San Francisco

19. den   (160 mil)

Míříme do San Francisca, máme našlapaný den, ale přesto jsme stihli jednu milou zastávku: projížděli jsme kolem rozsáhlého jahodového pole, u kterého stál stánek. Bylo možné koupit si malý košíček natrhaných jahod za 6 USD, nebo si je natrhat a zaplatit 4 USD. Natrhali jsme si, košíčky byly malé a šlo to rychle. Pochvalovala jsem si, že je to dobrá cena, ale potom jsem si uvědomila, že 4 dolary jsou stovka a že to asi byly nejdražší jahody v životě… za tři týdny už jsme si tak zvykli, že 4 dolary jsou ve srovnání s ostatními položkami pakatel.

Blížíme se k San Francisku a doprava houstne: po celou dobu jedeme po dálnici o třech až pěti pruzích, valící se proud aut občas zpomaluje až na 40 mil v hodině, což nám připadá jako šnečí tempo, ale aspoň jedeme.

Zastavili jsme se v Livermore v nějakém vinařství, abychom koupili víno pro Ilanu. Vinařství bylo velké a krásné, měli krásné návštěvnické středisko a prodejnu, bylo tam hodně lidí. Venku krásné posezení taky plné lidí. Prodavači byli ochotní a znali svou věc, koupili jsme tři láhve po třiceti dolarech, což je pálka, ale nic levného v USA není.

Potom jsme jeli do Orindy, kde bydlí Barbařin brácha, a nechali jsme u něj všechny věci, které jsme měli půjčené na táboření. Orinda je pěkné místo nedaleko SF, dokonce tam jezdí vlaky BART, a brácha bydlí na krásném místě v krásném domě.

Dále jsme pokračovali do Oaklandu k Ilaně. GPS se občas zasekávala, takže to nebylo úplně jednoduché: před nějakou zásadní křižovatkou ztuhla a nechala nás, ať si vybereme, jestli pojedeme rovně, doprava, nebo doleva. Za křižovatkou nabrala dech a udělala na nás kiš, kiš. Nakonec jsme přece jen dojeli tam, kam jsme potřebovali. Ilana a Sam bydlí v příjemném domku v klidné ulici a příjemné části Oaklandu. Čekali nás. Petr hned zajel vrátit auto do půjčovny, Sam jel druhým autem s ním a přivezl ho zpátky. Jsme rádi, že jsme se zbavili auta, po SF budeme jezdit městskou hromadnou.

Ilana nás vzala na projížďku po okolí. Zastavili jsme na zmrzlinu, tři zmrzky za deset dolarů, uff. Vyvezla nás na kopce nad záliv, seděli jsme na pěkné vyhlídce s výhledem na SF a Golden Gate, ale bohužel to bylo proti slunci, takže jsem nefotila. Ráno by to asi byl nádherný pohled.

Večer jsme seděli u Ilany na dvorku, Oliver pomáhal čistit zeleninu, Sam griloval a po večeři ještě chvíli hrál na ságo.

20. den (a už žádné míle…)

Ilana má celý den nějakou práci pro ptačí nadaci, kde pracuje. Sam nás odvezl k přístavišti, ale cestou nám ještě ukázal zastávku, kam se odpoledne vrátíme, a vysvětlil nám, jak se dostaneme k nim zpátky. Velmi užitečné. Ještě jsem zapomněla napsat, že nám půjčili svoje sanfranciské šalinkarty a my jsme tím ušetřili strašně moc peněz.

Vydali jsme se tedy lodí přes záliv do San Franciska. Plavba byla příjemná, foukal dost vítr a bylo chladno, ale měli jsme hezký výhled na město.

Prošli jsme se po Pier 39, byly tam obchůdky a příjemná atmosféra, připadala jsem si spíš jako v Evropě. Na několika samostatných plošinách se válely stovky lachtanů, dlouho jsme je pozorovali.

Vydali jsme se pěšky do Chinatown, ale bylo to delší, než jsme mysleli. Město je vůbec rozlehlejší, než to vypadá při pohledu na mapu. Poobědvali jsme v nějaké vietnamské restauraci, moc mi to nechutnalo, nudle byly dost tvrdé. Špatná volba.

