San Francisco

19. den   (160 mil)

Míříme do San Francisca, máme našlapaný den, ale přesto jsme stihli jednu milou zastávku: projížděli jsme kolem rozsáhlého jahodového pole, u kterého stál stánek. Bylo možné koupit si malý košíček natrhaných jahod za 6 USD, nebo si je natrhat a zaplatit 4 USD. Natrhali jsme si, košíčky byly malé a šlo to rychle. Pochvalovala jsem si, že je to dobrá cena, ale potom jsem si uvědomila, že 4 dolary jsou stovka a že to asi byly nejdražší jahody v životě… za tři týdny už jsme si tak zvykli, že 4 dolary jsou ve srovnání s ostatními položkami pakatel.

Blížíme se k San Francisku a doprava houstne: po celou dobu jedeme po dálnici o třech až pěti pruzích, valící se proud aut občas zpomaluje až na 40 mil v hodině, což nám připadá jako šnečí tempo, ale aspoň jedeme.

Zastavili jsme se v Livermore v nějakém vinařství, abychom koupili víno pro Ilanu. Vinařství bylo velké a krásné, měli krásné návštěvnické středisko a prodejnu, bylo tam hodně lidí. Venku krásné posezení taky plné lidí. Prodavači byli ochotní a znali svou věc, koupili jsme tři láhve po třiceti dolarech, což je pálka, ale nic levného v USA není.

Potom jsme jeli do Orindy, kde bydlí Barbařin brácha, a nechali jsme u něj všechny věci, které jsme měli půjčené na táboření. Orinda je pěkné místo nedaleko SF, dokonce tam jezdí vlaky BART, a brácha bydlí na krásném místě v krásném domě.

Dále jsme pokračovali do Oaklandu k Ilaně. GPS se občas zasekávala, takže to nebylo úplně jednoduché: před nějakou zásadní křižovatkou ztuhla a nechala nás, ať si vybereme, jestli pojedeme rovně, doprava, nebo doleva. Za křižovatkou nabrala dech a udělala na nás kiš, kiš. Nakonec jsme přece jen dojeli tam, kam jsme potřebovali. Ilana a Sam bydlí v příjemném domku v klidné ulici a příjemné části Oaklandu. Čekali nás. Petr hned zajel vrátit auto do půjčovny, Sam jel druhým autem s ním a přivezl ho zpátky. Jsme rádi, že jsme se zbavili auta, po SF budeme jezdit městskou hromadnou.

Ilana nás vzala na projížďku po okolí. Zastavili jsme na zmrzlinu, tři zmrzky za deset dolarů, uff. Vyvezla nás na kopce nad záliv, seděli jsme na pěkné vyhlídce s výhledem na SF a Golden Gate, ale bohužel to bylo proti slunci, takže jsem nefotila. Ráno by to asi byl nádherný pohled.

Večer jsme seděli u Ilany na dvorku, Oliver pomáhal čistit zeleninu, Sam griloval a po večeři ještě chvíli hrál na ságo.

20. den (a už žádné míle…)

Ilana má celý den nějakou práci pro ptačí nadaci, kde pracuje. Sam nás odvezl k přístavišti, ale cestou nám ještě ukázal zastávku, kam se odpoledne vrátíme, a vysvětlil nám, jak se dostaneme k nim zpátky. Velmi užitečné. Ještě jsem zapomněla napsat, že nám půjčili svoje sanfranciské šalinkarty a my jsme tím ušetřili strašně moc peněz.

Vydali jsme se tedy lodí přes záliv do San Franciska. Plavba byla příjemná, foukal dost vítr a bylo chladno, ale měli jsme hezký výhled na město.

Prošli jsme se po Pier 39, byly tam obchůdky a příjemná atmosféra, připadala jsem si spíš jako v Evropě. Na několika samostatných plošinách se válely stovky lachtanů, dlouho jsme je pozorovali.

Vydali jsme se pěšky do Chinatown, ale bylo to delší, než jsme mysleli. Město je vůbec rozlehlejší, než to vypadá při pohledu na mapu. Poobědvali jsme v nějaké vietnamské restauraci, moc mi to nechutnalo, nudle byly dost tvrdé. Špatná volba.

Čínská čtvrť nebyla tak barvitá, jak jsem čekala, ale možná jsme jenom chodili nesprávnými místy. Došli jsme pěšky k Exploratoriu, které nám doporučila Ilana, ale zjistili jsme, že je dost drahé. I pro jednoho dospělého s dítětem stojí 50 dolarů. Byly už dvě hodiny odpoledne a zavírá se v pět, na tři hodiny to nemělo cenu. Rozhodli jsme se, že půjdeme raději jindy. Našli jsme autobus, který nás měl odvézt ke Golden Gate, ale vystoupili jsme zbytečně brzy a k mostu bylo ještě daleko. Šli jsme podél moře, byla to hezká procházka po skalách a městské pláži. Golden Gate Bridge byl bohužel zase proti sluníčku.

Oliver utíká před vlnami, v pozadí Alcatraz.

Kolem páté jsme se vydali na cestu domů: pěšky, autobusem i metrem. V metru jsme přesně nevěděli, jak a kam dát jízdenky, ale pomohl nám nějaký ochotný žebrák. Oliver mu chtěl dát nějaké drobné, ale nevzal je od něj se slovy, aby si je schoval. Na Olivera to udělalo velký dojem.

Metrem jsme dojeli do Oaklandu, ze zastávky vlaku je to k Ilaně pěšky tak deset minut. Je to příjemné sousedství, samé rodinné domky a na hlavní ulici obchůdky. Měli jsme po celodenním chození velkou žízeň, dali jsme si v hospodě pivo. Byla to příjemná a typicky americká hospoda, v televizi běžel baseball a basketbal, líbilo se mi to.

U Ilany jsme večeřeli na zahradě, dojedli jsme zbytky od včerejška a šli jsme brzy spát.

21. den  

Ráno jedeme do města metrem, na Ilanino doporučení se vydáme do španělské čtvrti. Bylo to pěkné, ale čekala jsem od toho víc. Pokreslené zdi barevným naivním uměním. Oběd jsme si nedali ve španělské, ale v čínské restauraci, bylo to dobré a ne moc drahé.

Je první máj, den průvodů. Na zdejší pěší zóně vidíme opravdu početný, hlučný a veselý průvod zaměřený proti Trumpovým protiimigračním postojům.

Petr s Oliverem chtěli k moři, takže jsme se vydali autobusem k pacifickému pobřeží. Cesta byla neuvěřitelně dlouhá, trvala asi hodinu. Skoro celou cestu jsme stáli. Nakonec jsme se k tomu oceánu přece jen dostali, Oliver si máchal nohy a uskakoval před vlnami. Připadalo mu zajímavé, že je u Pacifiku. Moře je studené, na koupání to rozhodně není. Docela brzo se obracíme na cestu zpátky, autobusem a metrem to trvá dvě hodiny.

Byli jsme domluvení, že půjdeme na večeři do restaurace. Ilana a Sam nás vzali do oaklandské mexické restaurace, byla příjemná a jídlo dobré, a být v SF a nedat si mexické jídlo se nesluší.

Na závěr jsme šli do zdejší výjimečné zmrzlinárny, kde dělají zmrzlinu individuálně na objednávku a chladí ji tekutým dusíkem. Je neskutečně drahá (porce za 5 USD) a opravdu vynikající. (Musím napsat, že tato fotka není moje, vyfotila ji Ilana.)

22. den

Poslední den pobytu v USA, večer odlétáme.

Ráno balíme, ale máme ještě celý den, takže znovu známou cestou metrem do města. Já a Oliver jdeme do Exploratoria, Petr si jde někam koupit kufr, protože ten starý už je na rozpadnutí. Exploratorium bylo výborné a drahé (50 USD pro nás dva). Princip stejný jako naše brněnské Vida, ale neskonale větší… Musela jsem Oliverovi všechno překládat, aby pochopil o co jde, takže jsem si ani neodpočinula. Mnohem raději bych chodila po ulicích, ale nebylo mi přáno.

Kolem 14 hodiny jsme s Oliverem opustili SF a dojeli do Oaklandu. Cestou jsme se stavili na poslední sanfranciskou pizzu. U Ilany poslední balení, odvezla nás ještě na metro. Koupili jsme si jízdenky, protože půjčené šalinkarty jsme museli vrátit, a došlo nám, kolik jsme díky nim za těch pár dní ušetřili.

Cesta domů probíhala hladce a jediným zádrhelem bylo výrazné zpoždění vlaku z Prahy do Brna.

A to je konec cesty do USA a zase zpátky.

 

Yosemite

16. den,  (130 mil)

Snídaně v pompézní jídelně toho pěkného hotelu byla průměrná a zarazilo mě, že i tady (ostatně jako dosud všude) používali plastové nádobí. V motelu bych nic jiného nečekala, ale v tomto hotelu mi to přišlo nepatřičné. Vydali jsme se do NP Yosemite a cestou poslouchali Mamas and Papas, California Dream. Bylo to velmi americké. Krátce po vjezdu do parku jsme zastavili na odpočívadle a poprvé uviděli popelnice ve zvláštních bytelných plechových bednách, které měly složitý systém otevírání na karabinu, aby to nezvládli otevřít medvědi.

Zajeli jsme k vodopádu Bridal Veil a šli se k němu podívat, ale v jeho blízkosti byla hodně hustá vodní tříšť, která by nás za chvíli promočila, a foťák jsem si kvůli tomu mokru vůbec netroufla vyndat. Kolem přístupové cesty taky tekla voda z tajícího sněhu a Oli byl za chvíli celý mokrý: boty, ponožky i dolní okraje kalhot. Přemýšlela jsem nahlas, jestli je to voda z tajícího sněhu, a Petr to uvedl na pravou míru: jsou to slzy dojetí návštěvníků, kteří zjihli nad krásou národního parku.

Odpoledne se rozplynuly mraky a ukázaly se pěkné výhledy na vodopády. Některé průsmyky a cesty jsou ještě uzavřené, leží tam sníh. Bohužel to ovlivní náš program, protože se nedostaneme na některá ikonická místa. Naštěstí je ale park dost velký a zabavíme se i jinak. Další nepříjemnost je ta, že se v parku za běžného provozu opravují některé silnice, proto se jezdí objížďkami nebo jednosměrkami.

Získávali jsme jen celkovou představu o parku, navštívili jsme Visitor Centre. Byl tam moc pěkný film o Johnu Muirovi, který byl okouzlen zdejší krajinou a trávil tady mnoho let. Pojal myšlenku na založení NP a podařilo se mu přesvědčit prezidenta Roosvelta, aby s ním strávil několik dní v Yosemitech. Tábořili spolu, a po několika dnech byl prezident přesvědčen o nutnosti vyhlásit park. O tom byl ten film a byl působivý.

Spíme v hotelu ve městečku Mariposa, které je už za hranicí parku, ale není tak daleko. Hotel je pěkný, se snídaní a s bazénem. Na prostorném parkovišti rostou stromy a na jednom z nich jsme viděli kolibříka. Mariposa bývala důlním městem, nedaleko se těžívalo zlato. Je to hezké malé městečko, kde v podstatě chcípl pes.

Na večeři jsme zajeli do pizzerie Pizza Factory. Píšu „zajeli“, protože i když Mariposa není nijak velké město, je roztažené do délky kolem silnice a na některých místech ani nejsou chodníky. Chůze nepříjemná. Pizza Factory je pohodové místo, docela velká ratejna, kam se vejde aspoň sto a možná i více lidí. Čekání si lze krátit pozorováním toho, jak kmitají zaměstnanci. Je jich tam v každou chvíli nejmíň dvanáct a pracují svižně a sehraně. Nejvíc se nám líbil chlápek, který zpracovával těsto do tenké placky otáčením na jednom prstu. Dali jsme si tu největší pizzu, kterou měli v nabídce, a ani jsme ji nesnědli. Ještě mají takový zvyk, že když si člověk objedná, zeptají se ho na jméno. A až je to hotové, nesou to do placu a mohutně volají jméno objednavatele.

Petr nevěděl, jaké pivo si objednat, tak se ptal nějakého místního borce. Ten mu dal ochutnat a Petr si to objednal. Pozítří, když jsme se vrátili na stejné místo, si ho výčepní pamatoval a ptal se, jestli chce znovu to pivo, co mu doporučil George… pěkné.

17. den   (90 mil)

Oliver si u snídaně opět oblíbil vafle. I tady bylo jen plastové a papírové nádobí, ale na to už si asi musíme zvyknout.

Všimla jsem si, že lidi ve službách většinou pracují s velkým nasazením, práce jenom lítá. A vypadají u toho, že je to i baví… na benzinkách, v obchodech, v hotelech, v parcích. Narazili jsme jen na jednu výjimku, a to byl ten nerudný pán v motelu v Page.

Vyjeli jsme do parku, nechali auto na nějakém odstavném parkovišti a vydali se pěšky k Mirror Lake. Příroda moc pěkná, vysoké stromy, skály… mělo to blíž k tomu, na co jsme zvyklí z domova.  Ještě jsme si udělali zastávku a procházku pod stěnu El Capitain. Je to opravdu monumentální a naprosto nechápu, jak po takové stěně někdo vůbec může lézt.

Večeři jsme dali v Burger King nedaleko hotelu. Obyčejný bufál bez obsluhy, jídlo bylo vcelku dobré, nic urážlivého, ale za to, co jsme tam platili, by u nás byla luxusní večeře.

18. den  (90 mil)

Národní park Yosemite je pověstný svými medvědy, a já jsem si tak trochu přála nějakého spatřit, a tak trochu jsem si to nepřála, asi bych se bála. No, žádného jsme nepotkali. Jenom jsem si všímala upozornění na hrozící nebezpečí, kterých si nešlo nevšimnout…

Na tábořištích jsou speciální uzamykatelné plechové krabice určené k ukládání jídla. Kdyby bylo jídlo ve stanu, medvědi by stan rozsápali a asi by nehleděli na to, že jim pod tlapami úpí turisté…

Medvědi nemedvědi, naším plánem bylo dojít k Yosemitskému vodopádu, který je nejvyšší ve Spojených státech.

Vodopád bylo krásně vidět a slyšet už zdálky. Překvapilo mě, jak je hlučný, a i na vzdálenost několika kilometrů to byl pořádný hukot. Na fotce je vidět, že vodopád má dvě části. My jsme se vydali ke spodní části toho horního ramene.

Překonávali jsme docela prudké stoupání, ale bylo se pořád na co dívat a výhledy stály za to, takže nás to bavilo a ani Oliver neremcal.

Jakmile jsme se přiblížili k dolní části horního ramene vodopádu, ozval se neskutečný hukot… připomínalo mi to startující dopravní letadlo, ale letadlo odstartuje a zmizí, tento hukot nepřestával… protože to byla padající voda. Neskutečné.

Jakmile jsme se ještě více přiblížili, hukot zesílil a vzduch se ochladil. Po dalších meterech bylo cítit drobounké kapičky vody, byla to taková neskutečně jemná mlha. Kdyby tam člověk pobýval déle, určitě by provlhnul. Pohled na vodopád byl tak krásný, že ho ani nedokážu popsat.

Když jsme před dvěma dny přijížděli do národního parku, bylo nevlídno a jenom jsme tušili majestát zdejší krajiny. Dnes odpoledne se nám ukázala v celé kráse.

Podvečerní procházka v městečku Mariposa (kde podle všeho chcípl pes) mě přesvědčila o tom, že je pěkné se na těchto místech porozhlédnout, ale žít bych tam nechtěla ani za nic…

A toto je asi nějaká historická budova (tím myslím, že na tomto místě stojí možná devadesát let):

 

 

 

 

 

 

NP Sequoia

15. den  (210 mil)

Navzdory hlučící silnici a dálnici jsme se vyspali, asi jsme byli dost unavení. Vyrazili jsme docela včasně, dnes jsme měli v plánu vidět sekvoje v NP Sequoia. Projížděli jsme zemědělskou krajinou: vinice, obilné lány, sady pomerančů.

Zastavili jsme na jednom místě, kde měli farmáři prodejní stánek s ovocem. Nakoupili jsme si pomeranče, grepy, pomela a pomerančovou marmeládu. Povídali jsme si taky s paní majitelkou, která předtím žila někde v Idahu a pěstovala brambory, ale potom se přestěhovala do Kalifornie za pomeranči. Petr to komentoval slovy, že si dost polepšila.

Do GPS jsme zadali NP Sequoia, Visitor Centre. Vedla nás stále užšími a užšími stezkami, až jsme nakonec usoudili, že to asi není správně. Nicméně bylo to moc krásné údolí s úzkou prašnou cestou. Když jsme se vraceli, potkali jsme pána v pickupu a ptali se ho na cestu. Smál se, že prý ano, tato cesta skutečně vedla do NP, ale naposledy v roce 1925.

Vraceli jsme se tedy zpátky. Bylo skoro poledne a my jsme ještě nevstoupili do parku. Nakonec asi po sto mílích jsme jej přece jen našli. Blížilo se poledne, zastavili jsme u Visitor Centra a najedli se. Jízda do nitra parku je dlouhá a vedla do kopce a do mraků. Nakonec jsme vystoupali do výšky 3000 metrů. Kolem nás byly sněhové plotny, teplota 4 stupně, hustá mlha – vlastně mrak, ale spatřili jsme první úchvatné sekvoje. Jsou mnohem větší a důstojnější, než jsem si představovala. Díky mlze se jejich vrcholky ztrácejí v nedohlednu.

 

Zaujalo mě a překvapilo, že jsou na omak měkké, jejich kůra je trochu jako srst slona, a opravdu se mi zdálo, že jsou teplé. Zvláštní pocit.

Pohybovali jsme se prakticky v marích a sekvoje z nich vystupovlay jako nějaké vznešené přízraky…

U tunelu vyřezaného v padlém kmeni sekvoje jsem zažila jednu trapnou chvilku: v tom otvoru, kterým tak akorát projede auto, se straaaašne dlouho fotila nějaká mladá dvojice. Nejdřív s autem, potom bez auta, potom jenom ona, potom zase jenom on… Docela dlouho, trpělivě a mlčky jsem vyčkaávala, až opustí prostor. Potom jsem si polohlasem a jen tak pro sebe řekla: No, už byste toho mohli nechat… A oni mi slovensky odpověděli, že něch prepáčim, že už idú…  Že jsem radši nemlčela.

Sekvoje byly opravdu fotogenické, i když se vlastně ani nevešly do záběru:

Původní plán byl, že budete ještě tábořit v nějakém kempu na území parku, ale s ohledem na teploty (nejvyšší denní vystoupily asi na 11 stupňů) a ta to, že všude ještě ležely sněhové plotny, jsme svoje plány rychle přehodnotili.

Našli jsme místo, kde byla wifi, a po poslední noci v tom hnusném motelu už jsem nechtěla ponechat nic náhodě. Během pár minut jsem na webu našla slušný hotel ve Fresnu a udělala jsem rezervaci. Bylo to stejně drahé jako ten hnusný včerejší motel, ale neskonale lepší. Ponaučení: radši si něco najít na booking dopředu, člověk aspoň ví, do čeho jde.

Do Fresna jsme dojeli kolem 18 hodiny, hotel byl opravdu pěkný, s bazénem, cena včetně snídaně. Zašli jsme na večeři do nedaleké mexické restaurace, bylo to dobré a byla toho velká hromada. Večer jsme strávili na pokoji, Oliver se díval na nějaký historický film na National Geographic a pořád žadonil, abychom tlumočili.

Death Valley

14. den,  (570 mil)

Oli objevil u snídaně vaflovač a s mou pomocí si ke snídani připravil vafle. Teplé nejsou špatné. Po neslané nemastné motelové snídani odjíždíme, dnes nás čeká dlouhý přesun a nemáme rezervovaný nocleh, pokusíme se dojet co nejdál.

Přejeli jsme z Utahu do Kalifornie a získali hodinu času navíc. Bude se hodit. Kolem jedenácté hodiny jsme přijeli do Death Valley. Neuvědomila jsem si, jak je to obrovská oblast, je větší než NP Zion. My ale uvidíme jen malou část.

Nejdříve jsme zamířili ke slavnému Zabriskie Point. Je hodně teplo, určitě přes 32 stupňů. A to je duben, v srpnu tady musí být k nevydržení. Prapodivně pustá a nehostinná krajina, velmi tichá, ale nesmírně malebná. Opravdu mě okouzlila takovou tou krásou, která není patrná na první pohled, člověk se musí dobře dívat, ale jakmile ji uvidí, je lapen.

Zajeli jsme se podívat i na místo zvané Painter Palette, kde jsou opravdu krásně barevné skály, barvy jsou tlumené a jakoby vyšisované, klidně bych si takovými nechala vymalovat dům.

Badwater je místo ležící nejhlouběji pod hladinou moře, asi 80 metrů. Je tam něco jako vyschlé jezero pokryté solnou krustou. Blízko u břehu je našedlá, jak tam chodí hodně lidí, ale dál už je to pěkná bílá sůl, protože lidé nechodí moc daleko od břehu. Bylo tam teplo a nějaké zvláštní ticho, ale to jsem si možná jenom namlouvala. V každém případě velmi fotogenické.

Ani Údolí smrti není tak úplně bez života…

Nemohli jsme vynechat návštěvnické centrum ve Furnace Creek a opět poutavý film. Z Údolí smrti jsme odjeli kolem půl čtvrté odpoledne.

Projeli jsme Bakersfield a kolem 19 hodiny jsme viděli první známky zemědělské činnosti, sady. Až do dnešního dne jsme neviděli jediné pole… celou dobu jsme putovali pouštními oblastmi. Teprve při pohledu na první pole jsme si uvědomili, jak to bylo divné.

Měli jsme představu, že někde u silnice uvidíme motel, zastavíme a vyspíme se. Bohužel to tak nebylo. Byla už tma, Oli spal a my jsme pořád žádný motel neviděli. Nakonec jsme si ho nechali najít od GPS. Byl rovnou u cesty někde, nevím kde, a cena byla 50 USD. Už se nám nechtělo nic hledat a vzali jsme jej. Na recepci byli nějací Indové a asi jim to i patřilo. Když jsme došli do pokoje, zjistila jsem, že kvalita odpovídá kvalitě indických hotelů, tady je ale za americkou cenu. Byla to mizerná špeluňka s příšernou koupelnou (umyvadlo jenom tak viselo ze zdi, bála jsem se, že vypadne), stěny z papundeklu, na obě strany od baráku rušná silnice vzdálená tak 10 metrů od stěny a za ní ještě železnice. Když projel náklaďák (a že jich jezdilo hodně) všechno se třepalo. Petr řekl, že už tam chybí jenom letiště. Já si myslím, že hladinu hluku už by to nijak zvlášť nezvýšilo. Přenesli jsme spícího Olivera z auta do toho úžasného pokoje, sami jsme snědli zbytek lupínků a guacamole, dopili víno a usnuli.

Přidávám ještě dvě fotky toho luxusního místa (fotila jsem samozřejmě až ráno):

NP Zion

12. den (104 mil)

Měla bych napsat něco o kupování benzinu, protože tento prostý úkon je tady složitější než u nás. Musí se platit předem kartou a u stojanu. To znamená, že napřed se strčí karta do slotu, zadá se částka a PIN a teprve potom je možné brát benzin. Asi mají špatné zkušenosti s neplacením. Až dosud je to logické, ale my jsme naráželi na problém, že jejich automaty na stojanech nebraly naše karty, skoro vždycky se na displeji objevila rada see the cashier. Takže jsem musela dovnitř, zaplatit u pokladny kartou odhadem nějakou částku (většinou 20-30 dolarů) a potom mávnout na Petra, že může čerpat tolik, kolik bylo zaplaceno. Občas se nám stalo, že jsme přeplatili a do nádrže se to nevešlo, takže jsem musela jít zpátky a nechat si vrátit zbytek peněz. Přišlo mi to dost složité.

Ráno nám dlouho trvalo, než jsme se vypravili.  Motelová snídaně byla hnusná jako vždy, nic jiného než toasty s marmeládou a nechutné kafe. Do NP Zion máme 50 minut jízdy.

Jako velký problém se ukázalo to, že je víkend a všechny NP v celých USA mají akci: volný vstup. Výsledkem jsou přeplněná parkoviště a obrovské fronty na shuttle bus. Na parkoviště v parku jsme se vůbec nedostali, museli jsme se vrátit do města Springfieldu, tam zaparkovat a jít pěšky nebo městským shuttlem do parku.

Ukázalo se také, že Petr ráno zapomněl batoh s přichystaným jídlem v motelu. K jídlu máme suchý chleba, pár jablek a sušenky. Po vstupu do parku nás přivítala obrovská fronta na shuttle bus. Petr se postavil na její konec a já s Oliverem jsme šli do Visitor centre koupit rangerský klobouk. Měli, koupila jsem (nebyl nejlevnější, stál 30 USD), ale Oli byl nadšený a úplně zjihnul. (Vydrželo mu to asi dvě hodiny.)

Díky všem těm zdržením a zádrhelům začíná naše první túra v NP Zion až kolem poledne. Usedáme do autobusu a jedeme až na poslední zastávku takřka na konci údolí, jmenuje se Temple of Sinawava.

Na tomto místě se musím zmínit o systému shuttle busů v NP Zion, který je geniální. Do parku nesmí auta. Místo toho jezdí v nejoblíbenějším a snad i nejkrásnějším údolí Zionu (Zion Canyon) autobusy v intervalu asi deset minut a zastavují na osmi zastávkách. Lidi mohou libovolně vystupovat a nastupovat a neplatí nic. Z každé zastávky jsou nějaké kratší i delší procházky, všude jsou mapy s informacemi. Na můj vkus to přehánějí s nabádáním o safety, ale asi vědí proč.

NP Zion je první lokalitou během naší cesty, která nespadá do kolonky „poušť“. Vlastně od začátku naší cesty jsme se pohybovali v pouštních oblastech se skrovnou vegetací, ale teprve když jsme přijeli do zelených údolí Zionu, uvědomili jsme si, jak moc nám chyběla normální zeleň, na kterou jsme zvyklí. Připadali jsme si jako v ráji, když jsme viděli vzrostlé stromy a zurčící potok.

Dojeli jsme šatlem až na konečnou a potom jsme se vydali pohodlnou procházkou kolem řeky. Bylo to pěkné, ale na můj vkus moc lidí – víkend a vstup zadarmo, to je pro hodně lidí neodolatelné. Cestou jsme viděli spoustu oprsklých veverek. Asi moc dobře věděly, že jim nikdo neublíží. Možná věděly i to, že je lidi nesmí krmit, ale stejně to zkoušely. Stačilo se posadit a vyndat svačinu, a hned se nějaká objevila.

Seděli jsme tak na kameni a já jsem se chystala vyfotit jednu veverku doufající, že upadne aspoň drobeček. Vtom k nám přistoupil nějaký ranger a s přátelským upozorněním they will bite you veverku normálně odkopl. Zkazil mi snímek.

Posléze jsme se autobusem přesunuli kousek zpět a vydali se další procházku, Stoupali jsme dost dlouho příkře do kopce a obdivovali výhledy. Nechtělo se nám úplně nahoru, tak jsme se asi po hodině vrátili. Znovu do autobusu a k Visitor Centre. Zrovna jsme mířili k restauraci, když nás odchytli dva chlapíci s profi kamerou a mikrofonem, jestli bychom byli ochotní jim odpovědět na pár otázek. Petr byl ochoten, takže ho postavili před kameru a začali mu klást otázky, jestli oceňuje volný vstup do parku a tak. Petr neoceňoval. Vysvětlil své výhrady a postoje, ale zdůraznil přitom, že park je krásný, mládenci poděkovali a bylo to.

Zastavili jsme se v restauraci, protože Petr měl chuť na pivo, a ani mě ten nápad nepřipadal k zahození. K tomu jsme si dali onion rings a pro Olivera french fries. Bylo toho dost, bylo to výborné a po celém dni o suchém chlebu a sušenkách to chutnalo dvojnásob. V restauraci bylo několik velkých zapnutých televizorů s nějakým basebalovým utkáním. Při pojídání a popíjení jsme se dívali a připadali jsme si velmi americky.

13. den  (83 mil)

Poučení ze včerejška jsme vstali brzy, rychle odbyli motelovou snídani a už v 8.30 jsme byli ve Visitor Centre v Zionu. Počasí nás zradilo. Původně jsme uvažovali o půjčení kol, ale bylo zataženo a chladno, tak nám to nepřišlo jako dobrý nápad. Místo toho jsme zajeli shuttle busem doprostřed parku a vydali jsme se na procházku k Emerald Pools. Oliver na sobě měl svůj nový rangerský klobouk a skautskou košili a vypadal ukrutně zálesácky. Kolemjdoucí se s ním dávali do řeči.

Došli jsme k tomu jezírku a usedli na kámen, že si dáme svačinu. Oli tam poskakoval a já jsem mu říkala, kam se má postavit, abych udělala pěknou fotku. Posléze se zeptal: A kam mě pošlete teď? Petr řekl: Já bych ti řekl kam. Došlo mu to, ale neurazil se.

Odpoledne jsme přejeli autem do jiné části parku, kde už nejezdí shuttle bus. Projeli jsme tunelem, který byl vybudovaný ve 30. letech a bylo to na něm vidět, vypadal tak nějak starožitně. Vydali jsme se na krátkou procházku jedním zapomenutým údolím, které ani nebylo v mapě, a bylo to moc krásné, takové opuštěné.

