Akumal

17. den

Ráno jsme naposledy zašli na pláž, u které stála naše chatrč. Pláž byla dosti nehostinná. Hlavním důvodem bylo to, že se na ní hromadily hnědé chaluhy, které vyplavovalo moře, ale nikdo je neuklízel ‑ ani majitelé kempů a hotelů, které z této pláže žily, protože ubytovávaly lidi, kteří sem přijíždějí na ty údajně kouzelné pláže. Do dokonalosti plážím chyběla trocha té péče a úklidu… na fotkách je vidět, jak to myslím.

Písek je jemňoučký a skoro bílý, žertovali jsme, že přece jenom máme bílé Vánoce. Nesli jsme Olivera v náručí, aby mu písek nenapadal do rány, a jakmile jsem nabyla dojmu, že Oliver už může jít sám, řekla jsem Petrovi: „Už ho můžeš postavit, ten sníh už není tak hluboký.“

Bydlení v chatrči toho typu, kde jsme byli poslední dvě noci, je krajně nepohodlné. Už jsem psala, že tam byly jen dvě postele, ostatní nábytek jsem si musela opatřit, elektřina jenom v noci, sprchy a WC mimo chatrč. Za tuto kvalitu bych byla ochotná zaplatit nejvíc 200 Kč za noc, ale ti mexičtí zloději chtějí o Vánocích asi 900 Kč za noc, a to je víc, než jsem ochotná jim dát. Takže jsme využili Oliverova zranění a rádi odjeli… a já jsem vyléčená z romantické představy o bydlení v chatrči na pláži.

Po ranní procházce jsme se svižně sbalili a odjeli do Akumalu, který leží asi 25 km severně. Zamířili jsme do malého rodinného hotelu, kde jsme se včera dohodli, že dnes přijedeme. Jenže ten mladík, který nám to včera slíbili, tam dnes nebyl, nikdo jiný o nás nevěděl a náš slíbený pokoj byl obsazený. Aby to nebylo tak jednoduché, nikdo tam nemluvil anglicky, jenom nějaká asi patnáctiletá dívka, která se asi tak rok ve škole učila anglicky.

Majitelka, paní asi mého věku, mluvila jenom španělsky. Ale byla ochotná a snažila se to nějak řešit. Na terase toho malého hotelu měli ve velkém květináči jakýsi kaktus nebo co to bylo, a slečna se základy angličtiny a její dva mladší sourozenci ten kaktus zdobili vánočními ozdobami. Děti přizvaly Olivera, aby jim pomohl. Než děti skončily, majitelka nám nastínila řešení situace: o jednu ulici dál má jiný hotýlek, který sice není ještě úplně v provozu, ale na jednu noc nás tam ubytuje, a od zítřka můžeme být na tom místě, které jsme si domluvili původně. Neptejte se mě, jak jsme to pochopili, protože celou dobu drmolila španělsky. Souhlasili jsme, protože hledat na Štědrý den ubytování v malém mexickém městečku, v horku a se zraněným Oliverem, není úplně jednoduchý úkol.

Paní nás zavedla do toho druhého hotelu (výraz „hotel“ je v obou případech nadnesený, ale nevím, jakým jiným slovem bych to pojmenovala). Velkou výhodou je malá lednička, kam se dá uložit jogurt a ovoce, na které tady dost spoléháme.

Blížila se doba, kdy je v Evropě po štědrovečerní nadílce, takže jsme zamířili zpátky do toho prvního hotelu, kde je wifi. Už předtím jsem si totiž s majitelkou domluvila, že MUSÍM skypovat domů, protože jsou Vánoce. (Opět ona španělsky, já anglicky, ale šlo to.) Takže jsme zaskypovali a vyrazili na pláž. Je to pěšky kousek, ale Oliver dost kulhá, tak jsme vzali auto a zaplatili nekřesťanských 50 pesos za parkování u pláže (zadarmo to nejde, to je vyloučeno).

