Pátý den (136 mil)
Velmi chladné ráno mě vyhnalo ze stanu už před šestou. Po snídani jsme sbalili tábor, Petr, Oliver a Carlyle si chvíli házeli frisbee.
Loučíme se s B. a C., ale možná se ještě uvidíme za pár dní, protože se budou také potulovat ve stejné oblasti. Jedeme celkem svižně pouštní krajinou, míříme do Page. Jsme v kraji indiánů Navajo. Všichni jsou menší a obtloustlí, štíhlého jsme vlastně nepotkali. Navažské vesnice jsou velmi málo romantické: uprostřed pouště obytný přívěs, nějaký pickup a to je všechno.
Chtěli jsme být kolem třetí hodiny ve městečku Page, protože v 15.30 jsme měli rezervaci do Antelope kaňonu. Podařilo se nám přijet o hodinu dříve, tak nás vzali na dřívější prohlídku. Bylo to lepší s ohledem na světlo v kaňonu.
Jenže chudák Oliver z neznámého důvodu od rána několikrát zvracel a nebylo mu dobře. Celou cestu proseděl se sáčkem v ruce, několikrát zvracel venku. Naposledy dokonce v Page na chodníku před kanceláří, kde jsme platili ten výlet. Museli jsme po něm uklízet chodník.
Vydali jsme se na výlet do Antelope Canyonu, na který jsme se dost těšili. Ve městečku Page nás spolu s dalšími pěti lidmi naložil navažský řidič do auta a vezl nás asi dvacet minut za město. Odbočil z asfaltky a po několika kilometrech jízdy po prašné písečné cestě (jemný červený písek je všude) jsme zastavili u vcdodu do kaňonu.
Průvodce, asi čtyřicetiletý obtloustlý Navajo, nemluví moc zřetelně. Vypráví o vzniku skalních útvarů a ukazuje místa, která jsou dobrá na focení. Má v malíčku všechny foťáky a mobily na světě: občas si od některého turisty půjčí jeho foťák, něco tam nastaví a vyfotí opravdu překrásnou fotku. Říkám mu, že zná snad všechny foťáky, a od na to, že to není zas tak těžké. Abych pravdu řekla, ty nejhezčí fotky v mém mobilu a foťáku udělal on.
Kaňon byl opravdu nádherný, strávili jsme tam asi hodinu, ale nebyla jsem tam úplně v pohodě, protože Oliverovi bylo pořád blbě, museli jsme ho nosit a střídali jsme se u toho. Byl z toho smutný, protože se na to všechno těšil a potom si kaňon ani neužil.
Potom nás odvezli zpátky do Page a jeli jsme se ubytovat do zamluveného motelu. Městečko Page není velké, má asi 7 tisíc obyvatel, ale na hlavní ulici jsem napočítala jedenáct kostelů různých denominací. Nebyly to honosné budovy, některé kostelíky byly jen skromná dřevěná stavení s křížem a bez věže, ale stejně.
Nepříjemné bylo, že ačkoli jsme do motelu přijeli až kolem 16 hodiny, náš pokoj ještě nebyl připravený a čekali jsme asi půl hodiny. Nicméně pokoj to byl pěkný a pohodlný. Pustila jsem se do praní prádla, Oliverovi už bylo líp a hrál si s papírovými sešity, které mu přivezla Barbara. Petr vyrazil na obhlídku městečka (prý nic tam není) a přinesl v krabičce thajskou večeři. Dobře jsme se najedli a hodně brzy usnuli.
Cesty tam a zase zpátky 