čtvrtek
Než jsme ráno odjeli, pan domácí nám přinesl jako pozornost ke snídani dvě misky sladké kaše sypané skořicí. Byl to opravdu milý pán. Při čekání na rikšu ho Ondra fotil, jak krmí velké hejno vran. Bylo to působivé: ptáci se kolem něj slétali po stovkách a někteří mu dokonce usedali na hlavu. Starý pán na to byl náležitě pyšný.
Rikšák nás za 250 rupií zavezl na místo zvané Mandwa, odkud nám plula loď do Bombaje. Měli jsme výborný čas, bylo teprve devět hodin. Chytili jsme první loď a asi za hodinu už jsme byli v Bombaji u Gateway to India.
Rozhodli jsme se, že se podíváme na ostrov Elefanta, kde jsou chrámy vytesané do skály, a je to památka UNESCO. Hlavní výhodou bylo, že lodi na Elefantu odplouvají z toho místa, kam jsme připluli z Mandwy, a nemuseli jsme nikam přejíždět. Loď na ostrov plula dost pomalu, cesta trvala víc než hodinu. Jakmile jsme přistáli a vystoupili, šli jsme asi 500 metrů po jakémsi kamenném molu k místu, kde jsme zaplatili 10 rupií daň, nevím proč a na co, ale bez toho bychom nesměli dál. Nic podobného už po nás nikde jinde nechtěli, i když jsme památky UNESCO vyloženě vyhledávali.
Na tomto místě nás odchytil jakýsi stařík v uniformě se slovy, že nahoru je to 125 schodů a že nám pohlídá zavazadla. Ukázal nám chatrč, kam si je máme dát, a řekl si o 100 rupií. My jsme si nejdříve svázali zipy páskami, potom zamkli batohy cyklozámkem k lavici a teprve potom jsme měli pocit, že můžeme odejít. Foťáky a cenné věci jsme samozřejmě brali s sebou.
Stoupali jsme po těch schodech, kolem kterých byly rozestavené stánky s cetkami. Schody i stánky byly přikryté modrými plastovými plachtami kvůli stínu, což celé scéně dodávalo namodralý nádech a Ondra tvrdil, že je to pěkné na focení. Posléze jsme došli k první a největší jeskni. Dalo by se to celé popsat jako kopec, do kterého lidi začali odspodu vykutávat jeskyně, které posléze vyzdobili reliéfy božstev a mytických bytostí, a aby jim to celé nespadlo na hlavu, nechali tam kusy kamene v podobě sloupů, které samozřejmě také umně vyzdobili. První jeskyně byla největší, nejzdobnější a nejnavštěvovanější. Byly tam i další, ale ty už zdaleka nebyly tak velké a působivé.
Docela dlouho jsme tam pobyli a fotili. Byla jsem ráda, že mám nový objektiv, padesátku f/1.8, protože se starým bych si tam moc neškrtla. Cestou dolů jsme fotili a filmovali malé opičky, které tam pobíhaly a snažily se ukořistit nějaké jídlo od turistů. Chovaly se přitom stejně jako ta malá žebravá holčička na nádraží v Alibagu. Přistupovaly k lidem se stejnou směsí oprsklosti a obav, přichystané k okamžitému útěku, kdyby hrozil kopanec.
V jednom stánku jsem si koupila laciné hadrové kalhoty (za 300 rupií) v úžasné kvalitě: začaly se rozpadat hned druhý den, ale snad ještě pár dní vydrží. Taky jsme si dali vegetariánský oběd v malé restauraci za závratnou cenu 130 rupií, to je asi 40 korun – za oba. Potom jsme se vrátili lodí do Bombaje, byli jsme zpátky brzo odpoledne.
