16. den, (130 mil)
Snídaně v pompézní jídelně toho pěkného hotelu byla průměrná a zarazilo mě, že i tady (ostatně jako dosud všude) používali plastové nádobí. V motelu bych nic jiného nečekala, ale v tomto hotelu mi to přišlo nepatřičné. Vydali jsme se do NP Yosemite a cestou poslouchali Mamas and Papas, California Dream. Bylo to velmi americké. Krátce po vjezdu do parku jsme zastavili na odpočívadle a poprvé uviděli popelnice ve zvláštních bytelných plechových bednách, které měly složitý systém otevírání na karabinu, aby to nezvládli otevřít medvědi.
Zajeli jsme k vodopádu Bridal Veil a šli se k němu podívat, ale v jeho blízkosti byla hodně hustá vodní tříšť, která by nás za chvíli promočila, a foťák jsem si kvůli tomu mokru vůbec netroufla vyndat. Kolem přístupové cesty taky tekla voda z tajícího sněhu a Oli byl za chvíli celý mokrý: boty, ponožky i dolní okraje kalhot. Přemýšlela jsem nahlas, jestli je to voda z tajícího sněhu, a Petr to uvedl na pravou míru: jsou to slzy dojetí návštěvníků, kteří zjihli nad krásou národního parku.
Odpoledne se rozplynuly mraky a ukázaly se pěkné výhledy na vodopády. Některé průsmyky a cesty jsou ještě uzavřené, leží tam sníh. Bohužel to ovlivní náš program, protože se nedostaneme na některá ikonická místa. Naštěstí je ale park dost velký a zabavíme se i jinak. Další nepříjemnost je ta, že se v parku za běžného provozu opravují některé silnice, proto se jezdí objížďkami nebo jednosměrkami.
Získávali jsme jen celkovou představu o parku, navštívili jsme Visitor Centre. Byl tam moc pěkný film o Johnu Muirovi, který byl okouzlen zdejší krajinou a trávil tady mnoho let. Pojal myšlenku na založení NP a podařilo se mu přesvědčit prezidenta Roosvelta, aby s ním strávil několik dní v Yosemitech. Tábořili spolu, a po několika dnech byl prezident přesvědčen o nutnosti vyhlásit park. O tom byl ten film a byl působivý.
Spíme v hotelu ve městečku Mariposa, které je už za hranicí parku, ale není tak daleko. Hotel je pěkný, se snídaní a s bazénem. Na prostorném parkovišti rostou stromy a na jednom z nich jsme viděli kolibříka. Mariposa bývala důlním městem, nedaleko se těžívalo zlato. Je to hezké malé městečko, kde v podstatě chcípl pes.
Na večeři jsme zajeli do pizzerie Pizza Factory. Píšu „zajeli“, protože i když Mariposa není nijak velké město, je roztažené do délky kolem silnice a na některých místech ani nejsou chodníky. Chůze nepříjemná. Pizza Factory je pohodové místo, docela velká ratejna, kam se vejde aspoň sto a možná i více lidí. Čekání si lze krátit pozorováním toho, jak kmitají zaměstnanci. Je jich tam v každou chvíli nejmíň dvanáct a pracují svižně a sehraně. Nejvíc se nám líbil chlápek, který zpracovával těsto do tenké placky otáčením na jednom prstu. Dali jsme si tu největší pizzu, kterou měli v nabídce, a ani jsme ji nesnědli. Ještě mají takový zvyk, že když si člověk objedná, zeptají se ho na jméno. A až je to hotové, nesou to do placu a mohutně volají jméno objednavatele.
Petr nevěděl, jaké pivo si objednat, tak se ptal nějakého místního borce. Ten mu dal ochutnat a Petr si to objednal. Pozítří, když jsme se vrátili na stejné místo, si ho výčepní pamatoval a ptal se, jestli chce znovu to pivo, co mu doporučil George… pěkné.
17. den (90 mil)
Oliver si u snídaně opět oblíbil vafle. I tady bylo jen plastové a papírové nádobí, ale na to už si asi musíme zvyknout.
Všimla jsem si, že lidi ve službách většinou pracují s velkým nasazením, práce jenom lítá. A vypadají u toho, že je to i baví… na benzinkách, v obchodech, v hotelech, v parcích. Narazili jsme jen na jednu výjimku, a to byl ten nerudný pán v motelu v Page.
Vyjeli jsme do parku, nechali auto na nějakém odstavném parkovišti a vydali se pěšky k Mirror Lake. Příroda moc pěkná, vysoké stromy, skály… mělo to blíž k tomu, na co jsme zvyklí z domova. Ještě jsme si udělali zastávku a procházku pod stěnu El Capitain. Je to opravdu monumentální a naprosto nechápu, jak po takové stěně někdo vůbec může lézt.
Večeři jsme dali v Burger King nedaleko hotelu. Obyčejný bufál bez obsluhy, jídlo bylo vcelku dobré, nic urážlivého, ale za to, co jsme tam platili, by u nás byla luxusní večeře.
18. den (90 mil)
Národní park Yosemite je pověstný svými medvědy, a já jsem si tak trochu přála nějakého spatřit, a tak trochu jsem si to nepřála, asi bych se bála. No, žádného jsme nepotkali. Jenom jsem si všímala upozornění na hrozící nebezpečí, kterých si nešlo nevšimnout…
Na tábořištích jsou speciální uzamykatelné plechové krabice určené k ukládání jídla. Kdyby bylo jídlo ve stanu, medvědi by stan rozsápali a asi by nehleděli na to, že jim pod tlapami úpí turisté…
Medvědi nemedvědi, naším plánem bylo dojít k Yosemitskému vodopádu, který je nejvyšší ve Spojených státech.
Vodopád bylo krásně vidět a slyšet už zdálky. Překvapilo mě, jak je hlučný, a i na vzdálenost několika kilometrů to byl pořádný hukot. Na fotce je vidět, že vodopád má dvě části. My jsme se vydali ke spodní části toho horního ramene.
Překonávali jsme docela prudké stoupání, ale bylo se pořád na co dívat a výhledy stály za to, takže nás to bavilo a ani Oliver neremcal.
Jakmile jsme se přiblížili k dolní části horního ramene vodopádu, ozval se neskutečný hukot… připomínalo mi to startující dopravní letadlo, ale letadlo odstartuje a zmizí, tento hukot nepřestával… protože to byla padající voda. Neskutečné.
Jakmile jsme se ještě více přiblížili, hukot zesílil a vzduch se ochladil. Po dalších meterech bylo cítit drobounké kapičky vody, byla to taková neskutečně jemná mlha. Kdyby tam člověk pobýval déle, určitě by provlhnul. Pohled na vodopád byl tak krásný, že ho ani nedokážu popsat.
Když jsme před dvěma dny přijížděli do národního parku, bylo nevlídno a jenom jsme tušili majestát zdejší krajiny. Dnes odpoledne se nám ukázala v celé kráse.
Podvečerní procházka v městečku Mariposa (kde podle všeho chcípl pes) mě přesvědčila o tom, že je pěkné se na těchto místech porozhlédnout, ale žít bych tam nechtěla ani za nic…
A toto je asi nějaká historická budova (tím myslím, že na tomto místě stojí možná devadesát let):
Cesty tam a zase zpátky 