Cancún a Chichén Itzá

1. den

V Cancúnu jsme přistáli v 19.30 místního času, to je 2.30 našeho. Kromě zavazadel jsme ještě přenášeli spícího Olivera, který po celodenním bdění na trase Praha-Paříž-Atlanta usnul okamžitě po startu z Atlanty a spal jako dřevo. Petr naštěstí objevil kolečkové křeslo pro mrzáčky, tam jsme Olivera položili, on se tam schoulil a spal dál.

Byla jsem ráda, že jsem půjčení auta zařídila už z domova, jinak by to bylo mnohem obtížnější. Před letištěm na nás čekal místní pohůnek z půjčovny aut, Olivera jsme v náručí přenesli do jeho služebního auta a chlapík nás odvezl asi 5 km do půjčovny, kde jsme měli rezervované auto. Po chvíli dohadování o druhém řidiči (není v ceně, musíte zaplatit – byl v ceně, platit navíc nebudeme – tak já to zkontroluju – udělejte o – máte pravdu, je to v ceně) a po důkladné obhlídce auta jsme se dohodli. Oliver mezitím spal v té kanceláři na jakémsi gauči. Pak už to šlo ráz na ráz: podepsali jsme smlouvu, naskládali jsme zavazadla a Olivera do auta, zapnuli GPS a vyrazili do staré části města, kde jsme měli rezervované ubytování. Byla černočerná tma, i když bylo teprve asi půl deváté. Provoz nebyl moc velký, cesta trvala tak dvacet minut, bez GPS bychom to asi těžko hledali. Byli jsme domluvení s majitelem, že až dorazíme, zavoláme mu. Naše telefony se nějak nekamarádily s mexickou sítí a volat nešlo, i když máme na obou telefonech roaming. Naštěstí paní od naproti mluvila anglicky a byla laskavá, zavolala ze svého mobilu a majitel do pěti minut přijel. Mluvil dobře anglicky a byl úplně v pohodě. Nepotřeboval vidět ani naše pasy, nic si nikam nezapisoval, a že až budeme odjíždět, máme nechat peníze a klíče na stole a zabouchnout dveře… asi mu ještě nikdo neodjel bez placení. (Po celou dobu, co jsme tam bydleli, už jsme ho neviděli. Za dva dny jsme mu skutečně nechali peníze a klíče na stole a zabouchli jsme za sebou dveře.)

Bydlení bylo jednoduché, ale úplně vyhovující. Kuchyně s obytným prostorem, ložnice a koupelna, všechno čisté a pohodlné, klimatizace, lednička, v kuchyni všechny potřeby na vaření. Olivera jsme vynesli z auta, svlékli a položili na postel. Sami jsme toho taky měli dost, bylo asi pět ráno našeho času, takže jsme 24 hodin nespali.

2. den

Oliver se probudil jako první, bylo asi 6 hodin místního času, to je 13 hodin našeho. Velmi ho zajímalo, kde to jsme a jak to kolem vypadá… Venku byla ještě tma, rozednívá se před sedmou. Když už jsme byli vzhůru, řekli jsme si, že zajedeme nakoupit a rozhlédnout se kolem. Bydlíme asi 15 minut autem od středu města, které má asi 600 000 obyvatel a táhne se na míle daleko, všechny domy jsou totiž maximálně jednopatrové. Jakmile vyšlo slunce, bylo hodně teplo, modrá obloha, prostě léto. Našli jsme nějaký obchoďák a nakoupili jsme věci typu káva, mléko, pečivo, jogurty, voda, ovoce… Petr dlouho hledal cukr a nenašel jiný než surový cukr v homoli, takže teď si ho strouhá do čaje. První nákupy jsou vždycky dlouhé, protože ještě nevíme, jak je balené máslo, jakou vodu koupit… a do toho Oliver neustále otravuje, že chce nanuka… ale zvládli jsme to.

