Masai Mara

 

Třetí den

Přesně v sedm ráno se ozval zvonek u dveří bytu, a byl to řidič Julius, který nás měl odvézt na safari. Soukromě jsme mu zakrátko začali říkat Fučík. Seznámil nás s programem: pojedeme asi 350 km do tábora, cestou nakoupíme, pokud chceme a potřebujeme, posledních 60 km pojedeme po prašné a hrbolaté cestě, do tábora dorazíme asi ve 13 hodin a dáme oběd. Takový byl plán.

Asi po hodině jízdy jsme přijeli k místu, kterému říkají escarpment. Je to obrovský sráz, kterým padá krajina dolů. Nairobi totiž leží na náhorní plošině ve výšce skoro 1700 metrů, ale v místech, kudy jsme projížděli, je obrovský zlom táhnoucí se ze severní Afriky (vyplňují jej ta velká africká jezera). Krajina najednou klesne o několik set metrů dolů. Otevře se výhled na africké pláně a je to nádherné.

Tak jsme tedy sjížděli serpentinami dolů na pláně, potom se terén srovnal a jeli jsme dalších moc kilometrů do města Narok, které má asi 300 tisíc obyvatel, ale hliněné chodníky, dobytek kolem cesty a domy z vepřovic nebo vlnitého plechu. Fučík zastavil u nějakého nákupního centra, které je na zdejší poměry asi luxusní, ale u nás doma ho nemám s čím srovnat, kdepak Penny, to je nebetyčný luxus ve srovnání se zdejšími velkými obchody.

Po nezbytné bezpečnostní prohlídce jsme koupili potraviny, o kterých jsme si mysleli, že se nám budou hodit: hlavně vodu a nějaké banány, ale taky nezbytnou zmrzlinu pro Olivera.

Kousek za městem skončila asfaltka a začala hliněná prašná silnice, po které jsme měli jet asi 70 km. Urazili jsme nějakých 30 km, když vtom jsme viděli na silnici dlouhou řadu aut. Fučík zastavil a šel zjistit situaci. Po chvíli se vrátil s tím, že před námi je zablokovaná silnice a musíme čekat, až se něco vyřeší. Sedl si do stínu u silnice a začal si povídat s ostatními námezdními řidiči v jejich jazyce.

Čekali jsme asi hodinu a přestalo nás to bavit. Přemýšlela jsem, co bych v této situaci udělala já jako průvodce, a když jsem to vymyslela, šla jsem za Fučíkem, abych mu to řekla: Nechala bych klienty dojít k blokádě a zavolala bych to tábora, aby pro ně někdo přijel a aby nemuseli čekat. Zavazadla bych jim přivezla, až by se to celé vyřešilo a uvolnilo. Fučík to neschválil, prý nás nenechají projít. Nedovolil mi ani jít dopředu, prý by to mohlo být nebezpečné.

Popocházela jsem kolem narůstající fronty aut a postupně jsem zjistila, co se vlastně děje: Masajové si už dlouho chtějí pronajmout nějakou půdu od vlády a vláda s nimi nechce jednat. Tak se naštvali, zablokovali silnici do rezervace větvemi a kamením a chlapi si posedali na silnici. Prý neodejdou, dokud nepřijede nikdo z vlády a nezačne s nimi jednat. My jsme se tam ocitli ve fázi, kdy se čekalo na představitele vlády. Naštěstí měli přijet z Naroku vzdáleného asi dvě hodiny a ne z Nairobi (to by bylo šest hodin). To čekání mě nebavilo, po silnici jsme neměli chodit k blokádě (předpokládané nebezpečí), tak jsem se rozhlížela kolem a našla pěšinku vedoucí kolem cesty. Vydala jsem se po ní a došla až k místu, odkud bylo vidět na epicentrum dění. Stálo tam několik set Masajů a blokovali jakýkoli průjezd. Na obě strany od nich se hromadila přijíždějící auta, bylo jich na každé straně asi 150, což je v oblasti s prašnými cestami neuvěřitelné množství. Nakonec přijela nějaká vládní auta (televize už tam byla dávno) a asi po hodině začali vyjednávat a uvolnili silnici. V té době už jsme tam ale stáli nejméně dvě hodiny, možná i déle.

