Dillí

čtvrtek

Vlakem z Dillí do Dillí

Kolem šesté ráno dorazil vlak do Dillí, ale po indickém způsobu nikoli na hlavní nádraží, jak bychom čekali, ale na nějaké okrajové, v jehož blízkosti ani nebylo metro. Nastala tlačenice jako vždycky, ale tentokrát ještě umocněná větším počtem lidí v hlavním městě. Napadlo mě, že kdo necestoval v Indii vlakem, neví, co je to tlačenice. Potřebovali jsme se nějak dostat do středu města. Dotazem jsme zjistili, že nejbližší stanice metra je tři kilometry daleko. Rikšáci před nádražní budovou nás tak znechutili svou vtíravostí, že jsme zase ustoupili zpět na nádraží.

Ondra dostal dobrý nápad, že na hlavní nádraží v Dillí dojedeme nějakým vlakem, to by přece neměl být problém. Nenapadlo nás, že ani prostý přesun z jednoho nádraží na druhé nebude v Indii tak jednoduchý. Ondra se zeptal u okénka Enquiry, kdy a odkud jede nějaký vlak, který jede přes Delhi Main Station. Poslali nás na první nástupiště a vlak měl jet asi za půl hodiny. Zdálo se nám to jako dobrá varianta. Vlak přijel jen s mírným zpožděním a nastoupili jsme do něj. Asi po dvaceti minutách jízdy mezi slumy (všechny chatrče měly na střechách z vlnitého plechu satelity) se s námi dal do řeči milý indický mladík a ptal se nás, kam jedeme. Řekli jsme, že na hlavní nádraží v Dillí. Trochu se zarazil a sdělil nám, že vlak, ve kterém sedíme, jede pryč z Dillí a tedy přesně opačným směrem, než si myslíme a než potřebujeme. Ten dobrák v informačním okénku nám dal zcestné informace, kdoví proč. Třeba nemá rád cizince.

Hodný mladík nám poradil, kde máme vystoupit a že je tam stanice metra. To byla skvělá zpráva, protože cesta zpět vlakem by mohla trvat hodiny. Nasedli jsme do metra a ocitli jsme se rázem v civilizaci: čisté a klimatizované vozy, žádná tlačenice, lidi většinou oblečení evropsky, nikde smetí ani odpadky. Na to, že jsme v Indii, se ale zapomenout nedalo: ve vagonech byly cedulky, že se nesmí plivat na podlahu a že se to trestá pokutou 200 rupií. Na stejnou skutečnost také upozorňoval ženský hlas z reproduktoru, a také nám vysvětlil, že nemáme sedět na podlaze a nemáme strkat do lidí a tlačit se.

Orientace v metru nám potíže nedělala a vcelku snadno jsme našli i náš hotel, kde jsme měli rezervovaný pokoj. Je příšerný a bez oken, ale je laciný a na jednu noc stačí.

Ubytovali jsme se a vyrazili do ulic. Zpočátku jsme míjeli desítky stánků s občerstvením, ale neměli jsme ještě hlad. Nic jsme si nekoupili, a to byla zásadní chyba, protože až se dostavil hlad, nebylo nikde nic ke koupení, takže jsme první jídlo (kromě ranních sušenek a čaje na nádraží) měli až po čtvrté hodině odpoledne.

Památník Gándhího a Humajúnova hrobka

Ještě předtím jsme ale navštívili místo, kde Mahátma Gándhí strávil poslední měsíce života a kde byl zavražděn. Zajímavé je, že se tam neplatí vstupné (na rozdíl od docela drahého vstupného na všechny význačné památky), ale u vchodu je kniha, kam se návštěvníci mohou zapsat. Ze zvědavosti jsem se podívala na pár listů zpátky a zjistila jsem, že tam jezdí lidi opravdu z celého světa. Ale český zápis jsem tam neviděla. Památník je moc pěkné a klidné místo v zahradě, Indové mají Gándhího ve velké úctě (já ostatně taky) a je to tam vidět na každém kroku. Celý areál je moc hezký, nic okázalého, ale přehledně vysvětluje novodobou historii Indie a život Gándhího. Moc se mi to líbilo.

Potom jsme jeli rikšou na místo, kde je pohřben maharádža Humajún. Je to velká hrobka a památka UNESCO, podle stejného modelu byl později postaven krásnější a vznešenější Tádž Mahál. Bylo to pěkné. V té době už jsme věděli, že Dillí je obrovské město, kde se dooprady nedá chodit pěšky. Všechno je strašně daleko, dokonce i když člověk vystoupí z metra a jde k nějaké památce, je to nejmíň kilometr, ale většinou ještě dál.

