani, jak jsme si včera objednali: vajíčkové omelety, jedna za 40 rupií (12 Kč). Po snídani jsme svižně vyrazili na zdejší pamětihodnost, kvůli které tady jsme: je to komplex nejstarších buddhistických staveb v Indii na návrší za vesnicí, pocházejí ze 2. nebo 3. století př. n. l. a jsou na seznamu světovéhu kulturního dědictví UNESCO. Byli jsme tam už před devátou, a byl to velmi chytrý tah, protože jsme celou památku měli prakticky sami pro sebe a ještě ani nebylo horko. Ne že bychom tam byli úplně sami, nějací lidi tam byli, ale bylo jich maximálně dvacet. Chvílemi jsme dokonce neviděli vůbec nikoho, a to je v Indii velký luxus.

Největší stavbou je docela velká polokulovitá stúpa. Kolem ní jsou čtyři kamenné brány, krásně zdobené reliéfy z Buddhova života. Nebylo jednoduché se v nich vyznat, protože v té době buddhisté ještě Buddhu nezobrazovali, používali jenom symboly (lotos pro narození, kolo pro učení, atd.). Tak jsme tam s Ondrou v klidu a míru obcházeli, fotili, já jsem chvíli i rozjímala, a moc se nám tam líbilo. Docela jiná Indie: ticho, čisto, žádní lidi.

Po chvíli jsme potkali skupinku asi pěti mladých mužů, oslovili mě, odkud jsem a tak. Příjemně jsme pokecali, zajímalo je hlavně, co si myslíme o Indii, jak se nám líbí a co je u nás doma jiné než v Indii. Byla jsem ještě plná bhópálských zážitků, ale nechtěla jsem se mladých mužů dotknout, a tak jsem těžko hledala slušná slova, kterými bych vyjádřila své pocity. Myslím, že jsem nakonec použila výrazy interesting a different. Byli to vzdělaní lidi, sociální pracovníci. Ptala jsem se jich na platy v Indii. Kvalifikovaný dělník má prý asi 9 tisíc rupií měsíčně, superkvalifikovaný vysoce postavený státní úředník bere asi 20 tisíc. Ostatní si nepamatuju, i když nám to říkali, ale od té doby uplynulo asi dvanáct hodin a přibyla spousta nových vjemů a informací. Jakmile jsme nabyli dojmu, že už jsme všechno viděli a že na místo začínají proudit davy, odešli jsme.

Až jsme byli pod kopcem, uvědomili jsme si, že je tam ještě jedna stúpa, kterou jsme vynechali, a že máme dost času a měli bychom to napravit. Nechtělo se nám jít znovu stejnou cestou zpátky, tak jsme obešli kus areálu, který je oplocený, a našli jsme místo, kde se dal podlézt plot. Udělali jsme to s klidným svědomím, protože vstupenky jsme měli (cizinci na rozdíl od Indů platí na tyhle památky docela vysoké vstupné, tady to pro nás oba bylo 500 rupií). Podlezli jsme plot, vystoupali znovu na kopec a našli stúpu, kterou jsme dosud neviděli. Stála trochu stranou a u ní se modlilo asi sedm starých buddhistických žen, prozpěvovaly nábožné písně a kladly se na zem tím jejich obřadným způsobem, napřed na kolena, potom položí ruce za zem, potom si lehnou na břicho, dají ruce k hlavě, a zase v opačném pořadí zpátky. Bylo to působivé, ale nechtěli jsme je rušit, tak jsme nefotili.

Cestou zpátky jsme se ještě stavili v místním muzeu, koupili si celý ananas a na pokoji jsme ho snědli. Dojedli jsme náš lovecký salám, k tomu indický bílý chleba, a bylo po obědě.

 Odpoledne na kole

Rozhodli jsme se, že si na odpoledne půjčíme kola a trochu se projedeme, jenom pro tu legraci. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. A cestou do půjčovny jsme v naší ubytovně potkali dva nově příchozí bílé kluky, lehce přes dvacet, z New Yorku. Byli rádi, že vidí nějaké kolegy, my v podstatě taky, tak jsme dali řeč a domluvili se, že spolu zajdeme na večeři.

