Jedenáctý den
Dnes v jedenáct dopoledne odlétáme do Lamu a tomu je podřízen náš program: vstáváme v šest, abychom byli připravení v sedm, kdy má přijet objednaný taxík a odvézt nás na letiště do Malindi. V 7.15 po něm není ani vidu, začínáme se shánět po recepčním Vincentovi, který ještě spí. Požádáme vrátného, aby nám ho pomohl sehnat. Vrátný se nekonečně pomalým krokem člověka, který nemá a-b-s-o-l-u-t-n-ě nic důležitého na práci, vydává k recepci. Teprve tam vyndá z kapsy mobil, aby zavolal Vincentovi (proč to neudělal už ve chvíli, kdy jsme ho oslovili, to ví jenom on a nějaké jeho božstvo). Zjistí, že má vybitou baterku. Podám mu svůj mobil, aby volal z něj, on si ovšem nepamatuje číslo. V tu chvíli sahám do svých papírů, vyhledám číslo na Vincenta a Petr mu z našeho mobilu volá. Vincent rozespalým hlasem slíbí sehnat jiného taxíka a zavolat nám zpátky. Když se několik dlouhých minut neozývá, Petr mu volá, Vincent to nezvedá. Čas se krátí a letadlo nepočká, bereme tedy věci do svých bílých evropských výkonných rukou a odcházíme k silnici, kde si chceme chytit taxi sami. Nejprve ale musíme tuk-tukem za stovku šilinků na křižovatku, kde mají taxíky hnízdo. S jedním se dohodneme, a nekompromisním smlouváním dokonce srazím cenu o tisícovku.
Během dvouhodinové jízdy taxíkem přichází několik omluvných sms od Vincenta, který se diví, že pro nás nepřijel ani druhý objednaný taxík. V deset hodin jsme na letišti v Malindi, je to výborný čas, letadlo má letět v jedenáct. Při odbavení se dozvídáme, že let je odložen a poletíme nikoli v jedenáct, ale ve čtvrt na dvě. K čertu s africkou organizovaností, výkonností a spolehlivostí.
Několik postřehů z cesty mezi Mombasou a Malindi: viditelně přibývá muslimů, malých mešit a zahalených ženských. Ocitáme se v části Keni, kde má očividně navrch islám.
Kolem silnice vidíme hliněné domky v různém stadiu dokončení, takže je vidět, jak je budují: nejprve postaví konstrukci z tenkých větví a na tu potom naplácají oranžově červenou hlínu. Ale tyto domky mají dveře a dokonce i okenní otvory normální velikosti a šikmou střechu, takže je vidět, že to jde postavit i ze zdejších materiálů. Jenom masajské ženy stavějí pořád stejně, jak je to naučily jejich matky a babičky, a postrádají vynalézavost a puzení udělat nějaký krok jinak, než jak se to dělá odedávna. A chlapi na to kašlou, co by se zalamovali se stavěním, když to dělají ženské. Takže bydlí v těch vrcholně nepohodlných chatrčích, ale je jim to jedno.
Ve městech se stavějí normální domy s betonovým skeletem a stěnami vyzděnými z nějakých tvárnic, ale vzpěry mezi těmi betonovými patry a lešení vůbec nedělají z železných trubek jako u nás, ale z dřevěných kmínků. Vypadá to zvláštně.
Let trval jenom třicet minut, a než jsme se nadáli, přistávali jsme v Lamu. Letiště je malé, takže lidé vystoupili po schůdkách z letadla na plochu a šli pěšky k malé letištní budově, a vedro bylo spalující.
Před budovou na nás čekali dva chlápci v dlouhých nočních košilích. Poslala je pro nás paní, od které si pronajmeme domeček. Chlapíci popadli naše batohy a vedli nás k loďce. Lamu je totiž na ostrově, ale není daleko od pevniny, takže plavba trvala jen pár minut. Naši společníci nás zavedli do domku, kde máme bydlet. Jeden z nich nám slíbil, že nás později odpoledne provede po městě.
Ze všeho nejdřív jsme dali sprchu a potom oběd v restauraci, která je pár kroků od našeho bydlení. Za dvě hodiny přišel náš průvodce a vydali jsme se na dvouhodinovou prohlídku města, které je památkou UNESCO.
Abych to zkrátila, bylo to zklamání. Město je sice staré a plné mešit, ale nikterak působivé, a hlavně: všude panuje strašný nepořádek, smrad, oprýskanost a zanedbanost. Našim památkám (a nemusí být ani v seznamu UNESCO) to nesahá ani po kotníky. Asi je to moje chyba, čekala jsem od toho víc a nemám poměřovat památky UNESCO naším metrem. Ten africký je očividně kratší. Nicméně zajímavé to bylo. Průvodce nám vyprávěl o historii, upozorňoval nás na zajímavé architektonické detaily, zavedl nás na střechu jednoho domu, odkud byl výhled, a protahoval nás uličkami tak úzkými, že se v nich s obtížemi vyhnuli dva lidé.
Kvůli zdejšímu vedru stavěli úzké ulice, aby se v nich držel stín. Domy se do ulic obracejí takříkajíc zády a nemají skoro žádná okna. Podařilo se nám do jednoho z domů vstoupit a uvědomili jsme si, že to pravé a důležité je uvnitř: nádvoří se stromy a někdy i bazénem, a pokoje mají okna do toho nádvoří.
