Nairobi

První den

Přistáli jsme asi v půl čtvrté odpoledne a začalo martyrium příletových formalit. Nejdříve jsme vystáli dlouhou a nekonečnou frontu na vízum, šlo to pomalu a trvalo snad hodinu. Ale měli jsme všechno v pořádku (víza jsme vyřizovali on-line už doma) a odešli s kýženým razítkem v pase. Nezbylo než vyzvednout velkou kabelu, vyměnit pár dolarů za keňské šilinky a vyrazit do města. Měla jsem připravený tahák, jakými autobusy máme jet a kde přesedat, ale nakonec mi byl k ničemu. Při hledání zastávky autobusu před letištní halou jsme se vyptávali lidí a všichni nám říkali, že jízda do centra trvá dlouho a je složitá, ať vezmeme radši taxi. Petr nakonec vyměkl. Začali jsme vyjednávat s taxikářem, který stál první v řadě, ale neuměl moc anglicky, takže tam měl k ruce nějakou paní a ta mu dojednávala kšefty (vlastně asi všem, kteří na tom byli s jazykovou výbavou stejně jako on). Dohodli jsme se na tom, že nás zaveze přímo k našemu bytu a vezme za to 2700 šilinků, což je asi dost, ale ještě se moc nevyznáme.

Jízda byl dost zážitek. Provoz byl hustý, ale skoro nikde nejsou semafory, takže každý jede, jak umí. Klidně v protisměru, po krajnici, přes benzinky (přesně to dělal náš řidič, aby rychle předjel stojící řadu aut). Cesta trvala asi hodinu. Mezi řadami stojících a popojíždějících aut pobíhali pouliční prodavači a nabízeli řidičům pomeranče, banány, sluneční brýle, klobouky, kravaty, stojany na boty, míče, mobilní telefony, hračky, a bylo toho ještě mnohem víc, jenom už si to moc nepamatuju. Podivovali jsme se, jestli si vůbec někdo něco koupí a jak asi ten obchod probíhá, a za chvíli jsme to viděli na vlastní oči. Náš řidič si totiž chtěl koupit nějaký předmět, který jsem ale neidentifikovala, bylo to nějaké elektronické udělátko s tlačítky. Vyjednával s prodejcem v jejich řeči, a když se pohnula řada aut, popojel. Prodejce popoběhl vedle auta a jednání pokračovalo dál. Nakonec se stejně nedomluvili.

Oliver po celou dobu spal. Asi po hodinové jízdě jsme dorazili k našemu bydlení, které jsem rezervovala už doma na airbnb. Dala jsem řidičovi o stovku víc, takže dostal celkem 2800 šilinků. Zdálo se mi to dost a pořád jsem si ještě myslela, že jsme se mohli dopravit místními autobusy, ale po tom, co jsem zažila v Nairobi druhý den, už si to nemyslím.

Byli jsme rádi, že jsme se krátce před setměním kolem šesté hodiny dostali tam, kde jsme měli bydlet. Je to něco jako lepší čtvrť, domy jsou obehnané plotem, vrátný dovnitř nepustí nikoho cizího, museli jsme mu ukázat papír. Bydlíme v apartmánovém domě, v každém poschodí jsou dva apartmány. Ten náš je v nejvyšším poschodí, je obrovský, příjemně zařízený a jeho majitelka si vydělává tím, že ho pronajímá přes airbnb. Je tady asi pět pokojů, velký obývací prostor a kuchyně, každý pokoj má svou koupelnu a WC. Kuchyně je dobře zařízená se vším, co člověk potřebuje, a je k dispozici všem nájemníkům.

Druhý den

U snídaně jsme probírali s majitelkou bytu věci, co jsme potřebovali zařídit. Je to výborné, když se člověk může poradit s místním člověkem. Bytná nám řekla spoustu věcí, které bychom těžko zjišťovali, a dokonce i telefonovala, aby zjistila něco o autobusových jízdenkách do Mombasy.

Během dne jsme hlavně potřebovali koupit místní sim kartu, jízdenky na autobus z Nairobi do Mombasy za pět dní, najít hotel, kde budeme spát za pět dní, a vůbec podívat se, jak to tady chodí.