V návštěvnickém centru jsme se zase podívali na film a byl moc krásný. Mormoni, kteří tuto oblast osídlili jako první a dali jí jméno Zion, prý říkali, že není třeba stavět chrámy, když samotné okolní skály jsou samy o sobě chrámy. Měli pravdu.

Do motelu jsme přijeli ještě natolik včas, že se Oliver stihl vykoupat v místním bazénu a já jsem vyprala. Na slunci a větru to bylo za chvíli suché.

NP Bryce Canyon

11. den (417 mil)

Celý den jsme na cestě, čeká nás dlouhý přesun. Jedeme krásnou krajinou, překračujeme nějaký horský hřeben ve výšce 9600 stop (3200 metrů), v lese vidíme zbytky sněhu.

Krátce zastavujeme v Bryce Canyonu, který je také dost vysoko: 8100 stop (skoro 2500 metrů). Udělali jsme krátkou procházku na tu nejznámější vyhlídku, pár fotek a jeli jsme dál.

Mířili jsme do St. George v Utahu, kousek od NP Zion. Měli jsme tam zamluvený motel, protože nic bližšího k Zionu jsem nenašla. Do motelu jsme dorazili v 19.30. Mexický recepční bez jediného úsměvu nebo názaku lidské sympatie nás docela zaskočil. Za těch krátkých deset dní už jsme si zvykli na vlídnost a usměvavost všech lidí ve službách. Tento člověk byl nerudnou výjimkou.

Motelový pokoj byl dobrý, byla tam lednice a malá kuchyňka s vařičem a bez nádobí. Pro nás to byla výhoda, mohli jsme dojídat zásoby a nemuseli se stravovat v restauracích. Použili jsme motelovou pračku a sušičku a vyprali hromadu prádla.

Dead Horse Point, NP Canyonlands

10. den (54 mil)

Ještě stále bydlíme v kempu Slickrock, který je strategicky umístěný blízko Arches, Moab i Canyonlands. Vstáváme docela brzy, už kolem sedmé, a vyjíždíme do nedalekého NP Canyonlands vzdáleného asi 20 mil. Opomenuli jsme Barbařino pravidlo a vyjíždíme s polovinou nádrže, což se nám skoro vymstilo, ale o tom později.

Cestou jsme zastavili v menším parku Dead Horse Point, kde jsou zase malebné meandry řeky. Oliver viděl chipmunka a říkal mu čikmánek. Prý je roztomilý, ale my jsme ho nezahlédli.

V parku je toho víc, ale koukli jsme jen na jednu vyhlídku a jeli dál do Canyonlands. Dali jsme dvě kratší vycházky. První k Mesa Arch, moc pěkné místo.

Druhá vycházka byla delší, asi hodinu až dvě na místo zvané Upheaval Dome, které vypadalo jako z jiné planety. Počasí jako malované, Oliver únavu jenom předstíral, aby z nás vymámil nějaké sušenky.

Značení turistických cest mě nijak neoslnilo, naše barevné turistické značky jsou asi nejlepší na světě… Tady jsme museli dávat pozor na vyskládané hromádky kamení (jako jsou ty dvě na fotce na obzoru), které ve mně někdy vůbec nebudily důvěru. Pravda ale je, že jsme nezabloudili.

Ve tři hodiny jsme se vrátili k autu a byli bychom asi jeli ještě jinam, nebýt toho, že nás Petr upozornil, že máme benzin na pouhých 40 mil. Ukázalo se, že byla chyba, když jsme neuposlechli Barbařinu radu nezastavili u benzinky ráno ve chvíli, kdy jsme měli polovinu nádrže. Jeli jsme tedy velmi úsporně tak, abychom měli co nejdelší dojezd. Nakonec jsme dojeli k benzince a v nádrži jsme měli zásobu na 19 mil, což je při zdejších rozlohách a hustotě benzinek jako nic. Koupili jsme benzin za 40 USD a příště už budeme moudřejší a nenecháme to dojít tak daleko.

V Moabu jsme zase koupili zásoby a stavili jsme se v obchodě s indiánským uměním nebo co to bylo. Vesměs tam měli moc krásné a drahé věci. Neodolala jsem a koupila jednu nádhernou indiánskou deku.

Kolem páté se začalo hodně mračit a v šest už docela pršelo. Déšť jsme přečkali v autě, a teprve až se přehnal, vystoupili jsme a začali vařit. Docela se ochladilo.

Takto vypadá naše tábořiště během procesu balení:

Péřové spacáky někudy propouštějí to nejjemnější peří a ve stanu to po třech nocích vypadá jako ve slepičárně.

Oli se někde škrábl do prostředníčku. Zalepila jsem to, aby se mu tam nedostala nečistota, a od té chvíle chodí ke svému velkému pobavení se vztyčeným prostředníčkem.

A takto vypadá krásně a úhledně sbalené auto:

 

Národní park Arches

8. den  (50 mil) 

Jsme v Utahu a je tady o hodinu jiný čas než v Arizoně. Svítá až kolem sedmé, dřív nemá cenu vstávat. Oli a Petr spí ještě v osm hodin. Procházím tím obrovským kempem k recepci, abych si stáhla mejly. Bavím se pozorováním toho, co všechno Američani tahají za svými auty (nejen kola, ale i motorky, čluny a já nevím co ještě). Taky mají obrovské RV (recreational vehicles) velké jako autobusy. Přijedou do kempu, zaparkují, roztáhnou boční stěny těch autobusů (možná taky nějak přestaví nábytek uvnitř) a kempují. Bavilo mě pozorovat, co tam všechno mají. Samozřejmě dokonale zařízenou kuchyni a obývák s velkoplošnou televizí. Petr vtipkoval, že tohle je asi jejich představa o dovolené v tvrdých podmínkách (rozuměj: nemají zde všechny své oblíbení tv kanály).

Visitor Centre zase krásné jako vždy. Kromě filmů jsem si oblíbila i velké plastické mapy, které člověku dají dokonalou představu o dané oblasti. V každém centru je obchůdek s knížkami a turistickými potřebami, a v tomto jsem Oliverovi tajně koupila rangerskou vestu, kterou bude krásně používat ve skautu. Dostane ji k narozeninám. Taky se mu tam zalíbili rangerský klobouk, ale neměli ho v jeho velikosti. Zkusíme ho koupit jinde. Potom jsme se už vydali do nitra parku. Máme dost času, zůstáváme dva nebo tři dny a můžeme si všechno vychutnat. Popojížděli jsme mezi vyhlídkami a moc se nám to líbilo. Počasí tak akorát, ani horko, ani zima.

V jednu chvíli jsem zažila hotovou extázi: Jedeme tou krásnou krajinou s narudlými skalami, tu a tam na obzoru vidíme nějaký oblouk a máme zapnutou hudbu v rádiu. Vtom začnou hrát Hotel California a je to naprosto dokonalé. Americká krajina, krásná hudba, Oli nevysírá…

Udělal jsme pěší výlet k Delicate Arch, to je takový ten ikonický o samotě stojící oblouk. Byla to docela procházka, cesta tam i zpět trvala skoro tři hodiny. U samotného oblouku byly davy lidí a neustále se střídali ti, kteří chtěli mít fotku sebe stojícího pod obloukem. Na to jsme kašlali. Bylo tam hodně větrno.

Procházeli jsme kolem místa, kde se v minulém století usadila nějaká rodina a začala tam hospodařit. U nedalekého potoka si postavili hráz, chovali dobytek, asi pěstovali i nějaké plodiny. Musel to být neskutečně tvrdý život, klobouk dolů. Ta chatrč, kde ti lidé bydleli, tam dodnes stojí, a podržte se, je u ní cedule Historic Site. Napadlo mě, jak moc se liší americké historické památky od našich.

Někdy se bavíme tím, jak je na některých lidech zřetelně vidět, že jsou Trumpovi voliči. Nevím přesně, co je na nich jiného, ale velmi často je to poznat. V jednom kempu třeba přijel chlápek na neuvěřitelně obrovské a naleštěné motorce. Barb se na něj podívala a bylo jí jasné: Trump’s voter. Já jsem zase viděla nějakého chlápka na parkovišti a připadal mi jako jeden z těch, co ho volili. A ejhle, na zadním skle auta měl nálepku s nápisem: Save Freedom, Stop Hilary. Mají to nějak napsané na čele (a někteří i na autě), aspoň ti vyhranění.

Do kempu jsme se vrátili asi v 16 hodin a věnovali jsme se obvyklým odpočinkovým činnostem: sprcha, frisbee, koupání v bazénu, dobíjení telefonu a mejly na recepci, vaření, večeře.

S Oliverem jsme vyvinuli nový zvyk: jdeme si lehnout do stanu současně, on si vezme Harryho Pottera a čte mi nahlas… baví mě, jak se role obrátily. Netřeba dodávat, že vždycky usnu dřív než on.

9. den (53 mil)

Než se Petr s Oliverem probudili, nachystala jsem svačiny a snídani. V sedm jsem je budila a v půl deváté už jsme byli u Visitor Centre. Autem jsme zamířili rovnou do nejvzdálenějšího místa parku (Devils Garden) a odtud jsme se vydali na pěší túru na daleké vyhlídky.

Šli jsme asi 9 km k Double O Arch a byla to jedna z nejkrásnějších túr v mém životě. Překrásná krajina, zvláštně tvarované skály, nádherné počasí, daleké rozhledy… stálo to za to.

Naučili jsme Olivera používat slovo awesome, a awesome to skutečně bylo. Ten nejvzdálenější Double O Arch byl fakt monumentální a s krásnými výhledy. Taky se mi líbilo, že některé úseky vedly po ploché horní části dlouhých skalisek zvaných fins, a skutečně jsou to jakési kamenné ploutve.

Cestou zpátky jsme ještě zastavili u Double Arch (dva oblouky spojené jedním bočním pilířem, takže jeden mají vlastně společný a ten druhý pilíř má každý oblouk pro sebe), ale to už byla jen krátká procházka.

V půl páté už jsme v kempu a užíváme si pohodu. Večeříme grilované kousky kuřete ze supermarketu, k tomu jsem uvařila brambory a salát. V devět večer už jsme zase ve stanu a Oli mi čte na dobrou noc.

Horseshoe Bend, Betatakin, Monument Valley, Goosenecks, Bluff Fort

Šestý den (145 mil)

Ještě před snídaní, kolem sedmé hodiny, jsme se vydali autem k nedalekému Horseshoe Bend, ikonickému místu, kde se řeka Colorado ohýbá a teče jakoby zpátky. Je to kousek autem od Page a potom pár set metrů pěšky. Oliverovi už bylo dobře, po včerejším blití ani památky.  Ze samotného Horseshoe Bend nemám moc pěkné fotky, protože polovina kaňonu byla ve stínu. Kdybych si mohla vybrat nebo měla více času, vrátila bych se sem navečer, ale ten luxus si nemůžeme dovolit. Večer už budeme někde úplně jinde…

Po návratu do motelu jsme šli na snídani, která byla v ceně. Tomu odpovídala kvalita jídla i místa. Prťavá jídelnička s plastovými stolky, hodně lidí, tlačenice u pultu s jídlem. Káva hnusná americká (už začínám chápat, proč Američané u nás pořád tak nadšeně chválí naši kávu). Jinak jen toasty, máslo, marmeláda, mléko a cereals. Nic moc, ale lepší než být o hladu.

Než jsme vyjeli z Page, stavili jsme se nakoupit. Uff, nákup jídla za 100 USD. Měly by to být zásoby aspoň na tři dny, ale nevím, zda vydrží. Vydali jsme se do Monument Valley. Někde uprostřed jsme se zastavili v Navajo National Monument. Bylo to nenápadné místo, žádný národní park, ale za procházku to stálo.

Během asi hodinové procházky upravenou cestičkou jsme došli na vyhlídku, odkud byly vidět staré indiánské domky (pueblo) vytesané do skály pod velkým skalnatým převisem. Vypadalo to jako domečky pro panenky, ale byly to normální příbytky, jenom jsme od nich byli daleko. Stezka byla pěkně informativní, byly tam cedule s informacemi o rostlinách a k čemu je indiáni používali, Bylo taky docela horko a nikdo tam nebyl – byli jsme tam sami.

Kolem 17 hodiny jsme přijeli do kempu Goulding a současně s námi tam dorazili i Stoutovi. Vzali jsme si napůl jedno kempovací místo. Tento kemp byl rozhodně nejkrásnější za naši cestu a snad i nejhezčí, v jakém jsem v životě byla. Prostorný, čistý, obklopený červenými skalami typického marlborovského tvaru.

Při chystání stanu jsem si všimla, že jeden spacák se páře ve švu a sype se z něj peří. V Barbařině úžasném boxu šitíčko chybělo, nezbylo než zajít na recepci. Paní mi nechtěla půjčit jehlu a nit, musela jsem si koupit soupravu šitíčka za pět dolarů. Za pár nití a jehel docela pálka. Postavili jsme stan, Oli s Petrem si šli zaplavat do místního bazénu a já jsem šla na obhlídku, Vystoupala jsem kousek nad kempem do skal, byly tam krásné rozhledy.

Vařili jsme na ohni společně se Stoutovými: zabalili jsme do alobalu brambory s cibulí a klobásou a dali to péct do ohně. Byla to pochoutka.

Oni potom vyndali takové ty hnusné pěnové bonbony a naučili nás připravovat s’mores: opečou tu lepkavou sladkou hmotu nad ohněm, vloží ji mezi dva plátky čokolády a to celé vloží mezi dvě sušenky. Oliver se toho nemohl nabažit, my jsme to pozorovali stejně nedůvěřivě jako loni v Mexiku, kde jsme to opékali s nějakými Kanaďany. O pár dní později jsme dokonce v nějakém supermarketu viděli prodávat balíčky se všemi surovinami na tuto prazvláštní pochoutku.

Tábor je daleko od civilizace, po setmění bylo krásně vidět hvězdy na úplně černé obloze.

7. den (198 mil)

Stoutovi vyrazili už v pět ráno na fotovýpravu, my jsme vstali v šest a bez snídaně jsme vyjeli do Monument Valley na projížďku. Je to indiánské území, kde neplatí Annual Pass. Platíme vstup 20 dolarů, ale musím podotknout, že hodnota tomu odpovídala. Dostali jsme něco jako mapku s vyznačenou trasou a jeli jsme podle svého uvážení. Byla výborná denní doba na focení, sluníčko bylo ještě nízko, pěkné světlo. Oliver udělal moc hezkou fotku v protisvětle a je na ni dodnes pyšný.

Všechny cesty v parku byly prašné, ale vcelku rovné. Zdálo se mi, že asfaltky by tu krásu dost degradovaly.

Tu a tam jsme nechali auto stát a chodili jsme mezi těmi malebnými skálami. Pořád ještě bylo velmi časně a v celém údolí jsme byli skoro sami.

Kolem deváté hodiny jsme přijeli zpátky do tábora. Posnídali jsme, sbalili tábor a kolem jedenácté vyrazili. Je teplo a pěkně, cestujeme v pohodě, občas zastavíme na pozoruhodných místech. Prním byla meandrující řeka San Juan River, v místě, kde se rozkládá státní park Goosenecks (Husí krky). Zaplatili jsme drobné vstupné, protože ve státních parcích neplatí Annual Pass. Celkem jsme tam strávili asi dvacet minut, bylo to hezké.

Další zastávka byla ve vesnici Bluff v muzeu Bluff Fort. Málo významné, ale nečekaně pěkné místo. V návštěvnickém středisku je možné vidět film o tom, jak osadníci pronikali do této oblasti. Jely tam celé rodiny na těch typických vozech s plachtou a museli překonávat neuvěřitelné terénní překážky. Když jsem si to představovala, dost mě to vzalo.

Muzeum je něco jako skanzen, takže repliky srubů, vnitřní skromné zařízení, informace o rodinách, které tam bydlely. V jednom domku seděly paní a šily nějaké oblečení. Na věšácích bylo spousta dobového oblečení, které jsme si mohli půjčit. Zpočátku se mi do toho moc nechtělo, ale potom jsem to zkusila a nečekaně mě to bavilo. Oblékli jsme se jako dávní osadníci, sedli na maketu vozu a nechali se vyfotit od jedné ochotné šičky. Byla to legrace.

Někde cestou jsme zastavili v supermarketu pro zmrzlinu. Nejvýhodněji vycházelo koupit celou krabičku, nechali jsme vybrat Olivera a koupil šest nadřívkových zmrzlin. Tři jsme snědli hned (nechutnaly nám) a ostatní jsme uložili do chlaďáku. Než jsme si na ně vzpomněli později, byly rozpuštěné a na vyhození.

Odpoledne jsme dojeli do města Moab, které je něco jako Mekka outdoorových sportů. Nabízejí tam mraky atrkací typu horské kolo, kajaky, kaňoning a podobně. Měli jsme zamluvený kemp, dojeli jsme tam a postavili stan. Oliver už předtím usnul v autě, takže jsme stavěli v klidu a bez jeho konstruktivních rad. V pět hodin už jsme postaveno a vydali se do Visitor Centre v NP Arches, což je asi 3 km od našeho kempu. Centrum už bylo zavřené, ale do parku se ještě smělo. Letos v parku opravují hlavní silnici, takže se tam může jen od 7 do 19 hodin, potom musí všichni pryč a nastoupí dělníci a stroje. Nakoukli jsme do nitra parku asi 15 km, ale máme na to ještě další tři dny, takže to nemusíme hrotit. Mezitím se probudil Oliver, takže i on chvíli viděl kousek NP, ale v této části ještě nejsou žádné oblouky.

V kempu si Oli a Petr házeli frisbee, já jsem vařila. Wifina funguje jen kolem recepce, ale bude dobré si přečíst mejly.

Page a Antelope Canyon

Pátý den (136 mil)

Velmi chladné ráno mě vyhnalo ze stanu už před šestou. Po snídani jsme sbalili tábor, Petr, Oliver a Carlyle si chvíli házeli frisbee.

Loučíme se s B. a C., ale možná se ještě uvidíme za pár dní, protože se budou také potulovat ve stejné oblasti. Jedeme celkem svižně pouštní krajinou, míříme do Page. Jsme v kraji indiánů Navajo. Všichni jsou menší a obtloustlí, štíhlého jsme vlastně nepotkali. Navažské vesnice jsou velmi málo romantické: uprostřed pouště obytný přívěs, nějaký pickup a to je všechno.

Chtěli jsme být kolem třetí hodiny ve městečku Page, protože v 15.30 jsme měli rezervaci do Antelope kaňonu. Podařilo se nám přijet o hodinu dříve, tak nás vzali na dřívější prohlídku. Bylo to lepší s ohledem na světlo v kaňonu.

Jenže chudák Oliver z neznámého důvodu od rána několikrát zvracel a nebylo mu dobře. Celou cestu proseděl se sáčkem v ruce, několikrát zvracel venku. Naposledy dokonce v Page na chodníku před kanceláří, kde jsme platili ten výlet. Museli jsme po něm uklízet chodník.

Vydali jsme se na výlet do Antelope Canyonu, na který jsme se dost těšili. Ve městečku Page nás spolu s dalšími pěti lidmi naložil navažský řidič do auta a vezl nás asi dvacet minut za město. Odbočil z asfaltky a po několika kilometrech jízdy po prašné písečné cestě (jemný červený písek je všude) jsme zastavili u vcdodu do kaňonu.

Průvodce, asi čtyřicetiletý obtloustlý Navajo, nemluví moc zřetelně. Vypráví o vzniku skalních útvarů a ukazuje místa, která jsou dobrá na focení. Má v malíčku všechny foťáky a mobily na světě: občas si od některého turisty půjčí jeho foťák, něco tam nastaví a vyfotí opravdu překrásnou fotku. Říkám mu, že zná snad všechny foťáky, a od na to, že to není zas tak těžké. Abych pravdu řekla, ty nejhezčí fotky v mém mobilu a foťáku udělal on.

Kaňon byl opravdu nádherný, strávili jsme tam asi hodinu, ale nebyla jsem tam úplně v pohodě, protože Oliverovi bylo pořád blbě, museli jsme ho nosit a střídali jsme se u toho. Byl z toho smutný, protože se na to všechno těšil a potom si kaňon ani neužil.

Potom nás odvezli zpátky do Page a jeli jsme se ubytovat do zamluveného motelu. Městečko Page není velké, má asi 7 tisíc obyvatel, ale na hlavní ulici jsem napočítala jedenáct kostelů různých denominací. Nebyly to honosné budovy, některé kostelíky byly jen skromná dřevěná stavení s křížem a bez věže, ale stejně.

Nepříjemné bylo, že ačkoli jsme do motelu přijeli až kolem 16 hodiny, náš pokoj ještě nebyl připravený a čekali jsme asi půl hodiny. Nicméně pokoj to byl pěkný a pohodlný. Pustila jsem se do praní prádla, Oliverovi už bylo líp a hrál si s papírovými sešity, které mu přivezla Barbara. Petr vyrazil na obhlídku městečka (prý nic tam není) a přinesl v krabičce thajskou večeři. Dobře jsme se najedli a hodně brzy usnuli.

Hoover Dam a Grand Canyon

Třetí den (290 mil)

Ráno jsme svižně sbalili a vyrazili na cestu. V 10 hodin máme sraz s Carlylem a Barb asi 30 mil odtud a ještě chceme vrátit ty matrace. Výměna byla hladká a rychlá, místo matrací si vezeme chladicí box, který budeme potřebovat. Ty modré flaštičky, co se dají do mrazáku a pak do boxu, jsme nekoupili, protože nemáme k dispozici mrazák. Budeme místo nich dávat led, který se tady dostane koupit na každém rohu, a v chladicím boxu vydrží a udělá tam zimu.

Odjeli jsme do Boulder City, kde jsme měli sraz s Barb a Carlylem. Nemohli jsme najít místo srazu, ale jeden telefonát to spravil. Na parkovišti jsme z jejich auta do našeho přenesli všechnu tábornickou výbavu, kterou nám přivezli a půjčí nám ji na příští tři týdny (byl to Barbařin skvělý nápad, jsme za něj fakt vděční.)

V supermarketu jsme nakoupili jídlo a zásoby (včetně ledu do chlaďáku a dřeva na oheň v kempu), pivo, víno zmrzlinu… nákup za 75 dolarů. Vyrazili jsme směrem na Grand Canynon, ale ještě než jsme tam dojeli, zastavili jsme se na Hoover Dam. Než jsme se tam dostali, dlouho to trvalo, protože je tam úzká cesta, dělají bezpečnostní prohlídky, parkoviště je sice velké, ale trvá to, než se tam člověk dostane… a parkovné 10 USD. Přehrada je ale monumentální, prošli jsme se po hrázi a stálo to za to. Do Visitor Centre jsme nešli, nemáme dost času.

Na následující fotce je dobře vidět, jak se řeka marně potýká s úbytkem vody.

Než jsme dojeli ke Grand Canyonu, B. a C. dvakrát nabírali benzin, i když ještě neměli prázdno v nádrži. Barbara nám později řekla, že vždycky sebou vozí zásobu vody a berou benzin, jakmile mají půl nádrže. Trochu jsme se tomu podivili, ale později jsme si všimli, že benzinky tam nejsou tak hustě jako u nás. A za pár dní jsme se měli přesvědčit o tom, že Barb měla pravdu.

Na cestě jsme se zastávkami strávili skoro celý den. K večeru jsme dorazili do jakéhosi kempu, který Carlyle zamluvil, ale neubytovali nás tam, prý fouká velký vítr a nelze postavit stany a zaručit bezpečnost. Přejeli jsme tedy do jiného kempu ještě blíže NP Grand Canyon. Kemp byl obrovský a docela ošklivý, byl určený hlavně pro RV, jak oni říkají (jsou to obytná auta, některá z nich nesmyslně obrovská).

Koupili jsme si jedno místo napůl (jsou vždycky pro dvě auta a několik stanů). B. a C.  ještě odjeli ke kaňonu fotit západ slunce, my jsme raději začali stavět stan a chystat tábořiště. Šlo to docela dobře, ale přece jen v tom ještě nejsme tak zběhlí. Hodně se ochladilo a ten vítr byl opravdu silný, oblékali jsme si to nejteplejší oblečení, co máme. Vařili jsme skoro potmě, ale zvládli jsme to.

Večer jsme ještě seděli a povídali se Stoutovými. Noc byla neuvěřitelně studená. Není divu, jsme v nadmořské výšce 8000 stop, to je 2400 metrů. Naštěstí jsme měli péřové spacáky, termoprádlo a nafukovací karimatky, ale Petrovi byla celou noc stejně hrozná zima. Prý chodil ven běhat, aby nezmrzl.

Čtvrtý den (16 mil autem, 22 mil na kole)

Vstávám v šest s prvními paprsky slunce. Mrzne. Stany jsou pokryté námrazou, zbylá voda v kelímku na stole se změnila v led. Mrznou mi prsty. Na sluníčku se to rychle zlepšuje, ale ani tak není nijak velké teplo. Kolem deváté hodiny odjíždíme společně s B. a C. do Visitor Centre, které je opět krásné a informačně hodnotné. My si ale potřebujeme vyzvednout nejpozději v deset zamluvená kola, což činíme ještě před desátou.

Půjčovna je dobře zorganizovaná, chlapi ochotní, skvěle to šlape. Zcela náhodou si Oliver vybral kolo a přilbu, které jsou vzájemně sladěné a ladí i s jeho oblečením. Vypadá dokonale, i když o to vlastně nejde.

Vybrali jsme si nejdelší cestu kolem North Rim, má to být asi 32 km. Máme na to pět hodin, to je dost času i na focení. Počasí je slunečné, ale větrné, čerstvý vzduch rozhodně není teplý. Zpočátku jedeme s dlouhým rukávem a teprve postupně sundáváme vrstvy, Odpoledne už jedeme s krátkým rukávem. Na začátku jedeme místy, která jsou od kaňonu vzdálená. Normální pěkná asfaltová cyklostezka, ale kaňon nevidět. Asi po třech kilometrech se dostáváme na první vyhlídku.

První pohled na kaňon je vskutku nezapomenutelný a breathtaking. Nezměrná hloubka a členitost, barvy, jasná obloha, nádherné výhledy… je to jedno z míst, kam sjem se vždycky chtěla podívat. Pohled na kaňon mě tak uchvátil, až mi vhrkly slzy do očí.

Barb po několika kilometrech začalo zlobit koleno, rozhodla se, že se vrátí a pojede návštěvnickým autobusem. Potkáme se na konečné. My ostatní jsme se s Carlylem vydali podél horního okraje kaňonu. Je tam pěkná a nepříliš frekventovaná asfaltka, po které jezdí jen shuttle bus. My cyklisté máme zastavit a uhnout na okraj, aby nás mohl předjet (jinak nesmí). Bus jezdí tak po dvaceti minutách, takže to není žádný opruz.

Často zastavujeme na vyhlídkových místech a nevíme, kam se dřív podívat. Mám chuť neustále fotit, i když vím, že ty stovky fotek budou nakonec všechny stejné a krásu a hloubku toho místa stejně nezachytí. Dojeli jsme k asi 16 km vzdálenému Hermit Pointu, kde se musíme obrátit a jet zpátky. Předtím jsme se ještě potkali s Barb a snědli svačiny.

Cesta zpátky byla svižnější, přece jen už jsme přivykli kráse těch míst a kola jsme měli vrátit ve tři hodiny. Bylo to překvapivě neustále do kopce, ale mírného. Když jsme jeli dolů, kopec jsme nevnímali, cestou nahoru nás dost vysiloval a brzdil. Oli jel skvěle, statečně a docela rychle, bavilo ho to.

Kolem třetí jsme vraceli v půjčovně kola s širokým úsměvem. Pocítila jsem dokonce potřebu ujistit chlápka z půjčovny, že to byla nejlepší jízda v životě, a moc jsem nepřeháněla.

Ve Visitor Centre jsme ještě viděli film… a od té chvíle už jsme si nenechali ujít žádný film v žádném parku. Jsou nádherné,  s krásnými záběry a mnoha zajímavými informacemi. Oli seděl vedle mě tiše jako pěna a tiskl mi dojatě ruku. Později začal naléhat, abychom mu tlumočili komentáře, což bylo trošku otravné, ale je skvělé, že ho to baví a zajímá.

V NP Grand Canyon je jedna úžasná věc: nikde nelze koupi vodu v PET lahvích, ale zato jsou na strategických místech volně přístupné a bezplatné kohoutky s místní pitnou vodou. Jsou u toho i nápisy nabádající lidi, aby nepoužívali petky, ale aby si plnili do svých lahví, Moc se mi to líbilo.

Po filmu jsme šli na krátkou procházku na Mather Point, je tam nádherná vyhlídka, bohužel dost plná lidí, ale není divu. Tu krásu chce vidět každý. Dělali jsme nějaké společné fotky, ale všimli jsme si, že opodál se srocují lidé a usilovně něco fotí. Přišli jsme blíže a uviděli to: na skalním výběžku jako na piedestalu seděl k nám zády obrácený kondor… v dokonale výstavní pozici, jako by se chtěl nechat fotit, ale současně s tím dělal drahoty, protože byl obrácený zády a jen občas pootočil hlavu. Vypadal ohromně vznešeně, skutečně jako pán celého údolí. Po chvíli roztáhl křídla a vzlétl nad kaňon. Byla to tak povznášející podívaná, že mi toho dne už podruhé vhrkly slzy do očí. Pocítila jsem něco jako velebnost přírody. Velmi vzácný zážitek.