Dvě perličky: v metru se nás ptal jeden bílý mladík na cestu k turistické info kanceláři, která je na nádraží. Protože jsme právě odtamtud přišli, dokázali jsme mu zkušeně poradit. O chvíli později se nás nějaká Indka (!) ptala, kam jede přijíždějící vlak. Pobavilo nás to, tak indicky přece jenom nevypadáme, i když už jsme hodně špinaví a podivně ustrojení.

Našli jsme také jakousi mešitu, kde měly údajně probíhat nějaké súfijské zpěvy, ale bylo to uprostřed muslimské čtvrti a necítili jsme se tam vůbec dobře, tak jsme na nic nečekali a šli pryč. Metrem jsme se dostali zpátky k hotelu a byli jsme už dosti unavení. Ani jsme nevečeřeli, protože jsme tak pozdě obědvali.

pátek

V tom našem malém a tmavém hotelovém pokoji bez oken jsme spali až do půl deváté, protože jsme po včerejšku asi byli fakt unavení a neprobudilo nás denní světlo.

Prádlo, které jsme prali už včera, ještě neuschlo. Pověsili jsme je tedy na střechu hotelu a doufali jsme, že nám do večera uschne, že je vítr neodnese a nikdo je neukradne. (Večer jsme je v pořádku našli.)

Rozhodli jsme se, že na letiště nepojedeme v noci taxíkem za 250 rupií, jak nám nabízeli na recepci v hotelu, ale že pojedeme metrem. V Dillí je totiž speciální linka metra jedoucí přímo na letiště. (Byl v tom jeden háček, ale to jsme zjistili až v noci). Do odletu nám ale zbýval ještě celý den, který jsme chtěli využít na prohlídku pamětihodností.

Vajíčková omeleta na ulici a bloudění po městě

Na rohu před hotelem jsme si u pouličního vařiče koupili snídani: chlápek tam měl stolek a na něm plynový vařič s jednou plotýnkou, pod stolkem propanbutanovou bombu. Plato vajíček, pár balíčků toustového chleba, cibule, chilli papričky a koření. Na pánvičku na vařiči kydnul trochu tuku a vylil rozmíchané vajíčko, posypal nakrájenou cibulí a paprikou. Do vajíčka namočil dva plátky toustového chleba, po chvíli to celé obrátil, takže chleba byl dole a vajíčko v podobě omelety nahoře. Potom okraje omelety přehrnul na ten chleba, chleby překlopil na sebe a byl z toho sendvič s vajíčkem uprostřed. Kydnul to na papírový tácek, celý toust i s omeletou uvnitř rozříznul na čtvrtiny, podal zákazníkovi a inkasoval 25 rupií (asi 8 korun). Bylo to rychlé, teplé, čerstvé a dobré. Snídaně na ulici do ruky, ze keré by naši hygienici šíleli.

Ondra už předtím vygůglil nějaký autobus, který měl zastávku kousek od hotelu a měl nás dovézt k bráně Red Fort, tedy Červené pevnosti, která byla naším hlavním dnešním cílem. Autobus jsme našli, někam nás dovezl, a když jsme na konečné vystoupili, zjstili jsme, že jsme úplně jinde, než jsme chtěli a očekávali. Po dlouhém hledání na mapě i v terénu jsme zjistili, že jsme asi 500 metrů od místa zvaného Delhi Gate, ale je to brána do starých hradeb kolem starého města. Shodou okolností se ale jmenuje stejně jako brána do pevnosti, kde jsme chtěli být. Pevnost byla tak dva až tři kilometry vzdálená. Vydali jsme se tam pěšky parkem, občas jsme sedli na lavičku a odpočinuli jsme si. Zajímavá věc: vstup do parku hlídají tři vojáci s puškami. Přemýšleli jsme, proč asi, a napadlo nás jediné: že tam nepouštějí žebráky a bezdomovce, kteří by z toho parku udělali svoje tábořiště a tím pádem by bylo po parku.

Asi po hodině jsme se skutečně dostali před Červenou pevnost, ale zastavily nás policejní zátarasy na přístupové cestě. Policista nám sdělil, že zítra je v Indii státní svátek, a proto je pevnost zavřená. Neměli jsme z toho radost, pevnost je památka UNESCO a chtěli jsme ji navštívit, ale po tom všem, co jsme tady v předchozích týdnech viděli, jsme se tomu už ani nedivili.

