Tulúm

15. den

Ráno jsme si zaplavali v jezeře a po snídani se Petr vydal hledat nějaký servis, kde by opravili díru v pneumatice, protože se nám nechce jezdit bez rezervy. Opravili mu to za chvíli a za 50 pesos, což bylo výrazně méně, než jsem čekala. Potom jsme si ještě jednou a naposledy zaplavali v jezeře, sbalili věci, rozloučili se s kanadskými sousedy a vydali se na cestu do Tulumu. Jeli jsme asi dvě hodiny a po příjezdu do města jsme se naobědvali v thajské (!!) restauraci. Mexická kuchyně nám totiž ještě k srdci nepřirostla.

V Tulumu máme na čtyři dny zamluvené bydlení v chatce na břehu moře, ale na další dny jsme se chtěli ubytovat někde ve městě, kde to bude asi pohodlnější (a možná i levnější). Je tam dost malých hotelů a hostelů, které vypadaly, že by nás nezruinovaly, ale vůbec neberou rezervace, prý máme přijít požadovaného dne, a oni buď budou mít volno, nebo obsazeno. Zatím nevíme, jestli to máme zariskovat – přece jenom se nám nechce na Štěpána zůstat s Oliverem v Tulumu bez noclehu.

Potom jsme se vydali k moři, které leží asi 3 km východně od města. Našli jsme místo zvané Zazil-kin, kde máme rezervovanou obyčejnou chatku. Je to opravdu cabaňa bez WC a sprchy (ty jsou opodál společné), se dvěma velkými postelemi opatřenými moskytiérami, jednou zásuvkou, jednou židlí, jednou žárovkou a dvěma okny, ve kterých není sklo, jenom sítě. To je všechno. Jo a elektřina jde od 17.30 do šesti ráno, tedy v době, kdy je tma.

Hned jak jsme uložili batohy do chatky, vydali jsme se k moři, které máme asi 50 metrů od cabaně a dá se tam jít bosky (všechno jiné je v tom písku dost nepohodlné). Došli jsme
na rozlehlou pláž s jemným bílým pískem a palmami. Foukal docela vítr a moře bylo neklidné, u břehu nahnědlé zvířeným pískem a kousek dál krásně modré. Oliver a Petr začali stavět písečnou pyramidu, já jsem šla na procházku po pláži směrem k mayským ruinám, ale nedošla jsem až k nim, protože jsem byla bosky a jakmile skončil písek, objevila se rozeklaná skaliska, a po těch bych určitě bosky nešla. A stejně myslím, že je tam někde plot.

Jakmile se slunce začalo klonit k západu, vydali jsme se do naší chatky. Rozhodla jsem se, že zajdu na recepci a požádám o nějaký nábytek, protože se mi zdá směšné, že by tři lidé měli vystačit se dvěma postelemi a jednou židlí. Požádala jsem nějakého pohůnka, aby mi opatřil stůl a další židli, on řekl, že do hodiny mi je přinese… Hodina už dávno uplynula a nábytek nikde. Půjdu si jej obstarat sama, zahlédla jsem místo, kde mají hromadu židlí.

Teď je asi sedm večer, venku tma jako v pytli, Petr s Oliverem šli hledat místo, kde funguje internet, a já půjdu přinést židle a dovybavit naši chýši.

Nakonec jsem opatřila jeden stůl a další tři židle, čímž se zvýšila obyvatelnost chýše. Večeřeli jsme jenom ovoce, už se nám nechtělo jít do restaurace.

16. den

V noci bylo v chýši docela teplo a díky moskytiérám nás ani neobtěžoval hmyz, jediným rušivým prvkem byl hukot větru zvenčí, při kterém se ohýbaly palmy. Zevnitř chýše to působilo dojmem, že je venku hurikán. Ale když jsem šla v noci do vedlejší WC chýše, nebyl ten vichr tak strašný.

Oliver se ráno probudil ještě před východem slunce, takže jsem ani nemohla pracovat… šli jsme se hned podívat na pláž, která byla opuštěná, větrná a docela nehostinná. Posnídali jsme a vyrazili na nákup. Přestože v chýši není lednice ani možnost přípravy jídla, nechceme chodit třikrát denně do místní drahé restaurace. Našli jsme hodně velký a dobře zásobený supermarket, žádné skladiště s pytli fazolí, jako na venkově – ostatně jsme v místech, kam jezdí více turistů. Nakoupili jsme ovoce (to je tady výborné a levné: mandarinky v přepočtu za 16 Kč, banány za 10 Kč… ale jablka za 60 Kč, hrušky za 80 Kč… a hádejte, co má Oliver
nejraději? Správně, hrušky), pečivo, jogurt a zeleninu a s tím nějakou dobu vydržíme. Jakmile jsme vyšli z obchodu, skládali jsme na parkovišti nákup do auta a Oliver poodešel kousek od nás. Po chvíli jsem se ohlédla, a krve by se ve mně nedořezal: viděla jsem Olivera, jak se rozbíhá za námi, aniž by se podíval, a vběhl rovnou pod blížící se auto. Auto ho porazilo, ale naštěstí nejelo rychle a hned zastavilo, takže ho nepřejelo. Celé se to stalo asi deset metrů ode mě a nemohla jsem tomu zabránit… Jenom v tu chvíli, když už mi bylo jasné, že Oliver a jedoucí auto se střetnou, jsem ze všech sil a přeskakujícím hlasem zavolala jedno velmi sprosté slovo…