Petr se necítil úplně dobře, po té studené noci byl nachlazený. Šel si sednout do auta a já s Oliverem jsme se ještě potulovali na okraji, čekajíce na západ slunce. S blížícím se večerem klesala teplota, foukal vítr a začínalo být docela zima. Udělala jsem pár fotek a  na západ slunce už jsme ani nečekali. Kolem půl sedmé jsme se vydali do tábora.

Připravili jsme večeři, a na tomto místě se musím zmínit o tom, co všechno nám přivezli Stoutovi.

Pohodlný stan pro tři lidi, tři samonafukovací karimatky, tři péřové spacáky, velkou nafukovací matraci, chodecké hole, vaky na vodu, bednu s potřebami na vaření, které jsme záhy začali říkat Barbara’s box. Ta bedna byla neuvěřitelná: docela velký plastový kontejner obsahující všechno, co by člověka mohlo napadnout, že by se mu hodilo při táboření. Je to Barbařina specialita, skládá ty bedny pro své blízké, tuto sestavila pro jejich dobrého rodinného přítele. Namátkou tam je: ubrus, sekyra, plynový dvouplotýnkový vařič, utěrka, plastové i papírové talíře, teflonové nádobí, nože, prkénko, koření, hrníčky, pohárky, alobal, mýdlo, jar, manikúra… spousty užitečných věcí. Záhy jsem si zvykla, že když jsem něco potřebovala, otevřela jsem box – a našla jsem to tam. Za to by Barb měla dostat nobelovku.

Druhá noc pod stanem byla stejně chladná jako ta první, ale už jsme s tím počítali, tak nás to tak nezaskočilo.

Las Vegas a Valley of Fire

První den

V Las Vegas jsme přistáli ve 20 hodin místního času, to je asi 4 hodiny ráno našeho času. Byla tma jako v pytli. Auto jsme měli zamluvené, zbývalo jen vyplnit formality a vyzvednout je. Paní u přepážky byla hrozně upovídaná a pomalá, strašně dlouho to trvalo. Zaplatila jsem kartou a paní nám řekla, ve kterém sektoru těch obrovských garáží si můžeme vybrat některé z aut, které tam najdeme. V každém sektoru měli jiný typ aut (kompaktní, malá, velká, SUV, luxusní atd.) My jsme měli objednaného džípa nebo něco podobného a vybírali jsme asi z osmi různých aut. nakonec to vyhrála nějaká docela velká a prostorná Honda, protože měla mnohem větší kufr než ten džíp. Později se ukázalo, že to byla velmi prozíravá volba.

Nainstalovali jsme naši GPS a vydali se do hotelu, Řídil Petr a já jsem byla ráda, protože po té únavné cestě jsem svým řidičským schopnostem vůbec nevěřila. Hotel jsme našli bez potíží. Dole bylo – jak jinak – obrovské kasino, jsme přece v Las Vegas. Náš pokoj byl asi tak v 16. patře, pěkný, prostorný, s klimou a ledničkou. Než jsme se tam ovšem dostali, bylo už jedenáct večer, to je sedm hodin ráno našeho času.

Na mobilu jsem měla několik sms od Michelle, sdělovala mi, ve kterém pokoji bydlí. Zašli jsme tam, ale vzhledem k pozdní hodině už měli na klice cedulku Nerušit. Nechali jsme na dveřích lístek s číslem našeho pokoje a zprávou, ať na nás ráno zaklepou. Ke spánku jsme se ukládali v jednu hodinu po půlnoci, docela unavení. Bodejť by ne.

Druhý den

Ráno v osm na nás zaklepali Michelle s Dougem. Nastalo velké objímání, neviděli jsme se skoro jedenáct let. Spoldečně jsme posnídali a kolem desáté hodiny jsme se vydali v jednom autě na výlet do státního parku Fire Valley vzdáleného asi 50 mil.

Podnikali jsme krátké procházky mezi červená skaliska. Bylo horko, krajina vypadala zajímavě a byl to vlastně náš první výlet do přírody ve Spojených státech. Zastavili jsme se v návštěvnickém středisku parku a já jsem poprvé viděla, jak jsou zdejší návštěvnická střediska výtečně zpracovaná. Ochotní pracovníci, ale hlavně neuvěřitelná spousta kvalitních informací o historii místa, o geologických poměrech, o flóře a fauně… kdybych měla víc času, klidně bych tam strávila půl dne a pořád by bylo co číst a prohlížet.

 

Cestou zpátky jsme na okraji Las Vegas zastavili na náš první nákup ve Walmartu. Čekala jsem, že to bude velký kšeft, ale velikost předčila moje očekávání. Nakoupili jsme nějaké zásoby (od zítřka budeme self-catering). Koupili jsme taky nafukovací matrace, protože od zítřka budeme stanovat a matrace se nám zdají lepší než karimatky. O hodinu později jsme telefonovali s Barbarou a Carlylem a zjistili jsme, že pro nás mají nafukovací matrace, ale nemají chladicí box. Musíme tedy zítra znovu do Walmartu vrátit matrace a koupit chlazení, což by ale neměl být problém.

Do hotelu jsme se vrátili v pozdní odpoledne, chvíli jsme si odpočinuli a v sedm jsme se vydali s Michelle a Dougem na večeři. Dali jsme pizzu, kuřecí křídla, saláty a piva. Čeká nás ještě večer v Las Vegas! Doug vzal auto a jeli jsme někam na Strip. Potom jsme šli pěšky pár kilometrů a pozorovali to, pro co nemám jiné slovo než panoptikum.

Míra nevkusu přesahuje všechny meze mnohem dále, než jsem si myslela. Šli jsme po Stripu, Doug a Michelle nám ukazovali ta „nejkrásnější“ místa, která viděli už předchozího večera.

Oliver ale uprostřed cesty vytuhl a málem usnul. Není divu, měl za sebou dlouhý den a pořád ještě jsme tak trochu na českém čase. Ještě se zmíním o hotelu Venezia, který snad zaujímá plochu několika hektarů, a je tam indoor benátská laguna i s vodou, gondolami a modrou oblohou. Člověk neví, jestli se tomu má smát nebo nad tím brečet.

Do hotelu jsme se dostali až v půl dvanácté. Rozloučili jsme se s M. a D., protože zítra odjíždíme docela brzy ráno. Usínali jsme po půlnoci za velkého hluku (asi hudba), který k nám doléhá z ulice, ale únava byla silnější než všechny zvukové vjemy a zanedlouho jsme tvrdě spali.

Do Nairobi a domů

Dvacátý třetí den

Před sedmou na nás čekal tuk-tuk, kterého nám už včera objednal ochotný Vincent. Vyjížděli jsme s rezervou, kdybychom uvízli někde v dopravě, ale nestalo se to. Díky tomu jsme byli na stanovišti autobusu s hodinovým předstihem. Oliver se trochu nudil, ale mě bavilo pozorovat lidi a fotit.

Za tu hodinu jsem neviděla jediného bílého člověka. Řekla jsem to Petrovi a on na to: „Co by tady dělal? Že by sightseeing? Takových masochistů moc není!“ Podobné poznámky Petr chrlil celou dobu, co jsme na cestě. Mrzí mě, že jsem si je nezapisovala, protože už bych měla pěknou sbírku.

Teď musím napsat něco o zdejších kontrolách bezpečnosti. Už jsem se zmínila, že před vstupem do každého obchoďáku stojí hlídky s nějakým skenovacím zařízením a každého vstupujícího tím objedou. Někdy si nechají ukázat i obsah batohu. Je to sice trochu opruz, ale zase se člověk cítí bezpečněji.

V autobuse to mají dotažené ještě dál: při koupi jízdenky jim člověk musí ukázat pas, oni si opíšou všechny údaje. Před nastoupením do busu ho zase zkontrolují tím skenem, a než autobus vyjede, pohůnek v uniformě autobusové společnosti obejde celý autobus s foťákem a vyfotí si všechny pasažéry, jednoho po druhém. Oliver se přitom usmíval jako filmová hvězda. Účel toho focení jsem úplně nepochopila, snad aby později mohli lépe identifikovat mrtvoly?

A ještě chci napsat o tom, jak mají vyzdobené tuk-tuky a matatu. Jen málokteré z těch vozítek je decentně zbarvené, většinou jsou popsané a pokreslené příšernými barvami. Nápisy mají často biblické souvislosti, dnes jsem si třeba všimla: My teacher is a jewish carpenter, jindy tam měli citáty z Matouše a podobně. Přitom někteří jezdí jako prasata…

Autobusová jízda byla sice nekonečná (začátek v 8.30, konec asi v 17.30), ale zato poklidná. Oliver se díval na počítači na filmy a spal, já jsem pozorovala krajinu a zkoušela fotit za jízdy. Když jsme projížděli tím šedesátikilometrovým prašným úsekem, vyfotila jsem okolní krajinu, která byla celá pokrytá tenkou vrstvičkou jemného prachu ze silnice. Fuj.

Vesnice jsou nehezké, neuspořádané a často i blátivé. Přízemní betonové domky jsou často vyvedené v barnách mobilních operátorů, nikde nechybí chatrč s honosným nápisem hotel a neméně nadneseným názvem jako Paradise, Sea View a podobně.

Krajina jižně od Nairobi je krásná, znovu jsem obdivovala africkou oblohu a rozhledy… marná sláva, je to kolébka lidstva a má něco do sebe. Říkala jsem si, že i když je to všechno někdy únavné, prašné, horké, špinavé, drahé a nepohodlné, asi se zase budu chtít vrátit.

Do Nairobi jsme tedy přijeli před šestou. Děkovala jsem své všímavosti: když jsme odtud před dvěma týdny odjížděli, všimla jsem si, že kromě zastávky ve středu města autobus zastavoval i na okraji, a viděla jsem startující letadlo. Ptala jsem se tenkrát pohůnka a on mi skutečně potvrdil, že na zpáteční cestě můžeme vystoupit na této zastávce. Jedině díky tomu jsme to zvládli, protože jinak by to bylo časově nesmírně napjaté. Museli bychom asi půl druhé hodiny do centra a potom víceméně stejnou cestou další půl druhé hodiny na letiště, a stihli bychom to tak tak, nebo taky vůbec ne. Vystoupili jsme tedy prakticky na dohled od letiště a chytili taxíka. Nemilosrdně jsem usmlouvala tisícovku, protože už vím, kolik co stojí a nenechám se oblbnout. Petr už zkušeně přenechává všechno vyjednávání o cenách na mně.

Kolem sedmé jsme tedy byli na letišti. Odlet je až ve 22.50, ale osobně si radši v klidu počkám, než bych se chvěla obavami, jestli to stihnu nebo ne.

Dvacátý čtvrtý den, z Nairobi přes Dubaj do Prahy (a do Brna)

Olivera vzrušovalo, že poletíme v noci, a rozhodl se, že celou noc nebude spát. Let z Nairobi do Dubaje skutečně přečkal bdící a s dobrou náladou, ale v tranzitním prostoru na dubajském letišti se zhroutil do první volné sedačky a hned usnul.

My vlastně taky, ale ještě předtím jsem nastavila zvonění na mobilu, abychom nezaspali. Před dalším odletem jsme se totiž chtěli nasnídat v nějaké restauraci. Probudit Olivera bylo docela těžké, myslím, že se za námi po terminálu ploužil a napůl spal. V restauraci položil hlavu na stůl a okamžitě usnul, snídani jsme mu zabalili. Když bylo na čase odejít ke gatu, nemohla jsem ho probudit, jenom v polospánku protestoval: Proč pořád někam chodíte! Nějak jsme ho dostrkali do letadla a značnou část cesty do Prahy prospal.

Tohle je foceno ve vzdušném prostoru někde nad Íránem nebo Irákem:

Poslední příhodou na naší cestě do Keni a zase zpátky bylo jedno nepravděpodobné setkání: Než jsme dojeli domů, zastavili jsme se v naší nejbližší samoobsluze, protože jsme věděli, že lednička doma zeje prázdnotou. Mezi regály jsme zahlédli staršího nakupujícího pána, a byl to černoch. Nutno dodat, že na našem konci Brna moc černochů nevídáme. Na obvyklém místě v regálu jsme hledali máslo a podivili jsme se, že tam není. Vtom k nám přistoupil ten černý pán a plynnou češtinou nám řekl, že máslo bylo za nějakou dobrou cenu a lidi ho vykoupili. Tak nás to překvapilo, že jsme mu málem odpověděli jambo.

Ale neřekli jsme to, protože nám včas došlo, že už jsme doma.

 

Mombasa podruhé

Dvacátý první den, přesun do Mombasy

Kolem desáté jsme odjeli tuk-tukem na shromaždiště matatu, které odjíždějí do Mombasy. Oliver zkušeně zastavil jeden projíždějící tuk-tuk, jenom vyjednávání o ceně a cílovém místě nechal skromně na nás. Tuktukář nás zavezl na místo, odkud odjíždějí matatu do Mombasy. Matatu je malé dvanáctimístné vozidlo, které odjíždí bez pevného jízdního řádu v okamžiku, kdy najde dost cestujících. Během pěti minut jsme odjížděli. Největším opruzem bylo, že v autě neustále hrála protivná soudobá africká hudba, která je naprosto příšerná.

Asi po dvou hodinách nepřerušované jízdy jsme dojeli do Mombasy a dokonce i poznali místo, kde jsme chtěli vystoupit a odkud jsme to měli pěšky kousek do našeho hostelu. Byl to tedy náš historicky první bezproblémový přesun v Keni.

Pěšky jsme se odebrali k místu, kde jsme bydleli před pár dny a kde jsme si nechali velkou kabelu. Zbývalo ještě vyřešit odjezd do Nairobi za dva dny. On-line to prostě nešlo, museli jsme znovu do shopping mallu, kde je prodejní místo autobusové společnosti. Víme, že musíme odjet ve středu ráno do Nairobi, abychom stihli večerní odlet do Evropy. A musíme si nechat rezervu na případné silniční zátarasy a všeliké africké události.

Cestou do shopping mallu jsme už po několikáté potkali asi desetiletého černého kluka, který žebral výmluvným pohybem ruky k ústům, asi měl hlad, nebo to alespoň předstíral. Rozhodla jsem se, že koupíme nějaké jídlo a cestou zpátky mu něco z toho dám. Úspěšně jsme koupili jízdenky do Mombasy a zmrzlinu pro Olivera. Venku před obchodem jsem koupila od nějaké paní za stovku trs banánů, a když jsme šli kolem žebravého kluka, dva jsem mu dala. V tu chvíli mě napadlo, že ta žena, která mi je prodala, je možná jeho máma, a kluk jí je přinese zpátky, aby je mohla znovu prodat… Nebylo to tak, opravdu je hned rozloupl a snědl. Ohlásil nám to Oliver, který se za ním ohlížel.

Dvacátý druhý den

Chtěli jsme konečně vidět historickou část Mombasy, a chtěli jsme ji vidět dřív, než začne vedro, takže už v půl osmé jsme seděli v tuk-tuku a jeli ke staré pevnosti Fort Jesus, která stojí na břehu moře, postavili ji Portugalci před několika sty lety a je údajně nejzajímavější historickou památkou Mombasy. Zvenku byla veskrze nezajímavá: jenom stěny a jinak nic, zčernalá a místy oprýskaná omítka. Před vstupem mohutná informační tabule, že je to památka UNESCO. O kvalitě afrických památek UNESCO už mám své pochybnosti. Cedule také uváděla zajímavé informace o vstupném: cizinci 1200, obyvatelé východoafrických států 400, obyvatelé Keni 200. Částka 200 šilinků by mi připadala adekvátní, ale za Keňany jsme se vydávat nemohli, tak jsme se rozhodli, že pevnost vynecháme. Myslím, že jsme o nic nepřišli.

Vydali jsme se do uliček starého města kolem starého přístavu. Hezké bylo, že na nárožích byla velmi často mapa starého města s puntíkem „you are here“. Taky tam byla informační cedule o historii toho místa a fotka, jak to vypadalo v dobách rozkvětu. To bylo fakt zajímavé, z těch fotek dýchala koloniální atmosféra, která už dávno vzala za své a člověk si ji mohl jen představovat. Uličky byly úzké a nijak zvlášť nekypěly životem, starý přístav už nefunguje, domy byly zašlé a polorozpadlé, ale mělo to jisté kouzlo. Vyfotila jsem si jedny krásně zdobemé dveře a musím říct, že mezi těmi neudržovanými ruinami to bylo to nejhezčí, co tam bylo k vidění:

Vydali jsme se tedy směrem do labyrintu starých ulic, ale vtom na nás volal nějaký místní pán, který čistil ryby. Upozornil nás, že uličky nejsou bezpečné a že si máme schovat foťáky a držet batohy. Poděkovali jsme mu a opatrně šli dál. Po několika minutách proti nám zběsilým tempem běžel nějaký výrostek a pár kroků za ním chlapík v uniformě. Došlo nám, že vlídný čistič ryb si asi nedělal legraci, a rychle jsme zamířili k hlavnější ulici. Tím pádem jsme byli se starou Mombasou rychle hotoví, chytli tuk-tuk a jeli zpátky do našich bezpečných končin, kde už to známe.  Věděli jsme, že to bude naše poslední africké moře na bůhvíjak dlouho, tak jsme si to chtěli užít. Znovu mě fascinovala oslňující bělost písku, opravdu jsem musela mhouřit oči, aby se to dalo vydržet.

 

Podvečer jsme strávili u bazénu, Oliver si chvíli hrál karty se stejně starým africkým chlapečkem, a až se setmělo (kolem sedmé večer), vznikla na našem dvorku parta pěti dětí ve věku 6-8 let, Oliver byl mezi nimi jediný běloch, a společně začali honit bílého králíčka, který na dvorku bydlí. Králík nebyl úplně bez šancí, schovával se do křovin a různých schovávaček, dvůr je velký a prostorný, a děti se vydržely bavit aspoň hodinu. To nebylo špatné. Po večeři jsme museli začít balit, protože zítra odjíždíme.

Malindi

Patnáctý den

Dopoledne nemáme nic na práci, hlavním bodem dnešního programu je odlet z Lamu do Malindi v 11.55. Po desáté hodině se loďkou necháme odvézt na sousední ostrov, kde je letiště. Tamní bezpečáci byli mnohem ostražitější než ti v Malindi před několika dny: Nenechali nám ani vodu a přiměli mě vyndat a ukázat jim cestovní šachy, které mají vespodu malé magnety… Magnety jsou prý nebezpečné, i když tak úplně nechápu, jak bych mohla třícentimetrovými šachovými figurkami ohrozit malé dopravní letadlo pro šedesát cestujících. Nakonec to uznali i bezpečáci a nechali nás projít. Měla jsem obavy spíše z opalovacích prostředků, které jsou balené ve větším než povoleném 100 ml balení, ale ty prošly, naštěstí.

Po 25 minutách letu bez událostí jsme přistáli na letišti v Malindi a bez váhání chytili tuk-tuk do místa, kde budeme bydlet a které je asi 10 km od letiště. Bydlení, které jsem našla a rezervovala už doma přes booking.com, bylo velmi příjemným překvapením, ale podrobněji to všechno popíšu později. Olivera nadchl bazén, takže jsme se hned po příjezdu šli vykoupat. O chvíli později se Petr vydal prozkoumat zdejší restauraci a vrátil se s dobrými zprávami: bohatý výběr jídel a ceny více než příznivé. Blížila se třetí hodina a my jsme od rána nejedli, takže volba byla jasná.

Zdejší restaurace mě dost ohromila, protože se vymyká všemu, co jsme zatím viděli. Je prostorná, s vysokou doškovou střechou, stoly jsou kryté bílými čistými ubrusy, na nich prostřené sklo a všechno, co bychom v Africe snad ani nečekali. U sousedního stolu seděli nějací starší bílí muži a později jsme se dozvěděli, že jsou to majitel a manažer zdejšího komplexu. Manažer za námi přišel a porozprávěli jsme spolu. Je to Ital, teď žije v Keni, ale dříve pracoval někde v Polsku a jezdíval i přes Brno. Celý komplex, kde jsme ubytovaní, byl postavený před dvěma lety, je to několik domů kousek od moře a mezi stromy. Ty stromy jsou vzrostlé a očividně tady stály dříve než ty domy. Projektoval je majitel, a udělal to opravdu dobře. Areál je obehnaný zdí, je možné vstoupit do něj dvěma branami, u kterých stojí vrátný, zaznamenává veškeré pohyby a nikoho podezřelého nepustí dovnitř.

Na jídlo jsme sice čekali poněkud déle, ale čekání jsme vyplnili přátelským hovorem s manažerem. Když nám začali nosit jídlo, nestačili jsme se divit. Objednali jsme totiž beef stew pro Petra, chicken and rice pro Olivera a vegetable curry pro mě. Přinesli nám šest skleněných mís té největší velikosti, jaké máme doma. Nacpali jsme se k prasknutí a ještě pořád zůstávala spousta jídla. Nechali jsme si to naložit a jeden velký talíř, že to dojíme později. Číšníci nám to ještě zabalili do alobalu, očividně jsme nebyli první, kdo nedokázali pozřít zdejší obrovské porce. Na pokoji jsme do strčili do lednice a na druhý den jsme z toho obědvali a večeřeli (k večeři jsem k tomu uvařila šest brambor). Teprve potom jsme nad tou hromadou jídla zvítězili.

Ale ještě musím napsat o spoustě dalších věcí. Náš pokoj je v prvním poschodí jednoho z těch domů. Je prostorný a celou jednu stěnu tvoří francouzské okno na stejně prostorný balkon, odkud je výhled do zahrady a k bazénu. Součástí pokoje je i malý kuchyňský kout (vařič, konvice, základní nádobí, dřez, lednička, police na potraviny), který se dá zavřít za nějaká dvířka, takže i když není umyté nádobí, člověk to nevidí. K tomu ještě velká koupelna i s bidetem. Je to zdaleka nejpohodlnější bydlení jaké jsme tady měli, a za cenu velmi příznivou (chytila jsem to v nějaké akci na booking.com, jinak by to asi bylo dost drahé).

Po tom opulentním pozdním obědě se Petr rozjel nakoupit do města, já jsem s Oliverem šla k nedalekému moři. Petr udělal obří nákup v supermarketu, protože tady budeme pět dní a chci většinou vařit.

Pláž máme opravdu blizoučko a je pěkná písčitá, ale moře bylo hnusně hnědé. Nebylo to pro mě žádné překvapení, protože jsem si toho všimla už při přistávání letadla. Asi osm kilometrů odtud se do moře vlévá nějaká řeka, a ta její hnědá voda se rozlévá do moře na velkou plochu a tvoří tu nepříjemnou hnědost. Ale my máme bazén, takže to není moc velké neštěstí. Místní lidi nám vysvětlili, že normálně je moře krásně modré, ale teď nějak kvůli počasí zhnědlo. Prý tak za týden už to bude zase dobré, a to už tady ale nebudeme.

Šestnáctý a sedmnáctý den

Když jsem ráno vyndávala z lednice jogurt, všimla jsem si, že lednice vůbec nechladí. Zašla jsem na recepci, ohlásila to a požádala o nápravu.

Potom jsem se vrátila a posnídala ten jogurt s ananasem (čerstvý je neskutečně dobrý a nesrovnatelně lepší než to, co kupujeme u nás). Zašli jsme k bazénu dlouhé hodiny jsme tam byli sami, takže jsem si připadala jako v soukromé rezidenci.

Bylo skoro poledne a naše lednička pořád ještě nechladila a nikdo nepřišel. Vyhledala jsem tedy toho italského manažera, řekla mu to, a během pěti minut se začaly dít věci. Přiběhli dva chlapíci, z vedlejšího neobydleného apartmá přinesli lednici a tu naši nefunkční odnesli. Jak prosté, ale chce to říct tomu správnému člověkovi.

Navečer jsme se zase vydali do středu města, protože potřebujeme najít bankomat a koupit ovoce. Šli jsme pěšky, není to daleko. Oliver byl prima, ničemu se nedivil, nad ničím se nepozastavoval, jenom šel a koukal. Nakoupili jsme v největším zdejším supermarketu a zpátky jeli tuk-tukem, protože jsme měli kyblík zmrzliny, a ten bychom v tuhém stavu nedonesli, kdybychom šli pěšky. Před supermarketem jsme si vzali tuk-tuk a já už jsem měla představu, že víc než stovku za něj nedám. Tuktukář to na mě asi nějak poznal, protože si řekl o stovku, a mně to přišlo jako dobrá cena pro mě i pro něj.

Další den jsme strávili u bazénu a procházkou kolem pláže. Na pláži jsme potkali chlápka, co se nám představil jako „kapitán Ali“, a že prý má loď a dělá krásné projížďky s obědem a potápěním a tak dále… řekli jsme mu, že se rozmyslíme.. Dotazem na recepci našeho hotelu jsme zjistili, že jeho cena je normální. Řekli jsme si, že to zkusíme, a odpoledne jsme se s Alim domluvili na zítřejší den. Vyprávěl nám, že součástí výletu je i oběd z plodů moře čerstvě upečených na pláži. Věděli jsme, že Oliver by to nejedl, tak jsme usmlouvali, že Oliver pojede za poloviční cenu a nebude nic jíst.

Po návratu z procházky po pláži se mě Oliver dramatickým hlasem zeptal: „Mami, víš co ze mě kape?“ (Byla pod ním malá loužička). A sám si odpověděl: „Pot!“ Petr se chopil nahrávky a ptal se ho, jestli z něj kape pot nebo nad.

Den u bazénu utekl jako voda, a po šesté hodin jsme se vydali do místní restaurace na večeři, když je ten poslední den v roce. Po předchozích zkušenostech jsme si objednali jen dvě jídla, abychom to zase nemuseli dojídat další den. Bylo asi půl sedmé. Číšník se nás ptal, jestli chceme večeři třeba na osmou, a Petr mu řekl, že už máme hlad, takže as soon as possible. Tušili jsme, že to nebude žádný kvapík, ale že to skutečně přinesou až po osmé hodině, to jsme fakt nečekali. Většinu času jsme se dohadovali, jestli ta rýže (Oliver si objednal rizoto) už je sklizená a ta ryba (Petr si dal nějakou rybu) ulovená. Nebo jsme uvažovali, jestli už přišel kuchař do práce. Ale už si tak trochu začínáme zvykat na africké hakuna matata, takže jsme si v klidu pěstovali hlad. Ze dvou přinesených porcí jsme se opravdu najedli všichni tři a bylo to zase dobré.

Silvestrovský večer se nijak nelišil od ostatních, venku byl klid, žádné ohňostroje ani střelba, vypili jsme s Petrem sklenku vína a šli spát dávno před půlnocí.

Osmnáctý den, výlet lodí

Ráno jsem pro Olivera namazala sendviče, aby nehladověl na našem lodním výletě, a v půl desáté jsme se setkali s naším kapitánem Alim. Trochu mě to překvapilo, v duchu jsem počítala s tím, že včera sbalil zálohu 500 šilinků a dnes už ho neuvidíme. Prozíravě jsem vzala přesně odpočítanou částku, na které jsme se včera dohodli, a ani o šilink víc. Ali nás odvezl tuk-tukem na místo na pobřeží, odkud vyplouvají výletní bárky. Potvrdilo se moje tušení hraničící s jistotou, že to není žádný kapitán, ale jenom nadháněč turistů. Jeho úloha skončila tím, že nás dovezl k lodi a předal skutečnému kapitánovi. Taky nám řekl, že cena je vlastně o tisícovku vyšší, než říkal včera. Narazil na mě, dala jsem mu dohodnutou částku s tím, že víc nemám a že platí to, co jsme domluvili včera. On měl jakési řeči o kapitánovi a vstupném do mořského parku a já nevím co ještě. Nechtěla jsem být moc zlá, tak jsem přistoupila na kompromis, že doplatíme 500 (je to asi sto korun, takže opravdu šlo jen o to, že změnil včerejší dohodu, a já to prostě nemám ráda). Peníze měl stejně dostat, až nás po výletě zaveze do hotelu, protože jsem s sebou fakt neměla nic navíc.

Na lodi už bylo asi dalších dvacet lidí, většinou Italů. Malindi je totiž z nějakého důvodu velmi oblíbené mezi bohatými italskými důchodci, kteří si tady kupují letní domy, nebo sem aspoň jezdí do apartmánu.

Vypluli jsme jen s mírným zpožděním a zamířili do míst, kam už nesahá ta hnědá voda z řeky. Lodníci začali házet do vody kousky chleba a skutečně přilákali stovky ryb, malých i docela velkých, tak desetikilových. Oliver s Petrem nasadili šnorchly a šli do vody, jenže ryby mezitím sežraly chleba a zmizely, takže jich moc neviděli.

Mezi cestujícími na naší výletní lodi byla i jedna muslimská žena v dlouhém hábitu a šátku na hlavě. Říkala jsem si, jestlipak půjde do vody a co si odloží… do vody šla a neodložila vůbec nic, šla v hábitu a se šátkem na hlavě. Neuměla plavat, takže se držela plavacího kola a nevzdalovala se od schůdků, kterými se dalo vylézt na loď, takže bránila všem ostatním lidem v pohybu… Divní lidi, ti muslimové.

Potom jsme pluli podél pobřeží ve skutečně nádherně azurové a čisté vodě, až jsme asi po půl hodině dorazili na malý písečný ostrůvek. Loď zakotvila, my jsme vyskákali do vody a lodníci se dali do přípravy oběda. Bylo to opravdu krásné: bílý píseček, nádherně čistá a teplá voda hrající všemi odstíny modré, sem tam nějaká rybka nebo mořská hvězdice.