Pláž v Akumalu je o něco lepší než v Tulumu. Našli jsme tam kousek, kde nebyly žádné chaluhy, bylo to v malé zátoce, kam tak nedorážely obrovské vlny z oceánu. Oliver nemohl kvůli té noze do vody, takže si stavěl úžasnou pyramidu z toho jemňoučkého bílého písku. Když mu bylo velké horko, vzala jsem ho do náručí a zanesla do moře. Tam jsem ho namočila celého kromě té zraněné nohy, kterou jsem mu držela nad vodou.

Kolem pobřeží vedla stezka dlážděná kameny, ale některé z nich byly normální a jiné byly kusy korálů s typickou korálovou strukturou: rozeznala jsem mozkovníky a vějířníky, a na té stezce vypadaly zvláštně. Byl to první hmatatelný důkaz toho, že nedaleko v moři jsou korálové útesy.

Na malé pláži bez velkých vln a chaluh jsme strávili asi dvě hodiny a bylo to první opravdové koupání v moři za tu dobu, co jsme v Mexiku. Zítra se poohlédneme po dalších, nechce se mi věřit, že jsou všechny tak nevábné jako ty, co jsme zatím viděli…

Cestou z pláže jsme se stavili v malé hospůdce a dali si nějaké placky s náplní, bylo to dobré. Oliverovi nejvíce chutnaly malé křupavé lupínky s nějakou majdou, které přinesli jako
předkrm.

18. den

Ráno bylo úplně zataženo a docela chladno, ale než jsme se nasnídali, udělalo se krásně a jasno. Nikam jsme nespěchali, neměli jsme v plánu nic jiného než koupání v moři a přestěhování z jednoho mizerného pokoje do jiného, poněkud slušnějšího.

Na pláž jsme šli pěšky, protože není daleko, a platit znovu 50 pesos za parkování se nám už nechtělo.

Počasí bylo krásné a moře klidné, nejklidnější, jaké jsme tady měli. Škoda, že Oliver moc nemůže do vody, zase jsem ho nosila a máčela s poraněnou nohou nad hladinou. Je první vánoční svátek a pláž se hodně rychle zaplnila všemi, kteří sem přijíždějí ze severních končin. Kolem poledne už se po písku povalovaly tisíce lidí všech barev kůže, všech věkových skupin, různých jazyků (zaslechli jsme i češtinu) a rozmanitých tvarů. Hrozně moc tlustých lidí –
Mexičani jsou tlustí snad všichni, a z Američanů určitě polovina.

Akumal je vyhlášený tím, že ve zdejším moři žijí želvy. Hodně lidí sem přijíždí šnorchlovat kolem útesů a pozorovat podvodní život. V kteroukoli chvíli lze na pláži vidět desítky lidí s ploutvemi a šnorchlem (Oliver říká šnorchlisti) a ve vodě jsou jich snad stovky. Pro místní lidi je to obrovský byznys. V jiném období než o Vánocích je to asi hezké, ale na Boží hod tady bylo asi tak desetkrát víc lidí, než mi bylo milé.

Oliver chvíli přece jenom šnorchloval a zahlédl nějaké ryby. Potom ho ale začala bolet raněná noha a šel raději z vody ven.

Během dne Petr převezl naše věci do druhého hotýlku. Je to dům, v jehož přízemí je nějaký obchod, vnějším schodištěm se vystoupá na terasu, ze které vedou dveře do čtyř pokojů (v jednom z nich bydlíme). Dalším vnějším schodištěm se jde o patro výše, kde jsou další tři pokoje a byt rodiny, které to všechno patří. Včera jsem za nimi byla něco domluvit a viděla jsem, že celá rodina se třemi dětmi bydlí v pokoji, který je o málo větší než ten, který máme k dispozici my. Mají tam všechno v jedné místnosti: kuchyni a postele… možná mají ještě jednu místnost, ale nejspíš ne. Večer prali prádlo: vyndali nějakou pračku na terasu před svým pokojem a prali venku. Voda stříkala a tekla všude kolem, část vody stékala po schodech, po kterých se chodí… nevím, jestli ji stejným způsobem taky vypouštějí (po schodech na dolní terasu). Ať je to jak chce, ráno byla naše terasa mokrá…

Dnešní postel i pokoj jsou větší a pohodlnější, takže jsme se všichni lépe vyspali.

