Varanásí

neděle
Noc ve vlaku se vyznačovala strašně hlučným chrápáním jakéhosi pána. Dlouho jsem se obírala myšlenkou, že po něm něco hodím, ale bylo by to hloupé, tak jsem trpěla. Ale navzdory tomu jsem se jakž takž vyspala. Kolem půl osmé už bylo světlo, tak jsme sbalili ležení a Ondra šel koupit něco ke snídani, když vlak zastavil. Byli jsme nemile překvapení, když jsme zjistili, že jsme teprve v Lucknow, což je jen v polovině celé cesty. No, zkrátím to. Do Varanásí jsme nepřijeli v deset dopoledne, jak jsme měli, ale až v půl čtvrté odpoledne. Prakticky celý (docela slunečný) den jsme strávili ve vlaku. Mrzelo mě to, protože jsem se těšila na Varanásí a místo toho jsem seděla ve vlaku.

Lstivý rikšák a kýbl místo sprchy
Měli jsme rezervovaný hotel a domnívali jsme se, že si u nádraží vezmeme rikšu a přesun bude otázkou minut. Jenže v Indii je často všechno jinak, než si myslíme.

Před nádražím na nás zase nastoupili rikšáci, ale byli darebáci domluvení a všichni chtěli 150. Nám se to zdálo moc, tak jsme vždycky řekli, že ne, a šli jsme kousek dál. Jenže zhrzený rikšák se nedal odbýt a následoval nás. Oslovili jsme dalšího, ten taky nasadil 150 a nechtěl slevit. Šli jsme dál, ovšem provázeni už dvěma rikšákama… nakonec jich kolem nás bylo šest. Když už jsme se s Ondrou napevno rozhodli, že jdeme dál, a energicky jsme vykročili, jeden z nich na nás zavolal, že teda dobrá, že nás odveze za stovku. Mysleli jsme si, že vyměkl, ale po čase se ukázalo, že byl ďábelsky lstivý a mstivý.

Vezl nás tedy směrem k řece (domnívali jsme se) a po nějaké chvíli zastavil, že dál už nemůže (pravda, byly tam nějaké zábrany a značky, že dál jenom pěšky). Řekl nám, že když půjdeme tímto směrem pět minut, dojdeme k hotelu. Dostal stovku a zmizel. My jsme kráčeli naznačeným směrem dvacet minut, mockrát se ptali na cestu, a hotel pořád nikde. Jenom nepřehledná změť uliček a lidí a v ní my dva ztracenci. Podrazácký rikšák vyhrál, zavezl nás do pr*** a ještě si vydělal stovku.

Při několikátém ptaní jsme narazili na chlápka (byl to kříženec bezdomovce a žebráka), který věděl, kde je náš hotel, a nabídl se, že nás tam zavede. Bez něj bychom to v životě nenašli. Taková to byla motanice odboček a uzounkých uliček, kam bych nikdy nevlezla. Konečně jsme se tedy ocitli v hotelu a našemu pomocníkovi jsem za to dala deset rupií.

Hotel nebyl nic moc, vybrali jsme si jej jenom proto, že má krásný výhled na řeku. Ukázali nám pokoj, a nebýt toho, že už jsem měla dost chození s batohem v cizím a nepřátelském městě, nebrala bych ho. Suverénně nejhorší pokoj, jaký jsme měli. Maličký, není kam dát věci, okno do chodby, a ještě netekla teplá voda – to jsme v tu chvíli ale ještě nevěděli.
Šla jsem tedy na recepci a ptala se na heslo wifi. Řekli mi, že heslo dávají za 100 rupií. To už na mě bylo moc. Nechtěla jsem to hrotit, ale poukázala jsem na nedostatky pokoje a na nepřiměřenou cenu a požadovala jsem slevu. Vymáčkla jsem z nich aspoň to heslo na wifinu zadarmo.

Teprve potom jsem zjistila, že neteče teplá voda a na pokoji máme jenom jednu deku. Znovu jsem se vydala na recepci a chtěla jsem teplou vodu. Prý neteče, ale můžou mi odněkud donést kýbl horké vody. Chtěla jsem dva, protože jsme dva a potřebujeme se umýt. Odmítli, že to už je moc a máme se o ten kýbl podělit.