Potom jsme si půjčili kola. Cena závratná: 7 rupií za hodinu. Kola byla asi padesát let stará, těžká, samozřejmě bez přehazky a s tvrdým sedlem, ale jela. Vyjeli jsme směrem k jakýmsi jeskyním vzdáleným asi 15 km, ale bylo celkem jasné, že tam asi nedojedeme. Zpočátku jsme jeli po dosti rušné silnici, která se v jednom místě ještě dramaticky zúžila kvůli nějaké opravě. Provoz byl celkem hustý se vším, co už jsem jednou vyjmenovala, ale ještě to zopakuji: chodci, lidi na kolech, na skútrech a motorkách, nová auta, stará auta, rikši, náklaďáky, dodávky, autobusy, krávy, kozy, prasata, psi a k tomu všemu jedna velká bílá madam na kole s foťákem na krku a se synem na druhém kole. Nemohu říct, že bychom byli nenápadní. Všichni na nás troubili a mávali, někteří se s námi za jízdy dávali i do řeči.

Po několika kilometrech usilovného šlapání jsme narazili na úzkou a klidnou odbočku, která byla asfaltovaná. Předpokládali jsme, že snad vede naším směrem, a i kdyby ne, bylo nám to jedno, protože už jsme chtěli vypadnout z té rušné silnice. Na klidné cestičce jsme se fotili a filmovali na kolech a dobře jsme se bavili. Nedojeli jsme sice k těm jeskyním nebo co to bylo, kam jsme chtěli, ale to nevadilo, protože jsme si užili zábavu. Vraceli jsme se asi po třech hodinách a za půjčení kol jsme zaplatili celkem 50 rupií, to je asi 15 korun.

Odpoledne se stalo něco, s čím už jsem vůbec nepočítala, a o to větší jsem z toho měla radost: moje indická sim karta překvapivě a zničeho nic začala fungovat. Hned jsme zavolali domů a pochlubili se, že jsme na cyklistickém výletě.

V podvečer jsme ještě jednou zašli na místní hřiště, kde bylo zase další lidové představení, potkali jsme tam Amíky z našeho hotelu a řekli si, že opravdu spolu půjdeme na večeři. Ještě jsme se stavili v obchůdku u jednoho příjemného pána, kterého jsme viděli dopoledne, a dobře jsme pokecali. Radil nám, že v Indii máme smlouvat. Potom nám poradil, jaké ovoce si máme koupit. Ukázala jsem mu, že už jsme ho koupili. Vyšlo najevo, že on si koupil stejné množství za 20 rupií a já za 10. Tolik tedy k umění smlouvat.

V hotelu jsme si dali sprchu, stáhli fotky a šli na večeři. Přidali se k nám ti dva mladí Amíci a nějaký Australan s dredy. Byl to mladý kluk, po Indii se potuloval už asi půl roku a byl na drogách. Ukazoval nám nějaké svinstvo v ampulce, co prý si šlehá… přišlo mi to dost nechutné. Moc cestovatelských informací jsme z nich nedostali: kluci z New Yorku jsou v Indii ještě kratší chvíli než my, a ten Australan byl dost mimo a jako zdroj informací prakticky nepoužitelný. Dali jsme si nějakou vegetariánskou masalu s rýží a zaplatili dohromady asi 70 korun. Potom jsme ještě zaskočili do internetové kavárny a odeslali domů nějaké fotky a zprávy.

neděle

Vstávali jsme brzy, vlastně ještě za tmy, abychom se včas sbalili a byli v osm na nádraží. Vlak jel docela na čas a nebyl ani moc narvaný, seděli jsme docela pohodlně v prostoru nad sedadly, kam se u nás dávají zavazadla.

Hned po příjezdu do nejhnusnějšího města na světě (Bhópál) jsme se zašli do rezervační kanceláře zeptat, jak to vypadá s našimi jízdenkami, protože jsme byli pořád na čekací listině. Neměli pro nás jinou zprávu, než že se máme zeptat ve tři odpoledne.