Vlak do Bhópálu měl jet až v 19.40, takže jse se rozhodli pro poznávací procházku po staré části města s tím, že budeme hledat směnárnu a prodejnu Vodafone. Směnárny aby v Bombaji pohledal, a to mě zarazilo, myslela jsem, že jich tam bude plno. Po několikerém vyptávání jsme nakonec našli směnárnu Thomas Cook a překvapilo mě, že tam měli horší kurz než na nádraží, kde jsem první den kupovala jízdenku za dolary a vraceli mi rupie.
Měli jsme taky čas sledovat bombajskou architekturu. Je zvláštní: velké honosné budovy postavené ještě za Angličanů, ale od té doby se tiše rozpadají, sem tam z nich roste nějaký malý stromek – a to nejsou opuštěné, používají se… Taky jsou takové začernalé, asi od mořského vzduchu. A je docela zvláštní vidět budovy, které vypadají, jako by mohly stát v Londýně, a kolem nich rostou palmy a jezdí taxíky jako vystřižené z filmu z 50. let.
A ten provoz kolem, to je něco nepopsatelného. Kam se hrabe Bangkok, ten je oázou klidu. Ondra správně podotkl, že semafory nemají na provoz sebemenší vliv – všichni chodí a jezdí bez ohledu na to, jaká barva na semaforu zrovna svítí. Je to všechno strašně hlučné, protože řidiči neustále troubí, ale bez přehánění, troubení se ozývá neustále. Nic podobného jsem nikdy nezažila. Nemusím snad ani psát, že po půlhodině z toho bolí hlava, po hodině se chce zvracet a po dvou hodinách člověk nemyslí na nic jiného, než kam utéct a schovat se.
Však já tu indickou sim kartu oživím… nebo taky ne
Taky jsme našli hlavní turistickou informační kancelář v Bombaji, a ta opět nezůstala nic dlužná heslu Incredible India. V každé jiné zemi jsou turistické informace viditelně označené a nacházejí se na frekventované třídě nebo na náměstí a podobně. Ne tak v Indii. Budova s kanceláří byla v boční ulici, vstup k ní byl uměle a schválně zúžen jakýmsi zátarasem, aby tam lidi mohli chodit jen husím pochodem, a kancelář na dotazy nebyla vpředu a v přízemí, ale vzadu a v patře, a když se tam Ondra šel zeptat, kde je nejbližší obchod Vodafone, musel se zapsat do knihy a napsat tam jméno, národnost a telefonní číslo a důvod návštěvy (kopii pasu kupodivu nechtěli). Fakt je, že Ondra tam byl jediný informací chtivý turista, protože jenom my jsme si dali tu práci, abychom to místo našli… Ale dobře nám poradili, kde najdeme Vodafone store.
A tam začalo druhé kolo mého snažení o indickou sim kartu. Vystála jsem frontu (bez té by to nešlo), dostala se k pohůnkovi a řekla mu, co mám za problém. Zkontroloval to u sebe v počítači a řekl mi, že moje karta není aktivní. To jsem věděla i bez něj. Požádala jsem ho, aby zařídil, aby byla aktivní. On na to, že mi musí prodat novou. Já jsem řekla, že už jsem jednu kartu zaplatila a chci, aby fungovala. Slíbil, že mi dá novou kartu a nebudu muset platit, ale musím mu dát znovu fotku a vyplnit papíry… všechno, co jsem už jednou absolvovala v Alibagu. Tvrdil, že karta bude za 20 minut aktvní, tak jsem to všechno podstoupila znovu. Zkrátím to: od té chvíle uplynulo už 26 hodin a karta nefunguje v mém ani v Ondrově telefonu. K čertu s indickou simkou, budu telefonovat z české. Neušetřím sice peníze, ale čas a nervy ano.