Bavilo mě chodit v tom písku na mělčině a sledovat, kde co připluje. Těch ryb nebylo nijak moc, ale stejně to bylo pěkné. Potom lodníci nachystali na palubě lodi stoly a začali servírovat čerstvě grilované rybí steaky (nevím z jaké ryby, ale byly výborné a bez kostí), rýži, omáčku a opečené toasty, k pití kolu, fantu, sprite a vodu. Jídla byly opravdu hromady a nikdo neměl problém s tím, že ochutnával i Oliver (fakt jenom uzobával). Z těch rybích steaků jsme se docela najedli, ale to ještě nebyl konec.

Dalším chodem byly hromady čerstvě grilovaných krevet. Ony nevypadají nijak vábně, a proto mě dost překvapilo, že je Oliver chtěl ochutnat – a zalíbily se mu natolik, že jich vyloupal a snědl asi pět, možná i víc. Opět to nebyl žádný problém, protože na dvou obřích mísách jich byly stovky. To už jsme začínali maličko funět, ale ještě nebyl konec. Přinesli ještě dvě mísy grilovaných humrů a Oliver ani tentokrát nezůstal pozadu. Humři byli výteční, ale víc než jednoho už jsme nezvládli. Jeden chlápek jich snědl nejmíň pět, ale bylo na něm vidět, že jídlo je jeho koníčkem.

Než lodníci uklidili stůl a grilování, ještě jsme se cachtali v té teploučké vodě a pozorovali mořské hvězdice. Občas jsem zahlédla i mořského ježka a vyškolila jsem Olivera, že na ně v žádném případě nesmí šlápnout. Bylo to docela jednoduché, oni byli na kamenech a kameny byly na bílém písku dobře vidět, takže Oliver se ježčím bodlinám úspěšně vyhýbal. Posledním chodem toho hodokvasu bylo ovoce: tak lahodné ananasy jsem už dlouho nejedla. S melouny a banány už jsem se ani neobtěžovala.

A byl čas vyplout zpátky. Po celou plavbu jsem s Oliverem ležela na něčem, co by se asi dalo nazvat horní palubou, ale byla to vlastně jen střecha, která dělala stín na hlavní palubě.

Připluli jsme v pět hodin, čas zbývající do večeře jsme strávili u bazénu.

Všimli jsme si, že Silvestr je tady úplně obyčejný den, ale Nový rok se slaví mnohem více, Odpoledne a podvečer byla naše klidná vedlejší ulička rušná jako mraveniště, plná motorek a tuk-tuků, všichni zběsile někam jezdili a troubili, byli svátečně oblečení. Z našeho balkonu jsem pozorovala, jak na motorce velmi často jelo až pět lidí a do tuk-tuku se jich narvalo asi patnáct. Kam jezdili a co tam dělali, to netuším a neměla jsem moc chuti se jakkoli zapojit do jejich radovánek.

V devět večer všichni černoši někam odjeli a naše ulička byla zase klidná, jako byla včera a jako by se nikde nic neslavilo. Zítra opouštíme Malindi a jedeme do Mombasy.

Lamu

 

Dvanáctý, třináctý a čtrnáctý den

Dnes nemáme v plánu nic zásadnějšího než koupání a odpočinek. Posnídali jsme palačinky s ovocem v restauraci, která patří naší paní domácí. Přitom jsme krmili jedno mrňavé vyhublé kotě. Tak hubené kotě jsem v životě neviděla. Přinesla jsem jednu z papírových misek, které jsem si předtím koupila na jogurt, a nalila jí trochu mlíka, co máme do kávy. Kočočka se do toho hladově pustila, tak jsme jí začali dávat i kousky palačinky. Myslím, že než odsud odjedeme, trochu ji vykrmíme.

Nahoře vidíte restauraci, ve které jsme často jídávali (když se podíváte pozorně, uvnitř uvidíte dřepícího Olivera). Mezi restaurací a vedlejším domem je úzká ulička, která vede k našemu domečku.

Před desátou jsme se vydali pěšky na pláž. Mělo to být asi 30 minut pěšky, nebo jsme si mohli najmout loďku za 300 šilinků. Řekli jsme si, že si za ty peníze radši koupíme pivo a půjdeme pěšky, abychom měli nějaký pohyb.

Byla to docela zajímavá procházka kolem moře… ne že by to mělo kvality středomořské promenády, jsme přece v rovníkové Africe, a to jsou úplně jiná měřítka. Míra nepořádku a smradu nepřekračovala únosnou mez. Šlapali jsme tak usilovně, že jsme předcházeli nákladní osly nesoucí na zádech kde co od zámkové dlažby (ano, asi se tady bude dláždit nábřeží) až po bambusové klacky a plastové láhve s pitnou vodou.

Došli jsme do sousední vesnice, kde stály u moře opravdu výstavné a velké domy. Patří Američanům, kteří si tady kupují nemovitosti a tráví v nich dovolenou, ale ty domy jsou většinu roku prázdné. Kus za vesnicí se táhne dlouhatánská prázdná pláž prakticky beze stínu, ale my jsme našli strategicky rostoucí palmu a usadili se pod ní. Bez stínu by člověk pošel nejpozději za hodinu. Oddávali jsme se klasickým plážovým činnostem (budování pyramid a hradů, hrabání říčního koryta i s přítokem – říkali jsme mu Amazonka) a chodili jsme zkoumat pobřeží. Táhne se dlouhé a pusté kilometry. Na celé několikakilometrové pláži jsme byli zpočátku sami, odpoledne se tam pár lidí objevilo, ale ti nejbližší byli několik set metrů daleko.

Kolem třetí hodiny jsme cítili, že delší pobyt na pláži, byť jsme byli často ve stínu palmy, by nám nemusel být k užitku, a radši jsme se zvedli. Cestou zpátky jsme se zastavili v restauraci na ovocný džus, a u toho se musím zastavit. Tady dělají v každé restauraci na požádání džus z čerstvého ovoce, které zrovna mají. Není to jen vymačkaná šťáva, ale i trochu dužina, dělají to do půllitru, je to studené, čerstvé a neuvěřitelně lahodné. Oliver si je oblíbil a už ochutnal džus z manga, ananasu, pomeranče, mučenky. Míchají různé kombinace, co si kdo řekne. Je to fakt velikánská dobrota.

Cestou domů nám Oliver svěřil, že něco objevil: nejlepší prý je „usmívat se na všechny“, oni jsou potom na něj milí. To jsme mu schválili.

 

Další den ráno jsme se po snídani v naší hospůdce loudavě vydali na pláž. Už se začínáme přizpůsobovat zdejšímu rytmu: nikdo neudělá rychlý pohyb, nikdo neprojevuje přehnanou iniciativu, a já mám dojem, že nikdo ani moc nepřemýšlí. Když si objednáme snídani, asi půl hodiny se nic neděje a potom se pohůnek přijde ještě dvakrát zeptat, co jsme to vlastně chtěli. Už jsme si zvykli, že mezi objednáním jídla a chvílí, kdy začneme jíst, je spooooousta času na Oliverovo psaní a počítání i na to, abych v klidu nachystala svačiny na pláž.

Po zdlouhavé snídani jsme tedy vyrazili na osvědčené místo pod palmou na pláži za vedlejší vesnicí. Je to asi 3 km chůze a často odháníme lodníky, kteří nám nabízejí svezení. Říkám jim, že chceme jít pěšky, a vůbec nekecáme, protože jinak bychom neměli žádný pohyb, a to by nás ničilo..

Den na pláži proběhl bez výraznějších událostí, pokud nepočítám asi půlmetrovou modrou chcíplou rybu, kterou moře vyvrhlo na písek nedaleko nás. Oliver si nejdřív myslel, že je to plastová hračka. Ale byla opravdová a chcíplá.

Odpoledne se na pláž začali stahovat místní výrostci se svými oslíky, které dosti nevybíravě nutili vlézt do vody. Oslíkům se vůbec nechtělo a kluci je nutili tím, že je popadli za zadní nohy a bezbranný oslík musel po předních docupitat až do vody. Myslím, že když už byl ve vodě, docela se mu to líbilo.

Cestou do města Lamu jsme odbočili do sousední vesnice jménem Šela. Není tak památná jako Lamu, ale mnohem čistější a lépe udržovaná, protože tam hodně domů patři cizincům, kteří o ně pečují a kolem sebe uklízejí.

Ještě musím napsat, co patří k mým nejintenzivnějším africkým zážitkům: napít se studené tekutiny, když má člověk opravdu hodně velkou až pekelnou žízeň. Ten pocit blaha v ústech je nepopsatelný, a je skoro jedno, jestli piju vodu, ovocnou šťávu nebo pivo.

Další den ještě před snídaní jsem se vydala sama na fotovýpravu. Usedla jsem naproti vchodu do místní tržnice a tvářila jsem se tuze nenápadně. Jakmile jsem viděla přicházet zajímavého člověka, namířila jsem foťák před sebe, ale ne na něj, a jenom jsem počkala, až mi vešel do zorného pole. Vůbec to nevypadalo, že toho člověka fotím. Předstírala jsem že fotím něco úplně jiného, ale co už mám dělat, když mi sám vlezl do záběru, že jo.

U snídaně se odehrála legrační scénka: v našem pokoji máme malý koš na odpadky, který byl za tři dny už úplně plný. Vzala jsem jej tedy do přední hospůdky a předala ho pohůnkovi s prosbou, ať s tím něco udělá. On je asi mdlého ducha a angličtinu taky moc neovládá, takže ode mě vzal koš, někam jej odnesl… a od té chvíle už jsme jej neviděli. Odpadky dáváme do igelitky.

Část dne jsme strávili na pláži, ale foukal hodně silný vítr, takže některé plážové činnosti (třeba ležení na písku) byly tak nepříjemné, že byly až vyloučené. Vydali jsme se tedy na dlouhou procházku podél moře a došli jsme do míst, kde už nebylo ani památky po lidech nebo domech. Byly tam jenom čtyři živly: vzduch v podobě prudkého větru, voda v podobě moře, země v podobě písku a oheň v podobě slunce. Velmi zvláštní, archetypální a silná konstelace. Pláž byla široká asi 150 metrů a na jejím okraji se zvedaly duny porostlé řídkou suchomilnou vegetací. Silný vítr hnal zrnka písku těsně nad zemí. Bylo to tuze africké.

Ani dnes jsme tam nevydrželi dlouho, to slunce je opravdu spalující a nikdo z nás nestojí o úpal, rudá záda a rozpraskané rty. Cestou z pláže jsme se zastavili v oblíbené hospůdce, abychom si dopřáli ten vrcholně příjemný pocit chladného doušku v ústech a přitom pozorovali místní obyvatele. Oliver se vytasil s postřehem, že toto město by se místo Lamu mohlo jmenovat spíš Oslo nebo Odpadko. Obojí by bylo příhodnější, protože lamu jsme tady neviděli, ale oslů stovky a odpadků hromady.

Ještě bych měla popsat jeden zdejší fenomén, a to jsou dřevěné plachetnice zvané dhou. Není to žádný laminát, ale poctivé dřevo a jedna velká trojúhelníková plachta z klasické plachtoviny. Ty lodi velmi často ani nemají motor, opravdu jezdí jenom na vítr, kterého je tady asi dost. Nabízeli nám celodenní výlet, ale řekli si o nehorázné peníze, tak jsme si pomysleli něco o narvání do špic.

Přelet do Lamu

Jedenáctý den

Dnes v jedenáct dopoledne odlétáme do Lamu a tomu je podřízen náš program: vstáváme v šest, abychom byli připravení v sedm, kdy má přijet objednaný taxík a odvézt nás na letiště do Malindi. V 7.15 po něm není ani vidu, začínáme se shánět po recepčním Vincentovi, který ještě spí. Požádáme vrátného, aby nám ho pomohl sehnat. Vrátný se nekonečně pomalým krokem člověka, který nemá a-b-s-o-l-u-t-n-ě nic důležitého na práci, vydává k recepci. Teprve tam vyndá z kapsy mobil, aby zavolal Vincentovi (proč to neudělal už ve chvíli, kdy jsme ho oslovili, to ví jenom on a nějaké jeho božstvo). Zjistí, že má vybitou baterku. Podám mu svůj mobil, aby volal z něj, on si ovšem nepamatuje číslo. V tu chvíli sahám do svých papírů, vyhledám číslo na Vincenta a Petr mu z našeho mobilu volá. Vincent rozespalým hlasem slíbí sehnat jiného taxíka a zavolat nám zpátky. Když se několik dlouhých minut neozývá, Petr mu volá, Vincent to nezvedá. Čas se krátí a letadlo nepočká, bereme tedy věci do svých bílých evropských výkonných rukou a odcházíme k silnici, kde si chceme chytit taxi sami. Nejprve ale musíme tuk-tukem za stovku šilinků na křižovatku, kde mají taxíky hnízdo. S jedním se dohodneme, a nekompromisním smlouváním dokonce srazím cenu o tisícovku.

Během dvouhodinové jízdy taxíkem přichází několik omluvných sms od Vincenta, který se diví, že pro nás nepřijel ani druhý objednaný taxík. V deset hodin jsme na letišti v Malindi, je to výborný čas, letadlo má letět v jedenáct. Při odbavení se dozvídáme, že let je odložen a poletíme nikoli v jedenáct, ale ve čtvrt na dvě. K čertu s africkou organizovaností, výkonností a spolehlivostí.

Několik postřehů z cesty mezi Mombasou a Malindi: viditelně přibývá muslimů, malých mešit a zahalených ženských. Ocitáme se v části Keni, kde má očividně navrch islám.

Kolem silnice vidíme hliněné domky v různém stadiu dokončení, takže je vidět, jak je budují: nejprve postaví konstrukci z tenkých větví a na tu potom naplácají oranžově červenou hlínu. Ale tyto domky mají dveře a dokonce i okenní otvory normální velikosti a šikmou střechu, takže je vidět, že to jde postavit i ze zdejších materiálů. Jenom masajské ženy stavějí pořád stejně, jak je to naučily jejich matky a babičky, a postrádají vynalézavost a puzení udělat nějaký krok jinak, než jak se to dělá odedávna. A chlapi na to kašlou, co by se zalamovali se stavěním, když to dělají ženské. Takže bydlí v těch vrcholně nepohodlných chatrčích, ale je jim to jedno.

Ve městech se stavějí normální domy s betonovým skeletem a stěnami vyzděnými z nějakých tvárnic, ale vzpěry mezi těmi betonovými patry a lešení vůbec nedělají z železných trubek jako u nás, ale z dřevěných kmínků. Vypadá to zvláštně.

Let trval jenom třicet minut, a než jsme se nadáli, přistávali jsme v Lamu. Letiště je malé, takže lidé vystoupili po schůdkách z letadla na plochu a šli pěšky k malé letištní budově, a vedro bylo spalující.

Před budovou na nás čekali dva chlápci v dlouhých nočních košilích. Poslala je pro nás paní, od které si pronajmeme domeček. Chlapíci popadli naše batohy a vedli nás k loďce. Lamu je totiž na ostrově, ale není daleko od pevniny, takže plavba trvala jen pár minut. Naši společníci nás zavedli do domku, kde máme bydlet. Jeden z nich nám slíbil, že nás později odpoledne provede po městě.

Ze všeho nejdřív jsme dali sprchu a potom oběd v restauraci, která je pár kroků od našeho bydlení. Za dvě hodiny přišel náš průvodce a vydali jsme se na dvouhodinovou prohlídku města, které je památkou UNESCO.

Abych to zkrátila, bylo to zklamání. Město je sice staré a plné mešit, ale nikterak působivé, a hlavně: všude panuje strašný nepořádek, smrad, oprýskanost a zanedbanost. Našim památkám (a nemusí být ani v seznamu UNESCO) to nesahá ani po kotníky. Asi je to moje chyba, čekala jsem od toho víc a nemám poměřovat památky UNESCO naším metrem. Ten africký je očividně kratší. Nicméně zajímavé to bylo. Průvodce nám vyprávěl o historii, upozorňoval nás na zajímavé architektonické detaily, zavedl nás na střechu jednoho domu, odkud byl výhled, a protahoval nás uličkami tak úzkými, že se v nich s obtížemi vyhnuli dva lidé.

Kvůli zdejšímu vedru stavěli úzké ulice, aby se v nich držel stín. Domy se do ulic obracejí takříkajíc zády a nemají skoro žádná okna. Podařilo se nám do jednoho z domů vstoupit a uvědomili jsme si, že to pravé a důležité je uvnitř: nádvoří se stromy a někdy i bazénem, a pokoje mají okna do toho nádvoří.

Hodně zdejších domů je postavených z kusů korálů velkých asi jako dlaň, jejichž čelní stěna je opracovaná do roviny. Vypadá to pěkně, jenom jsem myslela na to, kolika nebohým korálnatcům rozlámali domečky, aby si mohli postavit ty svoje… Ty nejhezčí a krásně renovované domy patří cizincům, většinou Američanům. Průvodce nám ukázal jeden a řekl, že jistý Američan jej koupil za 3 miliony keňských šilinků (necelý milion korun) a potom jej za 30 milionů opravil…

Ve městě žije asi dvacet tisíc obyvatel, většina z nich muslimů, bělochů je necelých deset procent, a na dva lidi zde bydlí jeden osel. Oslíci nosí náklady a vozí lidi a jsou vesměs roztomilí, ale samozřejmě dosti často ser… a nikdo po nich neuklízí. Oliver podotkl, a dost mě tím překvapil, že mají „smutek v očích“. Nejraději by je všechny hladil, což mu důrazně rozmlouvám.

Po stranách uliček je takový rygólek a v něm teče voda z kanalizace, která nijak nevoní. Lidi tady nemají jako domácí zvířata psy, ale spíš kočky, těch se po ulicích toulají stovky. Několikrát jsme taky viděli člověka, který si na nějakém improvizovaném vodítku vedl… kozu.

Hodně chlapů nosí takové ty bílé noční košile až na zem a na hlavě vyšívané čepičky. Ženy chodí celé zahalené a všechny mají zahalené vlasy. Za celé odpoledne jsem potkala snad jenom dvě bílé evropsky oblečené ženy. Náš průvodce s námi mluvil normálně, když jsme byli na odlehlých místech, kde nás nikdo neviděl. Ale potom jsme přišli na nějaké náměstíčko plné lidí, a průvodce, když mluvil ke mně, si kladl ruku před ústa. Očividně bylo nějak nepřijatelné, aby se mnou mluvil, ale bylo mi trapné se na to ptát (A proč si přikrýváte pusu, když se mnou mluvíte? To se nějak stydíte? Nebo snad nesmíte mluvit s cizí ženou?), tak jsem dělala jako že nic. Vzhledem k dnešnímu datu (je 25. prosince) jsem se ho ptala, jestli jsou Vánoce pro muslimy nějakým svátkem, a on že prý ne, ale že slaví narození Mohameda, který se narodil 24. prosince… a potom že celý islám není jenom opsané křesťanství.

Po dvou hodinách jsme se rozloučili a šli jsme rychle nakoupit, abychom nehladověli. Našli jsme samoobsluhu, kde sice bylo nějaké jídlo, ale o bohatém výběru nemohlo být řeči. Nicméně chleba, sušenky a burákové máslo jsme koupili.

Pro místní lidi jsme asi značná atrakce: nejen že jsme bílí a podle jejich měřítek taky divně oblečení, ale ještě k tomu to naše chování! Platí vždycky totiž ten z nás, kdo má zrovna drobné nebo potřebnou měnu po ruce. Takže v obchodě u pokladny jsem vyndala kartu a zaplatila, Petr naskládal nákup do batohu a odnášel. Potom jsme stejnou scénku sehráli ještě jednou na ulici, kde jsme v lednici zahlédli jogurt (v obchod nebyla ani lednice, ani jogurt): vyndala jsem peněženku a zaplatila hotově, Petr odnášel. Všechno v příkrém rozporu s představami muslimů o tom, jak se má chovat žena a kdo je komu nadřazen.

Nevím, jak to tady bude s focením lidí: od průvodce jsem zjistila, že je nemám fotit bez dovolení, že se mám vždycky zeptat. A oni jsou na to dost často hákliví, a i když jim to focení třeba zrovna nevadí, strnou v nepřirozené poloze, začnou se nějak tvářit, a bezprostřednost je v háji.

Po příchodu do našeho domečku jsme se setkali s paní domácí, je to Angličanka provdaná za Keňana, velmi sympatická a rozumná osoba, a byla úleva zase mluvit s někým, kdo jede na stejné vlně jako my. O tom obchodě, kde jsme nakupovali, nám řekla, že je zdaleka nejlepší v celém městě. Taky jsme vyzvěděli, kde je nejlepší pláž a jak se tam zítra dostaneme, protože zítra máme v úmyslu jenom relaxovat a nic nedělat.

Ještě pár slov o našem bydlení: našla jsem to už doma na airbnb, je to malý domek na dvorku za restaurací, která stojí přímo na nábřeží. Je to v samém centru dění, ale zastrčené a klidné, poloha ideální. Dvorek je zarostlý kytkami a rostou zde i dva banánovníky, je tu malá teráska se stolkem a židlemi a prostorný pokoj se základním zařízením: lednička (velmi důležitá), varná konvice (velmi příjemná), koupelna, WC, velká postel, moskytiéra, ramínka, poličky, elektřina. Tisíckrát lepší než masajská vesnice…

 

Mombasa poprvé

Devátý a desátý den

Dnes je první den na cestě, kdy nemusíme nikam jet. Začínáme zvolňovat. Musíme ale vymyslet a zařídit organizační věci na zbytek cesty. Zásadní rozhodnutí spojené s dopravou do Lamu souvisí s bezpečnostní situací v severních částech Keni. Bohužel až tady jsme zjistili, že oblasti na severním pobřeží, kam máme namířeno, nepatří k nejbezpečnějším, vlastně tam džihádisté občas přepadnou autobus a vraždí křesťanské cestující. Riskovat srač… v masajské vesnici mi nevadí, ale riskovat život pod kudlou džihádistů je na mě moc. Rozhodli jsme se zvolit bezpečnou variantu, vyhnout se nebezpečným územím a prostě je přeletět. Ušetříme si tím i kodrcání po nezpevněných cestách v srdci černé Afriky. Peníze tím sice neušetříme, ale k čemu by nám byly, kdybychom byli podříznutí, že jo. S pomocí ochotného správce našeho hostelu jsme zjistili, jak a za kolik se dá letět vnitrostátní linkou do Lamu. Vincent nám udělal rezervaci po telefonu a my jsme potom museli jenom zajít do nedaleké kanceláře, ukázat pasy a zaplatit kartou. Tím jsme si obrovsky zjednodušili dopravu a vyřešili poslední nevyjasněné místo v itineráři. Taky jsme ještě neměli vyřešené bydlení na poslední dva dny před odletem, ale to jsme si zjednodušili tím, že jsme se rozhodli vrátit se do Tulia House. Místo je pěkné, správce ochotný, cena rozumná, takže není důvod hledat něco jiného.

Při nákupu letenek jsme se zastavili v supermarketu, který je pět minut chůze odtud, udělali nákup potravin pro tři lidi na celý den za 300 Kč (super cena), a ještě jsme koupili dvě plechovky Budvaru pro Vincenta, který nám tak ochotně vychází vstříc.

Odpoledne jsme se vydali k nedalekému moři, je to asi 200 metrů od našeho bydlení. Krásný bílý písek a oceán tak teplý, jak jsem ještě v životě nezažila. Voda byla asi tak teplá, jak si člověk doma napouští do vany. První hodinu jsme na pláži byli skoro sami, teprve po čtvrté hodině začali přicházet černoši, asi místní lidi nebo vánoční turisté z Keni.

Krátce poté se Oliver popálil o nějakou medúzu nebo co to bylo, chtěl jít domů a tvrdil, že nemůže chodit. Uvěřili jsme mu a nesli jsme ho domů. Lidi na recepci nám řekli, že to není nic nebezpečného, že ho to jenom bude bolet. Namazali jsme to mastičkou a za hodinu byl v pohodě.

Podvečer jsme nedělali zásadního, potřebujeme strávit zážitky z posledních dní. Večeřeli jsme v našem hostelu. A teď je ta správná chvíle jej popsat. Je to vcelku běžný hostel s tím rozdílem, že nemá kuchyni, kterou by mohli používat ubytovaní hosté. My máme vlastní prostorný pokoj s koupelnou a malou ledničkou, z pokoje vycházíme na nádvoří obehnané zdí, kde je bazén, hřiště na beach volejbal, bar, venkovní posezení, nějaké kytky a trávník. Cena je vcelku rozumná a od centra Mombasy jsme asi deset minut jízdy tuk-tukem. Prohlídku Mombasy si necháme na dny, kdy tady budeme podruhé, teď si opravdu potřebujeme vydechnout a chvíli nemít žádné nové zážitky.

Další odpočinkový den jsme strávili u bazénu a na břehu moře, tentokrát jsme dokonce ani nic nezařizovali. Dopoledne se Oliver bavil v bazénu a na nádvoří, kde je i dost zvířat na pozorování: tři strakatá morčata, jeden bílý králík, desítky ještěrek (jedna z nich je dlouhá asi 30 cm a má oranžovou hlavu a modrozelené tělo), desítky malých opic neznámého druhu, obří stonožky dlouhé asi 20 cm a domácí kočky, které nepůsobí příliš zdravým dojmem, takže jsme mu zakázali je hladit. Kolem bazénu a v něm bylo asi deset dospělých a dětí, my jsme jediní bílí. Oliver je tady malá senzace, protože umí plavat a všichni to obdivují. Několik dospělých lidí (hostů i personálu) nám řeklo, že oni sami plavat neumějí.

Kolem poledne jsme se vydali na blízkou pláž a zpočátku jsme tam byli skoro sami, lidi začali zase přicházet až později odpoledne. Zdejší písek vyniká takovou bělostí a jemností, jakou jsem v životě nikdy a nikde neviděla. V poledním slunci ta bělost až oslepovala, bez slunečních brýlí bylo nemožné se koukat. Oliver používal hlaďounký písek jako psací podložku a cvičil si psaní.

Později se Oliver s Petrem vydali na obhlídku podél břehu moře a vrátili se s tím, že se tam nabízejí projížďky na velbloudovi po pláži. Naštěstí o to nejevili zájem, a toho velblouda zmiňuju jen proto, aby byl výčet zvířat úplný. Moře bylo stejně teplé jako včera, takže opět vanová teplota. Oliver se naučil pohupovat se ve vlnách a nemohl se toho nabažit.

Využíváme toho, že jsme na pár dní zvolnili, že máme čas a dokonce i normální stůl. Z hloubi batohu vytahuju sešity a nutím Olivera do psaní.

Po večeři ukládáme Olivera a začínáme organizovat zítřejší přesuny: Petr jde na recepci domluvit taxi na letiště, já třídím věci na ty, které budeme a nebudeme v příštích deseti dnech potřebovat. (Dohodli jsme se totiž s Vincentem, že část věcí si necháme u něj a do Lamu poletíme docela nalehko.) Jakmile Oliver usnul, šlo všechno to chystání výrazně líp. Úplně večer jsme si otevřeli láhev vína a zkoušeli si utřídit africké dojmy, ale ještě je to všechno příliš čerstvé.

Zítra odlétáme do Lamu, je to starobylé město, kde se mísí islámská a africká kultura.

Cesta do Mombasy

Osmý den

Ráno nikam nespěcháme, protože autobus odjíždí až v 10.30 a na zastávce máme být v deset. Oproti včerejšku teče teplá voda a svíti světlo. Kolem osmé jsme se nasnídali v hotelové restauraci (nic moc chutného, vařená vajíčka, placky, toasty s máslem a marmeládou, meloun, káva). Zašli jsme do nejbližšího obchodu koupit vodu a sušenky, protože nás čeká velká část dne v autobuse a nevím, jestli bude zastavovat někde na obědovou přestávku. Na ulici nás zastavila tříčlenná vojenská hlídka se samopaly a chtěla po Petrovi pas. Oliver se divil, proč jen po tátovi. Vysvětlila jsem mu, že jim asi stačí pas od hlavy rodiny. Oliver na to: „Ale vždyť táta není hlava rodiny, hlava rodiny jsi ty!“ A Petr s nadhledem odpověděl, že ti vojáci to nevěděli.

Před desátou jsme se vydali pěšky na autobusovou zastávku. Je to místo nepředstavitelného chaosu, kde zastavují velké autobusy, ale jezdí tam taky ostatní doprava, a ulice je docela úzká. Petr to vtipně přirovnal k tomu, jako by hlavní brněnské autobusové nádraží bylo na České a autobusy se otáčely na Solniční. Přesně tak to vypadalo. Já jsem podotkla, že nechápu, jak je možné, že se tato země ještě nezhroutila, a Petr odpověděl, že podle jeho názoru už je dávno za bodem zhroucení. Všechny další události tohoto dne jeho názor potvrdily.

