Džódhpur

čtvrtek

Vstávali jsme zase za kuropění, abychom byli brzy sbalení a vyrazili do ulic. Rozhodli jsme se totiž, že se přestěhujeme do levnějšího hotelu, ale ten jsme si chtěli najít při procházení městem. Takže jsme uvolnili pokoj, zavazadla jsme nechali na místě, které by se dalo nazvat recepcí, oznámili jsme, že přijdeme odpoledne, a vyrazili jsme.

Mířili jsme k pevnosti, která se tyčí nad městem. Je postavená z načervenalého pískovce, ze kterého je i celá skála, a pevnost proto vypadá, jako by z ní vyrostla. Hrozivě se tyčí nad městem, je obrovská, je zdejší dominantou a největší památkou a říkají jí Mehrangarh (připadá mi to jako něco z Pána prstenů).

Už samotná cesta na pevnost byla zajímavá, zde je několik postřehů a zážitků: Krávy po ránu postávají na ulici, po chladné noci se vyhřívají na sluníčku a žerou zbytky zeleniny, ovoce a tak. Dnes jsem několikrát viděla, že jim lidi nosí staré placky čapátí, které jim nejspíš zbyly od včerejší večeře.

Když jsme tak stoupali vzhůru k pevnosti, procházeli jsme kolem skupiny domů, před kterými to vypadalo jako na nějakém venkovském dvorku (podotýkám, že Džódhpur má asi 800 tisíc obyvatel): hemžili se tam kohouti, slepice, psi, a napočítla jsem osm krav, které očividně patřily k jedné domácnosti, paní jim totiž nesla nějaké žrádlo. Zajímavý detail: vyklopila žrádlo na zem, ale předtím holou rukou z té země smetla prach, aby krávy žraly z čisté země. O pár kroků dál nějaký chlapík, patrně její manžel, topil pod zčernalým kotlem a něco tam vařil. Všimla jsem si, co přikládal do ohně: byly to takové velké placky sušeného kravského lejna smíchaného se slámou. A ještě kousek dál byl jiný pán, který ty placky zrovna vyráběl. Vyfotila jsem ho, jak míchá ty kravské kobližky a slámu holýma rukama, hněte tu hmotu jako těsto a potom z toho uplácá takové bochánky, zploští je na placku a tu potom mlaskne na kámen, aby se usušila. Jakmile uschne, přiloží ji do ohně.

Dobrý skutek, maharádžova pevnost a útočná kráva

Stoupali jsme dále k pevnosti, když vtom na nás z domu u cesty někdo zavolal na pozdrav. Odpověděli jsme mu (už jsme si zvykli, že nás lidi srdečně zdraví a ptají se, jak se jmenujeme a odkud jsme). Pán se stejně jako desítky jiných přátelských Indů ptal, odkud jsme. Odpověděli jsme mu a on hned halekal, ať chvíli počkáme, že nám musí něco ukázat. Vyběhl z domu a zval nás dál, ať vstoupíme, že nám něco ukáže. A ukázal nám… českou stokorunu a dvacetikorunu. Bůh ví, kde k nim přišel. Něco nám o tom vyprávěl, ale moc jsme mu nerozuměli. Ptal se, kolik je to rupií a jestli bychom mu to nevyměnili, protože potřebuje spíš ty rupie než koruny, a že manželka má cukrovku a nemocnou štítnou žlázu a tak… no, udělali jsme dobrý skutek a vzali si od něj koruny a dali mu rupie. Byl šťastný jako blecha, objímal nás, děkoval, přál nám dobrý osud a dlouhý život, pořád mi říkal good mama a vůbec vypadal, že dnešek je jeho nejšťastnějším dnem v životě. Zavolal i tu svou nemocnou manželku ta nám taky blahořečila, vypadala na pětašedesát a byla stejně stará jako já. Ukončili jsme jejich jásot slovy, že jsme dnes něco udělali pro svou karmu, a šli jsme dál.

Vystoupali jsme k pevnosti, zaplatili nekřesťanských 900 rupií za vstup a povolení fotit (místní to mají asi za 20), a nelitovali jsme. Bylo to zase něco úplně jiného, než co jsme doposud viděli. Pevnost je dosud majetkem zdejšího maharádži, který v ní už ale nežije, neb má jiný a asi pohodlnější palác ve městě. Když člověk zaplatí to vysoké vstupné, má v ceně sluchátka s výkladem. Zjistili jsme, že mají velice pěkné, srozumitelné, poučné a zajímavé komentáře, které se vyplatí poslechnout si. Takže jsme několik hodin procházeli pevností a koukali a fotili. Zajímavost: z komentářů několikrát promlouval žijící maharádža a jeho matka. Maharádža vzpomínal, jak byl jako dvanáctiletý korunován po smrti svého otce a jak to pro něj byl významný den… Komentáře byly tak legračně tendenčně podlézavé panovníkovi, ale byly informativní a bavily nás.

