Sedmý den
Ráno jsme si půjčili jedno dětské a jedno dospělé kolo v lepším stavu, než jsem čekala, a vyrazili jsme do národního parku Hell’s Gate. Šlapali jsme asi 4 km po normální silnici s docela hustým provozem a úzkostlivě jsme se drželi při kraji. Projížděli jsme kolem nějakých vesnických domků, kolem kterých běhaly děti a volaly na Olivera. Snažil se jim mávat, ale zrazovala jsem ho od toho, aby na silnici plné výmolů neupadl. Potom jsme odbočili z hlavní silnice a jeli asi dva kilometry po prašné cestě ke vstupu do parku.
Už se ani nepozastavujeme nad výší vstupného, které je nehorázné, ale pro Keňu jsou parky jeden z hlavních zdrojů národních příjmů, takže všechny cizince dojí, co to dá. Patří jim to: když mají tolik peněz, že můžou letět přes půl světa, tak můžou taky pustit pár dolarů na podporu místní ekonomiky (kde ty peníze končí, bůh suď – moc kvalitních silnic a škol pro děti jsme neviděli).
Park není moc rozlehlý a hlavní atrakcí je hluboká skalní průrva, kudy teče potok. Normálně je to malý potůček, který se ale při dešti bleskem změní na dravou řeku.
Jeli jsme tedy na kolech po prašné cestě, kolem které se pásly zebry a antilopy a tyčily se různé zajímavé skály. Po asi osmi kilometrech jsme přijeli k místu, kde je dobré odložit kola, najmout masajského průvodce a nechat se provést kaňonem. Domluvili jsme se s dalšími dvěma bělošskými cyklisty (kluk a holka z Holandska), že si společně najmeme jednoho průvodce.
Ještě než jsme vyrazili, chtěli jsme si dát svačinku u stolku pod stromem. Vytahali jsme věci z batohu a pustili se do jídla (ráno jsem nám pro všechny nachystala chleby s burákovým máslem). Vtom kde se vzala, tu se vzala, přihopkovala nějaká opice. Věděli jsme, že si máme dávat pozor na jídlo, ale to, co následovalo, nás fakt překvapilo. Během zlomku vteřiny opice skočila na stůl, popadla ležící zabalený krajíc chleba a byla pryč. Hnala jsem se za ní, ale neměla jsem šanci. Tak jsme přišli o jednu svačinu, ale v podstatě jsme mohli hovořit štěstí, že opice tak bezpečně rozezná jídlo a nesplete si je třeba s foťákem, který na tom stole ležel také. Vyvázli jsme lacino.
Vydali jsme se s průvodcem do úzkého a hlubokého kaňonu, cesta byla trochu obtížnější, ale nebylo to neschůdné. Jen v jednom místě jsme vystupovali pomocí lan, jinak to šlo s občasným přidržením nebo pomocí druhého člena rodiny. Šli jsme asi dvě hodiny a ušli odhadem tak osm kilometrů.
Po pěší části jsme zase sedli na kola a stejnou cestu šlapali zpátky, opět za četných pozdravů a mávání na Olivera. Myslím, že moc bílých děcek na kole tady ještě neviděli.
Do kempu jsme dorazili asi v půl třetí, to jsme považovali za dobrý čas. Dali jsme si pivo a zmrzlinu a šli se sbalit, protože kolem čtvrté mělo přijet objednané auto, aby nás odvezlo do Nairobi. Přijelo skoro v pět, ale já jsem měla dobrý nápad a čekání jsme si krátili tím, že jsme Olivera nutili psát, aby nezameškal moc školy. Na to zatím nebylo moc času, protože jsme pořád v pohybu a večer už na to není síla.
Kolem páté jsme tedy sedli do auta a vydali se do Nairobi. První část cesty byla v pohodě, ale později to bylo dost příšerné. Jezero je vlastně na dně Velké příkopové propadliny (Great Rift Valley) a Nairobi je na náhorní plošině ve výšce asi 1700 metrů. Z propadliny je potřeba vystoupat nahoru. Silnice není moc příkrá, ale přece jenom je to do kopce a pro každý směr jenom jeden pruh. Do Nairobi samozřejmě míří hodně aut a většina z nich jsou velké náklaďáky, které mají ve stoupání problém. Takže buď jsme se vlekli za náklaďákem a čichali jeho smrady, nebo jsme riskantně předjížděli, abychom po dvou minutách opět dohonili jiný náklaďák. Co mám povídat, jeden velký opruz.
Ale teprve v Nairobi to začalo doopravdy. Tam je dopravní zácpa snad pořád, autem bych tam nechtěla jezdit ani za nic a už mockrát jsme blahořečili našemu rozhodnutí nepůjčit si v Keni auto. Myslím, že během pěti minut na nairobských silnicích bych buď bourala, nebo prostě zastavila, vystoupila a šla pěšky (snad bych i zahodila klíče do kanálu).
Nakonec nás řidič přece jenom nějak dovezl k hotelu (který jsme s velmi prozíravě zamluvili před několika dny). Jakmile jsme přišli na podivně tmavou recepci, sdělili nám, že už několik hodin nejde elektřina, ale že nám dají na pokoj svíčky. Když nešla elektřina, netekla ani teplá voda, nebyl internet a nebylo kde co koupit, protože stejný problém byl i v okolí. Vyřešili jsme to tak, že jsme se umyli ve studené vodě, pojedli jsme sušenky, které s sebou pro tyto případy vozíme, pustili jsme Oliverovi pohádku na notebooku a v devět už Oliver i Petr spali.
Zítra odjíždíme autobusem do Mombasy. Kdo ví, co nás čeká…
Cesty tam a zase zpátky 