Město je docela ošklivé a nemá žádné jádro, je to jenom pravoúhlá síť ulic s patrovými domy, ani předzahrádky nemají. V místech, kde by u nás byla předzahrádka, je většinou zaparkované auto. Nepořádek není moc velký, ale není to ani nijak zvlášť přitažlivé. GPS na nás občas vyplivla hlášku, že něco nezná, tak jsme jezdili podle odhadu (a podle malého kompasu, který jsme si pro tyto případy vzali s sebou). Smála jsem se, jak je nám dobrá staromódní metoda, když ty nové selžou. A uvědomili jsme si, že výlet tohoto typu s pětiletým Oliverem by byl bez auta prostě nemyslitelný. Přeprava autobusy by byla zdlouhavá, dohledávky míst pracné, a k tomu všemu v tom horku vláčet kromě batohů ještě děcko, to bych si opravdu radši odpustila

Po nákupech jsme se vrátili do našeho domku, najedli jsme se a vydali se znovu autem k moři. Bylo to asi 15 km a byl to velmi zvláštní zážitek. Cancún je nejoblíbenější místo amerických dovolenkářů, které vůbec nezajímá nějaké Mexiko, ale chtějí píseček, teploučko, moře, ty svoje obchody a ten svůj standard. Z letiště se nechají odvézt taxíkem do zona hotelera, kde přebývají, a potom zase odletí domů. Není to zrovna náš šálek čaje, ale když už jsme tady, zajeli jsme se na ta místa podívat. Pokud člověk jede uprostřed té zona hotelera po silnici, nenapadlo by ho, že není v USA. Všude pořádek, zavlažované trávníky, Starbucksy, McDonaldy… a jeden obrovský hotel vedle druhého, moře není vidět, protože mezi silnicí a mořem jsou právě ty hotely a restaurace. Mexičani jsou zde jako sloužící – číšníci, vrátní, portýři, hlídači… v tmavých kalhotách a bílých košilích (a jsou šťastní, že můžou sloužit, protože jinou práci by asi nesehnali…). Když se člověk chce dostat k moři, musí najít nějakou mezeru mezi tou zástavbou. Pláže jsou v Mexiku veřejné, hotel to nesmí zabrat a bránit lidem v přístupu, jenom je někdy těžké se tam dostat. Což se nám podařilo.

Moře mělo krásně tyrkysovou barvu, ale všem těm hotelovým hostům sloužilo jenom jako kulisa. Na pláži nebyl skoro nikdo, většinou polehávali na lehátkách na terasách hotelů u bazénů a nechali si nosit drinky. Většina těch hotelů byla jakože pěkná, byly to čisté a honosné stavby, ale ukrutně nepatřičné, až dvanáctipatrové budovy, některé zdobené jakože antickými sochami… no v podstatě hnus.

Šli jsme po tom krásně bílém písku a brodili se čistou vodou asi tak kilometr, řada hotelů byla nekonečná. Oliver si občas postavil nějaký hrad z písku. V jednom plážovém baru jsme si dali nějaké pití a šli jsme zpátky. Foukal čerstvý vítr, bylo teplo, ale dosti mraků. Koupat se nám ani nechtělo, jenom Oliver byl celý zmáčený, jak nestihl uskakovat před vlnami. Je tady dost pelikánů, bavilo mě pozorovat je. Jsou vynikající letci a občas se vrhli střemhlav do vody pro nějakou rybu.

Vrátili jsme se k autu, ometli písek z nohou a jeli jsme domů. K večeři jsme si chtěli koupit něco do ruky na ulici, ale nakonec jsme si koupili v obchoďáku nějaké hotové kuřecí řízky a doma jsem k nim uvařila brambory. Celá večeře za nějakých 70 Kč pro všechny. Zajedli jsme to banány, papájou a hruškou. Ovoce jsme viděli spousty a nebylo drahé, budeme ho jíst často a hojně.

Ceny ve velkých obchodech jsou srovnatelné s našimi, snad o něco nižší. Jak to bude na venkově a v malých krámcích, to se teprve uvidí.