Nakonec jsem se tedy i s vlasy umyla v půlce kýblu vody a tu druhou jsem nechala Ondrovi. Jak říkám, nejhorší pokoj vůbec.

Naštěstí to všechno spravil výhled ze střešní restaurace. Je impozantní: řeka Ganga, na jejím břehu změť uliček a domů, gháty a chrámy a vůbec, celé Varanásí, svaté město hinduistů.
Večeře byla slušná, ale potom už jsme nikam nešli, město potmě se nám nezdálo jako nejlepší volba.

pondělí
Včera jsem zapomněla napsat, co viděl Ondra na jednom nádraží. Mezi dvěma kolejemi bylo na zemi položené vodovodní potrubí a na něm byly asi tak ve dvacetimetrových rozestupech vodovodní kohoutky, takové ty páčky, co mají polohu zavřeno a otevřeno. Všude je spousta opic a na nádraží samozřejmě taky. A Ondra viděl jednu opici, jak si přišla k tomu kohoutku, otevřela jej, napila se a zase kohoutek zavřela.

Východ slunce na posvátné řece
A teď co nás potkalo dnes. Vstávali jsme v šest hodin, abychom byli za východu slunce u řeky. To nebyl problém, protože náš hotel byl velmi blízko u Gangy. Po chvíli nás odchytil nějaký naháněč a hned nám nabídl člun. Bylo to v souladu s naším plánem, takže jsme se nebránili. Stlačila jsme cenu z nabídkových 400 na 350. Žádný velký výkon, ale aspoň jsem to zkusila.
Náš veslař byl mladý kluk a moc se nesnažil, ostatní lodě nás předjížděly, i když měly více pasažérů. Nejprve jsme pluli proti proudu, který je dost silný. Proplouvali jsme kolem ghátů a náš veslař nám vždycky řekl, jak se který ghát jmenuje – to pro případ, že bychom neuměli číst, protože skoro na každém ghátu to bylo napsané.

Vyšlo slunce a bylo to pěkné. Pluli jsme po řece Ganze za východu slunce v posvátném městě Varanásí. Dobrý zážitek. Bylo chladno, ale hodně lidí se koupalo a umývalo, někteří taky prali a potom vyprané věci věšeli na šňůry nebo rozkládali po zemi. Bylo to dost barevné a fotogenické. Veslař se nás občas zeptal, kolik je hodin, aby náhodou nepřešvihl dohodnutou hodinu. Asi po padesáti minutách veslování obrátil loď a za deset minut jsme byli po proudu zpátky.

Tam už na nás čekal naháněč a nedal se odbýt, že nás zavede do spalovacího ghátu, který byl hned vedle. Zavedl nás tam a předhodil takovému vetchému staříkovi, který docela mluvil anglicky a popovídal nám o tom, jak tam spalují mrtvá těla, kolik to stojí, kolik je na to potřeba dřeva, jaká těla nespalují (děti do dvanácti let, těhotné ženy, svaté muže – sádhuy, nemocné leprou a uštknuté hadem). Myslím že jmenoval ještě jednu kategorii, ale tu už si nevzpomínám. Ty, které nespalují, prostě hodí doprostřed řeky.

Jak jsme koupili kilo dřeva a přispěli na něčí pohřeb
Na závěr přednášky si stařík řekl o peníze, protože se prý ve zdejším hospici stará o nemocné, kteří sem přišli umřít, aby byli spálení na břehu posvátné řeky. Jenže dřevo je strašně drahé, kilo prý stojí 250 rupií a na spálení jednoho těla potřebují asi 260 kilo dřeva. Tak že prý máme přispět na pohřeb nějakému ubožákovi, že je to dobré pro naši karmu. Dala jsem stovku a on chtěl víc. Ondra dal taky stovku a chlápkovi to nestačilo, že to není ani na kilo dřeva. Přihodili jsme ještě jednu a víc z nás už nedostal. Potom jsme celý den odmítali všechny žebráky se slovy, že dnes už jsme darovali dost. (Poznámka k žebrákům: zdravým lidem nedáváme, ale mrzáčkům vždycky něco dáme.)