Do odjezdu autobusu zbývalo ještě asi dvacet minut, tak jsem vzala foťák a šla fotit ten místní chaos. Postavila jsem se na klidnější místo a fotila dopravu. Vtom na mě z druhé strany ulice začal mávat nějaký černoch a volal něco, z čeho jsem pochopila, že nechce být focen. Strčila jsem foťák pod košili, obrátila se a rychle odcházela doufajíc, že se ztratím v davu. Naivní představa, byla jsem široko daleko jediný bílý člověk. Chvátala jsem na autobusovou zastávku, ale za sebou jsem pořád slyšela to volání a došlo mi, že ten naštvaný černoch mě pronásleduje. Zrychlila jsem. Dohonil mě až na zastávce, kde už jsem byla blízko Petra. Cítila jsem se jistěji, i když to byl asi iluzorní pocit, protože Petr tak trochu dělal, že ke mně nepatří. Nikoho by tím neoklamal, jiní běloši tam nebyli. Ten naštvaný černoch byl tak o hlavu vyšší než já, zjizvené tváře, asi třicet let. Hrubě mi řekl, že jsem ho fotila a že chce vidět tu fotku. Já jsem mu řekla, že jsem ho nefotila, že mi na něm vůbec nezáleží, že jsem fotila dopravu. Ještě hruběji mě vyzval, abych mu ukázala fotky. Vyhověla jsem mu, aby viděl, že na žádné mojí fotce není. On mi takovým hnusně velitelským tónem řekl, ať mu ukážu všechny svoje fotky, a to už na mě bylo moc. Můj doutnající vztek se projevil tím, že jsem mu svým nejnepříjemnějším způsobem řekla, ať na mě nekřičí, že se mi to nelíbí, a že mu nic ukazovat nebudu. Buď jsem ho zastrašila (což si nemyslím, byl to ten týpek, co by klidně vytáhl nůž), nebo zjistil, že ho fakt nemám vyfoceného. Podle mě to byl nějaký místní podsvětní boss nebo drogový dealer nebo něco podobného. Ať tak či tak, beze slova se sebral a odešel.

Jenže když jsem si později prohlížela fotky, zjistila jsem, že tam skutečně je. Nikdo by si ho nevšiml, kdyby kolem toho nedělal takový rozruch:

A za to, že na mě byl tak hnusný, jsem ho zvětšila a tady ho máte:

 

Přijel autobus a začalo zmatené nakládání zavazadel, lidi se tlačili, Oliver byl nemožný a zcela zapomněl na své sliby, že bude všechno nepohodlí statečně snášet. Nakonec jsme přece jen nastoupili. Autobus byl pěkný, dokonce klimatizovaný, a asi 30 minut fungovala wifina, takže jsem mohla přečíst a poslat mejly.

Než jsme jenom vyjeli z toho chumlu autobusů, který se kolem nás vytvořil na místě, jež předstíralo jistou míru nádražovitosti, uplynulo dalších třicet minut. Autobus se vždy posunul o metr, zůstal pět minut stát, další metr, dalších pět minut… Než jsme úplně vyjeli z Nairobi, uplynula asi hodina a půl. Autobus byl docela pohodlný a klimatizovaný a cesta by probíhala docela dobře, nebýt toho, že v obou směrech jezdily náklaďáky a blbě se předjížděly. Hlavní dopravní tepna spojující dvě největší města Keni totiž není žádná dálnice, ale obyčejná silnice s jedním pruhem v každém směru. Ale to horší mělo teprve přijít.

Asi po třech hodinách jízdy jsem si všimla, že autobus předjížděl dlouhou řadu asi padesáti stojících náklaďáků, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Po chvíli ho ale zastavila policie a něco se vpředu dojednávalo. Potom autobus sjel z hlavní silnice na nějakou prašnou cestu, chvíli kličkoval mezi domy a nakonec zastavil u malého hnusného dřevěného domečku, který byl policejní stanicí. Dotazováním u cestujících z přední části autobusu jsem zjistila, co se stalo: Policajti vzali našemu řidiči řidičák kvůli tomu předjíždění, aby musel zajet na policejní stanici a řešit tam svůj přestupek. Toto jsem chtěla zjistit dotazováním u řidiče nebo autobusového pohůnka, ale řidič předstíral hluchoněmost a pohůnek mi odpověděl jednoslovným zavrčením, kterému jsem nerozuměla, a když jsem ho požádala, aby to zopakoval, zavrčel úplně stejně…

Takže autobus se čtyřiceti cestujícími stál odstavený kdesi na prašné cestě in the middle of nowhere a všichni jsme hodinu čekali, než přijeli ti policajti se zadrženým řidičákem. Potom pozvali řidiče i pohůnka do budky a něco s nimi asi hodinu řešili. Chvíli jsem se zabývala myšlenkou, že bych vyfotila tu pojicejní služebnu, ale moc dobře jsem si pamatovala toho nevrlého hromotluka z dnešního dopoledne. Bála jsem se, že policajt by mě rovnou přetáhl obuškem, tak jsem foťák radši nevytáhla.

Seděli jsme kolem autobusu ve stínu stromů a s Petrem jsme rozebírali povahu a schopnosti Afričanů. Oliver se nabídl, že zajde do autobusu pro naši flašku s vodou. Přinesl ji, vypili jsme ji… a později při nastoupení do busu jsme zjistili, že všechny naše flašky jsou na našich sedadlech, protože Oliver přinesl nějakou cizí…

Potom vyšel pohůnek, svolal všechny cestující a vysvětlil situaci: řidič musí zaplatit pokutu deset tisíc šilinků, které nemá, a tak se cestující, pokud chtějí pokračovat, mají složit. Prý jim to v příštím městě vrátí. Lidi začali více či méně ochotně vytahovat bankovky, a vcelku mě zarazilo, že vybrat deset tisíc mezi čtyřiceti lidmi trvalo dost dlouho… i my jsme dali tisícovku. Po zaplacení pokuty se něco ještě dalších čtyřicet minut řešilo, takže v jízdě jsme pokračovali po dvou hodinách a čtyřiceti minutách.

Ale ani to ještě nebylo všechno, co se na nás zhýčkané Evropany chystalo. Fakt je, že pohůnek někde sehnal peníze a během jízdy je vrátil všem, kdo se složili na pokutu. Mezitím se také setmělo. Vyjížděli jsme z Nairobi asi v jedenáct dopoledne a předpokládaný příjezd do Mombasy byl v sedm večer. Kolem sedmé jsme ještě seděli v autobuse kdesi uprostřed Keni, a najednou se dvoupruhová asfaltka spojující dvě největší keňská města (Nairobi asi 4,5 milionu, Mombasa 900 tis obyvatel) změnila v prašnou hrbolatou cestu, která by nám přišla roztomile africká uprostřed rezervace Masai Mara, ale v těchto místech nás prostě úplně obyčejně sr…la. Jeli jsme po ní dvě hodiny rychlostí nejvíc 25 km/hod, autobus se zmítal, všechno v něm praštělo, malé děti usedavě plakaly, Oliver naštěstí usnul a my s Petrem jsme přemýšleli, kam asi plynou ty miliony dolarů vybraných jako vstupné do národních parků.

Po asi padesáti kilometrech se prašná silnice změnila v normální a po několika dalších  kodrcavých hodinách jsme deset minut před půlnocí dojeli do Mombasy. Cestou jsme se snažili telefonovat do rezervovaného ubytování, abychom jim řekli, že přijedeme později, ale nepodařilo se. Nezbylo nám než se tam vydat o půlnoci s rozespalým Oliverem a věřit, že na recepci bude někdo, kdo nás pustí dovnitř. Petr vynesl z autobusu spícího Olivera, já jsem z podpalubí autobusu vytáhla naše bágly, odchytili jsme tuktukáře, který věděl, kde je náš hostel, a nechali jsme se tam odvézt (bylo to asi deset kilometrů od zastávky autobusu). V Tulia House na nás naštěstí čekali. Správce je moc ochotný mladík, který nám byl později velmi užitečný. Na pokoji jsme si dali sprchu (třináct hodin v africkém autobuse člověka opravdu hodně ulepí), roztáhli moskytiéru a upadli do mrtvolného spánku. Bylo tři čtvrtě na jednu.

Ještě předtím jsem pronesla větu, která se pomalu stává naším rodinným heslem: „Pořád lepší než masajská vesnice!“ Petr k tomu poznamenal, že už ví, proč Masajové jedí potmě v chatrčích a ne venku: aby neviděli to jídlo. Oliver upřesnil, že jejich jídlo je taková PATLAČKA. Všichni jsme usínali šťastní, že jsme v normální posteli a nepohodlná masajská vesnice není naším osudem.

Přesto všechno trvám na tom, že to byla nenahraditelná zkušenost, kterou by měl mít každý.

Na kole v národním parku Hell’s Gate

Sedmý den

Ráno jsme si půjčili jedno dětské a jedno dospělé kolo v lepším stavu, než jsem čekala, a vyrazili jsme do národního parku Hell’s Gate. Šlapali jsme asi 4 km po normální silnici s docela hustým provozem a úzkostlivě jsme se drželi při kraji. Projížděli jsme kolem nějakých vesnických domků, kolem kterých běhaly děti a volaly na Olivera. Snažil se jim mávat, ale zrazovala jsem ho od toho, aby na silnici plné výmolů neupadl. Potom jsme odbočili z hlavní silnice a jeli asi dva kilometry po prašné cestě ke vstupu do parku.

Už se ani nepozastavujeme nad výší vstupného, které je nehorázné, ale pro Keňu jsou parky jeden z hlavních zdrojů národních příjmů, takže všechny cizince dojí, co to dá. Patří jim to: když mají tolik peněz, že můžou letět přes půl světa, tak můžou taky pustit pár dolarů na podporu místní ekonomiky (kde ty peníze končí, bůh suď – moc kvalitních silnic a škol pro děti jsme neviděli).

Park není moc rozlehlý a hlavní atrakcí je hluboká skalní průrva, kudy teče potok. Normálně je to malý potůček, který se ale při dešti bleskem změní na dravou řeku.

Jeli jsme tedy na kolech po prašné cestě, kolem které se pásly zebry a antilopy a tyčily se různé zajímavé skály. Po asi osmi kilometrech jsme přijeli k místu, kde je dobré odložit kola, najmout masajského průvodce a nechat se provést kaňonem. Domluvili jsme se s dalšími dvěma bělošskými cyklisty (kluk a holka z Holandska), že si společně najmeme jednoho průvodce.

Ještě než jsme vyrazili, chtěli jsme si dát svačinku u stolku pod stromem. Vytahali jsme věci z batohu a pustili se do jídla (ráno jsem nám pro všechny nachystala chleby s burákovým máslem). Vtom kde se vzala, tu se vzala, přihopkovala nějaká opice. Věděli jsme, že si máme dávat pozor na jídlo, ale to, co následovalo, nás fakt překvapilo. Během zlomku vteřiny opice skočila na stůl, popadla ležící zabalený krajíc chleba a byla pryč. Hnala jsem se za ní, ale neměla jsem šanci. Tak jsme přišli o jednu svačinu, ale v podstatě jsme mohli hovořit štěstí, že opice tak bezpečně rozezná jídlo a nesplete si je třeba s foťákem, který na tom stole ležel také. Vyvázli jsme lacino.

Vydali jsme se s průvodcem do úzkého a hlubokého kaňonu, cesta byla trochu obtížnější, ale nebylo to neschůdné. Jen v jednom místě jsme vystupovali pomocí lan, jinak to šlo s občasným přidržením nebo pomocí druhého člena rodiny. Šli jsme asi dvě hodiny a ušli odhadem tak osm kilometrů.

Po pěší části jsme zase sedli na kola a stejnou cestu šlapali zpátky, opět za četných pozdravů a mávání na Olivera. Myslím, že moc bílých děcek na kole tady ještě neviděli.

Do kempu jsme dorazili asi v půl třetí, to jsme považovali za dobrý čas. Dali jsme si pivo a zmrzlinu a šli se sbalit, protože kolem čtvrté mělo přijet objednané auto, aby nás odvezlo do Nairobi. Přijelo skoro v pět, ale já jsem měla dobrý nápad a čekání jsme si krátili tím, že jsme Olivera nutili psát, aby nezameškal moc školy. Na to zatím nebylo moc času, protože jsme pořád v pohybu a večer už na to není síla.

Kolem páté jsme tedy sedli do auta a vydali se do Nairobi. První část cesty byla v pohodě, ale později to bylo dost příšerné. Jezero je vlastně na dně Velké příkopové propadliny (Great Rift Valley) a Nairobi je na náhorní plošině ve výšce asi 1700 metrů. Z propadliny je potřeba vystoupat nahoru. Silnice není moc příkrá, ale přece jenom je to do kopce a pro každý směr jenom jeden pruh. Do Nairobi samozřejmě míří hodně aut a většina z nich jsou velké náklaďáky, které mají ve stoupání problém. Takže buď jsme se vlekli za náklaďákem a čichali jeho smrady, nebo jsme riskantně předjížděli, abychom po dvou minutách opět dohonili jiný náklaďák. Co mám povídat, jeden velký opruz.

Ale teprve v Nairobi to začalo doopravdy. Tam je dopravní zácpa snad pořád, autem bych tam nechtěla jezdit ani za nic a už mockrát jsme blahořečili našemu rozhodnutí nepůjčit si v Keni auto. Myslím, že během pěti minut na nairobských silnicích bych buď bourala, nebo prostě zastavila, vystoupila a šla pěšky (snad bych i zahodila klíče do kanálu).

Nakonec nás řidič přece jenom nějak dovezl k hotelu (který jsme s velmi prozíravě zamluvili před několika dny). Jakmile jsme přišli na podivně tmavou recepci, sdělili nám, že už několik hodin nejde elektřina, ale že nám dají na pokoj svíčky. Když nešla elektřina, netekla ani teplá voda, nebyl internet a nebylo kde co koupit, protože stejný problém byl i v okolí. Vyřešili jsme to tak, že jsme se umyli ve studené vodě, pojedli jsme sušenky, které s sebou pro tyto případy vozíme, pustili jsme Oliverovi pohádku na notebooku a v devět už Oliver i Petr spali.

Zítra odjíždíme autobusem do Mombasy. Kdo ví, co nás čeká…

Ráno v masajské vesnici

Vstávali jsme asi v sedm ráno a řešili jsme, kam na záchod. Bylo nám hloupé konat potřebu hned za chatrčí, tak jsme vyšli za plot a poodešli k nějakým keříkům. Po chvíli se k nám donesla zpráva, že chlapi zabili kozu a máme se jít podívat. Dělo se to taky kousek za ohradou, koza už byla podříznutá a začali ji stahovat.

Potom jí nějak začali vytahovat vnitřnosti a my jsme se snažili pojmenovat Oliverovi každou část, kterou z kozy vyndali. Skoro všechno jsem poznala, ale měla jsem potíže u nějakého orgánu, který vyndali a hodili opodál jednomu ze psů. Ptala jsem se Jacksona, co to je, a řekl mi, že je to děloha s plodem, protože nějakým nedopatřením zabili březí kozu, a že kdyby to věděli, tak by ji nezabíjeli. Vytahovali vnitřnosti a nosili je opodál k ohni, kde už bublala voda v hrnci. Ty největší lahůdky ale jedí syrové: ledviny a játra rozkrojili na několik dílků a snědli je hned zasyrova, jeden chlap taky vypil trochu čerstvé krve.

Po zabíjačce nám předvedli masajské tance: napřed tančili chlapi na trávníku kousek od mrtvé kozy a přizvali k tomu i Petra, protože když má ty jejich hadry, tak je jeden z nich.

Potom nás zavolali jinam, že tam budou zpívat zase ženské. Neuhodli byste, které místo si pro to vybraly: uprostřed té kravské ohrady, ze které už děti vyhnaly krávy na pastvu, kde nebylo ani stéblo trávy, jenom rozdupané bahno a kravince, tak tam stály ženské v těch svých šátkách a zpívaly nějaké písně.

Závěrečný bod programu bylo nakupování předmětů, které ve vesnici vyrábějí. Něco jsme nakoupili, bylo by neslušné nic nekoupit – hlavně když jsme viděli, jak ty peníze potřebují.

A tím skončila naše masajská mise. Odešli jsme do kempu, důkladně se vysprchovali a dali si normální jídlo k obědu. Jenom na dokreslení toho, jaké je teplo: vyprala jsem si prádlo a položila je na sluníčko. Než jsem se vysprchovala a sbalila si věci, bylo suché.

Pro srovnání s masajskou vesnicí přidávám pár fotek z kempu. Není sice tak fotogenický jako vesnice, ale pohodlí je nesrovnatelné…

Rozloučili jsme se s Jacksonem, zamávali všem ostatním, sedli do auta a vyrazili jsme na cestu. Asi po hodině jízdy jsme míjeli to místo, kde před pár dny Masajové blokovali cestu. Na cestě byly poházené stovky kamenů, které měli připravené, kdyby něco. Když jsem to viděla, byla jsem ráda, že to kdyby něco nenastalo.

V Naroku jsme se zastavili něco nakoupit a pokračovali jsme k jezeru Naivasha do kempu, kde jsme měli zamluvenou chatku na jednu noc.

Přijeli jsme asi v šest hodin, to už je skoro večer. Už asi hodinu hrozně pršelo, z oblohy se lily proudy vody. Prý je to v těchto místech odpoledne normální. Rozloučili jsme se s Fučíkem, který nás čtyři dny vozil, a zabydleli jsme se v chatičce nad jezerem. U jezera je taky malá půjčovna kol, kde jsme si na zítřek domluvili půjčení. Petr si to svoje vzal už večer, a protože mezitím přestalo pršet, rozhodl se, že zajede pro nějaké jídlo. Já jsem s Oliverem šla do chatičky. Už se nám nechtělo nikam chodit, byla tma a měli jsme toho za celý den dost. Petr se po chvíli vrátil se dvěma vařenými kukuřicemi, nic jiného neobjevil. Snědli jsme trochu tvrdé a připálené kukuřice a myslím, že už v devět jsme všichni spali. V normálně dlouhé posteli a v chatičce s okny a koupelnou jsme si připadali jako na zámku.

Zítra nás čeká výlet na kole do národního parku Hell’s Gate.

 

Večer a noc v masajské vesnici

Nastal večer a Masajové nás pozvali k ohni. Sedělo tam sedm dospělých chlapů a asi deset kluků Oliverova věku. Začali zpívat, vždycky jeden vedl melodii a ostatní vydávali divné chrčivé zvuky, kterými dělali rytmiku. Malí kluci se vším důrazem napodobovali dospělé a byli u toho tak zvláště vážní až dojemní. Uvědomila jsem si, že jsme svědky předávání tradic z generace na generaci.

Děti ve vesnici se naprosto samozřejmě a bez říkání zapojovaly do všech činností dospělých a na slovo je poslouchaly. Zejména chlapi mají absolutní autoritu (i když si ji podle mě nezaslouží, ženské dělají mnohem víc). Zážitek u ohně byl opravdu fascinující a bylo naprosto jasné, že to není divadlo pro nás hosty, ale že dělají to, na co jsou zvyklí, a nám jenom dovolili, abychom přihlíželi.

Asi po hodině nebo tak nějak řekli, že máme jít do chatrče se najíst (oni vždycky jedí uvnitř). Jedna žena přinesla misky s jídlem (potmě jsem ani neviděla, co to je, byla to asi rýže, brambory, omáčka a zelenina, tentokrát naštěstí chybělo maso). Jedli jsme, abychom je neurazili, já jsem od sebe odháněla myšlenky na to nádobí a Petrovi a Oliverovi jsem o tom raději vůbec nevyprávěla. Zdálo se nám, že už je dost pozdě a byli jsme hodně unavení, tak jsme chtěli zalehnout. Jenže Oliver se ještě chtěl vrátit k ohni! Domluvil se tedy s naším Jacksonem, že spolu ještě půjdou k ohni a že na něj dá pozor.

Zcela vlevo sedí Jackson, a nemýlíte se: v ruce drží mobil. Do masajských vesnic ještě nedorazila hygiena, lékařská péče, úrokové sazby, hypotéky a sociální pojištení, ale mobily ano.  Nutno dodat, že jej měl jenom Jackson, jeho matka (neuměla s ním zacházet) a snad ještě jeden chlápek.

Jakmile jsme se rozloučili s Oliverem a důvěřivě ho předali do Jacksonovy péče, zalehli jsme na nesmírně nepohodlnou a hrbolatou postel o rozměru asi 150 x 150 cm, kde jsme měli spát všichni tři. Petr se zabalil do své masajské deky (dělají to tak všichni Masajové – přes den v ní chodí a v noci se jí přikryjí), já jsem zalezla do protihmyzího spacáčku a nachystala jsem jej i Oliverovi. Nad postelí byla naštěstí moskytiéra, a to jsme byli fakt rádi, protože kolem lítala spousta much. Všechny chatrče totiž stojí kolem centrální ohrady pro dobytek, o které se ještě zmíním později.

Leželi jsme v té nepříjemné hrbaté krátké posteli a sami jsme se divili, co tam vlastně děláme. Petr mě rozesmál poznámkou, že ta suchá kravská hovna vlastně ani tolik nesmrdí. Oba jsme si říkali, že Oliver je neuvěřitelný týpek: odejde od nás v masajské vesnici, potmě, za cizími lidmi, kteří mluví jinou řečí než on, a ničeho se nebojí… Přišel i s Jacksonem asi za hodinu. Zamotala jsem ho do hedvábného spacáku a zkusili jsme spát. Oliver usnul hned a spalo se mu dobře, ale já s Petrem jsme se celou noc dost trápili a vyhlíželi jsme první sluneční paprsky. Občas jsem asi usnula, ale netrvalo to nikdy moc dlouho, protože mě probudila křeč v noze nebo mě někde něco tlačilo. Ještě jsem se nerozhodla, jestli je nepohodlnější noc v indickém vlaku typu sleeper nebo v masajské posteli.

Toužebně jsme očekávali ráno – a co jsme viděli a zažili druhý den, o tom zase příště.

Odpoledne v masajské vesnici

Po příjezdu do tábora jsme se sbalili a vydali se pěšky do blízké masajské vesnice, kde bydlí náš skvělý masajský průvodce a kde máme po celý jeden den bydlet i my. Zjistili jsme také, že Oliver bude první bílé dítě, které tam kdy bylo.

Když jsme přicházeli do vesnice a přibíhaly k nám děti, vždycky se před námi zastavily a mírně sklonily hlavu. Jackson nám vysvětlil, že je máme pohladit po hlavičce a říct sope, to je pozdrav. Ty děti sklánějící hlavu byly tak dojemně pokorné a milé…

Přinesli jsme dětem dárky: nafukovací balónky, tužky, propisky a frisbee. Tušila jsem, že balónky nebudou mít dlouhou životnost, ale když jsem uviděla plot kolem vesnice z pichlavého roští, bylo mi jasné, že životnost balónků bude ještě mnohem kratší, než jsem předpokládala. Ale ty nejodolnější vydržely několik hodin.

Jackson nás naučil nás masajské pozdravy a představil nás svým příbuzným (ve vesnici bydlí jeho bratří a polobratři, jejich ženy a děti). Tohle jsme se od něj dozvěděli: ve vesnici žije 52 lidí, z toho asi 20 dětí, celá vesnice vlastní asi 100 krav a 200 ovcí a koz.

Ukázal nám chýši, kde budeme spát. Je to konstrukce z větví oplácaná kravskými lejny smíchanými s trávou, podepřená dřevěnými sloupky, s plochou hliněnou střechou a malými dřevěnými vstupními dveřmi. Okna tam nejsou, jen tři strategicky umístěné otvory velikosti dlaně, kterými jde dovnitř nepatrné množství světla.

Chýše patří jeho matce, ale matka většinou pobývá u některého ze svým osmi dětí, a proto v ní můžeme přebývat my. Uprostřed chýše je malé ohniště, po stranách malé palandy sloužící jako postele, jedna lavice, a to je všechno. Výška odpovídá dospělému člověku plus deset centimetrů navíc. Chýše prý stavějí ženy, trvá jim to asi měsíc, a životnost chýše je asi deset let. Potom musí postavit novou. Nová chýše je přesně stejná jako ta stará, a stejně je stavějí pořád dokola už spoustu generací. Nijak je nevylepšují.

Po chvíli nám přinesli jídlo. V temné chýší jsme ani neviděli, co to je, a možná to bylo dobře, protože jinak bychom měli problém vložit to do úst. Ještě předtím ale přinesli misku s teplou vodou, abychom si umyli ruce, protože oni jedí rukama. Jídlo bylo nějak fakt hnusné maso plné šlach nějaká dušená zelenina a kus vařené kukuřičné mouky. Člověk měl vzít do prstů tu kaši z mouky, namočit ji do toho druhého jídla a sníst. Byli jsme stateční snědli skoro všechno. Úpěnlivě jsem se v duchu modlila, aby to naše trávicí soustava zvládla a abychom se z toho nepo… a nepozvraceli.

Bojovníci se rozhodli, že Olivera naučí rozdělávat oheň tak, jak to dělají oni – třením dřevěné tyčky o kus olivového dřívka a přihazováním sloního trusu. Oliver to také zkoušel, ale moc mu to nešlo. Bojovníci mu dali za úkol, aby si to doma nacvičil. Oliver dostal potřebné nářadí i kus sloního trusu, aby mohl cvičit stylově.

Potom se nás zeptali, jestli se chceme obléct jako oni, že by pro nás měli úplně nové hadry, a když si je od nich koupíme, ukážou nám, jak se nosí. Chtěli za to sice 5000 šilinků, ale řekli jsme si, že za tu zábavu to stojí. Nějaký chlapík pomáhal s oblékáním Petrovi a nějaká mladá žena pomáhala mně. Nechala jsem si na sobě jen prádlo a opasek s pasem a dolary. Kolem pasu mi uvázala modrou plátěnou sukni nebo zástěru a uvázala tkaničkou. Bílý obdélníkový kus plátna svázala dvěma rohy a nasunula mi to kolem krku tak, že mi čouhala jedna paže, ten kus plátna mi kryl polovinu těla a sahal mi asi po kolena. Druhý, tentokrát oranžový kus plátna, mi po zasukování nasunula na druhé rameno, takže jsem už měla přikryté celé tělo. Kolem pasu mi upevnila široký kožený pás, byl dost nepohodlný. Třetí kus plátna mi přehodila kolem ramen a taky zavázala, takže jsem byla celá krytá. Asi po hodině mě ten opasek už hodně štval, tak jsem jej sundala a někam pověsila. Hned za mnou přišli, že se opravdu nesluší, aby vdaná žena s dítětem chodila BEZ opasku, takže jsme si jej zase upevnila.

Petra oblíkli do červených plátěných kusů látky a přes ramena mu přehodili takovou tu jejich krásnou výrazně barevnou deku, červenomodře kostkovanou. Takto vystrojení jsme se vydali na obhlídku stád.

Ukázali nám, kde mají pastviny, a viděli jsme asi desetileté kluky, kteří se celý den starají o stáda. Přitom si vymýšlejí hry, házejí oštěpem, lezou po stromech a sledují, jestli se neblíží lev, který by ohrozil stádo.

Viděli jsme taky nějakou kostru, a řekli nám, že je to zebra, kterou tam asi před dvěma měsíci zabil lev (bylo to tak 200 metrů od vesnice). Cestou zpátky jsme sbírali dříví pro večerní oheň.

Děti se na chvíli sesedly pod strom na louce kolem jedné maminky, která zrovna navlékala korálky. Navlékla Oliverovi náramek, aby se trošku více začal podobat místním dětem. Všichni si přitom povídali a vlastně ani nevadilo, že mluvili jinou řečí.

Po chvíli si k dětem přisedl i Petr a začal s nimi zpívat. Kluci něco předzpívali, Petr to zopakoval, všichni tleskali do rytmu a kluci se něčemu hrozně smáli – možná že schválně zpívali neslušná slova a bavili se, že je Petr opakuje. Nebo jim jenom přišlo legrační, jak se ti divní bílí lidi chovají.

Odpoledne si kluci hráli s frisbee, které jsme jim přivezli jako dárky. Bylo fakt legrační: Oliver volal na Petra „tati“, když mu házel nebo když chtěl, aby mu Petr přihrál. Velmi brzy asi dvacet malých Masajů zapojených do hry začalo na Petra volat „tati“.

Já jsem se tam motala kolem a fotila a pozorovala, ale po chvíli ke mně přišla asi dvouletá masajská holčička a fascinovaně mi zírala na ruce. Vzala mě za ruku a sledovala svou barvu a mou barvu a očividně nic nechápala, ale pořád mě držela za ruku a měla velký zážitek z toho, že se dotýká tak prapodivného bílého člověka, který s ní mluví přátelsky, i když mu nerozumí ani slovo.

Oliver běhal po louce s dětmi a my jsme zašli do našeho původního kempu pro peníze na ty jejich hadry. Byla to fakt docela absurdní situace, jak jsme tam šli mezi kempem a vesnicí v širé masajské krajině pod spalujícím africkým sluncem, a v tu chvíli Petr řekl, že tam jdeme omotaní do ubrusů jako dva blbci. Hystericky jsem se tomu smála několik minut a nedokázala jsem přestat.

Hned jak jsme přinesli peníze, jedna žena je vzala a šla za ně nakoupit kukuřičnou mouku – zdálo se nám, že na to dost čekali a potřebovali.