19. den

Zatažená ranní obloha nijak nezvala ke koupání, a proto jsme se rozhodli, že pojedeme na průzkum a snad najdeme nějaké pěkné pláže a laciné a pěkné bydlení (to je v Mexiku o Vánocích čirá utopie a my to víme). Vydali jsme se na sever směrem k Playa del Carmen, což je vyhlášené místo na Mayské riviéře. Tam jsme se chtěli poohlédnout po příštím bydlení.

Podle Google Maps jsme měli vytipovaná nějaká místa, kde by mohlo být pěkné koupání. Jeli jsme po silnici číslo 307 a odpočítávala jsem odbočky nastudované na internetu. Trefili jsme to a dojeli jsme k místu, které vypadalo lákavě a relativně bez lidí. Ihned po zaparkování auta k nám přišel mexický pohůnek a požádal nás o vstupné na pláž, 50 pesos za osobu. Namítali jsme, že nebudeme platit vstupné do míst, o kterých nevíme, zda se nám budou líbit. Povolil nám pět minut na rozhlížení (mluvil jenom španělsky, ale číslovky a gestikulaci už zvládáme). Přišli jsme na pláž a uznali jsme, že je nejpěknější ze všech, které jsme zatím viděli. Byla skoro liduprostá a přičítali jsme to tomu vstupnému. Protože pláž vypadala tak pěkně
a začalo svítit slunce, rozhodli jsme se, že zaplatíme.

Teprve potom jsme zjistili, že jsme doma nechali velký plážový ručník a všichni se musíme vejít na jeden malý… ale protože pláž byla opravdu hezká, rozhodli jsme se, že to budeme
považovat za nepodstatnou drobnost.

Oliver kvůli zranění pořád ještě neplave a ani moc nechodí, vychytrale se nechává nosit. Většinu dne seděl na ručníku a zabíral všechno místo, případně se nechal donést do vody a k místu, kde s Petrem stavěl pyramidu.

Když jsme přišli, byla pláž liduprázdná, ale postupně začaly přicházet mexické rodinky, které chtěly strávit vánoční odpoledne na pláži. Přinášely s sebou velké polystyrenové bedny
s logem Oxxo (něco jako zdejší Jednota) plné pití, slunečníky a plážové židličky. Jedna rodina si přinesla velký červený slunečník, opřela jej do písku a pečlivě upevnila tak, aby ji chránil před větrem. Současně jim také bránil výhledu na moře. Měla jsem pocit, že jíst a pít mohli pohodlněji doma, ale posezení na pláži má patrně nějaké kvality, které mi unikají. Jiná rodina si s sebou přinesla kyblík s ledem, šampaňské a skleničky, a popíjeli v písku a za šumění moře.

Jako na všech plážích, i zde se hromadily mořské chaluhy. Ale na této pláži byl jeden chlápek, který chaluhy nakládal do koleček a odvážel je asi 50 metrů daleko na hromadu, která byla trochu z dohledu. Bylo to marné úsilí, chaluh bylo více, než dokázal odvézt jeden člověk.
Napadlo mě, že kdybych této pláži šéfovala já, místo vstupného 50 pesos bych od každého člověka chtěla odvézt jedny kolečka chaluh. Pláž by byla čistá a všichni by byli spokojení. Takhle to byla nanejvýš divná situace, kdy jeden Mexičan pracoval a desítky Zápaďanů se bavily a povalovaly uprostřed chaluh, které se nikomu nelíbily.

Na pláži byl taky bar (byl ukrutně drahý) a místo některých barových stoliček byly dřevěné houpačky zavěšené na provazech. Vypadalo to hezky. Chtěli jsme se usadit na lehátkách pod slunečníkem a dát si nějaký drink. (Lehátka patřila k baru a předpokládalo se, že člověk bude něco konzumovat). Obsluha baru nás informovala, že použití lehátek je podmíněno útratou 400 pesos (asi 600 Kč). Zdálo se nám to nehorázné a pomysleli jsme si něco tom, aby si to strčili do špic.