Zítra se přesouváme do Chichen Itzá a uvidíme první mayské pyramidy. Opustíme Cancún, který nás vůbec nenadchl, ale jako aklimatizace v Mexiku se hodí.

3. den

Oliver se ráno vzbudil v půl páté, ještě úplně nepřešel na místní čas. Že by nás nechal spát, to ho ani nenapadne… takže jsme všichni byli vzhůru od půl páté. Venku tma jako v pytli. Pomalu jsem začala balit věci, dnes odjíždíme. Petr začal vyšilovat s tím, že pro Olivera nemáme sedačku ani podsedák. Já jsem zdaleka nebyla tak nervózní, protože děti v Mexiku musí mít sedačku jen do pěti let, potom to není povinné. Dohodli jsme se, že mu obstaráme podsedák. Petr na webu našel dva obchody v Cancúnu, kde je měli mít. Jeli jsme tam, podsedáky neměli. Tak jsme koupili aspoň „úžasnou“ osušku se Spidermanem, která má mnohá využití a jedno z nich je, že ji poskládáme a Oliver si na ni v autě sedne, takže bude výše a bezpečnostní pás ho neuškrtí. Po deváté hodině jsme byli připravení k odjezdu. Nechali jsme na stole peníze za ubytování, zaklapli jsme dveře a jeli jsme. Petrovi se nechtělo jet po normální silnici, na které jsou zpomalovací hrby, které opravdu hodně zpomalují. Najel na dálnici, i když jsme věděli, že bude dražší. Byla ale o hodně dražší, než jsme mysleli a než jsme ochotní platit, takže to byla naše první a poslední dálnice v Mexiku. Příště pojedeme po běžné silnici a s těmi zpomalovacími hrby už se nějak vyrovnáme.

Dálnice na Yucatánu je prazvláštní jev: úplně rovná, zatáček prostá, nikde sebemenší stoupání ani klesání, po obou stranách hradba hustého lesa. Jízda je veskrze jednotvárná, po hodině jsme se navzájem vzrušeně upozorňovali na každý náznak zatáčky (byla označená dopravní značkou a zákrut byl tak nepatrný, že bez značky bychom si jej snad ani nevšimli). Provoz je – asi díky těm šíleným poplatkům – docela minimální. Za dvě hodiny na dálnici jsme viděli asi deset aut, víc jich nebylo. Oliver brzy usnul a celou cestu prospal. Jeli jsme asi dvě hodiny k mayským pyramidám Chichen Itzá. Petr tomu místu začal říkat Čičenica a odtud už je jenom krok k Čičenicím. Takže teď už tomu neřekneme jinak než Čičenice. (Později jsme zjistili, že Mexičané to taky vyslovují jako Čičenica).

Dorazili jsme tam před polednem, snědli obložené chleby, které jsem ráno připravila, a vydali jsme se na prohlídku. Vstupné není levné, ale nic takového jako levné vstupné na významné památky neexistuje, takže už se nad ničím nepozastavujeme.

Z bezpečnostních důvodů jsme Oliverovi pověsili na krk píšťalku a dali pokyn, že kdyby se ztratil, musí se okamžitě zastavit, nesmí nikam chodit a musí ze všech sil foukat do píšťalky, abychom ho dokázali najít. Bral to jako dobrou bojovku.

V areálu pyramid byly tisíce lidí, ale místo je velké a rozlehlé, tak se to trochu vstřebalo, ale stejně jich tam bylo hodně. Tisíce turistů a stovky prodavačů cetek. Poctivě jsme prošli celým areálem, kde je něco kolem dvacítky staveb, největší z nich je Kukulkánova pyramida. Na žádné stavby se nemůže lézt, i když teoreticky by to možné bylo… jenže ty tisíce lidí by to všechno brzy zničily, takže je jenom dobře, že se tam nesmí. Bylo krásné počasí, modromodrá obloha s bílými mraky, teplota kolem 26 stupňů.