V podvečer nás pozvali do jedné chatrče, kde bojovníci dělali nějaký obřad a zpívali hrdinské písně. V chatrči byla tma a dusno, my jsme jim nerozuměli ani slovo, ale nepochybně se holedbali svými neohroženými činy. (Ty malé světlé body, které jsou vidět na horní fotce, jsou okénka, velká asi jako dlaň. Větší okna v masajských chýších nejsou.)  Myslím, že u toho taky popíjeli nějaký kvašený mírně alkoholický nápoj, ale to už jsem tam nebyla – šla jsem se radši podívat, co dělají ženské. Doufala jsem, že to bude něco užitečného, a nemýlila jsem se…

Nabídla jsem se, že jim pomůžu při mytí nádobí. Všechno se odehrává venku před chatrčí. Do popraskaného a rozbitého plastového lavoru si nalily asi dva litry studené vody, do menšího kastrolu další vodu na oplachování. Jedna žena mi dala hadřík (při bližším pohledu jsem zjistila, že je to ustřižený rukáv od trička s dětským potiskem). Ukázala mi kousek mýdla a naznačila, že mám hadr namydlit a potom s ním umýt nádobí. Ona to umyté nádobí oplachovala v té druhé nádobě. Znovu opakuji, že já jsme měla na mytí asi dva litry studené vody a na oplachování byl tak litr. Další ženské začaly nosit nádobí (měla jsem pocit, že nosí nádobí z celé vesnice). Většinou to byly plechové a plastové hrníčky takové kvality a míry poškození, s jakými si hrají děti u nás na pískovišti. Taky větší plastové a hliníkové nádoby, všechny hodně poškozené. Dovedete si představit, jak vypadá voda po nádobí, ale toto byly dva litry vody s rozpuštěným mýdlem a po umytí asi čtyřiceti kusů nádobí. Ta oplachovací voda nebyla o moc lepší. Lehce se mi zvedal žaludek při pomyšlení, že v takto umytém nádobí nám dávali ten oběd. Modlila jsem se, abychom to přežili bez úhony.

Při podvečerní debatě jsme také zjistili, kolik platí muž za manželku, aby se vůbec mohl oženit: rodině dívky musí dát 10 krav, 5 ovcí, 5 koz, 7 těch jejich dek, co na sobě nosí, a 20 litrů místního piva (doma dělaného, je pěkně hnusné).

O tom, co jsme dělali večer a jak jsme spali v masajské chatrči, napíšu příště.

 

Safari v Masai Mara

Čtrvtý den

Krátce po rozednění a časné snídani vyrážíme na safari. Jsme jen my tři, s námi náš řidič Fučík a Masaj Jackson. To je skvělé, jsme malá skupina a nemusíme se nikomu přizpůsobovat.

Po deseti minutách jízdy přijíždíme k bráně parku a začíná naše safari dobrodružství. Počasí je nádherné: modrá obloha s bílými mráčky, chladný vzduch, daleké obzory, mírně zvlněná krajina a na obzoru hory.

Auto má zvednutou plátěnou střechu, takže můžeme stát a hlava nám čouhá ven, vítr nám cuchá vlasy, vidíme široko daleko a máme velmi africký pocit. Park je velký si jako celá Morava, všude jen prašné cesty, samozřejmě žádné směrovky, nechápu, jak se tam řidič vyzná. Zpočátku žasneme nad každou skupinou antilop, později už nám zevšední natolik, že si jich téměř nevšímáme. Abych to zkrátila, během dne jsme v různých situacích a kombinacích viděli: zebry, antilopy, hyeny, supy, žirafy, buvoly, pakoně, lvy, prasata, hrochy, krokodýly, slony, hmyz, vodušky, surikaty, gazely, pštrosy a určitě mnoho dalších, které si teď nevzpomenu.

Nejvíc mě vzalo, když jsem na těch obrovských pláních viděla asi tisícihlavé stádo buvolů a opodál asi dvacet slonů, to mi připadlo neuvěřitelně nádherné. Nebo vidět lvici, která se chvíli trochu plížila za pakoněm, ale potom si to rozmyslela a šla spát do křoví. Nebo asi deset hrochů v řece, ze kterých byly vidět jenom oči, občas zafuněli a ponořili se docela… Pozorovali jsme je z velkého suchého kmene nad řekou. Nebo slonice se slůnětem, které leželo a nechtělo jít, a ona do něho dloubala chobotem a potom i nohou, aby se zvedlo a šlo… Scéna za scénou, v nádherné krajině pod africkým sluncem s masajským průvodcem… chvílemi jsem měla pocit, že se mi to zdá.

 

Všechny cesty v parku jsou prašné, některé i bahnité, občas jsme i přejížděli přes potok nebo přes obrovitánské kaluže. V jednom potoce jsme uvízli navzdory tomu, že naše auto mělo pohon na všechny čtyři kola. Naštěstí bylo kousek od nás jiné auto z našeho kempu, takže nás vytáhlo, ale vypadalo to docela dramaticky.

V autě je neustále zapnutá vysílačka, a když některý z řidičů vidí něco zajímavého, oznámí to ostatním. Taky když se potkají dvě auta, řidiči vždycky zastaví a řeknou si, co kde je.

Zavezli nás taky k řece a dovolili nám vystoupit z auta a jít na vyvýšené místo, odkud jsme pozorovali spícího krokodýla. Potom už byl čas k obědu, zastavili jsme na návrší porostlém trávou ve stínu jediného vysokého stromu, odkud byl daleký výhled do krajiny. Vyndali jsme z chladicího boxu sáčky s obědem, posadili se do stínu stromu a jedli jsme. Připadala jsem si velmi africky.

Po obědě je trochu mrtvá doba, zvířata neloví a většinu spí, takže jsme jezdili po parku a moc zvěře neviděli, až na nějaké slony v dálce, ale stejně to bylo úžasné, protože krajina je neuvěřitelně malebná a půvabná. Celý den jsem stála pod otevřenou plátěnou střechou (úžasný vynález, člověk dobře vidí kolem sebe. ale přitom ho nespaluje ostré slunce) a kochala jsem se zelenými kopci a modrou oblohou. Jedním slovem: nádhera.

Odpoledne jsme ještě viděli polní letiště uprostřed národního parku, kde přistávají menší letadla z Nairobi. Vypadalo to jako scéna z Jamese Bonda nebo podobného filmu: prašné letiště, plechové boudy, pár cestujících vystupuje a nastupuje… šli jsme tam na záchody, které byly asi nejhnusnější, jaké jsem v životě viděla. Tolik tedy k té romantice z filmů.

Po příjezdu do kempu jsme pozvali řidiče Fučíka (z kmene Kikuju) a průvodce Jacksona (z kmene Masajů) na pivo. Sami víme, že to jako průvodci po perném dni oceníme. Jackson nám vyprávěl strašně zajímavé věci ze života svého lidu. Zítra s ním jdeme do jeho vesnice a uvidíme sami.

V našem safari stanu nás čekalo příjemné překvapení: ráno jsme odhodili špinavé a hnusné ponožky a Oliverovy neméně hnusně špinavé kalhoty do košíku, a ejhle: všechno bylo vyprané, suché a poskládané!

Pátý den

Vstáváme v šest, protože v 6.30 je snídaně a v sedm vyjíždíme na safari ve stejné sestavě jako včera. Kousek za branou parku naši průvodci zastaví, protože spatřili něco, čeho bychom si v životě nevšimli: asi 200 metrů od nás je samice geparda, která se asi chystá k lovu. Střídáme se u dalekohledu a pozorujeme, jak samice pomaličku jde ke křoví a tam se nejspíš vskrytu nepozorovaně plíží. Po několika minutách ji vidíme na druhé straně cesty, ale stalo se něco nečekaného: skupina asi dvaceti mladých samců antilopy impala se neohroženě postavila čelem a rohy ke gepardí samici a zahnala ji do křoví. O chvíli později jsme ji viděli, jak se plíží za nějakou kořistí, ale za ní šel komický průvod hyen, šakalů a nějakých ptáků. Asi čekali, že něco uloví a že oni se přiživí, ale tím ji připravili o nenápadnost a zkazili jí lov. Otráveně odešla do křoví a už jsme ji neviděli.

Během dopoledne jsme ještě viděli pštrosy, šakaly, slony, jeřáby a mládě levharta, což je velké štěstí, protože ti jsou strašně plaší a je klika je spatřit.

Potom jsme zajeli na zcela neuvěřitelné místo: stáli jsme na návrší, odkud jsme viděli asi tisícihlavé stádo buvolů. za námi procházelo asi dvacet slonů a dvacet metrů před námi ve stínu stromů odpočívaly dvě lvice.

V jednom okamžiku jsme viděli úžasná africká zvířata která patří do takzvané „velké pětky“, ale to je jen takový uměl výtvor, já osobně bych klidně vytvořila velkou desítku nebo i patnáctku.

Cestou do kempu jsme se ještě zastavili u místní benzinky, a potom už byl čas, abychom se přestěhovali k Masajům do jejich vesnice… a co jsme tam viděli a zažili, to si nechám na příště. Prozradím jenom, že to byly silné zážitky.

Masai Mara

 

Třetí den

Přesně v sedm ráno se ozval zvonek u dveří bytu, a byl to řidič Julius, který nás měl odvézt na safari. Soukromě jsme mu zakrátko začali říkat Fučík. Seznámil nás s programem: pojedeme asi 350 km do tábora, cestou nakoupíme, pokud chceme a potřebujeme, posledních 60 km pojedeme po prašné a hrbolaté cestě, do tábora dorazíme asi ve 13 hodin a dáme oběd. Takový byl plán.

Asi po hodině jízdy jsme přijeli k místu, kterému říkají escarpment. Je to obrovský sráz, kterým padá krajina dolů. Nairobi totiž leží na náhorní plošině ve výšce skoro 1700 metrů, ale v místech, kudy jsme projížděli, je obrovský zlom táhnoucí se ze severní Afriky (vyplňují jej ta velká africká jezera). Krajina najednou klesne o několik set metrů dolů. Otevře se výhled na africké pláně a je to nádherné.

Tak jsme tedy sjížděli serpentinami dolů na pláně, potom se terén srovnal a jeli jsme dalších moc kilometrů do města Narok, které má asi 300 tisíc obyvatel, ale hliněné chodníky, dobytek kolem cesty a domy z vepřovic nebo vlnitého plechu. Fučík zastavil u nějakého nákupního centra, které je na zdejší poměry asi luxusní, ale u nás doma ho nemám s čím srovnat, kdepak Penny, to je nebetyčný luxus ve srovnání se zdejšími velkými obchody.

Po nezbytné bezpečnostní prohlídce jsme koupili potraviny, o kterých jsme si mysleli, že se nám budou hodit: hlavně vodu a nějaké banány, ale taky nezbytnou zmrzlinu pro Olivera.

Kousek za městem skončila asfaltka a začala hliněná prašná silnice, po které jsme měli jet asi 70 km. Urazili jsme nějakých 30 km, když vtom jsme viděli na silnici dlouhou řadu aut. Fučík zastavil a šel zjistit situaci. Po chvíli se vrátil s tím, že před námi je zablokovaná silnice a musíme čekat, až se něco vyřeší. Sedl si do stínu u silnice a začal si povídat s ostatními námezdními řidiči v jejich jazyce.

Čekali jsme asi hodinu a přestalo nás to bavit. Přemýšlela jsem, co bych v této situaci udělala já jako průvodce, a když jsem to vymyslela, šla jsem za Fučíkem, abych mu to řekla: Nechala bych klienty dojít k blokádě a zavolala bych to tábora, aby pro ně někdo přijel a aby nemuseli čekat. Zavazadla bych jim přivezla, až by se to celé vyřešilo a uvolnilo. Fučík to neschválil, prý nás nenechají projít. Nedovolil mi ani jít dopředu, prý by to mohlo být nebezpečné.

Popocházela jsem kolem narůstající fronty aut a postupně jsem zjistila, co se vlastně děje: Masajové si už dlouho chtějí pronajmout nějakou půdu od vlády a vláda s nimi nechce jednat. Tak se naštvali, zablokovali silnici do rezervace větvemi a kamením a chlapi si posedali na silnici. Prý neodejdou, dokud nepřijede nikdo z vlády a nezačne s nimi jednat. My jsme se tam ocitli ve fázi, kdy se čekalo na představitele vlády. Naštěstí měli přijet z Naroku vzdáleného asi dvě hodiny a ne z Nairobi (to by bylo šest hodin). To čekání mě nebavilo, po silnici jsme neměli chodit k blokádě (předpokládané nebezpečí), tak jsem se rozhlížela kolem a našla pěšinku vedoucí kolem cesty. Vydala jsem se po ní a došla až k místu, odkud bylo vidět na epicentrum dění. Stálo tam několik set Masajů a blokovali jakýkoli průjezd. Na obě strany od nich se hromadila přijíždějící auta, bylo jich na každé straně asi 150, což je v oblasti s prašnými cestami neuvěřitelné množství. Nakonec přijela nějaká vládní auta (televize už tam byla dávno) a asi po hodině začali vyjednávat a uvolnili silnici. V té době už jsme tam ale stáli nejméně dvě hodiny, možná i déle.

Mezitím se ale vyskytla další komplikace: pozdější řidiči nerespektovali, že mají zastavit po straně silnice a nechat volný průjezd, takže silnice byla plná aut ve dvou a místy i ve třech řadách, a když se blokáda uvolnila, stejně nikdo nemohl jet, protože proti sobě stály řady aut a blokovaly silnici. Vyřešilo se to tím, že auta sjížděla ze silnice a jela bokem (rozdíl v kvalitě nebyl nijak zásadní).

Místo abychom do kempu dorazili ve 13 hodin, jak byl původní plán, dojeli jsme až v 16 hodin a všechny plány byly vniveč.

Kemp leží stranou od cesty kousek od vjezdu do Národního parku Masai Mara. Je celý obehnaný elektrickým plotem, aby do něj nelezli sloni a lvi. Ústřední chatrč obsahuje bar, jídelnu a společenskou místnost. Je tam elektřina, ale žádá wifi. Potom je uvnitř toho oploceného prostoru několik velkých stanů. Jsou od sebe dost vzdálené a mezi nimi rostou stromy a vedou úzké kamenité chodníčky. Odložili jsme si věci do stanu, snědli výtečný oběd z místní táborové kuchyně a šli na procházku po okolí s masajským průvodcem.

Chodili jsme v okolí skoro tři hodiny. Náš hlavní vůdce je Masaj, nějak se jmenuje, ale prý mu máme říkat Jackson (jeho jméno bychom si asi nezapamatovali). Později, když jsme se skamarádili, nám řekl, že se jmenuje Lepori. Chodili jsme po jejich území, potom se k nám přidali ještě další dva mladí Masajové, ale nebyli tak chytří a angličtiny znalí jako Jackson. Dělali v podstatě křoví, ale bylo to dobré.

Masajové, když jdou „ven“, nehnou se bez dlouhého nože, luku, šípů, oštěpu a takové krátké tyčky, kterou používají na házení na krátké vzdálenosti. Cestou nám ukazovali, na co používají které rostliny, kde žijí jaká zvířata (poznají každou noru a vědí, kdo v ní žije), taky ukazovali střílení z luků, lezení po stromech a mluvili o té svojí „lesní moudrosti“.

Jackson je moc milý chlapík s plynnou angličtinou, má 26 let a 7 přímých sourozenců, ale jeho otec (před několika lety zemřel) měl kromě jeho matky ještě tři ženy a odpovídající počet dětí. Jackson bydlí ve vesnici opodál, a až budeme bydlet u Masajů, budeme v domě jeho matky. Jsme rádi, protože jsme se s ním v podstatě skamarádili a s Oliverem si vysloveně padli do oka. Je úžasné vidět je, jak spolu jdou ruku v ruce pastvinou, nebo jak ho Masaj učí střílet z luku. V jednu chvíli jsme asi sto metrů od nás zpozorovali impaly a jeden Masaj vybídl Olivera, že se k nim spolu přiblíží. Oba se přikrčili a potichu a dramaticky se plížili. Byl to legračně napínavý pohled na nesourodou dvojici malého bílého chlapečka v safari kalhotách a vysokého černého Masaje v červené dece. Náš vůdce mu slíbili, že mu vyrobí luk jen pro něj, a to nás všechny velmi nadchlo.

Vrátili jsme se do kempu se setměním, dali sprchu, snědli jsme výbornou večeři a šli jsme spát.

Ještě musím popsat náš stan: Je to v podstatě plátěný domek postavený na kamenné základně asi 4×5 metrů, vystupuje se do něj asi po dvou schodech. Uvnitř je gumová podlaha, tři normální postele s moskytiérou, nějaké poličky a dokonce i elektrické světlo (solární panel). Ke stanu patří venkovní sprcha (teplá voda, solárně ohřívaná) a splachovací záchod. Všechno je to v takové ohradě u stanu, která není přístupná zvenčí, jen ze stanu. Velmi pohodlné, ale přitom velmi přírodní a ekologické.

Před usnutím jsme poslouchali zvuky africké buše (rozhodně není ticho) a já osobně jsem si připadala velmi dobrodružně a románově. (Ráno nám potom říkali, že tam štěkaly hyeny, ale já jsem je v záplavě zvuků nerozeznala.) Spali jsme celou noc výborně. Několikrát jsem se probudila jen proto, abych si uvědomila, kde vlastně jsem (Afrika! Masai Mara!) a co to slyším (divoká zvěř!), a zase jsem spala.

 

Nairobi

První den

Přistáli jsme asi v půl čtvrté odpoledne a začalo martyrium příletových formalit. Nejdříve jsme vystáli dlouhou a nekonečnou frontu na vízum, šlo to pomalu a trvalo snad hodinu. Ale měli jsme všechno v pořádku (víza jsme vyřizovali on-line už doma) a odešli s kýženým razítkem v pase. Nezbylo než vyzvednout velkou kabelu, vyměnit pár dolarů za keňské šilinky a vyrazit do města. Měla jsem připravený tahák, jakými autobusy máme jet a kde přesedat, ale nakonec mi byl k ničemu. Při hledání zastávky autobusu před letištní halou jsme se vyptávali lidí a všichni nám říkali, že jízda do centra trvá dlouho a je složitá, ať vezmeme radši taxi. Petr nakonec vyměkl. Začali jsme vyjednávat s taxikářem, který stál první v řadě, ale neuměl moc anglicky, takže tam měl k ruce nějakou paní a ta mu dojednávala kšefty (vlastně asi všem, kteří na tom byli s jazykovou výbavou stejně jako on). Dohodli jsme se na tom, že nás zaveze přímo k našemu bytu a vezme za to 2700 šilinků, což je asi dost, ale ještě se moc nevyznáme.

Jízda byl dost zážitek. Provoz byl hustý, ale skoro nikde nejsou semafory, takže každý jede, jak umí. Klidně v protisměru, po krajnici, přes benzinky (přesně to dělal náš řidič, aby rychle předjel stojící řadu aut). Cesta trvala asi hodinu. Mezi řadami stojících a popojíždějících aut pobíhali pouliční prodavači a nabízeli řidičům pomeranče, banány, sluneční brýle, klobouky, kravaty, stojany na boty, míče, mobilní telefony, hračky, a bylo toho ještě mnohem víc, jenom už si to moc nepamatuju. Podivovali jsme se, jestli si vůbec někdo něco koupí a jak asi ten obchod probíhá, a za chvíli jsme to viděli na vlastní oči. Náš řidič si totiž chtěl koupit nějaký předmět, který jsem ale neidentifikovala, bylo to nějaké elektronické udělátko s tlačítky. Vyjednával s prodejcem v jejich řeči, a když se pohnula řada aut, popojel. Prodejce popoběhl vedle auta a jednání pokračovalo dál. Nakonec se stejně nedomluvili.

Oliver po celou dobu spal. Asi po hodinové jízdě jsme dorazili k našemu bydlení, které jsem rezervovala už doma na airbnb. Dala jsem řidičovi o stovku víc, takže dostal celkem 2800 šilinků. Zdálo se mi to dost a pořád jsem si ještě myslela, že jsme se mohli dopravit místními autobusy, ale po tom, co jsem zažila v Nairobi druhý den, už si to nemyslím.

Byli jsme rádi, že jsme se krátce před setměním kolem šesté hodiny dostali tam, kde jsme měli bydlet. Je to něco jako lepší čtvrť, domy jsou obehnané plotem, vrátný dovnitř nepustí nikoho cizího, museli jsme mu ukázat papír. Bydlíme v apartmánovém domě, v každém poschodí jsou dva apartmány. Ten náš je v nejvyšším poschodí, je obrovský, příjemně zařízený a jeho majitelka si vydělává tím, že ho pronajímá přes airbnb. Je tady asi pět pokojů, velký obývací prostor a kuchyně, každý pokoj má svou koupelnu a WC. Kuchyně je dobře zařízená se vším, co člověk potřebuje, a je k dispozici všem nájemníkům.

Druhý den

U snídaně jsme probírali s majitelkou bytu věci, co jsme potřebovali zařídit. Je to výborné, když se člověk může poradit s místním člověkem. Bytná nám řekla spoustu věcí, které bychom těžko zjišťovali, a dokonce i telefonovala, aby zjistila něco o autobusových jízdenkách do Mombasy.

Během dne jsme hlavně potřebovali koupit místní sim kartu, jízdenky na autobus z Nairobi do Mombasy za pět dní, najít hotel, kde budeme spát za pět dní, a vůbec podívat se, jak to tady chodí.

Do centra města to máme asi 6 km a dalo by se to dojít, jenže museli bychom přesně znát cestu, a to jsme neznali. Troufli jsme si jít pěšky k nejbližšímu obchodnímu centru, které je asi 2 km vzdálené. Pěší cesta byla také zajímavá. Čtyřproudá silnice s hustým provozem, a lidé chodí buď po krajnici nebo po vyšlapaném hliněném chodníčku, který byl po nočním dešti dosti blátivý a místy byly rozsáhlé, skoro nepřekonatelné kaluže. Po dlážděných chodnících ani vidu, i když všude chodilo hodně lidí, a tím myslím stovky až tisíce.

Došli jsme k tomu nákupnímu centru, které bylo obehnané plotem, jeden vstup pro pěší a jeden vjezd pro auta. U vstupu stáli policistka a policista, každý příchozí musel vyndat všechno z batohu i z kapes, a policajti ještě každého objeli nějakým pípacím zařízením. Teprve potom jsme mohli pokračovat. (Tento obřad nebyl specialitou Nairobi, setkávali jsme se s ním všude. Dalo se na to zvyknout a měla jsem dobrý pocit, že někdo dbá na naši bezpečnost. Nevím, do jaké míry je to pravda a jestli by odhalili nějakého teroristu, ale působilo to uklidňujícím dojmem.)

V nákupním centru byla velká samoobsluha a pár dalších obchodů. Koupili jsme tam autobusové jízdenky do Mombasy, které budeme potřebovat až za pět dní, ale bytná nám radila, ať neváháme, že před Vánoci bývá vyprodáno. Potom jsme koupili místní sim kartu a k našemu překvapení dokonce začala hned fungovat. V samoobsluze jsem koupila něco k jídlu a zmrzlinu pro Olivera a potom jsme našli autobus, kterým jsme dojeli do centra.

Město je zvláštní směsice vysokých skleněných budov a nepořádku hraničícího s bordelem. Není tady takový binec jako v Indii, ale pořádkem bych to rozhodně nenazvala.

Vystoupili jsme tedy v centru města (poznali jsme to podle mrakodrapů). Naším cílem bylo najít místo, odkud budeme za pár dní odjíždět do Mombasy. Chtěli jsme si tam také najít nějaký hotel, abychom se potom ráno nemuseli složitě dopravovat na autobus, protože o zdejší městské hromadné dopravě už leccos víme.

Kupříkladu vystupování z autobusu uprostřed města: kdyby snad někdo čekal něco jako autobusovou zastávku, byl by zklamaný. Autobus zastaví na tříproudové silnici v hustém provozu, cestující vystoupí a protáhnou se asi půlmetrovou mezerou mezi vedle stojícím a posléze i jedoucím autobusem, dávají pozor na svištící auta a prokličkují mezi nimi na chodník. Poznali jsme, že v Nairobi jde o život.

Našli jsme si klidnější místo na chodníku a vyndala jsem LP, abychom se podle mapky zorientovali, kde vůbec jsme. Přistoupil k nám nějaký místní chlápek, asi 35, a ochotně nám začal radit. Byl docela příjemný, takže jsme neodmítli jeho nabídku, že nás zavede tam, kde jsme potřebovali být. Bylo to asi půl hodiny pěšky, neustále jsme se prodírali mezi chodci a auty, Oliver byl středem pozornosti, všichni si s ním chtěli dělat high five. Bělochů chodících pěšky tady asi fakt moc není. Náš rádce nám ukázal, odkud jezdí autobusy do Mombasy. Chtěla jsem mu dát nějak drobné a zbavit se ho, ale on měl očividně jiné úmysly a v Petrovi našel tvárný materiál.

Petr mu svěřil, co ještě potřebujeme, a chlápek nám ukázal nedaleký hotel. Šli jsme se podívat na pokoj, bylo to docela dobré, a potřebujeme tam jenom přespat. Tak jsme si zamluvili a zaplatili pokoj. Potom jsme si dali nějaké vegetariánské jídlo v blízké restauraci. Pěkné bylo, že nám před jídlem donesli ke stolu džbán teplé vody s citronem a misku na umytí rukou. Jakmile jsme dojedli, náš dobroděj se opět zjevil. Bylo mi jasné, že nás hned tak nepustí, a za to, že nás vodí po městě, s námi bude chtít uzavřít nějaký obchod. Pořád jsem Petra nabádala, že nic nebudeme kupovat a že v žádném případě nepůjdeme do tmavých uliček.

No, zkrátím to, chlápek nás zavedl do jakéhosi obchodu, ale šlo se tam opravdu nějakým průchodem. Zastavila jsem a řekla jsem, že já a Oliver nikam nejdeme. Petr odvážně pokračoval do průchodu a byl tam asi 15 minut, my jsme na něj čekali na ulici. Nebylo to vůbec příjemné. Když jsme tam s Oliverem stáli, byli jsme snadným cílem různých naháněčů a obchodníků. Jako jediní běloši široko daleko jsme nemohli předstírat, že jsme místní. Navíc jsem nevěděla, jestli Petrovi nehrozí nějaké nebezpečí a proč je uvnitř tak dlouho, ale nechtěla jsem s Oliverem jít dovnitř. No prostě blbá situace.

Petr se potom vynořil, prý mu ukazovali nějaké domorodé ručně vyráběné předměty a něco od nich koupil, ale ještě mi neukázal, co to je. Potom nás náš průvodce zavedl do nějaké cestovky, co dělá safari, a to už jsem byla i dost protivná, protože safari nepotřebujeme a chlápek nás už jenom zdržoval. Petr ve své zdvořilosti pohovořil s vedoucím kanceláře a vzal si od něj vizitku, kdyby něco. Potom jsme se od našeho společníka nechali odvést na místo, odkud jezdí autobus 46, který nás měl odvézt domů, a konečně jsme se s ním rozloučili.

Samozřejmě že cesta zpátky nebyla vůbec tak jednoduchá. Autobus uvízl v nějaké zácpě a hodinu jsme v něm trčeli bez hnutí. Někteří lidi vystoupili, ale nám nezbývalo než sedět a čekat, protože jsme nevěděli, kudy se vydat. Zatímco jsme tam seděli uvíznutí, některé motorky a dokonce i pár aut to vzalo po chodníku. Asi po hodině nás autobus dovezl na nějaké místo, kde jsme měli vystoupit a jít někam jinam na jiný autobus. To jsme udělali, ale šli jsme strašně dlouho a nic jsme nenašli. Ptali jsme se kolemjdoucího a ten nám řekl, že jdeme úplně blbě, že to máme hodně daleko a že on jde na zastávku autobusu, který nás doveze tam, kam potřebujeme.

Potom se vydal takovým tím houpavým s strašlivě pomalým krokem člověka, který vůbec nikam nespěchá, a my šli vedle něj. Šla bych tak dvakrát rychleji, ale neznala jsem směr. Oliver jako kůzle přeskakoval kaluže a výmoly a očividně ho to bavilo. Stmívalo se. Už za tmy jsme došli na nějaké místo, které nebylo označené jako zastávka, ale stáli tam lidi. Náš chlapík řekl, že je to ono, a někam odešel.

Během pěti minut jely kolem dva autobusy 46, ale vůbec nezastavily, protože byly úplně plné. Opodál stály nějaké matatu (malé autobusky, které jezdí, až jsou plné, jezdí po nevyzpytatelných dráhách a prý nejsou moc bezpečné). Jejich naháněč viděl příležitost a všechny lidi čekající na autobus začal lákat do matatu. Ptali jsme se ho, jestli nás zavezou na zastávku Bangladéš (to jsme věděli od naší domácí) a on že jo. Než jsme nasedli, museli jsme Olivera přenést přes jemné klouzavé bahníčko, ve kterém by určitě upadl.

Tak jsme nasedli do matatu a byl to zážitek. Matatu vypadá trochu jako přerostlý tuk-tuk, vejde se tam 14 lidí, ale někdy prý klidně i 20. My jsme jeli ve čtrnáctičlenné sestavě. Důležitou součástí každého matatu je hlučná, ale fakt HLUČNÁ hudba. Když jsem se bavila s tím pohůnkem, musela jsem zplna hrdla křičet, abychom se slyšeli. No ale byla tma, my jsme se potřebovali dostat do bytu, netušili jsme, kde jsme a jak je to daleko. Nezbývalo nám nic jiného než se svěřit tomu matatu a doufat, že nás zaveze na zastávku Bangladéš.

Opravdu nás tam zavezl. Trvalo to asi deset minut, ale možná se mi to jenom zdálo tak dlouhé kvůli tomu příšernému randálu, co se linul z repráků. Vystoupili jsme a potom už jsme jenom jedním dotazem našli cestu do bytu.

Uffff, byl to opravdu náročný den, ale přežili jsme a dokonce i zařídili všechno, co jsme potřebovali.

Znovu v Cancúnu a cesta domů

34. den

Přesouváme se z Chicxulubu do Cancúnu. Jsou to asi čtyři hodiny jízdy. Nespěcháme, na cestu máme celý den. Konečně se mi daří nafotit si mexický hřbitov, to jsem chtěla celou dobu.

