Puškar

úterý

Uprostřed noci na okraji dálnice

Nastavila jsem budíka na pátou hodinu, protože podle informací pana Ganeše, který nám prodával jízdenky, bychom měli dorazit do Puškaru kolem půl šesté. Jaké bylo naše překvapení, když nás ve čtyři ráno probudilo bouchání na stěnu naší kukaně, že jsme v Puškaru a máme vystoupit. Několikrát jsem se ptala autobusového pohůnka, ale ten na všechno říkal jenom yes, protože mi vůbec nerozuměl. Celí rozespalí a rozleželí jsme rychle naházeli věci do batohu a vystoupili. Ještě než jsem vylezla z autobusu, ptala jsem se řidiče, jestli jsme v Puškaru. Ujistil mě, že ano. Tak jsme tedy vystoupili, i když se nám to moc nezdálo.

Autobus odjel a my jsme se v té tmě rozkoukávali. Zjistili jsme, že jsme uprostřed ničeho, u nájezdu na dálnici. Na kraji silnice stálo pár špinavých stánků, u kterých hořely dva ohníčky a postávali nějací chlápci v dekách. Obklopilo nás pár rikšáků a nabízeli nám odvoz do Puškaru. Složitým vyptáváním jsme zjistili, že autobus, kterým jsme jeli, do Puškaru vůbec nezajíždí, a nezajíždí dokonce ani do Adžmeru, odkud bychom chytili nějaké připojení. Prostě nám zastavil na jakési křižovatce, která je nejblíže Puškaru. Rikšák byl ochoten odvézt nás do Puškaru za 1500 rupií (podotýkám, že za dvě jízdenky v nočním autobusu jsme zaplatili 1100 rupií). Uvědomili jsme si, že ten hajzlík Ganeš, který nám prodal jízdenky, nás sprostě odrbal (nemám pro to slušnější výraz, zato sprostějších bych našla hned několik). Do očí nám tvrdil a na opakovaný dotaz potvrdil, že autobus jede rovnou a přímo do Puškaru. No, nejel, a my jsme stáli ve čtyři v noci u jakési silnice 40 kilometrů od Puškaru. Kdybych měla mobilní číslo na Ganeše, okamžitě bych mu volala a s velkou chutí bych ho probudila. Bohužel jsme měli jenom číslo na pevnou linku, a to do kanceláře, tam bychom ho ve čtyři ráno věru nezastihli. (Kolem osmé jsme si potom řekli, že už mu volat nebudeme, to už by se nám jenom vysmál, protože naše peníze už měl a my jsme byli nějakých 800 kilometrů daleko. Ale napíšeme to na Trip Advisor a do Lonely Planet, která Ganeše zmiňuje jako důvěryhodného člověka. Trošku mu poopravíme reputaci, hajzlíkovi.)

Ti rikšáci, co tam číhali na podobné nešťastníky jako my, měli na plechu rozdělaný ohníček a kolem něj plastové židle. Sedli jsme si mezi ně k ohni, nechali si uvařit čaj a přemýšleli, co dál. Nabídku na odvoz za 1500 rupií jsme odmítali, to byl úplný nesmysl.
Z rikšáků a stánkařů jsme nakonec vymámili informaci, že jsme asi 15 kilometrů od Adžmeru, odkud prý jede v půl deváté ráno autobus. A že nás tam odvezou za 600 rupií. Bylo nám jasné, že buďto lžou, nebo nám poskytují jenom ty informace, které se jim hodí. Od ohně jsme moc nespěchali, protože jsme nevěděli, kde se ohřejeme příště. Nakonec jsme usmlouvali odvoz do Adžmeru za 400 rupií. Bylo to předražené a samozřejmě že to nebylo 15 kilometrů, maximálně deset.

Mezitím už bylo asi půl šesté. Rikšák nás tedy odvezl na autobusovou zastávku v Adžmeru a tam jsme zjistili, že bus odjíždí každých 10 minut a nikoli až v půl deváté, jak nám tvrdili ti lháři. Nastoupili jsme do nejbližšího odjíždějícího autobusu a koupili si dvě jízdenky do Puškaru za celých 23 rupií (ten rikšák se fakt pomátl, jestli si myslel, že mu skočíme na těch 1500).

Jestli se někdo ze čtenářů začal divit, proč stály dvě jízdenky 23 rupií, a ne třeba 22 nebo 24, musím to vysvětlit. Nám to také dost dlouho trvalo, než jsme na to přišli a než nám to někdo vysvětlil: V Indii se liší ceny jízdenek na vlak i na autobus podle toho, jestli je člověk muž nebo žena. Ženy jezdí levněji. Neptejte se mě proč, to mi nikdo neřekl. Od chvíle, kdy jsme to zjistili, jsme u pokladny už vždycky říkali, že chceme jednu jízdenku pro muže a jednu pro ženu.

Asi za půl hodiny jsme byli v Puškaru, blížila se šestá hodina ranní, tma jako v pytli, naštěstí nefoukal vítr a nebyla zima. Odchytil nás nějaký majitel hotelu a chtěl nás nalákat k sobě, ale my jsme se nedali, že si něco najdeme sami. Puškar je malý a dá se tam chodit pěšky. Našli jsme posvátné jezero, které leží přímo uprostřed města. Je obklopené gháty, které jsou také posvátné. Bylo tam ještě málo lidí, obešli jsme jezero a sedli si tak, aby na nás svítilo slunce, až vyjde. Pomalu se rozednívalo a na břehu jezera sedělo takřka bez hnutí asi 25 lidí, byli obrácení k vodě a k východu a modlili se. Jakmile vyšlo slunce, vstoupili asi po kolena do vody, nabírali ji do dlaní a pouštěli ji zpátky a u toho se modlili.