Cestou dolů z pevnosti jsme měli dva zážitky: Ondra něco fotil a vetřeli se před něj kluci, ať je vyfotí (to se stává velmi často). Ondra je vyfotil a ten nejmaldší natahoval ruku: Money. Starší kluk ho přetáhl a řekl: No money! a šli dál.

Druhým zážitkem bylo nečekané setkání s útočnou krávou. Všechny krávy, které jsme tady potkali, jsou mírná stvoření, která si nás nevšímají. Tahle byla jiná: stála napříč přes ulici, občas hlasitě zabučela (to zdejší krávy také nedělají), a když jsem kolem ní procházela, zaútočila na mě. Prudce mi drcla hlavou a rohem do těla a do ruky. Lekla jsem se, protože to bylo fakt nečekané. Když jsme se o chvíli později vraceli, ještě tam stála a bučela. Dali jsme si záležet na tom, abychom ji zdaleka obešli.

Potom jsme přišlu do dnešního hotelu, zaplatili a odhásili se. Přitom jsme dali řeč s tím chlapíkem, který nás obsluhoval. Hotel byl totiž velmi starý a krásný dům typu haveli, ve kterých tady vždycky bydleli bohatí lidé. Mladý muž nám řekl, dům že patří jeho rodině, je starý skoro 500 let, že ho daroval maharádža jeho prapředkovi, protože prapředek byl maharádžovým ministrem. Dům se předává z generace na generaci v rodině a před dvaceti lety z něj udělali heritage hotel.

Zapomněla jsem napsat, že cestou na pevnost jsme našli jiný hotel, s pěkným výhledem a restaurací na střeše. Pokoj stejně dobrý jako ten předchozí, jenom cena třetinová. Takže jsme si přenesli zavazadla do nového bydlení.

Šálek čaje u barvířů

Byly sice už čtyři hodiny odpoledne a my jsme od rána neměli kromě dvou placek v ústech, ale rozhodli jsme se, že nebudeme marnit čas sezením v restauraci a koupíme si něco do ruky cestou. Už jsme totiž tak oražení, že jíme i na ulici, jenom to musí být čerstvě připravené.

Zahlédli jsme, že u jednoho stánku zrovna smažili nějaké placky. Rozhodli jsme se, že si počkáme, až je vyndají z kotle, a ještě horké si je koupíme a sníme. Já jsem čekala na placky a pozorovala, jak se smaží, Ondra popošel o kousek dál, že si něco vyfotí. Jak jsem tak pozorovala to smažení, napadlo mě, že tato země je peklo pro hygieniky a ráj pro fotogorafy. Kdybyste viděli, jak ten chlápek přímo na ulici sedí na špinavém hadru a na plechu šudlá rukama placky a potom je smaží v obrovské pánvi na oleji, který vypadá jako vyjetý motorový olej, asi byste to nejedli. Ale my, Indií otřískaní poutníci, už se neošklíbáme a jíme. A mimochodem, ještě teplé byly výborné.

S horkými plackami v ruce jsem popošla k Ondrovi. Mezitím se spřátelil se staršími manželi (vypadali na sedmdesát, byli možná mladší než já), kteří přímo na ulici batikovali látky a sušili je. Ondra je filmoval a fotil, povídal si s nimi a nakonec od nich za neuvěřitelných sto rupií koupil velice pracně nabarvený a batikovaný šátek. Pozvali nás taky na šálek čaje, Ondra si vzal jejich adresu, že jim pošle fotky. Vyfotil pánovy upracované ruce zčervenalé od barvy, kterou nejspíš už nikdy neumyje, protože je hluboce zažraná. Na rozloučenou jsme si potřásli rukama a vyrazili znovu do hlučných, přeplněných, prašných, smradlavých, ale svým způsobem velmi okouzlujících ulic.