Kolem čtvrté hodiny jsme se vydali na další průzkum: chtěli jsme vidět město Playa del Carmen, což je něco jako středisko Mayské riviéry, a případně tam najít nějaké ubytování. Už při příjezdu nám začalo být zřejmé, že to asi není místo pro nás. Docela velké město (podle LP asi 150 tisíc obyvatel), ale podle našich měřítek naprosto nezajímavé. Našli jsme vytipovaný hostel, který byl ale plný. Nijak nás to nemrzelo. Zašli jsme se podívat na místní pláž a ihned jsme poznali, že na tom místě nechceme být. Přestože bylo krátce po západu slunce, na pláži byly tisíce lidí, všude samé restaurace, lehátka, slunečníky, chaluhy a lidi. Byli jsme rádi, že jsme to viděli, ale jako místo naší dovolené bychom si to nikdy nevybrali.

Za tu dobu, co se pohybujeme po Yucatánu, jsem pochopila, že pobřežní oblasti jsou trochu jako Mexiko křížené s kouskem USA. Playa del Carmen je něco jiného: je to USA s nepatrnou příměsí Mexika. Kvůli tomu jsme sem necestovali, takže rychle pryč, Playa není náš cup of tea. Bylo užitečné to vidět, ale dlouho bych tam nevydržela.

Cestou zpátky jsme narazili na velký supermarket (rozměry naší Olympie) a zašli jsme nakoupit. Přes všechno pohrdání spotřební kulturou jsme ještě rádi nakoupili v obchodě
amerických parametrů (dobré ceny a velký výběr). V malém stánku u hypermarketu jsme si koupili velmi chutnou thajskou večeři pro nás všechny za asi 70 Kč.

Po příjezdu domů jsme dali řeč s panem domácím , který nám doporučil další pláže v okolí. Zítra je vyzkoušíme a uvidíme.

20. den

V Akumalu bydlíme přímo ve městě, což je necelý kilometr od pláže. Je to obyčejné bydlení v obyčejném domě, ale mnohonásobně levnější než bydlení ve sterilních rezortech na břehu moře. Včera jsme kolem jednoho rezortu šli, byly to takové hezké přízemní domečky s terasami a trávníčky, pár kroků od moře. Pro kolemjdoucí tam byly položené letáčky s fotografiemi, kontakty a cenami. V době Vánoc se tam platí 540 USD za noc (asi 10 tisíc korun)… a jsou všechny plné.

Včera jsme cestou do Playa del Carmen viděli vjezdy do obrovských rezortů na břehu moře. Bylo to neuvěřitelné: obrovské a nevkusně zdobené brány s vrátnými v nažehlených uniformách, za branami pěstěné trávníčky s palmami, a více jsme neviděli, ale u každého byl obrovský nápis typu spa and golf a podobně. Prostě sterilní a luxusní kousek Ameriky v Mexiku pro ty, kteří chtějí strávit dovolenou u teplého moře a příliš se přitom neušpinit
cestováním. Z Playa jsme se vraceli už potmě a viděli jsme, že kolem těch vstupů zářily vánoční motivy z rozsvícených žárovek: sobi, Santové, stromečky… skoro se mi chtělo zvracet.

Dnes ráno jsme měli v úmyslu jet na pláž, kterou nám doporučil pan domácí, ale bylo docela zataženo a podle předpovědi počasí mělo dokonce pršet. Poflakovali jsme se kolem domu, já jsem trochu fotila okolí a každodenní mexický život, Petr si vyřizoval e-maily a Oliver se díval na počítači na pohádku.

Kolem jedenácté jsme se rozhodli, že půjdeme na nejbližší pláž. Než jsme tam došli, vysvitlo sluníčko a začalo být krásně. Na pláži byly davy lidí a chaluhy, ale žádné velké vlny. Kdyby měl Oliver zdravou nohu, určitě by si dobře zašnorchloval. S Petrem jsme se shodli na tom, že zdejší pláže jsou mnohem lidnatější a průmyslovější, než jsme zvyklí a než jsme si představovali, ale že se na to dá zvyknout.

