Malindi

Patnáctý den

Dopoledne nemáme nic na práci, hlavním bodem dnešního programu je odlet z Lamu do Malindi v 11.55. Po desáté hodině se loďkou necháme odvézt na sousední ostrov, kde je letiště. Tamní bezpečáci byli mnohem ostražitější než ti v Malindi před několika dny: Nenechali nám ani vodu a přiměli mě vyndat a ukázat jim cestovní šachy, které mají vespodu malé magnety… Magnety jsou prý nebezpečné, i když tak úplně nechápu, jak bych mohla třícentimetrovými šachovými figurkami ohrozit malé dopravní letadlo pro šedesát cestujících. Nakonec to uznali i bezpečáci a nechali nás projít. Měla jsem obavy spíše z opalovacích prostředků, které jsou balené ve větším než povoleném 100 ml balení, ale ty prošly, naštěstí.

Po 25 minutách letu bez událostí jsme přistáli na letišti v Malindi a bez váhání chytili tuk-tuk do místa, kde budeme bydlet a které je asi 10 km od letiště. Bydlení, které jsem našla a rezervovala už doma přes booking.com, bylo velmi příjemným překvapením, ale podrobněji to všechno popíšu později. Olivera nadchl bazén, takže jsme se hned po příjezdu šli vykoupat. O chvíli později se Petr vydal prozkoumat zdejší restauraci a vrátil se s dobrými zprávami: bohatý výběr jídel a ceny více než příznivé. Blížila se třetí hodina a my jsme od rána nejedli, takže volba byla jasná.

Zdejší restaurace mě dost ohromila, protože se vymyká všemu, co jsme zatím viděli. Je prostorná, s vysokou doškovou střechou, stoly jsou kryté bílými čistými ubrusy, na nich prostřené sklo a všechno, co bychom v Africe snad ani nečekali. U sousedního stolu seděli nějací starší bílí muži a později jsme se dozvěděli, že jsou to majitel a manažer zdejšího komplexu. Manažer za námi přišel a porozprávěli jsme spolu. Je to Ital, teď žije v Keni, ale dříve pracoval někde v Polsku a jezdíval i přes Brno. Celý komplex, kde jsme ubytovaní, byl postavený před dvěma lety, je to několik domů kousek od moře a mezi stromy. Ty stromy jsou vzrostlé a očividně tady stály dříve než ty domy. Projektoval je majitel, a udělal to opravdu dobře. Areál je obehnaný zdí, je možné vstoupit do něj dvěma branami, u kterých stojí vrátný, zaznamenává veškeré pohyby a nikoho podezřelého nepustí dovnitř.

Na jídlo jsme sice čekali poněkud déle, ale čekání jsme vyplnili přátelským hovorem s manažerem. Když nám začali nosit jídlo, nestačili jsme se divit. Objednali jsme totiž beef stew pro Petra, chicken and rice pro Olivera a vegetable curry pro mě. Přinesli nám šest skleněných mís té největší velikosti, jaké máme doma. Nacpali jsme se k prasknutí a ještě pořád zůstávala spousta jídla. Nechali jsme si to naložit a jeden velký talíř, že to dojíme později. Číšníci nám to ještě zabalili do alobalu, očividně jsme nebyli první, kdo nedokázali pozřít zdejší obrovské porce. Na pokoji jsme do strčili do lednice a na druhý den jsme z toho obědvali a večeřeli (k večeři jsem k tomu uvařila šest brambor). Teprve potom jsme nad tou hromadou jídla zvítězili.

Ale ještě musím napsat o spoustě dalších věcí. Náš pokoj je v prvním poschodí jednoho z těch domů. Je prostorný a celou jednu stěnu tvoří francouzské okno na stejně prostorný balkon, odkud je výhled do zahrady a k bazénu. Součástí pokoje je i malý kuchyňský kout (vařič, konvice, základní nádobí, dřez, lednička, police na potraviny), který se dá zavřít za nějaká dvířka, takže i když není umyté nádobí, člověk to nevidí. K tomu ještě velká koupelna i s bidetem. Je to zdaleka nejpohodlnější bydlení jaké jsme tady měli, a za cenu velmi příznivou (chytila jsem to v nějaké akci na booking.com, jinak by to asi bylo dost drahé).

Po tom opulentním pozdním obědě se Petr rozjel nakoupit do města, já jsem s Oliverem šla k nedalekému moři. Petr udělal obří nákup v supermarketu, protože tady budeme pět dní a chci většinou vařit.

Pláž máme opravdu blizoučko a je pěkná písčitá, ale moře bylo hnusně hnědé. Nebylo to pro mě žádné překvapení, protože jsem si toho všimla už při přistávání letadla. Asi osm kilometrů odtud se do moře vlévá nějaká řeka, a ta její hnědá voda se rozlévá do moře na velkou plochu a tvoří tu nepříjemnou hnědost. Ale my máme bazén, takže to není moc velké neštěstí. Místní lidi nám vysvětlili, že normálně je moře krásně modré, ale teď nějak kvůli počasí zhnědlo. Prý tak za týden už to bude zase dobré, a to už tady ale nebudeme.