Na tomto místě musím učinit drobnou vsuvku: škoda, že si musím vystačit jenom se svými fotkami. Ondra jich má spoustu a jsou mnohem lepší než moje, ale v současné době se zaměstnává něčím jiným a nemá čas doplňovat tento blog. Trpěliví čtenáři se možná někdy dočkají toho, že v rublice „Ondrovy fotky“ ve fotogalerii se objeví něco z toho, jak Indii viděl Ondra.

pátek

Jak už je naším indickým zvykem, vstali jsme za kuropění, což je tady kolem sedmé hodiny. Naplánovali jsme si další fotovýpravu, ale počasí nám to trochu zhatilo. Obloha byla kalná, sluníčko sice svítilo, ale bylo nanicovaté a rozhodně neslibovalo jiskřivé světlo. Vydali jsme se tedy víceméně nazdařbůh do ulic, že třeba uvidíme něco zajímavého. Vyhlíželi jsme zajímavá místa. Po chvíli jsme skutečně jedno uviděli. Bylo to ve zcela neturistické části města: na pahorku stála prapodivná skála vysoká asi padesát metrů a na ní vlály prapory. Zjistili jsme, že pod ní je džinistická svatyně (linuly se z ní typické džinistické zpěvy), a když projdeme svatyní, jak nám gestem naznačoval jakýsi chlapík, můžeme vystoupat na skálu. Zpočátku tam byly vysoké, nepravidelné a nepohodlné schody, a nakonec už jenom kovový žebřík, který byl naštěstí připevněný ke skále. Lezli jsme po něm jen v ponožkách, před vstupem do džinistických chrámů a svatyní se totiž musí každý zout. Vystoupili jsme nahoru a zatajili jsme dech. Ocitli jsme se na plošině velké asi 6 krát 3 metry, kde byl na konstrukci připevněný jakýsi zvonec a na žerdích ve větru vlálo asi šest barevných praporů. To celé se tyčilo asi 50 metrů nad terénem a pod námi se na všechny strany prostíralo nekonečné město plné modrých domků s obří pevností v pozadí. Dlouho jsme tam fotili, až nám bylo zima, protože jsme byli bosky a fakt tam vyfukovalo.

Do včerejšího dne patří ještě jeden postřeh, který jsem zapomněla napsat: na balkoně jednoho domu ve výši prvního poschodí jsme viděli přivázanou kozu. Byla očividně členem domácnosti.

S batohem do obchodu? Ani náhodou…

Potom jsme se vydali na nádraží, abychom si zajistili nějaké jízdenky na dnešní večer. Dočkali jsme se nemilého překvapení: vlak byl plný a neprodali nám jízdenky ani do té nejnižší a nejobyčejnější třídy. Nezbylo než se poohlédnout po autobusu. Při pátrání po autobusovém nádraží jsme míjeli něco, co zvenku vypadalo jako obchod evropských parametrů. Byli jsme zvědaví, jak to vypadá uvnitř, a chtěli jsme vstoupit. Nejprve jsme ovšem museli zanechat v úschovně před vchodem své batohy. Ondra tam ten svůj batoh plný foťáků nechtěl nechat, takže mu pan Úschovna napsal lístek, že jde dovnitř s batohem. Potom pevně zajistil zipy Ondrova batohu tou plastovou stahovací páskou, kterou používám doma na přivazování rajčat ke kolíkům. Můj batoh zůstal v úschovně. Po vstupu do obchodu nějaká paní orazítkovala a podepsala Ondrův papír z úschovny. Teprve potom jsme mohli vkročit mezi regály. Pokud jsme někde v koutku duše přechovávali stín naděje, že bychom tam snad našli normální pečivo a kousek másla nebo sýra, naděje brzy pohasla. Nic tak evropského tam neměli. Zato mnoho obrovských nerezových džberů s mnoha různými druhy volně sypané rýže. V přízemí byly potraviny, v prvním a druhém patře oděvy. Celkově to na mě působilo dojmemem, jako by si Vietnamci otevřeli obchoďák. Bylo vidět, že z Indů tam nakupuje střední třída, a bylo jich tam opravdu poskrovnu. Koupili jsme si dvoje sušenky za 50 rupií oboje, a než jsme po zaplacení opustili obchod, museli jsme předložit účet, který nám paní u východu orazítkovala. Tolik tedy k nakupování v indické samoobsluze.

Potom jsme už rychle našli předprodej jízdenek na autobus a koupili si noční bus do Džajsalmeru. Bude to zase chuťovčička, odjíždíme v deset večer přijedeme tam v půl čtvrté ráno.

Výš už to nejde

Procházeli jsme uličkami a zlákala nás jedna, která vedla do kopce a stály v ní samé modré domy. Bylo to fotogenické, stoupali jsme vzhůru, vyhýbali se kravským kobližkům a fotili.