Do centra města to máme asi 6 km a dalo by se to dojít, jenže museli bychom přesně znát cestu, a to jsme neznali. Troufli jsme si jít pěšky k nejbližšímu obchodnímu centru, které je asi 2 km vzdálené. Pěší cesta byla také zajímavá. Čtyřproudá silnice s hustým provozem, a lidé chodí buď po krajnici nebo po vyšlapaném hliněném chodníčku, který byl po nočním dešti dosti blátivý a místy byly rozsáhlé, skoro nepřekonatelné kaluže. Po dlážděných chodnících ani vidu, i když všude chodilo hodně lidí, a tím myslím stovky až tisíce.

Došli jsme k tomu nákupnímu centru, které bylo obehnané plotem, jeden vstup pro pěší a jeden vjezd pro auta. U vstupu stáli policistka a policista, každý příchozí musel vyndat všechno z batohu i z kapes, a policajti ještě každého objeli nějakým pípacím zařízením. Teprve potom jsme mohli pokračovat. (Tento obřad nebyl specialitou Nairobi, setkávali jsme se s ním všude. Dalo se na to zvyknout a měla jsem dobrý pocit, že někdo dbá na naši bezpečnost. Nevím, do jaké míry je to pravda a jestli by odhalili nějakého teroristu, ale působilo to uklidňujícím dojmem.)

V nákupním centru byla velká samoobsluha a pár dalších obchodů. Koupili jsme tam autobusové jízdenky do Mombasy, které budeme potřebovat až za pět dní, ale bytná nám radila, ať neváháme, že před Vánoci bývá vyprodáno. Potom jsme koupili místní sim kartu a k našemu překvapení dokonce začala hned fungovat. V samoobsluze jsem koupila něco k jídlu a zmrzlinu pro Olivera a potom jsme našli autobus, kterým jsme dojeli do centra.

Město je zvláštní směsice vysokých skleněných budov a nepořádku hraničícího s bordelem. Není tady takový binec jako v Indii, ale pořádkem bych to rozhodně nenazvala.

Vystoupili jsme tedy v centru města (poznali jsme to podle mrakodrapů). Naším cílem bylo najít místo, odkud budeme za pár dní odjíždět do Mombasy. Chtěli jsme si tam také najít nějaký hotel, abychom se potom ráno nemuseli složitě dopravovat na autobus, protože o zdejší městské hromadné dopravě už leccos víme.

Kupříkladu vystupování z autobusu uprostřed města: kdyby snad někdo čekal něco jako autobusovou zastávku, byl by zklamaný. Autobus zastaví na tříproudové silnici v hustém provozu, cestující vystoupí a protáhnou se asi půlmetrovou mezerou mezi vedle stojícím a posléze i jedoucím autobusem, dávají pozor na svištící auta a prokličkují mezi nimi na chodník. Poznali jsme, že v Nairobi jde o život.

Našli jsme si klidnější místo na chodníku a vyndala jsem LP, abychom se podle mapky zorientovali, kde vůbec jsme. Přistoupil k nám nějaký místní chlápek, asi 35, a ochotně nám začal radit. Byl docela příjemný, takže jsme neodmítli jeho nabídku, že nás zavede tam, kde jsme potřebovali být. Bylo to asi půl hodiny pěšky, neustále jsme se prodírali mezi chodci a auty, Oliver byl středem pozornosti, všichni si s ním chtěli dělat high five. Bělochů chodících pěšky tady asi fakt moc není. Náš rádce nám ukázal, odkud jezdí autobusy do Mombasy. Chtěla jsem mu dát nějak drobné a zbavit se ho, ale on měl očividně jiné úmysly a v Petrovi našel tvárný materiál.

Petr mu svěřil, co ještě potřebujeme, a chlápek nám ukázal nedaleký hotel. Šli jsme se podívat na pokoj, bylo to docela dobré, a potřebujeme tam jenom přespat. Tak jsme si zamluvili a zaplatili pokoj. Potom jsme si dali nějaké vegetariánské jídlo v blízké restauraci. Pěkné bylo, že nám před jídlem donesli ke stolu džbán teplé vody s citronem a misku na umytí rukou. Jakmile jsme dojedli, náš dobroděj se opět zjevil. Bylo mi jasné, že nás hned tak nepustí, a za to, že nás vodí po městě, s námi bude chtít uzavřít nějaký obchod. Pořád jsem Petra nabádala, že nic nebudeme kupovat a že v žádném případě nepůjdeme do tmavých uliček.