Šestnáctý a sedmnáctý den

Když jsem ráno vyndávala z lednice jogurt, všimla jsem si, že lednice vůbec nechladí. Zašla jsem na recepci, ohlásila to a požádala o nápravu.

Potom jsem se vrátila a posnídala ten jogurt s ananasem (čerstvý je neskutečně dobrý a nesrovnatelně lepší než to, co kupujeme u nás). Zašli jsme k bazénu dlouhé hodiny jsme tam byli sami, takže jsem si připadala jako v soukromé rezidenci.

Bylo skoro poledne a naše lednička pořád ještě nechladila a nikdo nepřišel. Vyhledala jsem tedy toho italského manažera, řekla mu to, a během pěti minut se začaly dít věci. Přiběhli dva chlapíci, z vedlejšího neobydleného apartmá přinesli lednici a tu naši nefunkční odnesli. Jak prosté, ale chce to říct tomu správnému člověkovi.

Navečer jsme se zase vydali do středu města, protože potřebujeme najít bankomat a koupit ovoce. Šli jsme pěšky, není to daleko. Oliver byl prima, ničemu se nedivil, nad ničím se nepozastavoval, jenom šel a koukal. Nakoupili jsme v největším zdejším supermarketu a zpátky jeli tuk-tukem, protože jsme měli kyblík zmrzliny, a ten bychom v tuhém stavu nedonesli, kdybychom šli pěšky. Před supermarketem jsme si vzali tuk-tuk a já už jsem měla představu, že víc než stovku za něj nedám. Tuktukář to na mě asi nějak poznal, protože si řekl o stovku, a mně to přišlo jako dobrá cena pro mě i pro něj.

Další den jsme strávili u bazénu a procházkou kolem pláže. Na pláži jsme potkali chlápka, co se nám představil jako „kapitán Ali“, a že prý má loď a dělá krásné projížďky s obědem a potápěním a tak dále… řekli jsme mu, že se rozmyslíme.. Dotazem na recepci našeho hotelu jsme zjistili, že jeho cena je normální. Řekli jsme si, že to zkusíme, a odpoledne jsme se s Alim domluvili na zítřejší den. Vyprávěl nám, že součástí výletu je i oběd z plodů moře čerstvě upečených na pláži. Věděli jsme, že Oliver by to nejedl, tak jsme usmlouvali, že Oliver pojede za poloviční cenu a nebude nic jíst.

Po návratu z procházky po pláži se mě Oliver dramatickým hlasem zeptal: „Mami, víš co ze mě kape?“ (Byla pod ním malá loužička). A sám si odpověděl: „Pot!“ Petr se chopil nahrávky a ptal se ho, jestli z něj kape pot nebo nad.

Den u bazénu utekl jako voda, a po šesté hodin jsme se vydali do místní restaurace na večeři, když je ten poslední den v roce. Po předchozích zkušenostech jsme si objednali jen dvě jídla, abychom to zase nemuseli dojídat další den. Bylo asi půl sedmé. Číšník se nás ptal, jestli chceme večeři třeba na osmou, a Petr mu řekl, že už máme hlad, takže as soon as possible. Tušili jsme, že to nebude žádný kvapík, ale že to skutečně přinesou až po osmé hodině, to jsme fakt nečekali. Většinu času jsme se dohadovali, jestli ta rýže (Oliver si objednal rizoto) už je sklizená a ta ryba (Petr si dal nějakou rybu) ulovená. Nebo jsme uvažovali, jestli už přišel kuchař do práce. Ale už si tak trochu začínáme zvykat na africké hakuna matata, takže jsme si v klidu pěstovali hlad. Ze dvou přinesených porcí jsme se opravdu najedli všichni tři a bylo to zase dobré.

Silvestrovský večer se nijak nelišil od ostatních, venku byl klid, žádné ohňostroje ani střelba, vypili jsme s Petrem sklenku vína a šli spát dávno před půlnocí.

Osmnáctý den, výlet lodí

Ráno jsem pro Olivera namazala sendviče, aby nehladověl na našem lodním výletě, a v půl desáté jsme se setkali s naším kapitánem Alim. Trochu mě to překvapilo, v duchu jsem počítala s tím, že včera sbalil zálohu 500 šilinků a dnes už ho neuvidíme. Prozíravě jsem vzala přesně odpočítanou částku, na které jsme se včera dohodli, a ani o šilink víc. Ali nás odvezl tuk-tukem na místo na pobřeží, odkud vyplouvají výletní bárky. Potvrdilo se moje tušení hraničící s jistotou, že to není žádný kapitán, ale jenom nadháněč turistů. Jeho úloha skončila tím, že nás dovezl k lodi a předal skutečnému kapitánovi. Taky nám řekl, že cena je vlastně o tisícovku vyšší, než říkal včera. Narazil na mě, dala jsem mu dohodnutou částku s tím, že víc nemám a že platí to, co jsme domluvili včera. On měl jakési řeči o kapitánovi a vstupném do mořského parku a já nevím co ještě. Nechtěla jsem být moc zlá, tak jsem přistoupila na kompromis, že doplatíme 500 (je to asi sto korun, takže opravdu šlo jen o to, že změnil včerejší dohodu, a já to prostě nemám ráda). Peníze měl stejně dostat, až nás po výletě zaveze do hotelu, protože jsem s sebou fakt neměla nic navíc.

