NP Zion

12. den (104 mil)

Měla bych napsat něco o kupování benzinu, protože tento prostý úkon je tady složitější než u nás. Musí se platit předem kartou a u stojanu. To znamená, že napřed se strčí karta do slotu, zadá se částka a PIN a teprve potom je možné brát benzin. Asi mají špatné zkušenosti s neplacením. Až dosud je to logické, ale my jsme naráželi na problém, že jejich automaty na stojanech nebraly naše karty, skoro vždycky se na displeji objevila rada see the cashier. Takže jsem musela dovnitř, zaplatit u pokladny kartou odhadem nějakou částku (většinou 20-30 dolarů) a potom mávnout na Petra, že může čerpat tolik, kolik bylo zaplaceno. Občas se nám stalo, že jsme přeplatili a do nádrže se to nevešlo, takže jsem musela jít zpátky a nechat si vrátit zbytek peněz. Přišlo mi to dost složité.

Ráno nám dlouho trvalo, než jsme se vypravili.  Motelová snídaně byla hnusná jako vždy, nic jiného než toasty s marmeládou a nechutné kafe. Do NP Zion máme 50 minut jízdy.

Jako velký problém se ukázalo to, že je víkend a všechny NP v celých USA mají akci: volný vstup. Výsledkem jsou přeplněná parkoviště a obrovské fronty na shuttle bus. Na parkoviště v parku jsme se vůbec nedostali, museli jsme se vrátit do města Springfieldu, tam zaparkovat a jít pěšky nebo městským shuttlem do parku.

Ukázalo se také, že Petr ráno zapomněl batoh s přichystaným jídlem v motelu. K jídlu máme suchý chleba, pár jablek a sušenky. Po vstupu do parku nás přivítala obrovská fronta na shuttle bus. Petr se postavil na její konec a já s Oliverem jsme šli do Visitor centre koupit rangerský klobouk. Měli, koupila jsem (nebyl nejlevnější, stál 30 USD), ale Oli byl nadšený a úplně zjihnul. (Vydrželo mu to asi dvě hodiny.)

Díky všem těm zdržením a zádrhelům začíná naše první túra v NP Zion až kolem poledne. Usedáme do autobusu a jedeme až na poslední zastávku takřka na konci údolí, jmenuje se Temple of Sinawava.

Na tomto místě se musím zmínit o systému shuttle busů v NP Zion, který je geniální. Do parku nesmí auta. Místo toho jezdí v nejoblíbenějším a snad i nejkrásnějším údolí Zionu (Zion Canyon) autobusy v intervalu asi deset minut a zastavují na osmi zastávkách. Lidi mohou libovolně vystupovat a nastupovat a neplatí nic. Z každé zastávky jsou nějaké kratší i delší procházky, všude jsou mapy s informacemi. Na můj vkus to přehánějí s nabádáním o safety, ale asi vědí proč.

NP Zion je první lokalitou během naší cesty, která nespadá do kolonky „poušť“. Vlastně od začátku naší cesty jsme se pohybovali v pouštních oblastech se skrovnou vegetací, ale teprve když jsme přijeli do zelených údolí Zionu, uvědomili jsme si, jak moc nám chyběla normální zeleň, na kterou jsme zvyklí. Připadali jsme si jako v ráji, když jsme viděli vzrostlé stromy a zurčící potok.

Dojeli jsme šatlem až na konečnou a potom jsme se vydali pohodlnou procházkou kolem řeky. Bylo to pěkné, ale na můj vkus moc lidí – víkend a vstup zadarmo, to je pro hodně lidí neodolatelné. Cestou jsme viděli spoustu oprsklých veverek. Asi moc dobře věděly, že jim nikdo neublíží. Možná věděly i to, že je lidi nesmí krmit, ale stejně to zkoušely. Stačilo se posadit a vyndat svačinu, a hned se nějaká objevila.

Seděli jsme tak na kameni a já jsem se chystala vyfotit jednu veverku doufající, že upadne aspoň drobeček. Vtom k nám přistoupil nějaký ranger a s přátelským upozorněním they will bite you veverku normálně odkopl. Zkazil mi snímek.

Posléze jsme se autobusem přesunuli kousek zpět a vydali se další procházku, Stoupali jsme dost dlouho příkře do kopce a obdivovali výhledy. Nechtělo se nám úplně nahoru, tak jsme se asi po hodině vrátili. Znovu do autobusu a k Visitor Centre. Zrovna jsme mířili k restauraci, když nás odchytli dva chlapíci s profi kamerou a mikrofonem, jestli bychom byli ochotní jim odpovědět na pár otázek. Petr byl ochoten, takže ho postavili před kameru a začali mu klást otázky, jestli oceňuje volný vstup do parku a tak. Petr neoceňoval. Vysvětlil své výhrady a postoje, ale zdůraznil přitom, že park je krásný, mládenci poděkovali a bylo to.

Zastavili jsme se v restauraci, protože Petr měl chuť na pivo, a ani mě ten nápad nepřipadal k zahození. K tomu jsme si dali onion rings a pro Olivera french fries. Bylo toho dost, bylo to výborné a po celém dni o suchém chlebu a sušenkách to chutnalo dvojnásob. V restauraci bylo několik velkých zapnutých televizorů s nějakým basebalovým utkáním. Při pojídání a popíjení jsme se dívali a připadali jsme si velmi americky.

13. den  (83 mil)

Poučení ze včerejška jsme vstali brzy, rychle odbyli motelovou snídani a už v 8.30 jsme byli ve Visitor Centre v Zionu. Počasí nás zradilo. Původně jsme uvažovali o půjčení kol, ale bylo zataženo a chladno, tak nám to nepřišlo jako dobrý nápad. Místo toho jsme zajeli shuttle busem doprostřed parku a vydali jsme se na procházku k Emerald Pools. Oliver na sobě měl svůj nový rangerský klobouk a skautskou košili a vypadal ukrutně zálesácky. Kolemjdoucí se s ním dávali do řeči.

Došli jsme k tomu jezírku a usedli na kámen, že si dáme svačinu. Oli tam poskakoval a já jsem mu říkala, kam se má postavit, abych udělala pěknou fotku. Posléze se zeptal: A kam mě pošlete teď? Petr řekl: Já bych ti řekl kam. Došlo mu to, ale neurazil se.

Odpoledne jsme přejeli autem do jiné části parku, kde už nejezdí shuttle bus. Projeli jsme tunelem, který byl vybudovaný ve 30. letech a bylo to na něm vidět, vypadal tak nějak starožitně. Vydali jsme se na krátkou procházku jedním zapomenutým údolím, které ani nebylo v mapě, a bylo to moc krásné, takové opuštěné.

V návštěvnickém centru jsme se zase podívali na film a byl moc krásný. Mormoni, kteří tuto oblast osídlili jako první a dali jí jméno Zion, prý říkali, že není třeba stavět chrámy, když samotné okolní skály jsou samy o sobě chrámy. Měli pravdu.

Do motelu jsme přijeli ještě natolik včas, že se Oliver stihl vykoupat v místním bazénu a já jsem vyprala. Na slunci a větru to bylo za chvíli suché.