Pozdě odpoledne přijíždíme do Cancúnu a ubytujeme se v předem zamluveném malém hotelu, není to nic luxusního, ale má dokonce i malý bazén. Nakonec jsme jej ani nevyužili.

35. den

Ráno jsme se sbalili v hotelu a jeli se naposledy podívat k moři a potom vrátit auto do půjčovny. Všechno proběhlo hladce, nenašli žádné škrábance navíc. Z půjčovny nás odvezli  na letiště, byli jsme tam přesně podle plánu asi ve 13 hodin. Plánovaný odlet byl v 15.10. Chvíli předtím ohlásili, že letadlo má technickou závadu a odletí asi o hodinu později. Bylo to na pováženou, protože na přestup na další let z Detroitu do Paříže jsme měli jenom 90 minut.
Za další hodinu oznámili, že letadlo odletí v 18 hodin a že nám dají v Detroitu hotel a najdou jiné spoje. Nám to vychází přes Amsterdam a v Praze nebudeme v úterý ve tři odpoledne, ale ve středu v půl deváté ráno. Dali nám poukaz na nějaké jídlo v restauraci, bylo to na 450 pesos, ale při letištních cenách jsme za to pořídili velkou pizzu a dvě limonády. Odlet pořád odsouvají, ještě ve 20 hodin nejsou vidět žádné známky toho, že by se něco dělo… Oliver se příšerně nudí a asi tisíckrát se zeptal, kdy už poletíme.

Každou hodinu se z reproduktorů ozývalo takové to standardní hlášení, že jestli nás osloví nějaký neznámý člověk a bude si u nás něco chtít nechat… atd, atd… Kolem deváté večer už na letišti bylo jen těch asi 200 lidí, kteří spolu s námi čekali na to nešťastné letadlo. Když se znovu ozvalo to varovné hlášení, jedna spolučekající paní zavolala: Ale tady nejsou žádní strangers, my už se přece všichni známe!!! A měla pravdu, po společném osmihodinovém čekání už jsme byli všichni takříkajíc na jedné lodi a skoro jsme se znali jménem.

Ve 22 hodin oznámili, že let je zrušen a že nás odvezou na hotel. To by bylo dobré, ale museli jsme zase přes pasovou kontrolu a vyzvednout zavazadlo, které už jsme odevzdali… a než takto odbavili 200 lidí, trvalo to hodinu. Vyšli jsme před letištní halu a bylo to jako deja vu, protože ve stejné situaci jsme byli před pěti týdny. Drobný rozdíl tady byl: poprvé jsme se těšili na nové zážitky, podruhé už jsme jich měli dost a chtěli jsme domů, ale ještě nám nebylo přáno. Potom nás šestimístnými mikrobusy odváželi do hotelu v zona hotelera, kde jsou ty největší americké hotely a casina a obchody a bary… a kromě toho už nic jiného a už vůbec ne mexického. S Oliverem a dalšími třemi lidmi už jsme seděli v mikrobuse, když vtom tam strčil hlavu někdo z Delta Airlines a chtěl vědět, kolik má Oliver let (bůh suď proč). Řekli jsme mu to, a za několik minut přišel jiný člověk se stejným dotazem… a když přišel třetí a ptal se nás na totéž, Petr řekl: before we leave, he will probably be six… a celé auto se řehtalo. Po několika minutách jsme se rozjeli, ale asi po sto metrech jízdy auto zastavilo a otevřely se dveře. V nich se objevila hlava, ale než se stačila na cokoli zeptat, jeden ze spolucestujících na nic nečekal a mohutným hlasem zavolal: Five and a half!! a všichni jsme se řehtali, ale bylo to čiré zoufalství, protože bylo jedenáct večer a my jsme byli od jedné hodiny odpoledne na letišti, v tuto chvíli jsme už měli být někde nad Atlantikem a místo toho jsme trčeli v Cancúnu.

Ve 23 hodin nás dovezli do hotelu v srdci té hotelové zóny. Připadala jsem si jako v Las Vegas, všude hrála hlučná hudba, ulice plné americké zlaté mládeže, která táhla z jednoho baru do druhého, v napůl otevřených hospodách a na pódiích se tančilo… přecházely z toho oči i uši.

Na hotelové recepci jsme vystáli další frontu, protože se přihlašovalo 200 lidí najednou.
Recepční naštěstí nechtěli pasy, jenom někam napsali jméno a příjmení.

Hotel byl velký, moderní, luxusní, se střešním bazénem a dalšími vymyšlnostmi. Dali jsme si kufry na pokoj, sundali teplé spodní prádlo, které jsme na sobě měli, protože jsme byli připravení na noc v klimatizovaném letadle, a zašli jsme se ještě podívat do toho mexického Las Vegas, když už nás tam dovezli.

Oliver z toho byl dost vykulený: tolik hluku, barev, zmatku a lidí oblečených za komiksové postavy ještě neviděl. Potkali jsme všechny, od Spidermana přes Batmana až po Jokera… Po deseti minutách nám z toho šla hlava kolem a rychle jsme se vrátili do hotelu.

Petr měl žízeň, tak jsme si u baru v lobby dali pivo. Oliver si mezitím sundal boty a začal skákat parkúr po pohovkách a křeslech rozmístěných v hotelové hale. Neměli jsme sílu ho okřikovat a stejně tam kromě nás nikdo nebyl, takže to nikomu nevadilo. Oliver byl tak
rozdováděný, že odmítal jít spát, přestože bylo po půlnoci. Dotlačili jsme ho do pokoje, vyčistil si zuby, sundala jsem mu oblečení a během dvaceti vteřin usnul, nepřeháním ani vteřinu.

36. den

Vstávám v pět ráno a ve čtvrt na šest budím Olivera. Nechce se probudit a jenom vrčí Neruš! Nakonec jsme to přece nějak zvládli a v půl šesté jsme byli v hotelové jídelně na snídani. Neměli jsme ještě hlad, ale kdo ví, kdy budeme mít možnost se najíst… V šest ráno nás ještě za tmy vezou na letiště, je to asi 15 km od hotelu. Než jsme dojeli na letiště, vyšlo slunce.

Museli jsme absolvovat znovu celou šaškárnu s odbavením, a slečna u přepážky nám oznámila, že nepoletíme v osm hodin do Detroitu, ale ve dvanáct do Minneapolis, odtud do Amsterdamu a potom do Prahy, kam přiletíme ve středu v poledne (místo původního
termínu v úterý odpoledne). Je to zdržení o celý den. Když nám to řekla, vyjelo ze mě okamžitě: you must be kidding! Jakmile nám vytiskla palubní vstupenky, zeptala jsem se jí, jak a kde si můžeme stěžovat na Delta Airlines. Petr mě mírnil, ať do toho nehrabu, ale já jsem nedokázala mlčet a jako ovce se nechat posouvat po letištích celého světa. Byla jsem slušná, používala jsem slova disappointed a upset a nikoli pissed of a fucking delay. Takže abych to shrnula, vstávali jsme v pět ráno a na letiště přijeli v půl sedmé, abychom se dozvěděli, že odletíme v poledne. Slečna u přepážky nám ještě věnovala štědré poukazy na občerstvení v hodnotě 140 pesos na osobu… jenom na dokreslení, špagety pro Olivera stály 250 pesos, nějaké placky se zeleninou 160 pesos.

Nějak jsme to přežili do jedenácti a potom už jsme nastoupili do letadla a ve dvanáct skutečně odletěli. Let do Minneapolis trval tři a půl hodiny a jako občerstvení jsme dostali džus nebo kávu a sušenky… všechno ostatní jsme si mohli koupit. Nechápu, proč se Delta Airlines chová jako nějaká nízkonákladovka. Uff, už vím, komu se budu příště vyhýbat.

Postřehy z letiště v Minneapolis: kromě obligátního vyndávání počítačů, foťáků, mobilů,
zubních past a dalších kosmetických potřeb si cestující při kontrole musí taky zout boty (jak ponižující). V Minneapolis ale mají pravidlo, že cestující nad 75 let se zouvat nemusí. Jakmile kontrolorka uviděla zarostlého a zpustlého Petra, řekla mu, že se nemusí zouvat. Pár let mu tím sice přidala, ale byl rád, že byl ušetřen té potupné procedury.

V letištní budově byla vyhovující teplota, ale venku bylo mínus 11 a zasněženo. Oproti 30 stupňům v Mexiku citelný rozdíl, který jsme v klimatizované hale naštěstí nepoznali na vlastní kůži.

Na kritických místech v letištní hale postávali pomocníci v uniformách letiště a ochotné pomáhali každému, kdo se zastavil a třeba jenom na vteřinu se začal bezradně rozhlížet. Nenechají člověka ani najít si číslo gatu na rozsáhlé tabuli, hned přispěchají, zeptají se, kam letíte, a najdou vám to sami. Pro někoho, kdo není zvyklý pohybovat se na letišti nebo je nervózní z cesty, je to určitě skvělá pomoc. Ovšem musí rozumět jejich angličtině, což někdy není docela snadné.

Při procházení letištními koridory měl Petr na hlavě svůj mexický panama klobouk a v kombinaci s opálením a šedivým strništěm na bradě vypadal zajímavě cestovatelsky zpustle. Míjel ho nějaký mladík, zálibně se podíval na klobouk a řekl: Nice hat, sir. Tohle je na Američanech hezké. (Ocenila jsem, že řekl sir a ne třeba mate, byl mezi nimi věkový rozdíl asi padesáti let.)

V čekacích prostorách a kolem restaurací byly na každém stolku dva iPady, zapnuté a naprosto funkční. Jejich primárním účelem bylo, aby si člověk mohl objednat nějaké jídlo, které mu přinesli do pěti minut (zaplatit mohl samozřejmě kartou). Ale fungoval na nich taky internet a vyhledávání letů a všechno, takže jsem si během čekání vyřídila i mejly. To bylo příjemné.

Naše letadlo do Amsterodamu mělo jen bezvýznamné, asi půlhodinové zpoždění, a odlétali jsme pár minut před osmou večer místního času.

V letadle jsme narazili na nějakého chlápka, který se nás něco ptal anglicky, my jsme mu
anglicky odpovídali, ale když jsme se mezi sebou začali bavit česky, spustil taky česky… byl to nějaký dopravní pilot, který lítá v Kanadě a letěl zrovna domů na dovolenou. Přisedl si k nám a povídal si s Oliverem o letištích a letadlech, bylo to výborné, protože Oliver se dozvěděl spoustu nových věcí. Než usnul, samozřejmě.

37. den

Oliver prospal celý let pohodlně natažený na třech sedadlech, já jsem se velmi nepohodlně krčila na jednom, ale vzhledem k tomu, že let trval „jenom“ sedm hodin, a vzhledem k tomu, co už jsme měli za sebou, to byla maličkost.

Zbytek cesty se nekonečně táhl, ale všechno jednou skončí, a tak skončila i naše cesta do Mexika a zase zpátky…

 

Chicxulub

 

22. – 33. den

Dnes je den stěhování: opouštíme Akumal a odjíždíme do naší poslední mexické destinace, malého místa na severním pobřeží Yucatánu, kde si pronajmeme celý byt a strávíme tam skoro dva týdny.

V Progresu jsme našli jsme hodně velký shopping mall amerických rozměrů a zašli tam na nákup, protože v příštích dnech budeme mít k dispozici lednici a kuchyni a budeme si moci sami vařit, což mi v Mexiku připadá jako nejlepší možnost.

Měli jsme dlouhý nákupní seznam, který obsahoval všechno od jogurtu a ovoce přes brambory až po pivo. Naplnili jsme velký nákupní vozík až po okraj. Jen pro srovnání: včera jsme za průměrnou večeři v restauraci na venkově dali asi 250 pesos; dnes jsme nakoupili plný vozík potravin na několik dní asi za 700 pesos, takže mít možnost vlastního vaření se hodně vyplatí.

Zádrhelem se ukázal být nákup plechovek piva, což byl až dosud velmi jednoduchý úkon. Petr něco popadl a hodil do vozíku, ale když jsme to o pár minut později otevřeli, zjistili jsme, že to chutná skoro jako guacamole z předchozího večera: avokádo s nějakými bylinkami. Samo o sobě to není špatné, ale když člověk čeká chuť piva a místo toho ucítí guacamole, je to hnusné. Stěží jsme ve dvou dokázali pozřít třetinkovou plechovku, a to jsme jich měli ještě pět. Navrhla jsem, že si budeme dávat trestné body, a kdo jich za celý den nasbírá nejvíc, bude muset večer vypít plechovku toho hnusného piva. Návrh neprošel, protože nejvíc
trestných bodů vždycky nasbírá Oliver, a tomu žádné pivo dávat nemůžeme, i když by si je někdy za celý den zasloužil.

Našli jsme naše bydlení: je to taková skupinka čtyř trojpatrových domů na břehu moře, které jsou postavené do půlkruhu a mezi sebou mají bazén. Jsou to bytové domy, v každém patře jeden byt. Byt je obrovský: kuchyně spojená s obývacím prostorem, odkud se vychází na balkon s výhledem na bazén a na moře, a dále tři ložnice a dvě koupelny. Jednu ložnici používáme jako sušárnu: natáhla jsem tam šňůru a suším na ní mokré plavky. Jedna velká nevýhoda zde je: není tady vůbec internet. Dá se nějak pořídit, ale bylo by to drahé, proto se obejdeme bez něj a občas zajedeme někam, kde je wifi.

Ubytovali jsme se a ještě před setměním jsme vyrazili na nedaleké místo, odkud se dají
pozorovat plameňáci. Kromě plameňáků a dalších lidí tam byly i mraky komárů, takž jsme tam dlouho nevydrželi a dali se na ústup. Oliver chtěl nedočkavě vyzkoušet bazén, který máme přímo pod oknem (náš byt je v prvním patře), takže už za tmy šel s Petrem plavat. Podotýkám, že bazén je osvětlený. A v každém z těch čtyř domů, které stojí na našem kousku pobřeží, je obsazen pouze jeden byt, takže jsme zde prakticky sami.

Druhý den jsme vyrazili do nedalekého města, s cílem najít internetovou kavárnu a nějakou prodejnu mobilů. V kavárně jsme se připojili každý za pět pesos na půl hodiny a vyřídili si, co jsme potřebovali. Potom nastala Petrova anabáze s nákupem přenosu dat. Nerozumím tomu přesně, ale výsledkem transakce mělo být to, že jeden z našich mobilů bude fungovat jako zdroj wifi a budeme se moci připojovat i v bytě. Petr na tom strávil nejmíň hodinu. Situaci poněkud komplikovala skutečnost, že slečna, co mu to celé prodávala, mluvila jenom španělsky. Našla řešení: přes google si překládala ze španělštiny do angličtiny, aby se s Petrem vůbec nějak domluvila. Jakmile jsme to vyřídili, zašli jsme na oběd do mexické tržnice. Bylo krátce po poledni a byli jsme tam zaručeně jediní bílí turisté, kteří tam zavítali. Ostatní bílí seděli v hospůdkách u moře, kde číšníci mluvili anglicky a platby probíhaly v dolarech. V tržnici jsme si sedli ke stolu, objednali si mexický karbanátek (Oliver si vybral smažené kuře) a pozorovali místní lidi. Viděli jsme jakéhosi starého vysušeného Mexičana, který nesl na předloktí živého leguána. Byl přátelský a dovolil Oliverovi, aby si ho pohladil.

Ještě se vrátím k té anabázi s nákupem dat: Petr za tu legraci zaplatil 160 pesos, ale večer doma jsme zjistili, že nic nefunguje a internet nemáme.

Internet přes Petrův mobil začal fungovat až druhý den, ale máme omezený objem dat, takže žádné stahování a Oliverovy pohádky na Youtube. Zatím jsem se nezmínila o tom, že v našem bytě je sice televizní přístroj, ale vůbec nechytá žádné programy. Takže podtrženo a sečteno, internet omezený, televize žádná. Nezbývá než se vrátit ke starodávným zábavám typu draní peří a vyprávění příběhů. Není to špatné, už jsem Oliverovi převyprávěla všechny staré pověsti české a řecké báje, na které jsem si vzpomněla. Petr mu zase po večerech čte
Vinetoua.

Následující dny plynuly v poklidu a podobaly se jeden druhému. Jen občas se přihodilo něco, co stálo za zaznamenání.

… abychom neseděli celý den na jednom místě, vydali jsme se k večeru do nedaleké vesnice. Měla jsem z toho docela zážitek. Byla to díra na konci světa, hlavní ulice s několika obchody, chodníkem a asfaltovou cestou, všechny boční ulice prašné. Na nároží vstup do baru
s lítacími dveřmi, jaké známe z westernů. Pár kroků od vstupu do baru ležel na chodníku úplně ožralý chlap s flaškou v ruce a na kalhotách bylo vidět, že se pomočil. Celé mi to hodně připomínalo scénu z klasického westernu.

V Progresu je neuvěřitelně dlouhé přístavní molo, prý je nejdelší v Mexiku a měří asi 5 km. Chodci tam nesmějí, je to jenom pro nákladní auta a autobusy, které do města vozí náklady a lidi z velkých lodí. Vedle toho obrovského mola je jedno menší, které má lidské rozměry a kam mohou vstoupit i obyčejní pěší. Vydali jsem se tam a sledovali místní lidi. Na konci mola jsme pozorovali něco, co jsem ještě nikdy neviděla: chlapík vytáhl z moře asi třiceticentimetrovou chobotnici. Oliver koukal jako přimrazený a ani nedutal. Rybář položil chobotnici na dlažbu a ona se chudinka vztyčila na chapadlech a snažila se někam odkráčet. Vypadalo to hodně podivně. Rybář ji zkušeně popadl za hlavu a nějak ji obrátil skoro jako rukavici, takže bylo vidět její útroby, ale chobotnice byla v tomto stavu naprosto bezbranná a zmatená. Lovec potom vytáhl nůž a několikrát jej zabodl do jejího těla. Ona se ještě dost dlouho pohybovala, ale současně z ní vytékala úplně černá tekutina. Bylo to dost nechutné, ale přesto jsme to fascinovaně sledovali.

… potřebujeme koupit sirky, protože v kuchyni máme plynový sporák a musíme jej zapalovat staromódními sirkami. Rozhodli jsme se tedy, že je koupíme při procházce městem v nějaké trafice. Zašla jsem do prvního obchůdku, který vypadal, že by tam mohly být sirky, a na postaršího prodavače (na první pohled mi bylo jasné, že mluví jenom španělsky) jsem začala gestikulovat, že potřebuju matches. Doprovázela jsem to příslušnými gesty, aby pochopil. On mi španělsky řekl, že sirky nemá, a nabízel mi zapalovač. Ten jsem nechtěla. Nechala jsem si od něj několikrát zopakovat, jak se španělsky řeknou zápalky (už to zase nevím), a byla jsem odhodlaná jít dále po ulici a zkoušet štěstí. Chlapík mi ale s velkým úsměvem podal svůj
zapalovač a řekl mi, že mi ho dává. Když jsem tuto příhodu vyprávěla o chvíli později Petrovi a Oliverovi, Oliver se mě zeptal: Mami, myslíš si, že ti to dal proto, že je tak hodný, nebo že si myslel, že jsi chudá?

… bazén byl dnes plný úlomků chaluh, které do něj nafoukal vítr od moře. O čistotu bazénu se sice má starat místní údržbář, ale už jsme si všimli, že se nijak nepředře a většinou se někde zašívá. Všimla jsem si taky, kde schovává pomůcky na údržbu bazénu, vnikla jsem tam, vzala jsem síto a začala lovit ty nežádoucí rostliny. Vysypávala jsem je do kyblíku, který jsem našla spolu se sítem. Střídali jsme se u toho s Petrem. Asi po půl hodině přišel údržbář, a když viděl Petra, že už skoro udělal všechnu práci, slušně mu (španělsky) poděkoval a potom mu řekl (domníváme se), aby kyblík vysypal na pláž, protože u toho mával rukou směrem k moři. Petr mě potěšil, že jeho příkaz nevykonal, ale nechal kýbl ležet. Nakonec to smetí přece jenom vysypal údržbář.

… vydali jsme se na průzkumnou cestu směrem na východ, kde jsme ještě nebyli. Jsou tam nějaké laguny a prý taky hodně ptactva … Byl to úplně jiný svět, nic podobného jsem ještě neviděla. Oliver byl nadšený, že jdeme na průzkum a máme dobrodružství. Voda v laguně je mělká, docela zahnívající a smrdí. Šli jsme po písčitém břehu, který byl docela měkký
a myslím, že občas bývá zaplavený. Do plochy jezera tu a tam vybíhala písčitá kosa, na níž vysedávali pelikáni a nějací menší ptáci. V ploše laguny postávali plameňáci, a z toho lze soudit, že je hluboká tak 20 cm. Byli ale dost daleko na to, abych pořídila nějakou slušnou fotku. Na březích rostla podivná vegetace, ze které jsem poznávala jenom kaktusy… ostatní rostliny jsem nikdy předtím neviděla. Z vody občas čouhal kmen suchého stromu. Bylo horko a ticho. Takový ptačí a vodní svět. Petr zahlédl nějakého velkého živočicha, který před ním utekl do vody, ale nedokázal poznat, co to vlastně bylo. Uklidnila jsem Olivera, že to určitě nebyl krokodýl, a potom jsem ho ujistila, že tady nežijí ani jaguáři. Oliver z toho všeho měl velký
respekt, bylo to prostředí, které nikdy neviděl (já ostatně taky ne). Líbilo se mi to.

… v Progresu jsme se zase šli podívat na molo, kde jsme posledně viděli ulovenou chobotnici. Tentokrát tam bylo hodně pelikánů a jeden z nich měl zrovna ve vaku rybu. Hodně se s ní trápil, protože ryba mu ostrou ploutví trošku natrhla stěnu vaku a ploutev uvízla v té malé trhlince, takže pelikán ji nemohl spolknout a v podstatě s ní nemohl hnout dovnitř ani ven. Dlouho jsme ho pozorovali, ale jeho snaha nikam nevedla. Nakonec poodeletěl kousek dál na moře a poslední, co jsme viděli, byli ostatní pelikáni slétající se k tomu nebožákovi. Nevím, jestli mu chtěli pomoci, nebo jej o tu rybu nějak připravit.

… brzy ráno mě probudil takový svist palem, jaký jsme tady ještě neslyšeli. Palmy měly všechny listy na jednu stranu a vítr bych rozhodně označila slovem vichr. Okna v našem bytě nejsou bůhvíjak těsná (to asi bude v Mexiku normální, nepotřebují si dělat starosti se zimou, topením a únikem tepla) a při tom větru se docela výrazně pohupovaly závěsy, i když byla okna zavřená. Vítr v místnosti při zavřených oknech se mi zdál trochu zvláštní. Na dokreslení síly toho větru dodávám, že v našem malém bazénu pod okny bylo vlnobití.

… Američanka, která bydlí v sousedním domě, nás pozvala na večeři, prý dnes vaří mexické jídlo pro celé osazenstvo našich čtyř plážových domů (je to celkem deset dospělých – Kanada, USA, ČR – a Oliver). Pozvání jsme přijali a slíbili jsme, že přineseme guacamole, které jsme se už naučili připravovat fakt dobře. Měli jsme jen dvě avokáda a to se nám zdálo málo, takže jsem se rozjela do blízké vesnice přikoupit další. Procházela jsem vesnicí a hledala nějaký
obchod, kde bych mohla nakoupit. Bylo tam úplně mrtvo, na ulicích jen pár psů a asi tak dva lidi, jinak nikde nikdo. Docela mě bavilo procházet těmi prašnými ulicemi a pozorovat ten „neživot“. Ošumělé a oprýskané přízemní domky, poházené odpadky, rozbité chodníky, rezavé reklamní cedule Coca-cola, na návsi drátěná konstrukce ve tvaru kužele pokrytá nějakým
syntetickým chvojím, což mělo představovat dosud neuklizenou vánoční výzdobu, zvuky televize z otevřeného okna, zahrádky zarostlé plevelem… Neviděla jsem tam vůbec nic hezkého. Další místo a země, které jsem sice ráda viděla, ale ještě radši odjedu a budu vděčná osudu za to, že jsem se tam nenarodila.

Doma jsem udělala guacamole a v pět hodin jsme odešli k sousedům. My Evropané jsme byli středem pozornosti a taky trochu exoti, protože jsme z jiného koutu světa a máme spoustu informací a zkušeností, které oni nemají. Asi za hodinu nás hostitelka pozvala ke stolu a podávala cochinita pibil (pomalu pečené vepřové maso v banánových listech) s rýží, pečenými banány a cibulí v pomerančové šťávě. Vařila to podle yucatánské kuchařky a musím říct, že to bylo zdaleka nejlepší mexické jídlo, jaké jsem tady za celou dobu jedla. Když jsem jí to říkala, měla velkou radost.

Po večeři jsme se přesunuli na pláž a chlapi zapálili oheň v jámě vyhrabané do písku. Ta jáma byla nutnost, jinak by vítr ve spolupráci s pískem udělal s ohněm krátký proces. Ale v jámě to hořelo hezky. U ohně teprve nastala ta pravá kulturní výměna: Američané začali na prutech opékat pěnové bonbony marshmallows, což mi přišlo jako neuvěřitelná zhovadilost, ale zdvořile jsem mlčela. Olivera ty opékané lepkavé hnusy uchvátily a snědl jich hned několik. My dospělí jsme Američanům vyprávěli, co nad ohněm opékáme my. Oni zase vyprávěli, že někdy k těm pěnovým bonbonům dávají i nutelu, věřili byste tomu??

Ale jinak jsou to docela fajn lidi…

 

Akumal

17. den

Ráno jsme naposledy zašli na pláž, u které stála naše chatrč. Pláž byla dosti nehostinná. Hlavním důvodem bylo to, že se na ní hromadily hnědé chaluhy, které vyplavovalo moře, ale nikdo je neuklízel ‑ ani majitelé kempů a hotelů, které z této pláže žily, protože ubytovávaly lidi, kteří sem přijíždějí na ty údajně kouzelné pláže. Do dokonalosti plážím chyběla trocha té péče a úklidu… na fotkách je vidět, jak to myslím.

Písek je jemňoučký a skoro bílý, žertovali jsme, že přece jenom máme bílé Vánoce. Nesli jsme Olivera v náručí, aby mu písek nenapadal do rány, a jakmile jsem nabyla dojmu, že Oliver už může jít sám, řekla jsem Petrovi: „Už ho můžeš postavit, ten sníh už není tak hluboký.“

Bydlení v chatrči toho typu, kde jsme byli poslední dvě noci, je krajně nepohodlné. Už jsem psala, že tam byly jen dvě postele, ostatní nábytek jsem si musela opatřit, elektřina jenom v noci, sprchy a WC mimo chatrč. Za tuto kvalitu bych byla ochotná zaplatit nejvíc 200 Kč za noc, ale ti mexičtí zloději chtějí o Vánocích asi 900 Kč za noc, a to je víc, než jsem ochotná jim dát. Takže jsme využili Oliverova zranění a rádi odjeli… a já jsem vyléčená z romantické představy o bydlení v chatrči na pláži.

Po ranní procházce jsme se svižně sbalili a odjeli do Akumalu, který leží asi 25 km severně. Zamířili jsme do malého rodinného hotelu, kde jsme se včera dohodli, že dnes přijedeme. Jenže ten mladík, který nám to včera slíbili, tam dnes nebyl, nikdo jiný o nás nevěděl a náš slíbený pokoj byl obsazený. Aby to nebylo tak jednoduché, nikdo tam nemluvil anglicky, jenom nějaká asi patnáctiletá dívka, která se asi tak rok ve škole učila anglicky.

Majitelka, paní asi mého věku, mluvila jenom španělsky. Ale byla ochotná a snažila se to nějak řešit. Na terase toho malého hotelu měli ve velkém květináči jakýsi kaktus nebo co to bylo, a slečna se základy angličtiny a její dva mladší sourozenci ten kaktus zdobili vánočními ozdobami. Děti přizvaly Olivera, aby jim pomohl. Než děti skončily, majitelka nám nastínila řešení situace: o jednu ulici dál má jiný hotýlek, který sice není ještě úplně v provozu, ale na jednu noc nás tam ubytuje, a od zítřka můžeme být na tom místě, které jsme si domluvili původně. Neptejte se mě, jak jsme to pochopili, protože celou dobu drmolila španělsky. Souhlasili jsme, protože hledat na Štědrý den ubytování v malém mexickém městečku, v horku a se zraněným Oliverem, není úplně jednoduchý úkol.

Paní nás zavedla do toho druhého hotelu (výraz „hotel“ je v obou případech nadnesený, ale nevím, jakým jiným slovem bych to pojmenovala). Velkou výhodou je malá lednička, kam se dá uložit jogurt a ovoce, na které tady dost spoléháme.

Blížila se doba, kdy je v Evropě po štědrovečerní nadílce, takže jsme zamířili zpátky do toho prvního hotelu, kde je wifi. Už předtím jsem si totiž s majitelkou domluvila, že MUSÍM skypovat domů, protože jsou Vánoce. (Opět ona španělsky, já anglicky, ale šlo to.) Takže jsme zaskypovali a vyrazili na pláž. Je to pěšky kousek, ale Oliver dost kulhá, tak jsme vzali auto a zaplatili nekřesťanských 50 pesos za parkování u pláže (zadarmo to nejde, to je vyloučeno).