Na otočku do Bhimbetky

Bylo krátce po deváté a Ondra vypátral, že asi hodinu cesty od města je místo zvané Bhimbetka, které je na seznamu kuluturního dědictví UNESCO kvůli skalním malbám. Časově to vycházelo tak tak, ale bylo to natolik lákavé, že jsme se do toho pustili. Nejprve bylo nutné najít autobusovou zastávku. Dotazem jsme zjistili, že je asi kilometr a půl od nádraží. Cestu pěšky jsem vyloučila, protože po nočním dešti byla všude na ulicích tenká vrstvička mazlavého bláta.

Mávli jsme na rikšáka, ten nasadil cenu třicet, nabídla jsem mu dvacet a kývl na to. Za chvíli jsme byli u autobusu, aniž bychom smočili nohy v mazlavé břečce. Rychle jsme se zorientovali a skočili do zrovna odjíždějícího autobusu. Jel neskutečně pomalu, pořád zastavoval, cesta byla úzká a plná traktorů. Na rozcestí k Bhimbetce jsme vystoupili až v jedenáct.

Od místa našeho zájmu nás dělily ještě tři kilometry, nikde žádná rikša a autobusy tam nejezdí. Náš odpolední vlak už jsem začínala vidět černě. Naštěstí jsme po pár metrech chůze narazili na koleje se zavřenou závorou. U závory stálo několik aut a v jednom z nich dva mladí muži, které jsem odhadla na znalost angličtiny. Zeptala jsem se, zda by nás vzali k Bhimbetce, a oni že jo. Zavezli nás až nahoru, protože se tam taky jeli podívat.

Samotné místo mě velmi překvapilo. Je to dosti rozsáhlý komplex velkých načervenalých skal, které jsou různě od přírody vykotlané a tvoří místa jako stvořená pro bydlení dávných lidí. Nejsou to jeskyně, ale spíše vykotlané dutiny ve skále, celé je to vzdušné a otevřené, zkrátka ideální pravěké bydlení. A hlavně, jsou tam skalní malby různého stáří, od paleolitu až do nevější doby, nevím přesně do jaké. Je tam něco jako naučná stezka dlouhá asi dva kilometry, která spojuje patnáct skalních obydlí. Ondra bez ustání fotil, já jsem fotila spíš Ondru, protože jeho fotky skalních maleb budou lepší než moje.

Jakmile jsme skončili prohlídku, oslovil nás mladík, se kterým jsme se svezli nahoru, jestli chceme dolů. Jasně že jsme chtěli, však jsme měli v plánu ho o to požádat. Ukázalo se, že mladík byl členem početné rodiny, která si v několika autech vyrazila na výlet. Všichni jeli do blízkého města, tak nás vzali až tam a ještě nás zavezli k autobusu. Byli opravdu moc milí a strašně nám pomohli, bez nich bychom to v žádném případě nezvládli.

Chytili jsme první autobus, naprosto přecpaný, jak jinak, a vydali se zpět do Bhópálu. Zpočátku jsme stáli a všimli jsme si, že v té řidičově kukani, o které jsem už psala, sedělo tentokrát 13 lidí. Po nějaké době někdo vystoupil a průvodčí na mě mávl, že si mám vlézt do té kukaně. Sedla jsm tam na půl zadku na takové improvizované sedátko a pozorovala lidi. Byla tam rodina se dvěma malými dětmi, tomu menšímu jsem dala sušenky, které mi zbyly z letadla. Pak tam byla paní s nemluvnětem, mělo tak tři měsíce (na okraj: dětí je tady spousty, kočárek jsme neviděli ani jeden – neměl by sebemenší smysl. Na těch površích, po kterých se tady chodí, by prostě vůbec nefungoval. Děti se nosí v náručí nebo různě přivázané k tělu). A dalších asi osm lidí. Postupně se bus vyprazdňoval a nakonec jsem si místo v kukani vyměnila s Ondrou, který to všechno nafilmoval.