Mezitím se ale vyskytla další komplikace: pozdější řidiči nerespektovali, že mají zastavit po straně silnice a nechat volný průjezd, takže silnice byla plná aut ve dvou a místy i ve třech řadách, a když se blokáda uvolnila, stejně nikdo nemohl jet, protože proti sobě stály řady aut a blokovaly silnici. Vyřešilo se to tím, že auta sjížděla ze silnice a jela bokem (rozdíl v kvalitě nebyl nijak zásadní).

Místo abychom do kempu dorazili ve 13 hodin, jak byl původní plán, dojeli jsme až v 16 hodin a všechny plány byly vniveč.

Kemp leží stranou od cesty kousek od vjezdu do Národního parku Masai Mara. Je celý obehnaný elektrickým plotem, aby do něj nelezli sloni a lvi. Ústřední chatrč obsahuje bar, jídelnu a společenskou místnost. Je tam elektřina, ale žádá wifi. Potom je uvnitř toho oploceného prostoru několik velkých stanů. Jsou od sebe dost vzdálené a mezi nimi rostou stromy a vedou úzké kamenité chodníčky. Odložili jsme si věci do stanu, snědli výtečný oběd z místní táborové kuchyně a šli na procházku po okolí s masajským průvodcem.

Chodili jsme v okolí skoro tři hodiny. Náš hlavní vůdce je Masaj, nějak se jmenuje, ale prý mu máme říkat Jackson (jeho jméno bychom si asi nezapamatovali). Později, když jsme se skamarádili, nám řekl, že se jmenuje Lepori. Chodili jsme po jejich území, potom se k nám přidali ještě další dva mladí Masajové, ale nebyli tak chytří a angličtiny znalí jako Jackson. Dělali v podstatě křoví, ale bylo to dobré.

Masajové, když jdou „ven“, nehnou se bez dlouhého nože, luku, šípů, oštěpu a takové krátké tyčky, kterou používají na házení na krátké vzdálenosti. Cestou nám ukazovali, na co používají které rostliny, kde žijí jaká zvířata (poznají každou noru a vědí, kdo v ní žije), taky ukazovali střílení z luků, lezení po stromech a mluvili o té svojí „lesní moudrosti“.

Jackson je moc milý chlapík s plynnou angličtinou, má 26 let a 7 přímých sourozenců, ale jeho otec (před několika lety zemřel) měl kromě jeho matky ještě tři ženy a odpovídající počet dětí. Jackson bydlí ve vesnici opodál, a až budeme bydlet u Masajů, budeme v domě jeho matky. Jsme rádi, protože jsme se s ním v podstatě skamarádili a s Oliverem si vysloveně padli do oka. Je úžasné vidět je, jak spolu jdou ruku v ruce pastvinou, nebo jak ho Masaj učí střílet z luku. V jednu chvíli jsme asi sto metrů od nás zpozorovali impaly a jeden Masaj vybídl Olivera, že se k nim spolu přiblíží. Oba se přikrčili a potichu a dramaticky se plížili. Byl to legračně napínavý pohled na nesourodou dvojici malého bílého chlapečka v safari kalhotách a vysokého černého Masaje v červené dece. Náš vůdce mu slíbili, že mu vyrobí luk jen pro něj, a to nás všechny velmi nadchlo.

Vrátili jsme se do kempu se setměním, dali sprchu, snědli jsme výbornou večeři a šli jsme spát.

Ještě musím popsat náš stan: Je to v podstatě plátěný domek postavený na kamenné základně asi 4×5 metrů, vystupuje se do něj asi po dvou schodech. Uvnitř je gumová podlaha, tři normální postele s moskytiérou, nějaké poličky a dokonce i elektrické světlo (solární panel). Ke stanu patří venkovní sprcha (teplá voda, solárně ohřívaná) a splachovací záchod. Všechno je to v takové ohradě u stanu, která není přístupná zvenčí, jen ze stanu. Velmi pohodlné, ale přitom velmi přírodní a ekologické.

Před usnutím jsme poslouchali zvuky africké buše (rozhodně není ticho) a já osobně jsem si připadala velmi dobrodružně a románově. (Ráno nám potom říkali, že tam štěkaly hyeny, ale já jsem je v záplavě zvuků nerozeznala.) Spali jsme celou noc výborně. Několikrát jsem se probudila jen proto, abych si uvědomila, kde vlastně jsem (Afrika! Masai Mara!) a co to slyším (divoká zvěř!), a zase jsem spala.