Mombasa poprvé

Devátý a desátý den

Dnes je první den na cestě, kdy nemusíme nikam jet. Začínáme zvolňovat. Musíme ale vymyslet a zařídit organizační věci na zbytek cesty. Zásadní rozhodnutí spojené s dopravou do Lamu souvisí s bezpečnostní situací v severních částech Keni. Bohužel až tady jsme zjistili, že oblasti na severním pobřeží, kam máme namířeno, nepatří k nejbezpečnějším, vlastně tam džihádisté občas přepadnou autobus a vraždí křesťanské cestující. Riskovat srač… v masajské vesnici mi nevadí, ale riskovat život pod kudlou džihádistů je na mě moc. Rozhodli jsme se zvolit bezpečnou variantu, vyhnout se nebezpečným územím a prostě je přeletět. Ušetříme si tím i kodrcání po nezpevněných cestách v srdci černé Afriky. Peníze tím sice neušetříme, ale k čemu by nám byly, kdybychom byli podříznutí, že jo. S pomocí ochotného správce našeho hostelu jsme zjistili, jak a za kolik se dá letět vnitrostátní linkou do Lamu. Vincent nám udělal rezervaci po telefonu a my jsme potom museli jenom zajít do nedaleké kanceláře, ukázat pasy a zaplatit kartou. Tím jsme si obrovsky zjednodušili dopravu a vyřešili poslední nevyjasněné místo v itineráři. Taky jsme ještě neměli vyřešené bydlení na poslední dva dny před odletem, ale to jsme si zjednodušili tím, že jsme se rozhodli vrátit se do Tulia House. Místo je pěkné, správce ochotný, cena rozumná, takže není důvod hledat něco jiného.

Při nákupu letenek jsme se zastavili v supermarketu, který je pět minut chůze odtud, udělali nákup potravin pro tři lidi na celý den za 300 Kč (super cena), a ještě jsme koupili dvě plechovky Budvaru pro Vincenta, který nám tak ochotně vychází vstříc.

Odpoledne jsme se vydali k nedalekému moři, je to asi 200 metrů od našeho bydlení. Krásný bílý písek a oceán tak teplý, jak jsem ještě v životě nezažila. Voda byla asi tak teplá, jak si člověk doma napouští do vany. První hodinu jsme na pláži byli skoro sami, teprve po čtvrté hodině začali přicházet černoši, asi místní lidi nebo vánoční turisté z Keni.

Krátce poté se Oliver popálil o nějakou medúzu nebo co to bylo, chtěl jít domů a tvrdil, že nemůže chodit. Uvěřili jsme mu a nesli jsme ho domů. Lidi na recepci nám řekli, že to není nic nebezpečného, že ho to jenom bude bolet. Namazali jsme to mastičkou a za hodinu byl v pohodě.

Podvečer jsme nedělali zásadního, potřebujeme strávit zážitky z posledních dní. Večeřeli jsme v našem hostelu. A teď je ta správná chvíle jej popsat. Je to vcelku běžný hostel s tím rozdílem, že nemá kuchyni, kterou by mohli používat ubytovaní hosté. My máme vlastní prostorný pokoj s koupelnou a malou ledničkou, z pokoje vycházíme na nádvoří obehnané zdí, kde je bazén, hřiště na beach volejbal, bar, venkovní posezení, nějaké kytky a trávník. Cena je vcelku rozumná a od centra Mombasy jsme asi deset minut jízdy tuk-tukem. Prohlídku Mombasy si necháme na dny, kdy tady budeme podruhé, teď si opravdu potřebujeme vydechnout a chvíli nemít žádné nové zážitky.

Další odpočinkový den jsme strávili u bazénu a na břehu moře, tentokrát jsme dokonce ani nic nezařizovali. Dopoledne se Oliver bavil v bazénu a na nádvoří, kde je i dost zvířat na pozorování: tři strakatá morčata, jeden bílý králík, desítky ještěrek (jedna z nich je dlouhá asi 30 cm a má oranžovou hlavu a modrozelené tělo), desítky malých opic neznámého druhu, obří stonožky dlouhé asi 20 cm a domácí kočky, které nepůsobí příliš zdravým dojmem, takže jsme mu zakázali je hladit. Kolem bazénu a v něm bylo asi deset dospělých a dětí, my jsme jediní bílí. Oliver je tady malá senzace, protože umí plavat a všichni to obdivují. Několik dospělých lidí (hostů i personálu) nám řeklo, že oni sami plavat neumějí.

Kolem poledne jsme se vydali na blízkou pláž a zpočátku jsme tam byli skoro sami, lidi začali zase přicházet až později odpoledne. Zdejší písek vyniká takovou bělostí a jemností, jakou jsem v životě nikdy a nikde neviděla. V poledním slunci ta bělost až oslepovala, bez slunečních brýlí bylo nemožné se koukat. Oliver používal hlaďounký písek jako psací podložku a cvičil si psaní.

Později se Oliver s Petrem vydali na obhlídku podél břehu moře a vrátili se s tím, že se tam nabízejí projížďky na velbloudovi po pláži. Naštěstí o to nejevili zájem, a toho velblouda zmiňuju jen proto, aby byl výčet zvířat úplný. Moře bylo stejně teplé jako včera, takže opět vanová teplota. Oliver se naučil pohupovat se ve vlnách a nemohl se toho nabažit.

Využíváme toho, že jsme na pár dní zvolnili, že máme čas a dokonce i normální stůl. Z hloubi batohu vytahuju sešity a nutím Olivera do psaní.

Po večeři ukládáme Olivera a začínáme organizovat zítřejší přesuny: Petr jde na recepci domluvit taxi na letiště, já třídím věci na ty, které budeme a nebudeme v příštích deseti dnech potřebovat. (Dohodli jsme se totiž s Vincentem, že část věcí si necháme u něj a do Lamu poletíme docela nalehko.) Jakmile Oliver usnul, šlo všechno to chystání výrazně líp. Úplně večer jsme si otevřeli láhev vína a zkoušeli si utřídit africké dojmy, ale ještě je to všechno příliš čerstvé.

Zítra odlétáme do Lamu, je to starobylé město, kde se mísí islámská a africká kultura.