V ghátech se nesmí fotit, tak z toho mám jenom jednu pokoutnou fotku. Další použití pro mou nejlepší kamarádku vlněnou šálu: schovám pod ni foťák a vytáhnu ho jenom na cvaknutí. Je to nenápadné.

Potom jsme obcházeli kolem ghátů a našli hotýlek, který má ze střechy výhled přímo na jezero a sousedí s Gándhího ghátem, kde byla rozprášena část Gándhího popela. Nabídli nám obyčejný pokojík za 400 rupií, a my, protože jsme přešli do úsporného režimu, jsme jej vzali. Pokoj má výstup na terasu, kde se dá sedět na sluníčku a je vidět na jezero a ghát. Je to strategická pozice, člověk si hoví a pozoruje život u jezera. V jednu chvíli jsem spočítala krávy, které jsem měla v zorném poli: bylo jich 25 a tři telata k tomu.

Bohužel je dnes něco jako svátek draků. Lidi pouštějí draky ze střech (to je zdejší oblíbená zábava). Bylo by to v pohodě, kdyby si k tomu nepouštěli taky příšernou pouťovou muziku, která k nám doléhá ze tří stran (samozřejmě tři různé pouťové melodie). Toto je svaté hinduistické místo a očekávala jsem tady tichou atmosféru plnou klidného rozjímání. Zase je všechno úplně jinak.

Po snídani a sprše jsme se vydali na procházku, ale nějak nás to netěšilo. Všude hrála hnusná a hlasitá hudba a vůbec se nám to nelíbilo. Vydali jsme se kousek za město, kde už byly písečné duny. Hudba se nesla i tam. Bylo dosti teplo, a to je tady zimní období. V létě bych to zažít ani nechtěla.

Když jsme šli kolem krámku, který byl něco jako lékárna zkřížená s drogerií, koupila jsem si kapky proti kašli. Lékárník chtěl, abych mu zakašlala, a jak mě uslyšel, hned věděl, pro jaké kapky sáhout. Mám si je dávat třikrát denně, jsou pěkně hnusné. Pokud panuje přímá úměra mezi hnusností a léčivostí, měla bych zítra být zdravá.

Kvůli nachazení a nevyspání mi není moc dobře, rozhodla jsem se, že si půjdu na chvíli lehnout. Kolem druhé odpoledne jsem zalehla a vzbudila jsem se asi v sedm večer. Ondra mezitím fotil venku. Po osmé jsme šli na večeři, výjimečně jsme si dali i zákusek a pochutnali jsme si. Šli jsme brzy spát, doléhá na nás únava a hromadí se. Ranní vstávání je každý den těžší, o křepkém vyskočení z postele nemůže být ani řeč.

středa
Ráno byl v Puškaru klid, po dracích a ryčné hudbě ani památky. Z terasy našeho hotelu jsem pozorovala, co se děje v ghátu pod námi. Přišla tam skupina asi patnácti žen a začaly se obřadně máčet ve vodě. Byly úplně oblečené a stály asi po kolena v jezeru. Jenom jedna z nich se svlékla do pasu a polévala se vodou. Nutno podotknout, že voda je hnusná. Je zelená jako voda v přehradě v těch horších letech, plavou v ní různé zbytky a odpadky, prostě rozumný člověk by tam nevlezl. Ženské se různě vzájemě kropily a stříkaly a na závěr dělaly něco, co mi velmi připomínalo dětskou hru „spadla lžička do kafíčka”, akorát že nedělaly to závěrečné „bác”. Později jsme je viděli, jak seděly na schodech, převlečené do suchých sárí, a ty mokré si rozvěsily po zábradlí. Klevetily a malovaly si ruce henou a červené tečky na čelo.
Rozhodli jsme se, že si obejdeme gháty a budeme pozorovat život kolem nich. Problém byl v tom, že gháty kolem vody jsou posvátné a nesmí se tam chodit v botách. Šli jsme tedy v ponožkách, ale zem byla za á studená a za bé příšerně špinavá. Člověk musel dávat pozor, kam šlape. Přišlo mi divné, že lidi tam chodí bosky, ale krávy tam klidně se***. Pozorovala jsem nějakého muže, který se usadil na okraji u vody, sedl do pozice lotosu a přibližně jednou za minutu hlasitým hlasem zavolal: Óm.

Kolem deváté jsme se sbalili a vyrazili na autobus. Původně jsme si sice mysleli, že v Puškaru spočineme, ale včera nás nějak znechutila ta pouťová atmosféra. Taky se nás zmocňuje neklid, když jsme na jednom místě déle než dva dny. Cestou na autobus jsme si koupili do ruky něco ke snídani. Bohužel jediné ještě teplé a tudíž čerstvé a snad i bacilů prosté byly plněné a smažené papriky a byly tak hrozně pálivé, že pálivější snídani jsem v životě nejedla.
Na autobus jsme nečekali dlouho a asi po půl hodině už jsme byli v Adžmeru. Tam jsme také hned chytili bus do Džajpuru. Cesta trvala asi dvě hodiny, byla bez událostí a celou jsme ji prospali.