Uprostřed odpoledne se najednou zatáhlo a bylo vidět, že nad mořem prší. Rychle jsme sbalili ležení a spěchali z pláže, ale déšť nás stejně zastihl. S další desítkou lidí jsme se schovali pod stříšku z palmového listí (pod kterou lehávají lidé, kteří jdou na pláž, ale chtějí stín) a čekali, až prudký liják přejde. Za pět minut přestal a ukázalo se znovu slunce. Vrátili jsme se na naše místo a Oliver se odhodlal, že i se zraněnou nohou půjde šnorchlovat. Petr šel s ním. Po návratu mi Oliver vzrušeně líčil, že viděl rejnoka (ukazoval mi jeho velikost, bylo to asi 30 cm). Říkala jsem mu, že měl velké štěstí, a on mi odpověděl: To mi osud tak nějak přichystal.

Pozorování rejnoka bylo vrcholem dnešního dne. Cestou z pláže jsme si dali nějaké mexické placky, které sice zahnaly hlad, ale přivedly mě k poznámce, že to nejlepší, co jsme v Mexiku zatím jedli, byla thajská strava.

21. den

Naše dny v Akumalu začínají mít ustálený rytmus: budím se krátce před rozedněním a čekám na trochu světla, abych mohla alespoň chvíli pracovat, než se probudí Oliver. Potom si zajdeme přes cestu do bufetu, kde si do přinesených kelímků necháme uvařit kávu, snídáme, nakupujeme jídlo, hrajeme pexeso, učíme Olivera číst. Připravím svačiny a plážovou kabelu a vydáme se na pláž. Každý den zkoušíme najít nějakou jinou. Dnes jsme dali na doporučení majitele našeho hotýlku a našli jsme jednu pláž, kterou považujeme za nejlepší z těch, co jsme zde zatím viděli. Je skoro neoznačená a nebýt přesného popisu, nenašli bychom ji. Je to široko daleko jediná undeveloped pláž na tomto pobřeží. To znamená, že kolem ní nejsou žádné hotely ani rezorty a na pláži nejsou hospody, restaurace, lehátka ani slunečníky. Prostě přírodní pláž, jakou máme rádi. Na takové nevadí ani chaluhy, protože tam tak nějak patří. Lidé tam sice nějací byli, ale v hustotě nesrovnatelně menší než na průmyslových plážích. Také počasí bylo krásné, takřka bez mráčku, a naštěstí foukal čerstvý větřík, takže vůbec nebylo horko. Ale slunce je silné a mažeme se třicítkou, jinak bychom se určitě spálili.

Oliverova zraněná noha se rychle hojí a dnes už šel do vody. Na pláži byly docela velké vlny, ale dalo se jimi projít kousek dál od břehu, kde už se moře jenom krásně vlnilo nahoru a dolů a ve vlnách se dalo houpat a skákat. Oliver je na to ještě malý, ale i on si našel zábavu. Skákal v těch menších vlnách blízko u břehu (byly mu asi po pás) a válel se v písku, házel do moře klacík nebo kokosový ořech a čekal, až mu jej vlny přinesou zpátky. Říkal, že hází klacík jako pejskovi a moře jako pejsek mu ho vždycky přinese. Poskakoval tam jako šťastné štěně, válel se ve vlnách a celý den mu uběhl tak rychle, že si myslel, že jsme tam byli jenom hodinu.

Kolem čtvrté hodiny už jsme se toho všeho nasytili a zajeli si pro večeři do malé thajské restaurace ve velkém nákupním středisku. Zjistili jsme, že thajské jídlo nám vyhovuje lépe než mexická strava a poměr cena výkon je nesrovnatelně lepší. Za 60 pesos (asi 100 Kč)
jsme se najedli všichni. Olivera trochu pálila pusa (bylo to opravdu dost kořeněné), tak si musel po večeři dát jogurt, který zaručeně neutralizuje všechna pálivá jídla.

