Lamu

 

Dvanáctý, třináctý a čtrnáctý den

Dnes nemáme v plánu nic zásadnějšího než koupání a odpočinek. Posnídali jsme palačinky s ovocem v restauraci, která patří naší paní domácí. Přitom jsme krmili jedno mrňavé vyhublé kotě. Tak hubené kotě jsem v životě neviděla. Přinesla jsem jednu z papírových misek, které jsem si předtím koupila na jogurt, a nalila jí trochu mlíka, co máme do kávy. Kočočka se do toho hladově pustila, tak jsme jí začali dávat i kousky palačinky. Myslím, že než odsud odjedeme, trochu ji vykrmíme.

Nahoře vidíte restauraci, ve které jsme často jídávali (když se podíváte pozorně, uvnitř uvidíte dřepícího Olivera). Mezi restaurací a vedlejším domem je úzká ulička, která vede k našemu domečku.

Před desátou jsme se vydali pěšky na pláž. Mělo to být asi 30 minut pěšky, nebo jsme si mohli najmout loďku za 300 šilinků. Řekli jsme si, že si za ty peníze radši koupíme pivo a půjdeme pěšky, abychom měli nějaký pohyb.

Byla to docela zajímavá procházka kolem moře… ne že by to mělo kvality středomořské promenády, jsme přece v rovníkové Africe, a to jsou úplně jiná měřítka. Míra nepořádku a smradu nepřekračovala únosnou mez. Šlapali jsme tak usilovně, že jsme předcházeli nákladní osly nesoucí na zádech kde co od zámkové dlažby (ano, asi se tady bude dláždit nábřeží) až po bambusové klacky a plastové láhve s pitnou vodou.

Došli jsme do sousední vesnice, kde stály u moře opravdu výstavné a velké domy. Patří Američanům, kteří si tady kupují nemovitosti a tráví v nich dovolenou, ale ty domy jsou většinu roku prázdné. Kus za vesnicí se táhne dlouhatánská prázdná pláž prakticky beze stínu, ale my jsme našli strategicky rostoucí palmu a usadili se pod ní. Bez stínu by člověk pošel nejpozději za hodinu. Oddávali jsme se klasickým plážovým činnostem (budování pyramid a hradů, hrabání říčního koryta i s přítokem – říkali jsme mu Amazonka) a chodili jsme zkoumat pobřeží. Táhne se dlouhé a pusté kilometry. Na celé několikakilometrové pláži jsme byli zpočátku sami, odpoledne se tam pár lidí objevilo, ale ti nejbližší byli několik set metrů daleko.

Kolem třetí hodiny jsme cítili, že delší pobyt na pláži, byť jsme byli často ve stínu palmy, by nám nemusel být k užitku, a radši jsme se zvedli. Cestou zpátky jsme se zastavili v restauraci na ovocný džus, a u toho se musím zastavit. Tady dělají v každé restauraci na požádání džus z čerstvého ovoce, které zrovna mají. Není to jen vymačkaná šťáva, ale i trochu dužina, dělají to do půllitru, je to studené, čerstvé a neuvěřitelně lahodné. Oliver si je oblíbil a už ochutnal džus z manga, ananasu, pomeranče, mučenky. Míchají různé kombinace, co si kdo řekne. Je to fakt velikánská dobrota.

Cestou domů nám Oliver svěřil, že něco objevil: nejlepší prý je „usmívat se na všechny“, oni jsou potom na něj milí. To jsme mu schválili.

 

Další den ráno jsme se po snídani v naší hospůdce loudavě vydali na pláž. Už se začínáme přizpůsobovat zdejšímu rytmu: nikdo neudělá rychlý pohyb, nikdo neprojevuje přehnanou iniciativu, a já mám dojem, že nikdo ani moc nepřemýšlí. Když si objednáme snídani, asi půl hodiny se nic neděje a potom se pohůnek přijde ještě dvakrát zeptat, co jsme to vlastně chtěli. Už jsme si zvykli, že mezi objednáním jídla a chvílí, kdy začneme jíst, je spooooousta času na Oliverovo psaní a počítání i na to, abych v klidu nachystala svačiny na pláž.