Jak jsme chtěli do mešity a jak nám ji muslimové znechutili

Opodál pevnosti stojí mešita, podle průvodce je největší v Indii a vejde se tam až 25 tisíc lidí. Tak jsme se k ní vydali. Cestou jsme na pouličním tržišti koupili vynikající oříšky a rozinky, byly toho hromady a bylo to levné.

Potom jsme došli k mešitě, sedli si na schody a jedli ty oříšky. Pozorovali jsme dravé ptáky, kteří opravdu stojí za zmínku. Už včera jsme si všimli, že na obloze nad Dillí létá neobvyklé množství dravých ptáků. Kroužili ve stoupavých proudech a nebyly jich desítky, ale stovky, nekecám. Dnes jsme je tedy pozorovali důkladně a říkali jsme si, že se jim tady asi daří, protože určitě nemají nouzi o potravu (těch krys, co jsme tady viděli…). Zajímavé bylo, že z těch stovek ptáků jsme ani jednoho neviděli lovit, i když jsme třeba na schodech mešity viděli běhat lasičky a jedna z nich měla dokonce v hubě ulovenou myš. Na obloze v klidu lítali holubi a dravci je nechávali na pokoji. Tak nevím, proč je jich tam tolik a co vlastně žerou.

Chtěli jsme do mešity, ale muslimové nám to zase znechutili. Velmi nelaskavým a řekla bych až urážlivě sprostým tónem nám nařídili sundat boty (to bylo docela zbytečné, my jsme slušně vychovaní a do mešity bychom nikdy nešli obutí) a zaplatit 300 rupií za každý foťák, který máme. Nezajímalo je, že dáme foťáky do pouzdra a nechceme fotit. Tak jsme si řekli, že tam půjdeme samostatně a vždycky jeden zůstane venku i s foťáky. První jsem šla já, bez batohu, s bosýma nohama a holýma rukama. Jeden z těch muslimských zupáků u vchodu se mě ptal, co to mám v kapse, a zakázal mi tam vstoupit s mobilem (asi abych jím nefotila). Takže jsem šla zpátky za Ondrou a předala mu do úschovy i mobil. Potom jsem tedy konečně mohla vstoupit na nádvoří mešity. Nádvoří je čtvercové, obehnané zdmi, a u jedné ze čtyř zdí stojí mešita. Po těch cirátech u vchodu jsem čekala něco, co se bude podobat istanbulským mešitám a nad čím se mi bude tajit dech… Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že je to vlastně něco jako průčelí, za kterým vůbec nic není! Žádný vchod do impozantního prostoru, kde by se věřící modlili k Alláhovi a kde by i nevěřící pes jako já pocítil posvátnou úctu, oni prostě klečí na tom nádvoří a u těch zdí, nepochybně obrácení čelem k Mekce, ale svatyni tam žádnou nemají. A s tím nadělali tolik cavyků. Takže jsem za chvíli vystřídala Ondru u foťáků a shodli jsme se na tom, že všechny mešity v Indii nám můžou být ukradené a všichni muslimové jsou nám krajně nesympatičtí.

Odcházeli jsme od mešity a šli takovou ulicí, kde byla uprostřed v podélné ose ulice řada něčeho, co byly kdysi vodní nádrže, patrně s vodotrysky a vodopády. Kdysi to byla určitě krásná a úctyhodná ulice vedoucí k mešitě. Bazénky jsou dnes prázdné, zaházené odpadky, v některých spí žebráci, v jiných se prodává zboží vietnamské kvality, v dalších se povalují staré matrace… Obraz zkázy, bordelu a nekulturnosti.

Byli jsme asi tak čtyři kilometry od hotelu a měli jsme spoustu času, takže jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky. Bylo to fakt zábavné, fotili jsme, koukali po obchodech (byly to všechno jenom takové krámky) a žasli nad tím, co všechno je v patnáctimilionovém hlavním městě Indie možné.

Namátkou: na některých chodnících ležely hromady hlíny a kusů dlažby, patrně po nějakých dřívějších výkopech. Ta hlína byla ušlapaná jako beton, protože tam nejspíš takhle ležela už rok, nebo dva, nebo tři… lidi chodili po těch hromadách, když jinde neměli místo.