22. den

Dnes ráno jsme se přestěhovali do jiného pokoje ve stejném „hotelu“. Ten předchozí byl hodně hlučný a dlouho do noci k nám doléhala hlasitá hudba z ulice. Využili jsme toho, že jsme zahlédli, jak odcházeli lidé z jiného pokoje, a požádali jsme o výměnu. V noci jsme
potom neslyšeli ryčnou hudbu z ulice, ale žalostné vytí nějakého psa na sousedním dvorku…

Zajeli jsme na stejnou pláž jako včera. Cestou jsme míjeli grandiózní vstup do nějakého plážového a golfového rezortu, který by klidně mohl stát v Rusku, protože byl obrovitánský, odporný a zdobený pěticípými hvězdami. V Mexiku vypadal jako pěst na oko, ale na Mayské riviéře je to nejspíš normální, i když tento byl zdaleka nejpompéznější ze všeho, co jsme viděli. Neodolala jsem a vyfotila jsem jej.

Dopoledne skutečně nemělo daleko k „tropickému ráji“, jak si jej představuji. Čistá a teplá voda, bílý písek, velmi málo lidí. Tam, kde končil písek, začínal hustý a neprostupný les palem a pichlavých křovin, opravdu by se tam bez brnění nedalo vstoupit.

Oliver se cachtal ve vodě, házeli jsme frisbee, plavali a lenošili. Pohoda.

Odpoledne stavěl Petr další ze svých mistrovských pyramid, přišla k němu asi desetiletá
americká holčička „odvedle“ (její rodina měla ležení asi dvacet metrů od nás) a obdivovala stavbu. Dali jsme se do řeči a ona si začala hrát s Oliverem. Já jsem během dne občas seděla na nějakém kmenu, který se válel na pláži. Odpoledne jsem jej chtěla trochu posunout, abych lépe viděla na moře, kde poskakoval Oliver. Popotáhla jsem kmen a užasla jsem: pod ním bydlela asi dvacítka krabů, od těch nejmenších, velkých asi 3 cm, po ty největší o velikosti hodně velké brambory. Všichni na sobě měli ulity podobné šnečím. (Později jsem si vygůglila, že to byli krabi poustevníci.) Zavolala jsem na Olivera, který si v tu chvíli hrál s americkou holčičkou a jejím bratrem, aby se přišli podívat. Přišli i rodiče těch dětí a sledovali jsme
nespokojené kraby, jak putují zpátky do svého úkrytu pod kmenem, který jsem jim přesunula. Američtí manželé byli sympatičtí a dost dlouho jsme si s nimi povídali.

Jakmile Oliver začal mít hlad, už s ním na pláži nebylo k vydržení… ostatně, bylo odpoledne a slunce zapadá brzy, byl čas na brzkou večeři. Zajeli jsme domů a zašli do hospůdky, která je v přízemí našeho hotelu. Jídlo bylo průměrné a obsluha příšerná, paní nemluvila vůbec
anglicky (to bych jí odpustila, a vlastně jsem to ani nečekala), ale byla pomalá a pletla
objednávky, a to už bylo horší. Domlouvali jsme se s ní tímto způsobem: přečetla jsem si jídelníček a snažila jsem se ve slovníčku na konci LP najít, co znamenají některé výrazy. Žádný tam nebyl uveden. Ptala jsem se tedy číšnice, co to znamená. Neuměla to říct anglicky, tak mi z kuchyně přinesla ukázat, z čeho to připravují. To bylo docela zábavné. Hloupé bylo, že Oliver měl fakt velký hlad a objednal si svou tradiční pastu, jenže paní to zapomněla vyřídit v kuchyni a všichni už jsme měli jídlo na stole, jenom Oliver ne… přinesla to snad o čtvrt hodiny později. Chudák Oliver mezitím spořádal celou misku takových těch tortillových lupínků, vylízal misku od omáčky, kterou k nim přinesli, a nechal si přinést ještě další misku lupínků. Přestože jsme do restaurace přišli v době, kdy jsme si říkali „na večeři je ještě brzo, ale máme hlad“, odcházeli jsme v době, kdy byl normální čas večeře, a říkali jsme si „lepší než drátem do oka“. Abych to tedy shrnula, jídlo bylo spíše průměrné, obsluha příšerná,
kulturní zážitek dobrý.