Ondra mířil na nejvyšší místo v okolí, protože říká, že odtamtud bývají dobré fotky. Přiblížili jsme se k hradbám a chtěli na ně nějak vylézt. Vedla tam nějaká přístupová cesta, ale byl to očividně něčí dvorek. Vtom se na hradbách nad námi objevil asi desetiletý kluk a mával na nás, že máme jít za ním a že nám ukáže cestu. Šli jsme tedy dál a on nás vedl přes můstek z kamenných plátů do míst, kam bychom si bez něj už netroufli. Ukázal nám vodárnu pro celou část města, stáli jsme vlastně na její betonové střeše. Opodál byl prťavý domeček s prťavým betonovým dvorkem zalitým sluncem. Kluci byli nakonec tři, (10, 8 a 6 let) a bydleli v tom domečku, který nám docela hrdě ukazovali. Na dvorku klečela paní v růžovém sárí a prala, byla to jejich maminka. Kluci nám ukázali místo, odkud se dalo vylézt na plochou střechu jejich domečku, který byl stoprocentně nejvýše položený domek západně od pevnosti Mehrangarh. Stáli jsme na betonové plošině, která byla střechou domku, pod sebou jsme viděli malé údolíčko s vodní nádrží a za ní se tyčila skála, na níž stojí pevnost. Měli jsme ji jako na dlani a u našich nohou se prostíralo město. Kluci nám to pyšně ukazovali, jako by jim to patřilo.

Z toho pohledu se opravdu tajil dech, měli jsme ten nejlepší možný vyhídkový bod ve městě, a to díky malému klučinovi, který nás tam vytáhl a pozval. Seděli jsme tam, povídali si s kluky (ten nejstarší docela mluvil anglicky, i když jeho možnosti byly samozřejmě omezené). Fotili jsme město, pevnost i kluky, oni potom fotili našimi foťáky nás a měli z toho obrovskou radost. Nakonec nás ten nejstarší pozval k nim domů na šálek čaje. Sestoupili jsme ze střechy na dvoreček a maminka nás pozvala do domečku, který byl přilepený k hradbám jako vlaštovčí hnízdo a neměl ani jedno okno. Celý domek sestával ze dvou místností. Ta první, průchozí, sloužila jako kuchyně a byla velká tak 3 x 4 metry. Nebyl tam stůl ani židle, všechno se odehrávalo na podlaze. Z kuchyně se vstoupilo do pokoje, který byl asi stejně velký. Byla v něm jedna postel trochu širší než pro jednoho, druhá postel byla zvednutá a opřená o zeď. Pak tam byla ještě lednička a stolek, kde měla maminka šicí stroj. A to bylo všechno. V té místnosti se dvěma postelemi bydleli rodiče se třemi kluky (a maminka byla těhotná, asi tak 6. měsíc). V kuchyni ještě bydlel jejich strýc.

Maminka nám uvařila čaj a kluk začal vythovat bonbony a sušenky, aby nás pohostil. Bylo to doslova dojemné. Potom vytáhl nějakou krabičku a ukazoval nám svoje poklady: cizí mince. Měl tam čínské, americké a ruské drobné mince. Přidali jsme mu tam českou dvacetikorunu a pak jsem mu ještě dala všechny indické drobné, co jsem měla v peněžence. Ondra se potom ještě šel podívat na střechu, protože se nemohl nabažit toho pohledu. Já jsem mamince dala 20 rupií za čaj. Poděkovala a vzala si je, ale sama by si o ně neřekla.

Vrátili jsme se do hotelu, dali si na střeše večeři, zaplatili všechno a čekali, až bude čas odjet. Kolem deváté jsme vyrazili. Rikša nás zavezl na zastávku autobusu a v deset jsme odjeli.

Byl to spací autobus, ale my jsme měli koupená jenom sedadla. Z postelí nebyly všechny obsazené, takže jsem si na jednu vylezla a Ondra pro sebe měl obě sedadla. Byla zase pekelná zima, ale naše nové vlněné šály (Ondra si nakonec taky jednu koupil) dost pomohly. Moc jsme nespala, ale občas jsem zdřímla.

Ještě před odjezdem z Džódhpuru se Ondra bavil s řidičem a ten mu doporučil nějaký pěkný hotel v Džajsalmeru. Řidič byl dokonce tak ochotný, že zavolal do hotelu, aby pro nás někdo přijel k autobusu. Jako všechno v Indii, i toto mělo háček, jak jsme se měli ráno přesvědčit.