Ranakpur

středa

V 7.45 nám jel autobus do Ranakpuru. Rikšu jsme si objednali na 7.15. Bylo chladno, zabalila jsem se do svojí nové deky. Rikšák na sobě měl starou deku a Ondra si povzdychl, že by se taky zabalil, kdyby nějakou deku měl. Mohl si ji koupit, ale byl vybíravý a nelíbily se mu vzory a barvy.

Rikšák nás vezl prázdnými ranními ulicemi na autobus a všimla jsem si, že tu a tam někdo na ulici shrábl odpadky na hromádku a zapálil je. U ohníčku se potom hřáli dva až tři lidi.

Komický detail: pán v kukani na nádraží, který nám prodával lístky, sice seděl u počítače, ale byl taky zabalený do deky.

Cesta busem trvala asi tři hodiny a vedla malebnou krajinou. Jedno údolí bylo tak hluboce zaříznuté a silnice byla tak úzká a klikatá, že Korsika vedle toho vypadala jako nevinné dětské dobrodružství.

Dojeli jsme do Ranakpuru, kde není celkem nic, až na ten nejfantastičtější a nejúžasnější chrám, jaký jsem kdy viděla. A jestli není na prvním místě ze všech chrámů, které jsem navštívila, tak na druhém. Je to džinstický chrám vytesaný z bílého mramoru, starý asi 600 let. Má 1444 sloupů, každý jiný, na jeho stavbě pracovalo 2500 lidí 50 let. Je velice symetrický, má různé kupole a nádvoříčka, je hodně otevřený a vzdušný a jedním slovem nádherný. Strávili jsme tam několik hodin, kdy jsem úplně zapomněla na čas, letopočet, století. Byl to jednoznačně jeden z vrcholných zážitků této cesty. Skoro se mi chce napsat, že celá cesta by stála za to, i kdybychom viděli jenom tento jediný chrám.

Ani se nám odtamtud nechtělo, ale museli jsme na autobus. Pokračovali jsme do Džódhpuru a jeli jsme asi pět hodin kodrcavým busem. Byla jsem nachlazená, měla jsem rýmu, teklo mi z očí a mluvila jsem s velkými obtížemi. Ještě že jsem se balila do své nové šály. Ondra se celou cestu v autobuse bavil s jedním ukecaným Angličanem, já jsem ležela na zadním sedadle a snažila jsem se spát.

Do Džódhpuru jsme přijeli za tmy, v osm hodin večer. Rikšou jsme se nechali odvézt do hotelu, který jsme si vytipovali podle Lonely Planet, protože na vlastní hledání už jsme neměli čas. Hotel byl opravdu zajímavý (později o něm napíšu víc), ale měli už jenom drahé pokoje, bydleli jsme za 1200 rupií. Už se nám nechtělo nic hledat, tak jsme zůstali, ale nazítří jsme chtěli najít něco levnějšího.