Nastal večer a Masajové nás pozvali k ohni. Sedělo tam sedm dospělých chlapů a asi deset kluků Oliverova věku. Začali zpívat, vždycky jeden vedl melodii a ostatní vydávali divné chrčivé zvuky, kterými dělali rytmiku. Malí kluci se vším důrazem napodobovali dospělé a byli u toho tak zvláště vážní až dojemní. Uvědomila jsem si, že jsme svědky předávání tradic z generace na generaci.
Děti ve vesnici se naprosto samozřejmě a bez říkání zapojovaly do všech činností dospělých a na slovo je poslouchaly. Zejména chlapi mají absolutní autoritu (i když si ji podle mě nezaslouží, ženské dělají mnohem víc). Zážitek u ohně byl opravdu fascinující a bylo naprosto jasné, že to není divadlo pro nás hosty, ale že dělají to, na co jsou zvyklí, a nám jenom dovolili, abychom přihlíželi.
Asi po hodině nebo tak nějak řekli, že máme jít do chatrče se najíst (oni vždycky jedí uvnitř). Jedna žena přinesla misky s jídlem (potmě jsem ani neviděla, co to je, byla to asi rýže, brambory, omáčka a zelenina, tentokrát naštěstí chybělo maso). Jedli jsme, abychom je neurazili, já jsem od sebe odháněla myšlenky na to nádobí a Petrovi a Oliverovi jsem o tom raději vůbec nevyprávěla. Zdálo se nám, že už je dost pozdě a byli jsme hodně unavení, tak jsme chtěli zalehnout. Jenže Oliver se ještě chtěl vrátit k ohni! Domluvil se tedy s naším Jacksonem, že spolu ještě půjdou k ohni a že na něj dá pozor.
Zcela vlevo sedí Jackson, a nemýlíte se: v ruce drží mobil. Do masajských vesnic ještě nedorazila hygiena, lékařská péče, úrokové sazby, hypotéky a sociální pojištení, ale mobily ano. Nutno dodat, že jej měl jenom Jackson, jeho matka (neuměla s ním zacházet) a snad ještě jeden chlápek.
Jakmile jsme se rozloučili s Oliverem a důvěřivě ho předali do Jacksonovy péče, zalehli jsme na nesmírně nepohodlnou a hrbolatou postel o rozměru asi 150 x 150 cm, kde jsme měli spát všichni tři. Petr se zabalil do své masajské deky (dělají to tak všichni Masajové – přes den v ní chodí a v noci se jí přikryjí), já jsem zalezla do protihmyzího spacáčku a nachystala jsem jej i Oliverovi. Nad postelí byla naštěstí moskytiéra, a to jsme byli fakt rádi, protože kolem lítala spousta much. Všechny chatrče totiž stojí kolem centrální ohrady pro dobytek, o které se ještě zmíním později.
Leželi jsme v té nepříjemné hrbaté krátké posteli a sami jsme se divili, co tam vlastně děláme. Petr mě rozesmál poznámkou, že ta suchá kravská hovna vlastně ani tolik nesmrdí. Oba jsme si říkali, že Oliver je neuvěřitelný týpek: odejde od nás v masajské vesnici, potmě, za cizími lidmi, kteří mluví jinou řečí než on, a ničeho se nebojí… Přišel i s Jacksonem asi za hodinu. Zamotala jsem ho do hedvábného spacáku a zkusili jsme spát. Oliver usnul hned a spalo se mu dobře, ale já s Petrem jsme se celou noc dost trápili a vyhlíželi jsme první sluneční paprsky. Občas jsem asi usnula, ale netrvalo to nikdy moc dlouho, protože mě probudila křeč v noze nebo mě někde něco tlačilo. Ještě jsem se nerozhodla, jestli je nepohodlnější noc v indickém vlaku typu sleeper nebo v masajské posteli.
Toužebně jsme očekávali ráno – a co jsme viděli a zažili druhý den, o tom zase příště.
Cesty tam a zase zpátky 