Udajpur

pondělí

Brzy po rozednění jsme konečně celí zmrzlí a nevyspalí (za celou noc jsem spala asi deset minut) vystoupili z vlaku v Udajpuru. Měli jsme jakousi představu, kde bychom chtěli bydlet. Před nádražím nás oslovil starší sympatický rišák, a i když jsme původně nechtěli, nechali jsme se odvézt. Pán byl velmi milý, zavezl nás, kam jsme potřebovali, a doporučil hotýlek na dobrém místě. Jmenoval se Bilu a ukázal nám osm sešitů, které s sebou vozí a kam mu lidi píšou, jak s ním byli spokojení. Na jeho doporučení jsme se ubytovali v pěkném a centrálně umístěném hotýlku na břehu jezera, v prostorném pokoji za 600 rupií. Ale to havní, čím nás hotýlek dostal, byla střešní restaurace s nádherným výhledem na historické město a na jezero. Na střeše svítilo sluníčko, po kterém naše zimou zkřehlá těla tak toužila. Příjemným bonusem byla wifina, takže jsme věděli, že budeme ve spojení s domovem a budeme si moct taky objednat jízdenky na vlak bez těch šílených front a zmatků na nádraží.

Nechali jsme si věci na pokoji, vystoupili na střechu, obsadili jednu velkou válendu a rozehřáli se na dopoledním sluníčku. Po tom hnusném Bhópálu a dlouhé noční cestě nám Udajpur připadal jako rajské zjevení. Krásné počasí, modrá obloha, po chladném ránu začalo sluníčko hezky hřát, ale nebylo vedro. Posléze jsme vyšli na procházku. Město, alespoň jeho střed, je pěkné, ale je to o hodně turističtější než všechna místa, kde jsme dosud byli. Udělali jsme malou průzkumnou procházku a dali si oběd v jiné střešní restauraci (v Udajpuru jsou na střeše všechny a předhánějí se, která bude výš). Ceny byly sice trochu vyšší, to byla daň za ten rozhled, ale i tak jsme za celý oběd platili asi 500 rupií, a to jsme si dali po dlouhé době jedno pivo napůl.

Potom už jsme se vrátili k hotelu, kde nás ve dvě hodiny měl vyzvednout náš spřátelený rikšák Bilu, který nás ráno vezl od nádraží. Nabídl se totiž, že nám udělá projížďku po městě a zaveze nás i na místa, kam bychom se bez něj asi nedostali. Chtěl za to 500 rupií, to se nám zdálo slušné.

Nakonec jsme vůbec nelitovali, protože nás celé odpoledne vozil po městě a ukazoval nám různá zajímavá místa. Některá bychom bez něj nenašli, nebo bychom ani netušili, že tam jsou. Vždycky nás někam přivezl a řekl, co tam je. Potom na nás čekal, než jsme si to prohlédli. Kromě jiného nás zavezl do tržnice, a tam se nám líbilo. Pozorovali jsme jednoho chlápka, jak ve velkém kotli smaží bramborové lupínky. Koupila jsem nám sáček čerstvě usmažených a byly mňam.

Bilu nás kromě jiného zavezl na místo, které bylo něco jako hřbitov, ale jeho náplní bylo 375 velkých kamenných monumentů vybudovaných na počest zemřelých panovníků tohoto města a jejich manželek a dětí a příbuzenstva. Velice zvláštní místo, nepodobalo se ničemu, co jsem kdy viděla. Bylo oplocené a hlídali je dva vojáci, ale Bilu nám řekl, že jim máme dát dvacet rupií a pustí nás tam. Přesně tak to bylo. Tak jsme tam s Ondrou chodili suchou trávou mezi těmi kamennými stavbami, nikde nikdo, jenom nějací ptáci a dva toulaví psi. Ondra to filmoval a bylo to úplné psycho. Klidně by se tam mohl odehrávat závěr nějaké bondovky, kdy proti sobě stojí Bond a zlosyn a je jasné, že jeden z nich to nepřežije.

Potom jsme ještě objeli pár pěkných vyhlídek a před setměním nás Bilu zavezl zpátky k hotelu.

úterý

Vstávali jsme ještě za tmy, abychom se do ulic dostali s prvním světlem a dříve než ostatní turisti. Podařilo se a měli jsme město sami pro sebe, dělili jsme se o ně jenom s krávami, psy a kozami. Chvíli jsme fotili u ghátu, to jsou takové ty schody do vody, kde si místní lidi perou a myjí se, něco jako veřejné lázně a prádelna v jednom. Ke snídani jsme si koupili těstové bochánky plněné nějakou kořeněnou zeleninovou směsí, byly čestvě usmažené a ještě teplé, jinak bychom se neodvážili je jíst.

Kolem deváté otevřeli pokladnu paláce a v půl desáté i samotný palác. Šli jsme na prohlídku a bylo to velmi zajímavé. Palác je obrovský, se stovkami místností. Má úplně jinou strukturu než naše paláce. Naprosto chybí nějaký velký sál nebo něco podobného, je to spletitá soustava nádvoří obklopených sloupořadími, uprostřed každého nádvoří je fontánka, kolem jednotlivé místnosti na bydlení, ale ty jsou malé. Jinak se asi dost života odehrávalo venku, protože je tady většinou dost teplo. Zapomněla jsem napsat, že teď je tady vlastně zimní období, denní teploty kolem pětadvaceti, noční klesají až na deset. V létě tady prý bývá i přes 40, v noci kolem třiceti.

Celý palác je neuvěřitelně zdobný, čím více barev a lesku, tím lépe. Některé místnosti byly dokonce celé oblepené malými zrcadélky, aby toho třpytu bylo ještě více. Napadlo mě, že Le Corbusier by se tady asi pozvracel.

Odpoledne jsme se šli podívat do jednoho starého domu, který dříve sloužil jako obydlí nějakého vysokého státního úředníka, dnes je z něj muzeum. Domy tohoto typu se jmenují haveli a později jich uvidíme ještě více. Více než vystavené podivnosti (třeba sbírka turbanů) nás zajímal ten dům, který byl nadmíru hezký a starobylý.

Potom jsme šli na procházku do uliček s cílem najít autobusovou zastávku (nádražím bych to nenazvala) a zjistit autobusy na zítra. Zrovna jsme se snažili přejít přes jednu rušnou ulici a nenechat se přejet stovkami povozů, když vtom jsme oba součsně řekli: Slon. A opravdu, uprostřed toho neuvěřitelného uličního ruchu důstojně kráčel slon s nějakým nákladem na hřbetě.

Teď se musím zastavit u toho, kolik zvířat jsme během jediného dne potkali na ulicích půlmilionového města: Slona už jsem napsala, a dále to byli psi, osli, kozy, krávy, tři sněhobílí koně, slepice, kohouti, holubi… a velbloudy jsme viděli včera.

Tak trochu jsme i bloudili a nakonec jsme se nechali popovézt rikšou, jinak bychom se asi dlouho hledali. Jak jsme tak chodili těmi ulicemi, viděli jsme, že jednotliví řemeslníci se vysktují vždy ve svých uličkách, takže jsme šli uličkou plnou zlatníků, v jiné byli jenom opraváři motorek, o kousek dál zase prodavači zeleniny… bylo to rušné, hlučné, malebné.

Už dříve jsme si všimli, že po ránu a k večeru tady všichni chodí zabalení do jakýchsi dek. Po poslední studené noci ve vlaku jsem se rozhodla, že si taky nějakou opatřím. Koupila jsem si velký červěný vlněný šál, senzačně hřeje a jsem ráda, že ho mám.