Potom jsem utíkala za ním, zvedla jsem ho do náruče, on kvílel, prohlédla jsem ho a měl zraněnou nožičku na chodidle. Sandálek byl roztrhaný na kusy a možná schytal část té ničivé energie, takže Oliver neměl rozdrcenou nohu.

V tom autě seděla rodina se dvěma malými dětmi. Byli moc ochotní nám pomoct a hned nás chtěli odvézt do nemocnice. Řekli jsme, že stačí, když nás tam zavedou, že pojedeme svým autem. Nebyla to nemocnice, spíš poliklinika, ale byla asi jenom kilometr vzdálená. Odnesli jsme kvílejícího Olivera do ordinace a hned a bez čekání se nás ujal mladý doktor. Důkladně Olivera vyšetřil a prohlédl a díky bohu, byla to jenom ta noha, a ještě byla jenom pořádně sedřená, nic jiného se mu nestalo (o hodinu později se mu kolem oka udělala modřina). Lékař mu to vyčistil, dal na to nějaké analgetikum, převázal a přelepil a vystavil nám účet na 600 pesos (skoro 1000 Kč). Oliver skoro po celou dobu naříkal, ale postupně se uklidňoval. Lékař mluvil anglicky a dobře jsme se dorozuměli, ale nedovedu si představit, že by se něco podobného stalo a my bychom se nedokázali domluvit.

Hned po ošetření jsme jeli do naší chatrče, uložili Olivera do postele a přemýšleli, co dál.
Bydlet prakticky na pláži plné toho nejjemnějšího písku s děckem, které má zraněnou nohu, není dobrá varianta. Kromě toho v chatě na pláži (s elektřinou jenom v noci) se toho moc nedá dělat – jenom koupat se v moři a válet v písku. Jenže kvůli větru jsou velké vlny a sluníčko svítí jenom občas, takže tím se ztrácejí důvody, proč bydlet v předražené a vcelku nepohodlné chatrči na pláži.

Snažila jsem se nehodu s Oliverem rozebrat, aby si uvědomil, co udělal špatně. Po chvíli mi skočil do řeči a požádal mě, abych o tom už nemluvila, protože ho to zneklidňuje. Zopakoval to později ještě několikrát, ale měla jsem pocit, že chce spíše říci zahanbuje.

Vymysleli jsme plán, že se zajedeme hned podívat do hotelu, kde jsme měli bydlet až za čtyři dny, a zkusíme to nějak posunout, abychom na pláži zůstali co nejkratší dobu. Ten hotel byl asi 20 km vzdálený od našeho současného bydliště v chýši.

Ještě že jsme to udělali… hotel vypadal hnusně, stál u hlavní silnice, nebylo tam nic pěkného a nevím, jak bychom tam vydrželi déle než jeden den. Rozhodli jsme se, že rezervaci zrušíme a najdeme něco jiného. (Podotýkám, že všechny rezervace jsem dělala z domova a někdy je těžko poznat, jak to vlastně na místě vypadá.)

Pokračovali jsme podél pobřeží a hledali místo, kde by se dalo pár dní slušně bydlet a kde by byla nablízku pláž. Ve městečku Akumal jsme našli malý a docela slušný hotýlek, kde měli volný pokoj. Cena poloviční než za chýši, komfort dvojnásobný. V pokoji byla dokonce lednička, což je úžasná výhoda. Na pláž je nedaleko… ale s tou Oliverovou nohou to asi na velké koupání nebude. V novém hotýlku jsme se domluvili, že přijedeme zítra, a v našem chýšovém háji jsme trochu zveličili Oliverovy potíže a dramatičnost situace a docílili jsme toho, že nám vrátili peníze za dva noclehy, takže zítra můžeme odjet do Akumalu.

Odpoledne na pláži bylo větrno, Petr s Oliverem postavili pyramidu, ale nebyli tam dlouho, i s ohledem na jeho zranění.

Pro večeři jsme si zajeli do toho supermarketu, kde ráno Oliver přišel ke zranění. Objevila jsem tam celé pečené kuře za 50 pesos (asi 80 Kč), k tomu jsme koupili kus chleba… a bylo vymalováno. Snědli jsme kuře v naší chýši, utřeli mastné ruce a byli jsme všichni po večeři.

Zítra se tedy přesuneme do dalšího městečka na Mayské riviéře, která je podle mého názoru hodně přeceňovaná, ale k tomu se snad dostanu někdy příště.