Po zdlouhavé snídani jsme tedy vyrazili na osvědčené místo pod palmou na pláži za vedlejší vesnicí. Je to asi 3 km chůze a často odháníme lodníky, kteří nám nabízejí svezení. Říkám jim, že chceme jít pěšky, a vůbec nekecáme, protože jinak bychom neměli žádný pohyb, a to by nás ničilo..

Den na pláži proběhl bez výraznějších událostí, pokud nepočítám asi půlmetrovou modrou chcíplou rybu, kterou moře vyvrhlo na písek nedaleko nás. Oliver si nejdřív myslel, že je to plastová hračka. Ale byla opravdová a chcíplá.

Odpoledne se na pláž začali stahovat místní výrostci se svými oslíky, které dosti nevybíravě nutili vlézt do vody. Oslíkům se vůbec nechtělo a kluci je nutili tím, že je popadli za zadní nohy a bezbranný oslík musel po předních docupitat až do vody. Myslím, že když už byl ve vodě, docela se mu to líbilo.

Cestou do města Lamu jsme odbočili do sousední vesnice jménem Šela. Není tak památná jako Lamu, ale mnohem čistější a lépe udržovaná, protože tam hodně domů patři cizincům, kteří o ně pečují a kolem sebe uklízejí.

Ještě musím napsat, co patří k mým nejintenzivnějším africkým zážitkům: napít se studené tekutiny, když má člověk opravdu hodně velkou až pekelnou žízeň. Ten pocit blaha v ústech je nepopsatelný, a je skoro jedno, jestli piju vodu, ovocnou šťávu nebo pivo.

Další den ještě před snídaní jsem se vydala sama na fotovýpravu. Usedla jsem naproti vchodu do místní tržnice a tvářila jsem se tuze nenápadně. Jakmile jsem viděla přicházet zajímavého člověka, namířila jsem foťák před sebe, ale ne na něj, a jenom jsem počkala, až mi vešel do zorného pole. Vůbec to nevypadalo, že toho člověka fotím. Předstírala jsem že fotím něco úplně jiného, ale co už mám dělat, když mi sám vlezl do záběru, že jo.

U snídaně se odehrála legrační scénka: v našem pokoji máme malý koš na odpadky, který byl za tři dny už úplně plný. Vzala jsem jej tedy do přední hospůdky a předala ho pohůnkovi s prosbou, ať s tím něco udělá. On je asi mdlého ducha a angličtinu taky moc neovládá, takže ode mě vzal koš, někam jej odnesl… a od té chvíle už jsme jej neviděli. Odpadky dáváme do igelitky.

Část dne jsme strávili na pláži, ale foukal hodně silný vítr, takže některé plážové činnosti (třeba ležení na písku) byly tak nepříjemné, že byly až vyloučené. Vydali jsme se tedy na dlouhou procházku podél moře a došli jsme do míst, kde už nebylo ani památky po lidech nebo domech. Byly tam jenom čtyři živly: vzduch v podobě prudkého větru, voda v podobě moře, země v podobě písku a oheň v podobě slunce. Velmi zvláštní, archetypální a silná konstelace. Pláž byla široká asi 150 metrů a na jejím okraji se zvedaly duny porostlé řídkou suchomilnou vegetací. Silný vítr hnal zrnka písku těsně nad zemí. Bylo to tuze africké.

Ani dnes jsme tam nevydrželi dlouho, to slunce je opravdu spalující a nikdo z nás nestojí o úpal, rudá záda a rozpraskané rty. Cestou z pláže jsme se zastavili v oblíbené hospůdce, abychom si dopřáli ten vrcholně příjemný pocit chladného doušku v ústech a přitom pozorovali místní obyvatele. Oliver se vytasil s postřehem, že toto město by se místo Lamu mohlo jmenovat spíš Oslo nebo Odpadko. Obojí by bylo příhodnější, protože lamu jsme tady neviděli, ale oslů stovky a odpadků hromady.

Ještě bych měla popsat jeden zdejší fenomén, a to jsou dřevěné plachetnice zvané dhou. Není to žádný laminát, ale poctivé dřevo a jedna velká trojúhelníková plachta z klasické plachtoviny. Ty lodi velmi často ani nemají motor, opravdu jezdí jenom na vítr, kterého je tady asi dost. Nabízeli nám celodenní výlet, ale řekli si o nehorázné peníze, tak jsme si pomysleli něco o narvání do špic.