Nebo široká ulice, tříproudová silnice jedním směrem a stejná opačným směrem. Auta ovšem jezdila jen v jednom pruhu, protože jinde nebylo místo. Když to vezmu od těch vybydlených domů, které tvořily uliční frontu, na chodníku u domů seděli žebráci a povaleči. Potom tam bylo vyložené zboží, které vyhřezlo z obchodů, aby si je chodci mohli koupit. To zboží ale zabíralo větší část chodníku, takže chodci tam stejně nemohli a chodili většinou po silnici. Pruh silnice nejblíže u chodníku zabírali zaparkovaní rikšáci, kteří číhali na kořist. Dále do silnice zabírali další místo cyklorikšáci, kteří také číhali, a ještě dále směrem ke středu silnice chodili chlapi s vozíkama a nákladníma kolama naloženýma vším možným. V tom třetím a posledním pruhu teprve byla normální doprava, ale stejně 80 procent vozidel jsou rikšáci a cyklorikšáci.

Pomalu zapadalo slunce a bylo poslední světlo na focení. Ondra se rozhodl, že pronikne na ostrůvek uprostřed rušné křižovatky poblíž hlavního nádraží, aby tam ještě něco nafotil. A jenom co tam došel, na křižovatce mezi autobusy, auty, rikšáky, motorkami a chodci se objevil nákladní slon, který velebně pomalým krokem kráčel ve všem tom zmatku. Kdyby tam Ondra přišel o 30 vteřin později, už by ho nestihl vyfotit na tom správném místě a v tom správném světle. Tu fotku sem dát nemůžu, protože Ondra zarputile sedí na všech svých fotkách a nemá čas je upravit a uveřejnit. Musíte se spokojit s tím, co jsem jenom tak od boku vyfotila já.

Došli jsme do hotelu, sbalili si věci (zavazadla už jsme měli ve skladišti, protože jsme pokoj vyklidili už ráno) a šli ještě kupovat dárky domů. Byli jsme úspěšní a nakoupili jsme všechno, co jsme měli v plánu. Díky tomu, že jsme chytře smlouvali a neplánovaně ušetřili 500 rupií, které jsme chtěli zaplatit jako vstupné na pevnost, nám zbylo dost peněz. Zašli jsme si na večeři skoro za 500 rupií a potom na poslední pivo (kterých jsme za celou dobu v Indii vypili dohromady tak maximálně pět). Pivo je v Indii drahé, ale pořád jsme ještě měli peníze, tak jsme si dali každý jedno.

Metro dražší než taxi

Kolem půl desáté jsme se vydali na metro, abychom tou speciální linkou dojeli na letiště. Podotýkám, že jízdenky v Dillí stojí tak 10 až 25 rupií, podle vzdálenosti. Zbývalo nám ještě 160 rupií a podle předpokladů to mělo vyjít, i kdyby jízdenka na letiště byla třikrát dražší než obvyklá.

Měli jsme vědět, že Indie umí překvapit i na poslední chvíli. Šla jsem koupit dvě jízdenky na letiště a chtěli po mně 300 rupií (desetinásobek toho, co jsme platili jindy, dvojnásobek toho, co jsem měla v peněžence, a o 50 rupií více, než bychom zaplatili za hotelového taxíka). Kartou se platit nedalo. (Kartou jsme v Indii za celou dobu platili jenom asi dvakrát, naprosto výjimečně. Jinak vždycky chtěli hotovost, na karty nejsou zařízení.) Takže Ondra musel k nejbližšímu (dosti vzdálenému) bankomatu vybrat chybějící drobné na metro.

Teprve potom jsme pronikli do metra a do vlaku, který se nepodobá žádnému jinému metru v Dillí: je supermoderní a skoro prázdný, protože v noci na letiště moc lidí nejezdí. Posledním vlakem před půlnocí jsme tedy konečně odjeli na letiště. Říkali jsme si, že teď už se snad nic nečekaného nemůže stát… i když, v Indii člověk nikdy neví. Těšíme se domů, do civilizace, na normální jídlo – a hlavně na svoje lidi, které jsme nechali doma.

A úplně na závěr: po celou dobu našeho putování jsme na různých místech (většinou v informačních kancelářích, na nádražích a v hotelových recepcích) vídali poněkud vybledlé plakáty s fotkami krásných indických historických staveb a reklamním sloganem Incredible India! Poté, co jsem Indii zažila na vlastní kůži, si troufám tento slogan trošku neuctivě upravit: In-fucking-credible India!