Prodavači cetek byli dosti neodbytní, Oliver se zamiloval do jakési figurky v podobě hlavy jaguára, která měla otvor, do něhož se dá foukat a vyluzovat zvuky, údajně vrčení jaguára. Nevím, nikdy jsem jaguára neslyšela. Figurku jsme koupili a Oliver hned zjihl, prohlásil, že je hodně spokojený a že to na něj „dost zapůsobilo“. Mělo to jednu výhodu, ostatní prodavači už nám dali pokoj, zejména když jsme Olivera ponoukali, aby dul co nejčastěji, aby bylo vidět a slyšet, že už máme nakoupeno…

Kolem pyramid jsme chodili určitě tak čtyři hodiny a pořád se nám to líbilo. Na cestách spojujících jednotlivé stavby byli rozložení prodavači suvenýrů (prodávali vyřezávané figurky jaguárů, různé hlavy a masky, stříbrné šperky, tkané šály, ponča, přehozy, kamenné figurky zvířat a desítky dalších předmětů.) Skoro všichni hlasitě vyvolávali uan dala (one dollar), ale samozřejmě že když k nim přistoupil zájemce, vybalili jinou cenu. Odpoledne jsem je pozorovala, jak začali balit to svoje zboží. Každý předmět (pokud neprodávali hadry) pečlivě zabalili do novin a uložili do plastové bedničky (podobné, jako máme na jablka). Každý prodavač měl tak osm plných beden. Složili stolky, na kterých prodávali, bedny i stolky umně připevnili na takový malý trakař a odváželi mimo areál k autům, kterými potom odjížděli do nejbližší vesnice, kde asi bydlí. Ti chudší táhli vozík sami a šli pěšky.

V jednu chvíli Oliver seděl ve stínu pod stromem, já jsme stála opodál a viděla jsem na něj, ale on začal pískat na píšťalku. Přišla jsem k němu a ptala se, co to znamená… on řekl, že viděl tátu, ale mě ne, a tak zapískal, abych se neztratila…

Kolem čtvrté hodiny jsme vyrazili k hotelu, bydlíme asi 4 km od zona archeologica. Je to docela příjemné místo, takový shluk přízemních bungalovů v zahradě, s restaurací a bazénem. Oliver zajásal a hned se vrhl do vody, ale protože kolem páté už se stmívá, dlouho tam nepobyl. Oliver s Petrem si dali lehkou večeři v restauraci, já jsem dojedla svačiny, které jsme nestihli sníst přes den. Internet je jenom v restauraci, takže jsme tam ještě seděli. Ještě že s sebou máme dva počítače a jeden tablet: Oliver koukal na pohádky na internetu a my jsme si zkontrolovali poštu. Pracovat se mi už dnes nechce, ale zítra asi začnu. Zůstáváme na stejném místě ještě jeden den, abychom se Yucatánem nepřehnali jako vichřice.

4. den

Oliver se zlepšuje, dnes se probudil až v půl šesté, takže každý den si přidává hodinu a srovnává se s místním časem. My jsme až do půl sedmé tvrdošíjně odmítali otevřít oči a komunikovat. V noci byla docela zima. Pokoj je samozřejmě bez topení a má dvě okna. Jedno z nich je zasklené a otevírací/zavírací, to druhé vůbec nemá sklo, jenom síť proti hmyzu a velké dřevěné žaluzie. V koupelně je to stejné. Přes den je samozřejmě teplo, ale jak zapadne slunce, trošku se ochladí, no a do rána je docela zima. Nebylo to tragické, ale úplně pohodlné taky ne.

Po sedmé hodině jsme se šli nasnídat, někteří hosté seděli v restauraci u bazénu v teplých svetrech. My jsme si taky vzali trika s dlouhým rukávem. Jakmile ale vyšlo sluníčko, začalo být zase horko. Snídaně byla docela dobrá, ovoce, míchaná vajíčka, káva, pečivo, máslo, džem. Po stromech poskakovali nějací ptáci a Oliver jim sypal drobky. Pozoroval je, jak zobali. V zahradě roste spousta kytek, které známe, protože se prodávají u nás doma v květinářstvích a lidi je mají doma v květináčích. Taky nějaké grepy a citrony na stromech.