Hodně zdejších domů je postavených z kusů korálů velkých asi jako dlaň, jejichž čelní stěna je opracovaná do roviny. Vypadá to pěkně, jenom jsem myslela na to, kolika nebohým korálnatcům rozlámali domečky, aby si mohli postavit ty svoje… Ty nejhezčí a krásně renovované domy patří cizincům, většinou Američanům. Průvodce nám ukázal jeden a řekl, že jistý Američan jej koupil za 3 miliony keňských šilinků (necelý milion korun) a potom jej za 30 milionů opravil…
Ve městě žije asi dvacet tisíc obyvatel, většina z nich muslimů, bělochů je necelých deset procent, a na dva lidi zde bydlí jeden osel. Oslíci nosí náklady a vozí lidi a jsou vesměs roztomilí, ale samozřejmě dosti často ser… a nikdo po nich neuklízí. Oliver podotkl, a dost mě tím překvapil, že mají „smutek v očích“. Nejraději by je všechny hladil, což mu důrazně rozmlouvám.
Po stranách uliček je takový rygólek a v něm teče voda z kanalizace, která nijak nevoní. Lidi tady nemají jako domácí zvířata psy, ale spíš kočky, těch se po ulicích toulají stovky. Několikrát jsme taky viděli člověka, který si na nějakém improvizovaném vodítku vedl… kozu.
Hodně chlapů nosí takové ty bílé noční košile až na zem a na hlavě vyšívané čepičky. Ženy chodí celé zahalené a všechny mají zahalené vlasy. Za celé odpoledne jsem potkala snad jenom dvě bílé evropsky oblečené ženy. Náš průvodce s námi mluvil normálně, když jsme byli na odlehlých místech, kde nás nikdo neviděl. Ale potom jsme přišli na nějaké náměstíčko plné lidí, a průvodce, když mluvil ke mně, si kladl ruku před ústa. Očividně bylo nějak nepřijatelné, aby se mnou mluvil, ale bylo mi trapné se na to ptát (A proč si přikrýváte pusu, když se mnou mluvíte? To se nějak stydíte? Nebo snad nesmíte mluvit s cizí ženou?), tak jsem dělala jako že nic. Vzhledem k dnešnímu datu (je 25. prosince) jsem se ho ptala, jestli jsou Vánoce pro muslimy nějakým svátkem, a on že prý ne, ale že slaví narození Mohameda, který se narodil 24. prosince… a potom že celý islám není jenom opsané křesťanství.
Po dvou hodinách jsme se rozloučili a šli jsme rychle nakoupit, abychom nehladověli. Našli jsme samoobsluhu, kde sice bylo nějaké jídlo, ale o bohatém výběru nemohlo být řeči. Nicméně chleba, sušenky a burákové máslo jsme koupili.
Pro místní lidi jsme asi značná atrakce: nejen že jsme bílí a podle jejich měřítek taky divně oblečení, ale ještě k tomu to naše chování! Platí vždycky totiž ten z nás, kdo má zrovna drobné nebo potřebnou měnu po ruce. Takže v obchodě u pokladny jsem vyndala kartu a zaplatila, Petr naskládal nákup do batohu a odnášel. Potom jsme stejnou scénku sehráli ještě jednou na ulici, kde jsme v lednici zahlédli jogurt (v obchod nebyla ani lednice, ani jogurt): vyndala jsem peněženku a zaplatila hotově, Petr odnášel. Všechno v příkrém rozporu s představami muslimů o tom, jak se má chovat žena a kdo je komu nadřazen.
Nevím, jak to tady bude s focením lidí: od průvodce jsem zjistila, že je nemám fotit bez dovolení, že se mám vždycky zeptat. A oni jsou na to dost často hákliví, a i když jim to focení třeba zrovna nevadí, strnou v nepřirozené poloze, začnou se nějak tvářit, a bezprostřednost je v háji.
Po příchodu do našeho domečku jsme se setkali s paní domácí, je to Angličanka provdaná za Keňana, velmi sympatická a rozumná osoba, a byla úleva zase mluvit s někým, kdo jede na stejné vlně jako my. O tom obchodě, kde jsme nakupovali, nám řekla, že je zdaleka nejlepší v celém městě. Taky jsme vyzvěděli, kde je nejlepší pláž a jak se tam zítra dostaneme, protože zítra máme v úmyslu jenom relaxovat a nic nedělat.
Ještě pár slov o našem bydlení: našla jsem to už doma na airbnb, je to malý domek na dvorku za restaurací, která stojí přímo na nábřeží. Je to v samém centru dění, ale zastrčené a klidné, poloha ideální. Dvorek je zarostlý kytkami a rostou zde i dva banánovníky, je tu malá teráska se stolkem a židlemi a prostorný pokoj se základním zařízením: lednička (velmi důležitá), varná konvice (velmi příjemná), koupelna, WC, velká postel, moskytiéra, ramínka, poličky, elektřina. Tisíckrát lepší než masajská vesnice…
Cesty tam a zase zpátky 