Teď zkusím popsat ten spalovací ghát. Je to jedno z nejdivnějších míst, jaké jsem kdy viděla. Na schodech nad řekou stojí něco jako kamenný chrám, ale je celý očouzený od toho věčného kouře. Všude okolo jsou do několikametrové výšky vyskládané hromady velkých polen – z chrámu je vidět jen střecha, jak je obklopený dřevem. Klády nejsou kupodivu jenom tak bez ladu a skladu naházené, jak bych od Indů čekala, ale jsou překvapivě pěkně poskládané. Stojí tam také několikery ty nejjednodušší váhy a velká závaží, a na těch váhách váží dřevo, které se použije pro spálení. O tom, že je drahé, už jsem psala. Nejdražší prý je santalové.

Všude postávají chlapi, asi příbuzní těch zemřelých. Ženské na tyto pohřby nechodí, protože se tam nemá brečet, aby mohla duše zemřelého v klidu odejít. Takže i když tam panuje smutná a zadumaná atmosféra, nikdo nebrečí. Všechno je tak divně začouzené od toho kouře, ale mezi tím vším pobíhají psi, polehávají krávy a kozy.

Mrtvé tělo, zabalené do pestrých látek, tam příbuzní přinesou spletí uliček na bambusových nosítkach. Nejprve je ponoří do řeky, potom položí na hromadu dřeva a na prsa mu ještě dají další dřevo. Syn zemřelého je zahalený do bílých hader, několikrát obejde tu hranici a potom ji zapálí kusem slámy nebo něčeho podobného. Oheň bere z posvátného Višnuova ohně, který tam prý hoří už 3500 let. Chvíli to trvá, než se to pořádně rozhoří, ale pak už je to pořádný oheň. Hranice hoří prý dvě až tři hodiny. Spalovači se starají, aby to dobře hořelo, občas to trochu prohrábnou a zuhelnatělé zbytky těla porozbíjejí takovým hákem, aby to dobře prohořelo. Jakmile to všechno shoří, hodí popel na takovou velkou hromadu na břehu řeky. Později do všechno shrnou do řeky. Mrtvá těla na sobě mívají šperky a zlaté zuby, a tak spalovači, než ten popel nahrnou do řeky, to ještě prohabou a vezmou si zlato a co najdou, to je jejich mzda za spalování.

Kolem těch hromad popela pobíhají psi, jsou taky celí šediví a špinaví, a čmuchají tam a občas něco najdou, vytáhnou a žvýkají. Myslím, že jsou to nespálené kusy těl. Viděla jsem dvě štěňata, jak se porvala o nějaký menší kousek. Nejsou to velké kusy a rozhodně ne celé končetiny, ale spalovačům určitě občas něco unikne a psi to vyčmuchají.

Bylo to hodně zvláštní místo. Celý den svítilo sluníčko, ale když jsem přišla k tomu spalovacímu ghátu, bylo to, jako by najednou přestalo svítit. Ne že zapadlo nebo se schovalo za mrak, najednou jakoby nesvítilo. Těžko se to popisuje, ale když jsem to řekla Ondrovi, potvrdil, že na něj to působilo stejně.

Ve spalovacích ghátech se nesmí fotit, takže z toho mám jenom jednu fotku z dálky, blíž jsem si netroufla.

Jak jsme si na břehu Gangy dali k obědu… pizzu
A o pár metrů dál zase frčí život bez ohledu na smrt a její blízkost. Lidi se umývají, děcka pobíhají, krávy serou, psi se rvou, ženské s nemluvňaty v náručí žebrají, prodavači vnucují kde co, turisti fotí, sádhuové nastavují kyblíček na peníze…

Prošli jsme velký kus kolem všech ghátů, občas jsme si sedli a pozorovali život. Na jednom místě byli na schodech holiči (v ghátech se všechno odehrává na schodech), kteří lidem holili břitvou hlavy dohola. Viděli jsme, jak holili dokonce i dvě ženy. Přišla tam paní s dlouhýma vlasama svázanýma do culíku, a za tři minuty odcházela s úplně holou hlavou a vlasama v ruce. Proč, to nevím.

Poodešli jsme od řeky taky kousek do města, ale nebylo tam nic zajímavého. Obvyklá směsice malých i velkých uliček, zběsile troubící motorky a rikšáci, odpadky, smrad, žebráci, pouliční prodavači a tak dále. U řeky to bylo mnohem zajímavější. V jedné restauraci u řeky jsme si dali oběd – neodolali jsme a poprvé, co jsme tady, jsme si dali evropské jídlo, pizzu. Indická jídla jsou sice dobrá, ale už nám fakt lezou krkem. Zajímavý detail byl, že Ind, který nás v pizzerii obsluhoval, hovořil anglicky a předstíral italský přízvuk.