Nechali jsme si zastavit přímo před nádražím a šli se přeptat na rezervace. Jedno místo se uvolnilo, takže budeme mít jedno lehátko, ten druhý z nás se prostě musí nějak vmáčknout. Musíme improvizovat. Pak jsme si zašli na oběd do restaurace naproti nádraží. Výraz restaurace je hodně nadnesený, byl to spíš takový bufál, ale na zdejší poměry to opravdu byla restaurace. Dali jsme si jídlo odhadem, stejně nevíme, co jejich jídelní lístek znamená, a měli jsme štěstí, pochutnali jsme si. Při jídle jsme pozorovali provoz na ulici. Přímo před námi, uprostřed rušné silnice, vedle kandelábru v tom prachu a blátě ležel nějaký chlápek. Asi spal. Přemýšlela jsem, proč si vybral zrovna takové místo, a nic mě nenapadlo.

Říkali jsme si s Ondrou, že Bhópál je jedno obrovské smetiště (doslova, hromada odpadků o rozloze mnoha kilometrů čtverečních), na kterém shodou okolností žije asi milion lidí. (Možná jsem nespravedlivá, neviděli jsme celé město, ale to, co jsme viděli, tomu nasvědčuje.)

 Jak jsem na sebe navlékla všechno, co jsem našla v batohu

V pravý čas jsme nastoupili do vlaku, podělili jsme se o jedno sedadlo a čekali na odjezd. Před odjezdem procházel vlakem slepý žebrák, ani neměl bílou hůl, jenom hliníkovoou trubku, a bylo směšné a smutné, jak sebou škubl, když uslyšel zahvízdání oznamující, že vlak vyjede. Rychle metl ven, aby s ním vlak neodjel. Bylo mi ho líto, dala jsem mu nějaké drobné.

Následujících sedm hodin jsme s Ondrou strávili na pryčně, která byla dlouhá 170 cm a široká asi 50 cm. Vynalezli jsme asi čtyři různé polohy, jak si tam oba současně lehnout. Ani jedna nebyla pohodlná. Nejdéle po deseti minutách nás něco začalo bolet nebo tlačit a hledali jsme jinou, méně zkroucenou polohu. To horší ale mělo teprve přijít. S postupujícím večerem se ochlazovalo a okna indických vlaků netěsní, takže za jízdy jimi krutě fouká. Naše sedadlo a lůžko v jednom bylo umístěno rovnoběžně s uličkou přímo pod takovým oknem (je to zdaleka nejhorší místo ve vlaku, nikdy nebrat), takže nám brzy začala být dost zima. Oblékli jsme na sebe všechno, co se dalo. Já jsem nakonec na sobě měla merino triko s krátkým rukávem, dvě termo trika s dlouhým rukávem, termo spodky, indické bavlněné kalhoty, české plátěné kalhoty, cyklo větrovku proti dešti s reflexními prvky (do vlaku ideální!) a červené merino triko s dlouhým rukávem omotané kolem hlavy a krku, abych se nenachladila. Vypadala jsem komicky, ale nikoli nepatřičně, protože všichni pasažéři ve vlaku byli postrojení podobně. V Indii se na to vůbec nehledí, každý domoredec se obalí do čehokoli, co má po ruce. Taky se hodně nosí deky: jakákoli deka jakékoli barvy a velikosti a stupně ušpinění se prostě omotá kolem těla i hlavy a je to. Má to svoje výhody, taková deka je multifunkční a tedy vlastně lepší než naše sofistikované bundy. Na deku se dá lehnout na nádraží na zem (takových jsme viděli stovky), lecjaké svinstvo se s ní dá smést, když je člověk cimprlich, a taky se do ní dá položit řvoucí mimino a ukolébat ke spánku (to dělala jedna maminka vedle nás).

Takže od pěti odpoledne do tří do rána jsme se takto vystrojení choulili ve studeném průvanu na jednom sedadle/lehadle. Ve tři ráno jsme vystoupili v Čitorághu, kde jsme potom asi dvě hodiny čekali na další vlak do Udajpuru. Od pěti do sedmi jsme klepali kosu zase v jiném vlaku.