Dnešní den byl plánovaně odpočinkový. Po snídani jsme se vydali k blízké cenotě. Je jenom přes silnici a leží v areálu nějakého drahého hotelu. Platí se tam vstupné, docela vysoké, 65 pesos za člověka a ještě 30 pesos za skříňku, když se chce člověk koupat. Ale chtěli jsme to zkusit. Cenoty jsou krasové útvary, takové díry v zemi, v nichž je voda. Na Yucatánu je jich spousta a v některých se dá koupat. Tato byla dost turistická, dolů vedly kamenné schody, celé to bylo takové upravené. Hloubka od okraje k vodě asi 50 metrů, voda byla hluboká také 50 metrů. Kolem okrajů cenoty rostly všelijaké tropické rostliny a dolů visely liány a bylo to pěkné. Vlezli jsme do vody, byla čistá, teplejší, než jsme čekali, a vypadala kvůli té hloubce černě. Přeplavali jsme k protějšímu okraji a zpátky, bylo to dohromady tak 40 metrů. Měli jsme štěstí, že jsme přišli relativně brzy, bylo tam asi deset lidí. Ale než jsme doplavali, najednou se tam objevilo tak 80 lidí a začala tlačenice a bylo to dost blbé, tak jsme rychle zmizeli. Na parkovišti před vchodem jsme potom napočítali pět autobusů.

Vrátili jsme se k bazénu našeho hotelu a tam jsme se povalovali. Kolem páté hodiny už se slunko schovává za obzor a v půl šesté je tma. Vyrazili jsme autem asi tři kilometry do nejbližšího městečka (náš hotel je totiž in the middle of nowhere). Bylo to první setkání s autentickým mexickým venkovem, na ulicích byli jenom místní lidi a kromě nás snad žádní turisté. Obyčejné (nepříliš čisté) obchůdky s nevábným zbožím, hospody s plastovými židlemi a špinavými ubrusy, všude hlasitá hudba, laciná barevná světýlka, hodně lidí na ulicích. Brzy jsme prošli ty tři ulice, které tvoří střed města, a začali hledat nějakou restauraci. Oliver se svou blonďatou hlavou a světlou pletí byl dost nápadný, lidi se na něj koukali a ženské se usmívaly, ale nikdo se s námi nedával do řeči.

Všude ve městě visely hodně ozdobené obrázky Panny Marie, často i na místech, kam by je příčetný člověk nepověsil… velkým obrazem Panny Marie a papeže bylo vyzdobeno i popelářské auto. Viděli jsme taky prazvláštní věc: průvod asi třiceti běžících lidí, všichni ve stejných teplákách, v jejich čele běžel chlapík s hořící pochodní, všichni při běhu zpívali (patrně nábožné písně) a za nimi jelo troubící auto s majáčkem a velkým obrazem P. Marie, ozdobeným kytkami a barevnými žárovkami. Doufám, že někdy potkám Mexičana hovořícího natolik anglicky, abych se ho na to mohla zeptat a on mi to dokázal vysvětlit. Všichni, se kterými jsme se zatím potkali, umí jenom hotelově-ubytovací a jídelní témata, na dlouhé hovory to není. Moje španělština čítá asi deset slov, budu muset přežít jenom s angličtinou.

Nakonec jsme si v nějaké slušnější restauraci dali papadzules (zeleninové rolky s vejcem) a pibil (pečené kuře). Přinesli k tomu předkrm – tapas s jednou pálivou omáčkou a druhou nepálivou. Bylo to docela dobré, ale slovo vynikající bych nepoužila.

Šli jsme spát kolem osmé hodiny místního času, což jsou tři hodiny v noci našeho. Ještě pořád nejsme úplně naladění na místní čas. Uvidíme, v kolik bude Oliver vstávat.

Zítra zvedáme kotvy a jedeme dál, kouknout se na koloniální město Mérida.