Na tu cestu na nádraží do smrti nezapomenu
Kolem čtvrté hodiny jsme si v hotelu vzali bágly a vydali se k nádraží. Měli jsme spoustu času, vlak měl jet až v 17.45, tak jsme si mysleli, že si na nádraží koupíme lístky na další přesuny, nakoupíme si jídlo do vlaku a tak.

Jenže – ani prostý přesun na nádraží nemůže být v Indii zcela prostý. Mávli jsme na cyklorikšáka a domluvili, že nás za 90 rupií odveze na nádraží. Prvních pět minut to šlo dobře, ale potom se doprava zasekla a ocitli jsme se v dopravní zácpě, jakou jsem popisovala už včera. Všechno stálo a zběsile troubilo, jenom chodci se proplétali. Chvíli jsme tak stáli a mě napadlo, že by snad bylo lepší vystoupit, překonat ucpané místo pěšky a chytit si jiného rikšáka. Nakonec jsme ale tomu našemu řekli, ať zkusí jet jinudy, jestli to jde. Pokývl a obrátil to. Jel chvíli zpátky a potom zahnul do menších uliček, kterými si chtěl nadjet a vyhnout se těm velkým ucpaným ulicím.

Uličky byly menší a menší, chodilo v nich spousta lidí a nebylo dost dobře možné, aby tam cykorikšák jel. Sestoupil tedy z kola a tlačil, zatímco my jsme seděli. Ondra po chvíli seskočil a šel pěšky za vozítkem. Já jsem o něco později udělala totéž. Vezla se jenom naše zavazadla a celé to bylo neskonale pomalejší, než kdybychom popadli bágly a proplétali se v davu bez rikši. Řekla jsem Ondrovi, abychom to udělali, ale jemu se zdálo, že bychom našeho rikšáka neměli opouštět. Já bych ho opustila okamžitě, dala bych přednost tomu, abychom chytili vlak.

Ulička byla časem ještě užší a po obou stranách byly zaparkované motorky. Naše vozítko bylo širší než volný prostor mezi motorkami, rikšák se zaklínil a nemohl ani tam, ani zpět. Mezitím se za námi nahromadil dav chodců a motorek (žádní rikšáci, protože ti ostatní dobře věděli, kam se nemají pouštět). Nezbylo nám než našemu rikšákovi proklestit cestu a motorky odstranit. Takže rikšák, Ondra, já a ještě nějaký ochotný kolemjdoucí jsme zvedali překážející motorky a stavěli je na obrubník, který byl vysoký asi 80 centimetrů. Tam jsme motorky nějak postavili, aby nespadly, a rikšák zase popojel pár metrů tou uzounkou uličkou, než se zasekl znova. S vynaložením velkého úsilí a zvedáním desítek motorek jsme překonali nekonečně dlouhou a pitomě úzkou uličku. Z rikšáka kapal pot a byl viditelně nešťastný. Patrně se naprosto znemožnil před celým městem (jak se domnívá Ondra).

Nakonec jsme se probili na širší uličku a potom na ulici, kde byl dokonce asfaltový povrch (ty předchozí byly hliněné). K nádraží zbývaly už jen tři kilometry, do odjezdu vlaku 30 minut. V duchu jsem se modlila, abychom se nedostali do další zácpy, to bychom se s naším vlakem mohli rozloučit. Nakonec nás naprosto strhaný a zničený rikšák dovezl před nádraží a ukázalo se, že nemá drobné na vrácení. Takže Ondra ještě obíhal okolní obchody s pětistovkou, abychom za tu hrůznou cestu mohli zaplatit.

Do vlaku jsme se dostali včas, ale nestihli jsme si nic koupit a kromě sušenek a vody jsme na celou noc neměli žádné jídlo.

Seděli jsme vedle tří backpackerů jako my, byli to mladí kluci, Kanaďan, Izraelec a Číňan. Chvíli jsme se s nimi bavili a komické bylo, když se Izraelec chtěl s Číňanem bavit o Tibetu. Napadlo mě, že by tak mohl začínat nějaký vtip: potkal se v indickém vlaku Izraelec, Číňan a Čech…

Noc byla dlouhá a chladná, ale přežili jsme.