Na lodi už bylo asi dalších dvacet lidí, většinou Italů. Malindi je totiž z nějakého důvodu velmi oblíbené mezi bohatými italskými důchodci, kteří si tady kupují letní domy, nebo sem aspoň jezdí do apartmánu.

Vypluli jsme jen s mírným zpožděním a zamířili do míst, kam už nesahá ta hnědá voda z řeky. Lodníci začali házet do vody kousky chleba a skutečně přilákali stovky ryb, malých i docela velkých, tak desetikilových. Oliver s Petrem nasadili šnorchly a šli do vody, jenže ryby mezitím sežraly chleba a zmizely, takže jich moc neviděli.

Mezi cestujícími na naší výletní lodi byla i jedna muslimská žena v dlouhém hábitu a šátku na hlavě. Říkala jsem si, jestlipak půjde do vody a co si odloží… do vody šla a neodložila vůbec nic, šla v hábitu a se šátkem na hlavě. Neuměla plavat, takže se držela plavacího kola a nevzdalovala se od schůdků, kterými se dalo vylézt na loď, takže bránila všem ostatním lidem v pohybu… Divní lidi, ti muslimové.

Potom jsme pluli podél pobřeží ve skutečně nádherně azurové a čisté vodě, až jsme asi po půl hodině dorazili na malý písečný ostrůvek. Loď zakotvila, my jsme vyskákali do vody a lodníci se dali do přípravy oběda. Bylo to opravdu krásné: bílý píseček, nádherně čistá a teplá voda hrající všemi odstíny modré, sem tam nějaká rybka nebo mořská hvězdice.

Bavilo mě chodit v tom písku na mělčině a sledovat, kde co připluje. Těch ryb nebylo nijak moc, ale stejně to bylo pěkné. Potom lodníci nachystali na palubě lodi stoly a začali servírovat čerstvě grilované rybí steaky (nevím z jaké ryby, ale byly výborné a bez kostí), rýži, omáčku a opečené toasty, k pití kolu, fantu, sprite a vodu. Jídla byly opravdu hromady a nikdo neměl problém s tím, že ochutnával i Oliver (fakt jenom uzobával). Z těch rybích steaků jsme se docela najedli, ale to ještě nebyl konec.

Dalším chodem byly hromady čerstvě grilovaných krevet. Ony nevypadají nijak vábně, a proto mě dost překvapilo, že je Oliver chtěl ochutnat – a zalíbily se mu natolik, že jich vyloupal a snědl asi pět, možná i víc. Opět to nebyl žádný problém, protože na dvou obřích mísách jich byly stovky. To už jsme začínali maličko funět, ale ještě nebyl konec. Přinesli ještě dvě mísy grilovaných humrů a Oliver ani tentokrát nezůstal pozadu. Humři byli výteční, ale víc než jednoho už jsme nezvládli. Jeden chlápek jich snědl nejmíň pět, ale bylo na něm vidět, že jídlo je jeho koníčkem.

Než lodníci uklidili stůl a grilování, ještě jsme se cachtali v té teploučké vodě a pozorovali mořské hvězdice. Občas jsem zahlédla i mořského ježka a vyškolila jsem Olivera, že na ně v žádném případě nesmí šlápnout. Bylo to docela jednoduché, oni byli na kamenech a kameny byly na bílém písku dobře vidět, takže Oliver se ježčím bodlinám úspěšně vyhýbal. Posledním chodem toho hodokvasu bylo ovoce: tak lahodné ananasy jsem už dlouho nejedla. S melouny a banány už jsem se ani neobtěžovala.

A byl čas vyplout zpátky. Po celou plavbu jsem s Oliverem ležela na něčem, co by se asi dalo nazvat horní palubou, ale byla to vlastně jen střecha, která dělala stín na hlavní palubě.

Připluli jsme v pět hodin, čas zbývající do večeře jsme strávili u bazénu.

Všimli jsme si, že Silvestr je tady úplně obyčejný den, ale Nový rok se slaví mnohem více, Odpoledne a podvečer byla naše klidná vedlejší ulička rušná jako mraveniště, plná motorek a tuk-tuků, všichni zběsile někam jezdili a troubili, byli svátečně oblečení. Z našeho balkonu jsem pozorovala, jak na motorce velmi často jelo až pět lidí a do tuk-tuku se jich narvalo asi patnáct. Kam jezdili a co tam dělali, to netuším a neměla jsem moc chuti se jakkoli zapojit do jejich radovánek.

V devět večer všichni černoši někam odjeli a naše ulička byla zase klidná, jako byla včera a jako by se nikde nic neslavilo. Zítra opouštíme Malindi a jedeme do Mombasy.