Pláž v Akumalu je o něco lepší než v Tulumu. Našli jsme tam kousek, kde nebyly žádné chaluhy, bylo to v malé zátoce, kam tak nedorážely obrovské vlny z oceánu. Oliver nemohl kvůli té noze do vody, takže si stavěl úžasnou pyramidu z toho jemňoučkého bílého písku. Když mu bylo velké horko, vzala jsem ho do náručí a zanesla do moře. Tam jsem ho namočila celého kromě té zraněné nohy, kterou jsem mu držela nad vodou.

Kolem pobřeží vedla stezka dlážděná kameny, ale některé z nich byly normální a jiné byly kusy korálů s typickou korálovou strukturou: rozeznala jsem mozkovníky a vějířníky, a na té stezce vypadaly zvláštně. Byl to první hmatatelný důkaz toho, že nedaleko v moři jsou korálové útesy.

Na malé pláži bez velkých vln a chaluh jsme strávili asi dvě hodiny a bylo to první opravdové koupání v moři za tu dobu, co jsme v Mexiku. Zítra se poohlédneme po dalších, nechce se mi věřit, že jsou všechny tak nevábné jako ty, co jsme zatím viděli…

Cestou z pláže jsme se stavili v malé hospůdce a dali si nějaké placky s náplní, bylo to dobré. Oliverovi nejvíce chutnaly malé křupavé lupínky s nějakou majdou, které přinesli jako
předkrm.

18. den

Ráno bylo úplně zataženo a docela chladno, ale než jsme se nasnídali, udělalo se krásně a jasno. Nikam jsme nespěchali, neměli jsme v plánu nic jiného než koupání v moři a přestěhování z jednoho mizerného pokoje do jiného, poněkud slušnějšího.

Na pláž jsme šli pěšky, protože není daleko, a platit znovu 50 pesos za parkování se nám už nechtělo.

Počasí bylo krásné a moře klidné, nejklidnější, jaké jsme tady měli. Škoda, že Oliver moc nemůže do vody, zase jsem ho nosila a máčela s poraněnou nohou nad hladinou. Je první vánoční svátek a pláž se hodně rychle zaplnila všemi, kteří sem přijíždějí ze severních končin. Kolem poledne už se po písku povalovaly tisíce lidí všech barev kůže, všech věkových skupin, různých jazyků (zaslechli jsme i češtinu) a rozmanitých tvarů. Hrozně moc tlustých lidí –
Mexičani jsou tlustí snad všichni, a z Američanů určitě polovina.

Akumal je vyhlášený tím, že ve zdejším moři žijí želvy. Hodně lidí sem přijíždí šnorchlovat kolem útesů a pozorovat podvodní život. V kteroukoli chvíli lze na pláži vidět desítky lidí s ploutvemi a šnorchlem (Oliver říká šnorchlisti) a ve vodě jsou jich snad stovky. Pro místní lidi je to obrovský byznys. V jiném období než o Vánocích je to asi hezké, ale na Boží hod tady bylo asi tak desetkrát víc lidí, než mi bylo milé.

Oliver chvíli přece jenom šnorchloval a zahlédl nějaké ryby. Potom ho ale začala bolet raněná noha a šel raději z vody ven.

Během dne Petr převezl naše věci do druhého hotýlku. Je to dům, v jehož přízemí je nějaký obchod, vnějším schodištěm se vystoupá na terasu, ze které vedou dveře do čtyř pokojů (v jednom z nich bydlíme). Dalším vnějším schodištěm se jde o patro výše, kde jsou další tři pokoje a byt rodiny, které to všechno patří. Včera jsem za nimi byla něco domluvit a viděla jsem, že celá rodina se třemi dětmi bydlí v pokoji, který je o málo větší než ten, který máme k dispozici my. Mají tam všechno v jedné místnosti: kuchyni a postele… možná mají ještě jednu místnost, ale nejspíš ne. Večer prali prádlo: vyndali nějakou pračku na terasu před svým pokojem a prali venku. Voda stříkala a tekla všude kolem, část vody stékala po schodech, po kterých se chodí… nevím, jestli ji stejným způsobem taky vypouštějí (po schodech na dolní terasu). Ať je to jak chce, ráno byla naše terasa mokrá…

Dnešní postel i pokoj jsou větší a pohodlnější, takže jsme se všichni lépe vyspali.

19. den

Zatažená ranní obloha nijak nezvala ke koupání, a proto jsme se rozhodli, že pojedeme na průzkum a snad najdeme nějaké pěkné pláže a laciné a pěkné bydlení (to je v Mexiku o Vánocích čirá utopie a my to víme). Vydali jsme se na sever směrem k Playa del Carmen, což je vyhlášené místo na Mayské riviéře. Tam jsme se chtěli poohlédnout po příštím bydlení.

Podle Google Maps jsme měli vytipovaná nějaká místa, kde by mohlo být pěkné koupání. Jeli jsme po silnici číslo 307 a odpočítávala jsem odbočky nastudované na internetu. Trefili jsme to a dojeli jsme k místu, které vypadalo lákavě a relativně bez lidí. Ihned po zaparkování auta k nám přišel mexický pohůnek a požádal nás o vstupné na pláž, 50 pesos za osobu. Namítali jsme, že nebudeme platit vstupné do míst, o kterých nevíme, zda se nám budou líbit. Povolil nám pět minut na rozhlížení (mluvil jenom španělsky, ale číslovky a gestikulaci už zvládáme). Přišli jsme na pláž a uznali jsme, že je nejpěknější ze všech, které jsme zatím viděli. Byla skoro liduprostá a přičítali jsme to tomu vstupnému. Protože pláž vypadala tak pěkně
a začalo svítit slunce, rozhodli jsme se, že zaplatíme.

Teprve potom jsme zjistili, že jsme doma nechali velký plážový ručník a všichni se musíme vejít na jeden malý… ale protože pláž byla opravdu hezká, rozhodli jsme se, že to budeme
považovat za nepodstatnou drobnost.

Oliver kvůli zranění pořád ještě neplave a ani moc nechodí, vychytrale se nechává nosit. Většinu dne seděl na ručníku a zabíral všechno místo, případně se nechal donést do vody a k místu, kde s Petrem stavěl pyramidu.

Když jsme přišli, byla pláž liduprázdná, ale postupně začaly přicházet mexické rodinky, které chtěly strávit vánoční odpoledne na pláži. Přinášely s sebou velké polystyrenové bedny
s logem Oxxo (něco jako zdejší Jednota) plné pití, slunečníky a plážové židličky. Jedna rodina si přinesla velký červený slunečník, opřela jej do písku a pečlivě upevnila tak, aby ji chránil před větrem. Současně jim také bránil výhledu na moře. Měla jsem pocit, že jíst a pít mohli pohodlněji doma, ale posezení na pláži má patrně nějaké kvality, které mi unikají. Jiná rodina si s sebou přinesla kyblík s ledem, šampaňské a skleničky, a popíjeli v písku a za šumění moře.

Jako na všech plážích, i zde se hromadily mořské chaluhy. Ale na této pláži byl jeden chlápek, který chaluhy nakládal do koleček a odvážel je asi 50 metrů daleko na hromadu, která byla trochu z dohledu. Bylo to marné úsilí, chaluh bylo více, než dokázal odvézt jeden člověk.
Napadlo mě, že kdybych této pláži šéfovala já, místo vstupného 50 pesos bych od každého člověka chtěla odvézt jedny kolečka chaluh. Pláž by byla čistá a všichni by byli spokojení. Takhle to byla nanejvýš divná situace, kdy jeden Mexičan pracoval a desítky Zápaďanů se bavily a povalovaly uprostřed chaluh, které se nikomu nelíbily.

Na pláži byl taky bar (byl ukrutně drahý) a místo některých barových stoliček byly dřevěné houpačky zavěšené na provazech. Vypadalo to hezky. Chtěli jsme se usadit na lehátkách pod slunečníkem a dát si nějaký drink. (Lehátka patřila k baru a předpokládalo se, že člověk bude něco konzumovat). Obsluha baru nás informovala, že použití lehátek je podmíněno útratou 400 pesos (asi 600 Kč). Zdálo se nám to nehorázné a pomysleli jsme si něco tom, aby si to strčili do špic.

Kolem čtvrté hodiny jsme se vydali na další průzkum: chtěli jsme vidět město Playa del Carmen, což je něco jako středisko Mayské riviéry, a případně tam najít nějaké ubytování. Už při příjezdu nám začalo být zřejmé, že to asi není místo pro nás. Docela velké město (podle LP asi 150 tisíc obyvatel), ale podle našich měřítek naprosto nezajímavé. Našli jsme vytipovaný hostel, který byl ale plný. Nijak nás to nemrzelo. Zašli jsme se podívat na místní pláž a ihned jsme poznali, že na tom místě nechceme být. Přestože bylo krátce po západu slunce, na pláži byly tisíce lidí, všude samé restaurace, lehátka, slunečníky, chaluhy a lidi. Byli jsme rádi, že jsme to viděli, ale jako místo naší dovolené bychom si to nikdy nevybrali.

Za tu dobu, co se pohybujeme po Yucatánu, jsem pochopila, že pobřežní oblasti jsou trochu jako Mexiko křížené s kouskem USA. Playa del Carmen je něco jiného: je to USA s nepatrnou příměsí Mexika. Kvůli tomu jsme sem necestovali, takže rychle pryč, Playa není náš cup of tea. Bylo užitečné to vidět, ale dlouho bych tam nevydržela.

Cestou zpátky jsme narazili na velký supermarket (rozměry naší Olympie) a zašli jsme nakoupit. Přes všechno pohrdání spotřební kulturou jsme ještě rádi nakoupili v obchodě
amerických parametrů (dobré ceny a velký výběr). V malém stánku u hypermarketu jsme si koupili velmi chutnou thajskou večeři pro nás všechny za asi 70 Kč.

Po příjezdu domů jsme dali řeč s panem domácím , který nám doporučil další pláže v okolí. Zítra je vyzkoušíme a uvidíme.

20. den

V Akumalu bydlíme přímo ve městě, což je necelý kilometr od pláže. Je to obyčejné bydlení v obyčejném domě, ale mnohonásobně levnější než bydlení ve sterilních rezortech na břehu moře. Včera jsme kolem jednoho rezortu šli, byly to takové hezké přízemní domečky s terasami a trávníčky, pár kroků od moře. Pro kolemjdoucí tam byly položené letáčky s fotografiemi, kontakty a cenami. V době Vánoc se tam platí 540 USD za noc (asi 10 tisíc korun)… a jsou všechny plné.

Včera jsme cestou do Playa del Carmen viděli vjezdy do obrovských rezortů na břehu moře. Bylo to neuvěřitelné: obrovské a nevkusně zdobené brány s vrátnými v nažehlených uniformách, za branami pěstěné trávníčky s palmami, a více jsme neviděli, ale u každého byl obrovský nápis typu spa and golf a podobně. Prostě sterilní a luxusní kousek Ameriky v Mexiku pro ty, kteří chtějí strávit dovolenou u teplého moře a příliš se přitom neušpinit
cestováním. Z Playa jsme se vraceli už potmě a viděli jsme, že kolem těch vstupů zářily vánoční motivy z rozsvícených žárovek: sobi, Santové, stromečky… skoro se mi chtělo zvracet.

Dnes ráno jsme měli v úmyslu jet na pláž, kterou nám doporučil pan domácí, ale bylo docela zataženo a podle předpovědi počasí mělo dokonce pršet. Poflakovali jsme se kolem domu, já jsem trochu fotila okolí a každodenní mexický život, Petr si vyřizoval e-maily a Oliver se díval na počítači na pohádku.

Kolem jedenácté jsme se rozhodli, že půjdeme na nejbližší pláž. Než jsme tam došli, vysvitlo sluníčko a začalo být krásně. Na pláži byly davy lidí a chaluhy, ale žádné velké vlny. Kdyby měl Oliver zdravou nohu, určitě by si dobře zašnorchloval. S Petrem jsme se shodli na tom, že zdejší pláže jsou mnohem lidnatější a průmyslovější, než jsme zvyklí a než jsme si představovali, ale že se na to dá zvyknout.

Uprostřed odpoledne se najednou zatáhlo a bylo vidět, že nad mořem prší. Rychle jsme sbalili ležení a spěchali z pláže, ale déšť nás stejně zastihl. S další desítkou lidí jsme se schovali pod stříšku z palmového listí (pod kterou lehávají lidé, kteří jdou na pláž, ale chtějí stín) a čekali, až prudký liják přejde. Za pět minut přestal a ukázalo se znovu slunce. Vrátili jsme se na naše místo a Oliver se odhodlal, že i se zraněnou nohou půjde šnorchlovat. Petr šel s ním. Po návratu mi Oliver vzrušeně líčil, že viděl rejnoka (ukazoval mi jeho velikost, bylo to asi 30 cm). Říkala jsem mu, že měl velké štěstí, a on mi odpověděl: To mi osud tak nějak přichystal.

Pozorování rejnoka bylo vrcholem dnešního dne. Cestou z pláže jsme si dali nějaké mexické placky, které sice zahnaly hlad, ale přivedly mě k poznámce, že to nejlepší, co jsme v Mexiku zatím jedli, byla thajská strava.

21. den

Naše dny v Akumalu začínají mít ustálený rytmus: budím se krátce před rozedněním a čekám na trochu světla, abych mohla alespoň chvíli pracovat, než se probudí Oliver. Potom si zajdeme přes cestu do bufetu, kde si do přinesených kelímků necháme uvařit kávu, snídáme, nakupujeme jídlo, hrajeme pexeso, učíme Olivera číst. Připravím svačiny a plážovou kabelu a vydáme se na pláž. Každý den zkoušíme najít nějakou jinou. Dnes jsme dali na doporučení majitele našeho hotýlku a našli jsme jednu pláž, kterou považujeme za nejlepší z těch, co jsme zde zatím viděli. Je skoro neoznačená a nebýt přesného popisu, nenašli bychom ji. Je to široko daleko jediná undeveloped pláž na tomto pobřeží. To znamená, že kolem ní nejsou žádné hotely ani rezorty a na pláži nejsou hospody, restaurace, lehátka ani slunečníky. Prostě přírodní pláž, jakou máme rádi. Na takové nevadí ani chaluhy, protože tam tak nějak patří. Lidé tam sice nějací byli, ale v hustotě nesrovnatelně menší než na průmyslových plážích. Také počasí bylo krásné, takřka bez mráčku, a naštěstí foukal čerstvý větřík, takže vůbec nebylo horko. Ale slunce je silné a mažeme se třicítkou, jinak bychom se určitě spálili.

Oliverova zraněná noha se rychle hojí a dnes už šel do vody. Na pláži byly docela velké vlny, ale dalo se jimi projít kousek dál od břehu, kde už se moře jenom krásně vlnilo nahoru a dolů a ve vlnách se dalo houpat a skákat. Oliver je na to ještě malý, ale i on si našel zábavu. Skákal v těch menších vlnách blízko u břehu (byly mu asi po pás) a válel se v písku, házel do moře klacík nebo kokosový ořech a čekal, až mu jej vlny přinesou zpátky. Říkal, že hází klacík jako pejskovi a moře jako pejsek mu ho vždycky přinese. Poskakoval tam jako šťastné štěně, válel se ve vlnách a celý den mu uběhl tak rychle, že si myslel, že jsme tam byli jenom hodinu.

Kolem čtvrté hodiny už jsme se toho všeho nasytili a zajeli si pro večeři do malé thajské restaurace ve velkém nákupním středisku. Zjistili jsme, že thajské jídlo nám vyhovuje lépe než mexická strava a poměr cena výkon je nesrovnatelně lepší. Za 60 pesos (asi 100 Kč)
jsme se najedli všichni. Olivera trochu pálila pusa (bylo to opravdu dost kořeněné), tak si musel po večeři dát jogurt, který zaručeně neutralizuje všechna pálivá jídla.

22. den

Dnes ráno jsme se přestěhovali do jiného pokoje ve stejném „hotelu“. Ten předchozí byl hodně hlučný a dlouho do noci k nám doléhala hlasitá hudba z ulice. Využili jsme toho, že jsme zahlédli, jak odcházeli lidé z jiného pokoje, a požádali jsme o výměnu. V noci jsme
potom neslyšeli ryčnou hudbu z ulice, ale žalostné vytí nějakého psa na sousedním dvorku…

Zajeli jsme na stejnou pláž jako včera. Cestou jsme míjeli grandiózní vstup do nějakého plážového a golfového rezortu, který by klidně mohl stát v Rusku, protože byl obrovitánský, odporný a zdobený pěticípými hvězdami. V Mexiku vypadal jako pěst na oko, ale na Mayské riviéře je to nejspíš normální, i když tento byl zdaleka nejpompéznější ze všeho, co jsme viděli. Neodolala jsem a vyfotila jsem jej.

Dopoledne skutečně nemělo daleko k „tropickému ráji“, jak si jej představuji. Čistá a teplá voda, bílý písek, velmi málo lidí. Tam, kde končil písek, začínal hustý a neprostupný les palem a pichlavých křovin, opravdu by se tam bez brnění nedalo vstoupit.

Oliver se cachtal ve vodě, házeli jsme frisbee, plavali a lenošili. Pohoda.

Odpoledne stavěl Petr další ze svých mistrovských pyramid, přišla k němu asi desetiletá
americká holčička „odvedle“ (její rodina měla ležení asi dvacet metrů od nás) a obdivovala stavbu. Dali jsme se do řeči a ona si začala hrát s Oliverem. Já jsem během dne občas seděla na nějakém kmenu, který se válel na pláži. Odpoledne jsem jej chtěla trochu posunout, abych lépe viděla na moře, kde poskakoval Oliver. Popotáhla jsem kmen a užasla jsem: pod ním bydlela asi dvacítka krabů, od těch nejmenších, velkých asi 3 cm, po ty největší o velikosti hodně velké brambory. Všichni na sobě měli ulity podobné šnečím. (Později jsem si vygůglila, že to byli krabi poustevníci.) Zavolala jsem na Olivera, který si v tu chvíli hrál s americkou holčičkou a jejím bratrem, aby se přišli podívat. Přišli i rodiče těch dětí a sledovali jsme
nespokojené kraby, jak putují zpátky do svého úkrytu pod kmenem, který jsem jim přesunula. Američtí manželé byli sympatičtí a dost dlouho jsme si s nimi povídali.

Jakmile Oliver začal mít hlad, už s ním na pláži nebylo k vydržení… ostatně, bylo odpoledne a slunce zapadá brzy, byl čas na brzkou večeři. Zajeli jsme domů a zašli do hospůdky, která je v přízemí našeho hotelu. Jídlo bylo průměrné a obsluha příšerná, paní nemluvila vůbec
anglicky (to bych jí odpustila, a vlastně jsem to ani nečekala), ale byla pomalá a pletla
objednávky, a to už bylo horší. Domlouvali jsme se s ní tímto způsobem: přečetla jsem si jídelníček a snažila jsem se ve slovníčku na konci LP najít, co znamenají některé výrazy. Žádný tam nebyl uveden. Ptala jsem se tedy číšnice, co to znamená. Neuměla to říct anglicky, tak mi z kuchyně přinesla ukázat, z čeho to připravují. To bylo docela zábavné. Hloupé bylo, že Oliver měl fakt velký hlad a objednal si svou tradiční pastu, jenže paní to zapomněla vyřídit v kuchyni a všichni už jsme měli jídlo na stole, jenom Oliver ne… přinesla to snad o čtvrt hodiny později. Chudák Oliver mezitím spořádal celou misku takových těch tortillových lupínků, vylízal misku od omáčky, kterou k nim přinesli, a nechal si přinést ještě další misku lupínků. Přestože jsme do restaurace přišli v době, kdy jsme si říkali „na večeři je ještě brzo, ale máme hlad“, odcházeli jsme v době, kdy byl normální čas večeře, a říkali jsme si „lepší než drátem do oka“. Abych to tedy shrnula, jídlo bylo spíše průměrné, obsluha příšerná,
kulturní zážitek dobrý.

 

Tulúm

15. den

Ráno jsme si zaplavali v jezeře a po snídani se Petr vydal hledat nějaký servis, kde by opravili díru v pneumatice, protože se nám nechce jezdit bez rezervy. Opravili mu to za chvíli a za 50 pesos, což bylo výrazně méně, než jsem čekala. Potom jsme si ještě jednou a naposledy zaplavali v jezeře, sbalili věci, rozloučili se s kanadskými sousedy a vydali se na cestu do Tulumu. Jeli jsme asi dvě hodiny a po příjezdu do města jsme se naobědvali v thajské (!!) restauraci. Mexická kuchyně nám totiž ještě k srdci nepřirostla.

V Tulumu máme na čtyři dny zamluvené bydlení v chatce na břehu moře, ale na další dny jsme se chtěli ubytovat někde ve městě, kde to bude asi pohodlnější (a možná i levnější). Je tam dost malých hotelů a hostelů, které vypadaly, že by nás nezruinovaly, ale vůbec neberou rezervace, prý máme přijít požadovaného dne, a oni buď budou mít volno, nebo obsazeno. Zatím nevíme, jestli to máme zariskovat – přece jenom se nám nechce na Štěpána zůstat s Oliverem v Tulumu bez noclehu.

Potom jsme se vydali k moři, které leží asi 3 km východně od města. Našli jsme místo zvané Zazil-kin, kde máme rezervovanou obyčejnou chatku. Je to opravdu cabaňa bez WC a sprchy (ty jsou opodál společné), se dvěma velkými postelemi opatřenými moskytiérami, jednou zásuvkou, jednou židlí, jednou žárovkou a dvěma okny, ve kterých není sklo, jenom sítě. To je všechno. Jo a elektřina jde od 17.30 do šesti ráno, tedy v době, kdy je tma.

Hned jak jsme uložili batohy do chatky, vydali jsme se k moři, které máme asi 50 metrů od cabaně a dá se tam jít bosky (všechno jiné je v tom písku dost nepohodlné). Došli jsme
na rozlehlou pláž s jemným bílým pískem a palmami. Foukal docela vítr a moře bylo neklidné, u břehu nahnědlé zvířeným pískem a kousek dál krásně modré. Oliver a Petr začali stavět písečnou pyramidu, já jsem šla na procházku po pláži směrem k mayským ruinám, ale nedošla jsem až k nim, protože jsem byla bosky a jakmile skončil písek, objevila se rozeklaná skaliska, a po těch bych určitě bosky nešla. A stejně myslím, že je tam někde plot.

Jakmile se slunce začalo klonit k západu, vydali jsme se do naší chatky. Rozhodla jsem se, že zajdu na recepci a požádám o nějaký nábytek, protože se mi zdá směšné, že by tři lidé měli vystačit se dvěma postelemi a jednou židlí. Požádala jsem nějakého pohůnka, aby mi opatřil stůl a další židli, on řekl, že do hodiny mi je přinese… Hodina už dávno uplynula a nábytek nikde. Půjdu si jej obstarat sama, zahlédla jsem místo, kde mají hromadu židlí.

Teď je asi sedm večer, venku tma jako v pytli, Petr s Oliverem šli hledat místo, kde funguje internet, a já půjdu přinést židle a dovybavit naši chýši.

Nakonec jsem opatřila jeden stůl a další tři židle, čímž se zvýšila obyvatelnost chýše. Večeřeli jsme jenom ovoce, už se nám nechtělo jít do restaurace.

16. den

V noci bylo v chýši docela teplo a díky moskytiérám nás ani neobtěžoval hmyz, jediným rušivým prvkem byl hukot větru zvenčí, při kterém se ohýbaly palmy. Zevnitř chýše to působilo dojmem, že je venku hurikán. Ale když jsem šla v noci do vedlejší WC chýše, nebyl ten vichr tak strašný.

Oliver se ráno probudil ještě před východem slunce, takže jsem ani nemohla pracovat… šli jsme se hned podívat na pláž, která byla opuštěná, větrná a docela nehostinná. Posnídali jsme a vyrazili na nákup. Přestože v chýši není lednice ani možnost přípravy jídla, nechceme chodit třikrát denně do místní drahé restaurace. Našli jsme hodně velký a dobře zásobený supermarket, žádné skladiště s pytli fazolí, jako na venkově – ostatně jsme v místech, kam jezdí více turistů. Nakoupili jsme ovoce (to je tady výborné a levné: mandarinky v přepočtu za 16 Kč, banány za 10 Kč… ale jablka za 60 Kč, hrušky za 80 Kč… a hádejte, co má Oliver
nejraději? Správně, hrušky), pečivo, jogurt a zeleninu a s tím nějakou dobu vydržíme. Jakmile jsme vyšli z obchodu, skládali jsme na parkovišti nákup do auta a Oliver poodešel kousek od nás. Po chvíli jsem se ohlédla, a krve by se ve mně nedořezal: viděla jsem Olivera, jak se rozbíhá za námi, aniž by se podíval, a vběhl rovnou pod blížící se auto. Auto ho porazilo, ale naštěstí nejelo rychle a hned zastavilo, takže ho nepřejelo. Celé se to stalo asi deset metrů ode mě a nemohla jsem tomu zabránit… Jenom v tu chvíli, když už mi bylo jasné, že Oliver a jedoucí auto se střetnou, jsem ze všech sil a přeskakujícím hlasem zavolala jedno velmi sprosté slovo…

Potom jsem utíkala za ním, zvedla jsem ho do náruče, on kvílel, prohlédla jsem ho a měl zraněnou nožičku na chodidle. Sandálek byl roztrhaný na kusy a možná schytal část té ničivé energie, takže Oliver neměl rozdrcenou nohu.

V tom autě seděla rodina se dvěma malými dětmi. Byli moc ochotní nám pomoct a hned nás chtěli odvézt do nemocnice. Řekli jsme, že stačí, když nás tam zavedou, že pojedeme svým autem. Nebyla to nemocnice, spíš poliklinika, ale byla asi jenom kilometr vzdálená. Odnesli jsme kvílejícího Olivera do ordinace a hned a bez čekání se nás ujal mladý doktor. Důkladně Olivera vyšetřil a prohlédl a díky bohu, byla to jenom ta noha, a ještě byla jenom pořádně sedřená, nic jiného se mu nestalo (o hodinu později se mu kolem oka udělala modřina). Lékař mu to vyčistil, dal na to nějaké analgetikum, převázal a přelepil a vystavil nám účet na 600 pesos (skoro 1000 Kč). Oliver skoro po celou dobu naříkal, ale postupně se uklidňoval. Lékař mluvil anglicky a dobře jsme se dorozuměli, ale nedovedu si představit, že by se něco podobného stalo a my bychom se nedokázali domluvit.

Hned po ošetření jsme jeli do naší chatrče, uložili Olivera do postele a přemýšleli, co dál.
Bydlet prakticky na pláži plné toho nejjemnějšího písku s děckem, které má zraněnou nohu, není dobrá varianta. Kromě toho v chatě na pláži (s elektřinou jenom v noci) se toho moc nedá dělat – jenom koupat se v moři a válet v písku. Jenže kvůli větru jsou velké vlny a sluníčko svítí jenom občas, takže tím se ztrácejí důvody, proč bydlet v předražené a vcelku nepohodlné chatrči na pláži.

Snažila jsem se nehodu s Oliverem rozebrat, aby si uvědomil, co udělal špatně. Po chvíli mi skočil do řeči a požádal mě, abych o tom už nemluvila, protože ho to zneklidňuje. Zopakoval to později ještě několikrát, ale měla jsem pocit, že chce spíše říci zahanbuje.

Vymysleli jsme plán, že se zajedeme hned podívat do hotelu, kde jsme měli bydlet až za čtyři dny, a zkusíme to nějak posunout, abychom na pláži zůstali co nejkratší dobu. Ten hotel byl asi 20 km vzdálený od našeho současného bydliště v chýši.

Ještě že jsme to udělali… hotel vypadal hnusně, stál u hlavní silnice, nebylo tam nic pěkného a nevím, jak bychom tam vydrželi déle než jeden den. Rozhodli jsme se, že rezervaci zrušíme a najdeme něco jiného. (Podotýkám, že všechny rezervace jsem dělala z domova a někdy je těžko poznat, jak to vlastně na místě vypadá.)

Pokračovali jsme podél pobřeží a hledali místo, kde by se dalo pár dní slušně bydlet a kde by byla nablízku pláž. Ve městečku Akumal jsme našli malý a docela slušný hotýlek, kde měli volný pokoj. Cena poloviční než za chýši, komfort dvojnásobný. V pokoji byla dokonce lednička, což je úžasná výhoda. Na pláž je nedaleko… ale s tou Oliverovou nohou to asi na velké koupání nebude. V novém hotýlku jsme se domluvili, že přijedeme zítra, a v našem chýšovém háji jsme trochu zveličili Oliverovy potíže a dramatičnost situace a docílili jsme toho, že nám vrátili peníze za dva noclehy, takže zítra můžeme odjet do Akumalu.

Odpoledne na pláži bylo větrno, Petr s Oliverem postavili pyramidu, ale nebyli tam dlouho, i s ohledem na jeho zranění.

Pro večeři jsme si zajeli do toho supermarketu, kde ráno Oliver přišel ke zranění. Objevila jsem tam celé pečené kuře za 50 pesos (asi 80 Kč), k tomu jsme koupili kus chleba… a bylo vymalováno. Snědli jsme kuře v naší chýši, utřeli mastné ruce a byli jsme všichni po večeři.

Zítra se tedy přesuneme do dalšího městečka na Mayské riviéře, která je podle mého názoru hodně přeceňovaná, ale k tomu se snad dostanu někdy příště.