Poprvé v indickém vlaku… aneb Lidi, co jeli za války do lágru, to měli o něco horší
Potom už byl čas vydat se na nádraží. Šli jsme pěšky, nebylo to moc daleko. Znovu jsme byli vystaveni tomu šílenému provozu, a ještě k tomu se na nádraží hrnuly ne tisíce, ale určitě desetitisíce lidí. Victoria Terminus je totiž údajně největší nádraží v Indii. Ondra nám razil cestu a já jsem ho nespouštěla z očí v hrůze, abychom se nerozdělili. Nádražní hala je obrovská a na každém volném kousku sedí a leží lidi, kteří tam asi čekají dlouhé hodiny na vlak… a zase jich nebyly stovky, ale rovnou tisíce.
Našli jsme 18. nástupiště. Náš vlak už tam stál, protože neprojížděl, ale vyjížděl přímo z Bombaje. Šli jsme podél něj a hledali náš vagón a já jsem měla pocit, že jsme snad už v půli cesty do Bhópálu, jak byl vlak dlouhý. Vagón, do kterého jsme nastoupili, mi připadal hodně jako dobytčák. Ve svém odhodlání cestovat stejně jako místní lidi jsme totiž zavrhli první vlakovou třídu, zavrhli jsme dokonce i druhou, a cestovali jsme nočními vlaky kategorie sleeper, které jsou jen o fous pohodlnější než nákladní vagóny. Sedadla jsou skrovně čalouněná, ale jinak je všechno úplně obyčejné, otlučené, stísněné, a jak jinak – také špinavé. Nad normálním sedadlem je ve výši hlavy stojícího člověka ještě pryčna, která ve dne slouží pro zavazadla a v noci jako lehátko pro člověka. To, co je přes den opěradlo sedadla, se v noci povytáhne a zavěsí a je z toho prostřední pryčna, a to, na čem se ve dne sedí, je spodní pryčna.
Ondra měl horní a já spodní lůžko. Našli jsme naše určená místa a měli jsme ještě čas, tak Ondra zaběhl ven koupit nějaké teplé jídlo, které po tom náročném dni bodlo.
Kolem osmé jsme vyjeli z Bombaje. Vagonem a celým vlakem neustále procházeli prodavači, každý s jedním artiklem. Jeden prodává řetězy a zámky na zamknutí zavazadel, další čaj, jiný jídlo… Zajímavé bylo, že ten chlapík, co prodával řetězy a zámky, byl slepý. Prodával taky nafukovací polštářky pod hlavu a jeden z nich si nesl před sebou, kdyby narazil. Měl taky skládací slepeckou hůl, ale s tou by ve vlaku moc neobstál, tak ji měl natřikrát složenou a zastrčenou za pasem. Asi ji používá, když neprodává.
Po desáté už jsme byli fakt unavení, nachystali jsme si spaní a zalehli. Předtím jsme ještě našli záchod západního typu s umyvadlem, ale všechno bylo dost hnusné a špinavé. Akrobaticky jsem si tam vyčistila zuby v drkotajícím vlaku, aniž bych se čehokoli dotkla a aniž bych přitom upadla.
Během noci jsem přišla na to, že naše hedvábné lehounké spacáky s protihmyzí úpravou nejsou do vlaku to pravé ořechové. Ulehla jsem totiž jen v tričku s krátkým rukávem, ale posléze mi začala být zima. Ležela jsem totiž na spodní pryčně a strašně tam foukalo od okna, které nedovíralo. Nakonec jsem si oblekla celkem tři trička i ponožky, a stejně jsem se choulila a moc nespala. Noc byla krušná, snažila jsem se spát, ale neustále tam chodili lidi, vlak sebou házel, troubil, prodavači chodili a vykřikovali „čaj, čaj”, lidi nastupovali a vystupovali a bavili se, já jsem pořád podvědomě dávala pozor na batohy (i když jsme je měli zámkem připevněné k sedadlu).
Když jsem konečně usnula, zdálo se mi, že jedu v autobuse, vedle mě sedí cizí člověk a zvrací na mě… a potom jsem se ve snu bavila s Klausem, což byl zážitek asi tak stejně příjemný jako to zvracení, a z toho je patrné, jak dobře jsem se asi vyspala.
Cesty tam a zase zpátky 