No, zkrátím to, chlápek nás zavedl do jakéhosi obchodu, ale šlo se tam opravdu nějakým průchodem. Zastavila jsem a řekla jsem, že já a Oliver nikam nejdeme. Petr odvážně pokračoval do průchodu a byl tam asi 15 minut, my jsme na něj čekali na ulici. Nebylo to vůbec příjemné. Když jsme tam s Oliverem stáli, byli jsme snadným cílem různých naháněčů a obchodníků. Jako jediní běloši široko daleko jsme nemohli předstírat, že jsme místní. Navíc jsem nevěděla, jestli Petrovi nehrozí nějaké nebezpečí a proč je uvnitř tak dlouho, ale nechtěla jsem s Oliverem jít dovnitř. No prostě blbá situace.

Petr se potom vynořil, prý mu ukazovali nějaké domorodé ručně vyráběné předměty a něco od nich koupil, ale ještě mi neukázal, co to je. Potom nás náš průvodce zavedl do nějaké cestovky, co dělá safari, a to už jsem byla i dost protivná, protože safari nepotřebujeme a chlápek nás už jenom zdržoval. Petr ve své zdvořilosti pohovořil s vedoucím kanceláře a vzal si od něj vizitku, kdyby něco. Potom jsme se od našeho společníka nechali odvést na místo, odkud jezdí autobus 46, který nás měl odvézt domů, a konečně jsme se s ním rozloučili.

Samozřejmě že cesta zpátky nebyla vůbec tak jednoduchá. Autobus uvízl v nějaké zácpě a hodinu jsme v něm trčeli bez hnutí. Někteří lidi vystoupili, ale nám nezbývalo než sedět a čekat, protože jsme nevěděli, kudy se vydat. Zatímco jsme tam seděli uvíznutí, některé motorky a dokonce i pár aut to vzalo po chodníku. Asi po hodině nás autobus dovezl na nějaké místo, kde jsme měli vystoupit a jít někam jinam na jiný autobus. To jsme udělali, ale šli jsme strašně dlouho a nic jsme nenašli. Ptali jsme se kolemjdoucího a ten nám řekl, že jdeme úplně blbě, že to máme hodně daleko a že on jde na zastávku autobusu, který nás doveze tam, kam potřebujeme.

Potom se vydal takovým tím houpavým s strašlivě pomalým krokem člověka, který vůbec nikam nespěchá, a my šli vedle něj. Šla bych tak dvakrát rychleji, ale neznala jsem směr. Oliver jako kůzle přeskakoval kaluže a výmoly a očividně ho to bavilo. Stmívalo se. Už za tmy jsme došli na nějaké místo, které nebylo označené jako zastávka, ale stáli tam lidi. Náš chlapík řekl, že je to ono, a někam odešel.

Během pěti minut jely kolem dva autobusy 46, ale vůbec nezastavily, protože byly úplně plné. Opodál stály nějaké matatu (malé autobusky, které jezdí, až jsou plné, jezdí po nevyzpytatelných dráhách a prý nejsou moc bezpečné). Jejich naháněč viděl příležitost a všechny lidi čekající na autobus začal lákat do matatu. Ptali jsme se ho, jestli nás zavezou na zastávku Bangladéš (to jsme věděli od naší domácí) a on že jo. Než jsme nasedli, museli jsme Olivera přenést přes jemné klouzavé bahníčko, ve kterém by určitě upadl.

Tak jsme nasedli do matatu a byl to zážitek. Matatu vypadá trochu jako přerostlý tuk-tuk, vejde se tam 14 lidí, ale někdy prý klidně i 20. My jsme jeli ve čtrnáctičlenné sestavě. Důležitou součástí každého matatu je hlučná, ale fakt HLUČNÁ hudba. Když jsem se bavila s tím pohůnkem, musela jsem zplna hrdla křičet, abychom se slyšeli. No ale byla tma, my jsme se potřebovali dostat do bytu, netušili jsme, kde jsme a jak je to daleko. Nezbývalo nám nic jiného než se svěřit tomu matatu a doufat, že nás zaveze na zastávku Bangladéš.

Opravdu nás tam zavezl. Trvalo to asi deset minut, ale možná se mi to jenom zdálo tak dlouhé kvůli tomu příšernému randálu, co se linul z repráků. Vystoupili jsme a potom už jsme jenom jedním dotazem našli cestu do bytu.

Uffff, byl to opravdu náročný den, ale přežili jsme a dokonce i zařídili všechno, co jsme potřebovali.