Laguna Bacalar

12. den

Ráno mě čekalo nemilé překvapení: bylo úplně zataženo. Sice teplo, ale ani jediný sluneční paprsek. Paní domácí mi řekla, že se to občas stává, ale já jsem to nepředpokládala a nepočítala jsem s tím. Nasnídali jsme se z vlastních zásob a potom jsme se vydali na pěší průzkum městečka. Laguna Bacalar je malé město ležící na břehu druhého nejdelšího mexického
jezera, které je dlouhé 60 km. Když jsme procházeli městečkem, napadalo mě jediné adjektivum, které se v souvislosti s malými městy často objevuje v knihách: ospalé.

Nikde nic, na náměstí a v přilehlých uličkách pár obchodů, a nebýt toho jezera, které je prý za slunečního svitu úžasné, nebyl by důvod tady být. Jenže jsme tady a máme zamluvené ubytování na tři noci, takže musíme doufat, že se to probere a my tu modrou barvu uvidíme. V obchodě jsme nakoupili jídlo, abychom se nemuseli stravovat po restauracích. Taky jsem tam fotila, protože zdejší obchody jsou trochu jiné než ty naše, vypadají jako ne moc uklizené skladiště. 98 procent zboží jsou konzervy, mouka, cukr, sušenky, sušené věci. Mrazáky tam nejsou vůbec, a asi dvě procenta zboží je uloženo ve dvou nebo ve třech ledničkách: pár jogurtů, nějaké sýry a uzeniny, máslo. To je všechno. Nakoupit se tam dá a hladem rozhodně nebudeme, ale do běžného standardu evropských obchodů to má hodně daleko, alespoň tady, ve venkovském městečku Bacalar.

Místní lidi nám doporučili jednu prý dobrou a levnou restauraci, tak jsme tam zašli na oběd. Byla to taková ta vývařovna s plastovými židlemi a igelitovými ubrusy, kuchyně oddělená od jídelny jenom nějakou zídkou, takže jsme mohli pozorovat, jak kuchařky dělají naše jídlo. Oliver si dal omeletu se šunkou a houbami, Petr nějaké vepřové maso a já kuřecí prsa, všechno na nějaký mexický způsob. Přinesli k tomu placky a pálivou omáčku a bylo to dobré.

Po obědě už jsme se vydali do našeho druhého bydlení, toho, které jsem tak popleteně rezervovala.

Je to skupinka malých domečků na břehu jezera. V jednom bydlí majitelka, stará paní Carolina, a ty ostatní pronajímá turistům. Všechny domky mají společnou velkou travnatou zahradu s palmami a ovocnými stromy, s houpacími sítěmi a slaměnými přístřešky, kam se lidé patrně schovávají do stínu, když svítí slunce. Zahrada leží přímo na břehu jezera, takže rovnou z domku jde člověk na zahradu a do jezera. Vstup do vody rovnou ze břehu není pohodlný, proto je tam dlouhé dřevěné molo a na jeho konci zase další přístřešek s lavičkou, kde si člověk může odložit věci a po dřevěném žebříku sestoupit do vody. Voda je neuvěřitelně čistá a klidná, je radost v ní plavat.

My bydlíme v malém domku pomalovaném výraznými barvami, kde jsou dvě ložnice, velký obývací pokoj a prostorná kuchyně. V jedné ložnici jsme my, ve druhé mladá kanadská rodina se čtyřletou holčičkou, o kuchyni a obývací pokoj se dělíme, koupelnu a WC má každá rodina vlastní. Přímo v domečcích není wi-fi, jenom na verandě hlavního domu, kde bydlí majitelka. Ale je tam dosti velký stůl s židlemi, takže se tam dá sedět.

Zabydleli jsme se v domku a odpoledne jsme strávili částečně na zahradě v houpacích sítích a na verandě. Celý den bylo zataženo, ale velmi teplo, takže jsme se šli taky vykoupat do
jezera. Jezero není hluboké, alespoň v té části, kde jsme plavali my. Vody asi tak po krk, možná trochu více, a je vidět na písčité dno, kde tu a tam roste nějaký trs podvodní trávy. Oliver plaval se šnorchlem a brýlemi, ale potom se přestal dívat pod vodu, protože, jak se vyjádřil, ta tráva mu nahání hrůzu.

Později večer jsme poseděli s našimi kanadskými sousedy. Petr má narozeniny, takže jsme otevřeli láhev tequily a pozvali sousedy na panáka. Jsou to docela příjemní lidé, žijí v Yukonu a do Mexika taky přicestovali jako my, aby na chvíli unikli před zimou a tmou.

13. den

Ráno byla obloha stejně šedá jako včera večer, ale bylo teplo. Vstávali jsme kolem půl osmé a ještě před snídaní jsme si šli zaplavat. Dopoledne se líně vleklo, pustili jsme Oliverovi pohádku, já jsem si šla asi dvakrát zaplavat. Vaření oběda – spíš bych měla napsat ohřívání fazolí a smažení vajíček – bylo příjemným zpestřením. Krátce po obědě se ale roztrhaly mraky a začalo být teplo a slunečno, přesně jak jsme si to představovali a jak to má být. Celé odpoledne jsme strávili na zahradě, v houpacích sítích a ve vodě. Oliver si hrál s malou kanadskou sousedkou na schovávanou a občas za mnou přišel, abych mu tlumočila. Připomněla jsem mu, na co je mu dobrá angličtina, a on mi řekl: Ale vy mě učíte anglicky a oni mluví kanaďansky! Je fakt, že naši sousedi jsou bilingvinní a mezi sebou mluví jenom francouzsky. Ta jejich čtyřletá dcerka střídá obě řeči bez zaváhání a podle potřeby.

Olivera baví šnorchlovat a dnes mi řekl, že ta podvodní tráva už mu nenahání takovou hrůzu. Plavala jsem asi 150 metrů od břehu, možná ještě dál, a doplavala jsem do oblasti krásně světlemodré vody, na dně je totiž jemný bílý písek. I tak daleko od břehu mi byla voda asi po bradu.

Petr odpoledne půjčil na hodinu umělohmotný kajak a vyrazil s Oliverem k protějšímu břehu. Připluli asi za hodinu a prý skutečně viděli různě modrou vodu, podle toho, jaká kde byla hloubka.

V šest hodin už je tma jako v pytli a nastává dlouhý večer, kdy je potřeba zabavit Olivera. Na řadu přicházejí karty (válka), pexeso a puzzle. Po sedmé hodině je naštěstí zralý do postele a my bychom měli večer pro sebe, nebýt toho, že se nám většinou také chce spát. Mám s sebou práci, ale skoro jsem na ni nesáhla, a to jsme tady už skoro dva týdny.

14. den

Další lenošný den na břehu jezera. Před snídaní jsme plavali, po snídani jsme si vyjeli na plavbu po laguně, byla to nájemní motorová loďka asi pro deset lidí, plavba trvala hodinu a půl a lodník nás zavezl na pár fotogenických míst. Jezero opravdu mění barvy podle toho, jak je kde hluboké. V místech, kde je malá hloubka, je voda světle tyrkysová, a s hloubkou tmavne. Na několika místech spadá dno prudce dolů, a tam je voda temně modrá.

Zbytek dne pomalu uplynul při pohupování v síti, vaření oběda a večeře, plavání v jezeře, házení frisbee a hraní s Oliverem.

V našem malém penzionu jsem získala pocit, že do Mexika a specificky k jezeru Bacalar jezdí hlavně Kanaďani, kteří mají dost té jejich dlouhé a tmavé zimy. Potkali jsme jich snad desítky a vůbec jsem se jim nedivila.