Dvacátý třetí den
Před sedmou na nás čekal tuk-tuk, kterého nám už včera objednal ochotný Vincent. Vyjížděli jsme s rezervou, kdybychom uvízli někde v dopravě, ale nestalo se to. Díky tomu jsme byli na stanovišti autobusu s hodinovým předstihem. Oliver se trochu nudil, ale mě bavilo pozorovat lidi a fotit.
Za tu hodinu jsem neviděla jediného bílého člověka. Řekla jsem to Petrovi a on na to: „Co by tady dělal? Že by sightseeing? Takových masochistů moc není!“ Podobné poznámky Petr chrlil celou dobu, co jsme na cestě. Mrzí mě, že jsem si je nezapisovala, protože už bych měla pěknou sbírku.
Teď musím napsat něco o zdejších kontrolách bezpečnosti. Už jsem se zmínila, že před vstupem do každého obchoďáku stojí hlídky s nějakým skenovacím zařízením a každého vstupujícího tím objedou. Někdy si nechají ukázat i obsah batohu. Je to sice trochu opruz, ale zase se člověk cítí bezpečněji.
V autobuse to mají dotažené ještě dál: při koupi jízdenky jim člověk musí ukázat pas, oni si opíšou všechny údaje. Před nastoupením do busu ho zase zkontrolují tím skenem, a než autobus vyjede, pohůnek v uniformě autobusové společnosti obejde celý autobus s foťákem a vyfotí si všechny pasažéry, jednoho po druhém. Oliver se přitom usmíval jako filmová hvězda. Účel toho focení jsem úplně nepochopila, snad aby později mohli lépe identifikovat mrtvoly?
A ještě chci napsat o tom, jak mají vyzdobené tuk-tuky a matatu. Jen málokteré z těch vozítek je decentně zbarvené, většinou jsou popsané a pokreslené příšernými barvami. Nápisy mají často biblické souvislosti, dnes jsem si třeba všimla: My teacher is a jewish carpenter, jindy tam měli citáty z Matouše a podobně. Přitom někteří jezdí jako prasata…
Autobusová jízda byla sice nekonečná (začátek v 8.30, konec asi v 17.30), ale zato poklidná. Oliver se díval na počítači na filmy a spal, já jsem pozorovala krajinu a zkoušela fotit za jízdy. Když jsme projížděli tím šedesátikilometrovým prašným úsekem, vyfotila jsem okolní krajinu, která byla celá pokrytá tenkou vrstvičkou jemného prachu ze silnice. Fuj.
Vesnice jsou nehezké, neuspořádané a často i blátivé. Přízemní betonové domky jsou často vyvedené v barnách mobilních operátorů, nikde nechybí chatrč s honosným nápisem hotel a neméně nadneseným názvem jako Paradise, Sea View a podobně.
Krajina jižně od Nairobi je krásná, znovu jsem obdivovala africkou oblohu a rozhledy… marná sláva, je to kolébka lidstva a má něco do sebe. Říkala jsem si, že i když je to všechno někdy únavné, prašné, horké, špinavé, drahé a nepohodlné, asi se zase budu chtít vrátit.
Do Nairobi jsme tedy přijeli před šestou. Děkovala jsem své všímavosti: když jsme odtud před dvěma týdny odjížděli, všimla jsem si, že kromě zastávky ve středu města autobus zastavoval i na okraji, a viděla jsem startující letadlo. Ptala jsem se tenkrát pohůnka a on mi skutečně potvrdil, že na zpáteční cestě můžeme vystoupit na této zastávce. Jedině díky tomu jsme to zvládli, protože jinak by to bylo časově nesmírně napjaté. Museli bychom asi půl druhé hodiny do centra a potom víceméně stejnou cestou další půl druhé hodiny na letiště, a stihli bychom to tak tak, nebo taky vůbec ne. Vystoupili jsme tedy prakticky na dohled od letiště a chytili taxíka. Nemilosrdně jsem usmlouvala tisícovku, protože už vím, kolik co stojí a nenechám se oblbnout. Petr už zkušeně přenechává všechno vyjednávání o cenách na mně.
Kolem sedmé jsme tedy byli na letišti. Odlet je až ve 22.50, ale osobně si radši v klidu počkám, než bych se chvěla obavami, jestli to stihnu nebo ne.
Dvacátý čtvrtý den, z Nairobi přes Dubaj do Prahy (a do Brna)
Olivera vzrušovalo, že poletíme v noci, a rozhodl se, že celou noc nebude spát. Let z Nairobi do Dubaje skutečně přečkal bdící a s dobrou náladou, ale v tranzitním prostoru na dubajském letišti se zhroutil do první volné sedačky a hned usnul.
My vlastně taky, ale ještě předtím jsem nastavila zvonění na mobilu, abychom nezaspali. Před dalším odletem jsme se totiž chtěli nasnídat v nějaké restauraci. Probudit Olivera bylo docela těžké, myslím, že se za námi po terminálu ploužil a napůl spal. V restauraci položil hlavu na stůl a okamžitě usnul, snídani jsme mu zabalili. Když bylo na čase odejít ke gatu, nemohla jsem ho probudit, jenom v polospánku protestoval: Proč pořád někam chodíte! Nějak jsme ho dostrkali do letadla a značnou část cesty do Prahy prospal.
Tohle je foceno ve vzdušném prostoru někde nad Íránem nebo Irákem:
Poslední příhodou na naší cestě do Keni a zase zpátky bylo jedno nepravděpodobné setkání: Než jsme dojeli domů, zastavili jsme se v naší nejbližší samoobsluze, protože jsme věděli, že lednička doma zeje prázdnotou. Mezi regály jsme zahlédli staršího nakupujícího pána, a byl to černoch. Nutno dodat, že na našem konci Brna moc černochů nevídáme. Na obvyklém místě v regálu jsme hledali máslo a podivili jsme se, že tam není. Vtom k nám přistoupil ten černý pán a plynnou češtinou nám řekl, že máslo bylo za nějakou dobrou cenu a lidi ho vykoupili. Tak nás to překvapilo, že jsme mu málem odpověděli jambo.
Ale neřekli jsme to, protože nám včas došlo, že už jsme doma.
Cesty tam a zase zpátky 