Mombasa podruhé

Dvacátý první den, přesun do Mombasy

Kolem desáté jsme odjeli tuk-tukem na shromaždiště matatu, které odjíždějí do Mombasy. Oliver zkušeně zastavil jeden projíždějící tuk-tuk, jenom vyjednávání o ceně a cílovém místě nechal skromně na nás. Tuktukář nás zavezl na místo, odkud odjíždějí matatu do Mombasy. Matatu je malé dvanáctimístné vozidlo, které odjíždí bez pevného jízdního řádu v okamžiku, kdy najde dost cestujících. Během pěti minut jsme odjížděli. Největším opruzem bylo, že v autě neustále hrála protivná soudobá africká hudba, která je naprosto příšerná.

Asi po dvou hodinách nepřerušované jízdy jsme dojeli do Mombasy a dokonce i poznali místo, kde jsme chtěli vystoupit a odkud jsme to měli pěšky kousek do našeho hostelu. Byl to tedy náš historicky první bezproblémový přesun v Keni.

Pěšky jsme se odebrali k místu, kde jsme bydleli před pár dny a kde jsme si nechali velkou kabelu. Zbývalo ještě vyřešit odjezd do Nairobi za dva dny. On-line to prostě nešlo, museli jsme znovu do shopping mallu, kde je prodejní místo autobusové společnosti. Víme, že musíme odjet ve středu ráno do Nairobi, abychom stihli večerní odlet do Evropy. A musíme si nechat rezervu na případné silniční zátarasy a všeliké africké události.

Cestou do shopping mallu jsme už po několikáté potkali asi desetiletého černého kluka, který žebral výmluvným pohybem ruky k ústům, asi měl hlad, nebo to alespoň předstíral. Rozhodla jsem se, že koupíme nějaké jídlo a cestou zpátky mu něco z toho dám. Úspěšně jsme koupili jízdenky do Mombasy a zmrzlinu pro Olivera. Venku před obchodem jsem koupila od nějaké paní za stovku trs banánů, a když jsme šli kolem žebravého kluka, dva jsem mu dala. V tu chvíli mě napadlo, že ta žena, která mi je prodala, je možná jeho máma, a kluk jí je přinese zpátky, aby je mohla znovu prodat… Nebylo to tak, opravdu je hned rozloupl a snědl. Ohlásil nám to Oliver, který se za ním ohlížel.

Dvacátý druhý den

Chtěli jsme konečně vidět historickou část Mombasy, a chtěli jsme ji vidět dřív, než začne vedro, takže už v půl osmé jsme seděli v tuk-tuku a jeli ke staré pevnosti Fort Jesus, která stojí na břehu moře, postavili ji Portugalci před několika sty lety a je údajně nejzajímavější historickou památkou Mombasy. Zvenku byla veskrze nezajímavá: jenom stěny a jinak nic, zčernalá a místy oprýskaná omítka. Před vstupem mohutná informační tabule, že je to památka UNESCO. O kvalitě afrických památek UNESCO už mám své pochybnosti. Cedule také uváděla zajímavé informace o vstupném: cizinci 1200, obyvatelé východoafrických států 400, obyvatelé Keni 200. Částka 200 šilinků by mi připadala adekvátní, ale za Keňany jsme se vydávat nemohli, tak jsme se rozhodli, že pevnost vynecháme. Myslím, že jsme o nic nepřišli.

Vydali jsme se do uliček starého města kolem starého přístavu. Hezké bylo, že na nárožích byla velmi často mapa starého města s puntíkem „you are here“. Taky tam byla informační cedule o historii toho místa a fotka, jak to vypadalo v dobách rozkvětu. To bylo fakt zajímavé, z těch fotek dýchala koloniální atmosféra, která už dávno vzala za své a člověk si ji mohl jen představovat. Uličky byly úzké a nijak zvlášť nekypěly životem, starý přístav už nefunguje, domy byly zašlé a polorozpadlé, ale mělo to jisté kouzlo. Vyfotila jsem si jedny krásně zdobemé dveře a musím říct, že mezi těmi neudržovanými ruinami to bylo to nejhezčí, co tam bylo k vidění:

Vydali jsme se tedy směrem do labyrintu starých ulic, ale vtom na nás volal nějaký místní pán, který čistil ryby. Upozornil nás, že uličky nejsou bezpečné a že si máme schovat foťáky a držet batohy. Poděkovali jsme mu a opatrně šli dál. Po několika minutách proti nám zběsilým tempem běžel nějaký výrostek a pár kroků za ním chlapík v uniformě. Došlo nám, že vlídný čistič ryb si asi nedělal legraci, a rychle jsme zamířili k hlavnější ulici. Tím pádem jsme byli se starou Mombasou rychle hotoví, chytli tuk-tuk a jeli zpátky do našich bezpečných končin, kde už to známe.  Věděli jsme, že to bude naše poslední africké moře na bůhvíjak dlouho, tak jsme si to chtěli užít. Znovu mě fascinovala oslňující bělost písku, opravdu jsem musela mhouřit oči, aby se to dalo vydržet.

 

Podvečer jsme strávili u bazénu, Oliver si chvíli hrál karty se stejně starým africkým chlapečkem, a až se setmělo (kolem sedmé večer), vznikla na našem dvorku parta pěti dětí ve věku 6-8 let, Oliver byl mezi nimi jediný běloch, a společně začali honit bílého králíčka, který na dvorku bydlí. Králík nebyl úplně bez šancí, schovával se do křovin a různých schovávaček, dvůr je velký a prostorný, a děti se vydržely bavit aspoň hodinu. To nebylo špatné. Po večeři jsme museli začít balit, protože zítra odjíždíme.