Čínská čtvrť nebyla tak barvitá, jak jsem čekala, ale možná jsme jenom chodili nesprávnými místy. Došli jsme pěšky k Exploratoriu, které nám doporučila Ilana, ale zjistili jsme, že je dost drahé. I pro jednoho dospělého s dítětem stojí 50 dolarů. Byly už dvě hodiny odpoledne a zavírá se v pět, na tři hodiny to nemělo cenu. Rozhodli jsme se, že půjdeme raději jindy. Našli jsme autobus, který nás měl odvézt ke Golden Gate, ale vystoupili jsme zbytečně brzy a k mostu bylo ještě daleko. Šli jsme podél moře, byla to hezká procházka po skalách a městské pláži. Golden Gate Bridge byl bohužel zase proti sluníčku.

Oliver utíká před vlnami, v pozadí Alcatraz.

Kolem páté jsme se vydali na cestu domů: pěšky, autobusem i metrem. V metru jsme přesně nevěděli, jak a kam dát jízdenky, ale pomohl nám nějaký ochotný žebrák. Oliver mu chtěl dát nějaké drobné, ale nevzal je od něj se slovy, aby si je schoval. Na Olivera to udělalo velký dojem.

Metrem jsme dojeli do Oaklandu, ze zastávky vlaku je to k Ilaně pěšky tak deset minut. Je to příjemné sousedství, samé rodinné domky a na hlavní ulici obchůdky. Měli jsme po celodenním chození velkou žízeň, dali jsme si v hospodě pivo. Byla to příjemná a typicky americká hospoda, v televizi běžel baseball a basketbal, líbilo se mi to.

U Ilany jsme večeřeli na zahradě, dojedli jsme zbytky od včerejška a šli jsme brzy spát.

21. den  

Ráno jedeme do města metrem, na Ilanino doporučení se vydáme do španělské čtvrti. Bylo to pěkné, ale čekala jsem od toho víc. Pokreslené zdi barevným naivním uměním. Oběd jsme si nedali ve španělské, ale v čínské restauraci, bylo to dobré a ne moc drahé.

Je první máj, den průvodů. Na zdejší pěší zóně vidíme opravdu početný, hlučný a veselý průvod zaměřený proti Trumpovým protiimigračním postojům.

Petr s Oliverem chtěli k moři, takže jsme se vydali autobusem k pacifickému pobřeží. Cesta byla neuvěřitelně dlouhá, trvala asi hodinu. Skoro celou cestu jsme stáli. Nakonec jsme se k tomu oceánu přece jen dostali, Oliver si máchal nohy a uskakoval před vlnami. Připadalo mu zajímavé, že je u Pacifiku. Moře je studené, na koupání to rozhodně není. Docela brzo se obracíme na cestu zpátky, autobusem a metrem to trvá dvě hodiny.

Byli jsme domluvení, že půjdeme na večeři do restaurace. Ilana a Sam nás vzali do oaklandské mexické restaurace, byla příjemná a jídlo dobré, a být v SF a nedat si mexické jídlo se nesluší.

Na závěr jsme šli do zdejší výjimečné zmrzlinárny, kde dělají zmrzlinu individuálně na objednávku a chladí ji tekutým dusíkem. Je neskutečně drahá (porce za 5 USD) a opravdu vynikající. (Musím napsat, že tato fotka není moje, vyfotila ji Ilana.)

22. den

Poslední den pobytu v USA, večer odlétáme.

Ráno balíme, ale máme ještě celý den, takže znovu známou cestou metrem do města. Já a Oliver jdeme do Exploratoria, Petr si jde někam koupit kufr, protože ten starý už je na rozpadnutí. Exploratorium bylo výborné a drahé (50 USD pro nás dva). Princip stejný jako naše brněnské Vida, ale neskonale větší… Musela jsem Oliverovi všechno překládat, aby pochopil o co jde, takže jsem si ani neodpočinula. Mnohem raději bych chodila po ulicích, ale nebylo mi přáno.

Kolem 14 hodiny jsme s Oliverem opustili SF a dojeli do Oaklandu. Cestou jsme se stavili na poslední sanfranciskou pizzu. U Ilany poslední balení, odvezla nás ještě na metro. Koupili jsme si jízdenky, protože půjčené šalinkarty jsme museli vrátit, a došlo nám, kolik jsme díky nim za těch pár dní ušetřili.

Cesta domů probíhala hladce a jediným zádrhelem bylo výrazné zpoždění vlaku z Prahy do Brna.

A to je konec cesty do USA a zase zpátky.

 

Yosemite

16. den,  (130 mil)

Snídaně v pompézní jídelně toho pěkného hotelu byla průměrná a zarazilo mě, že i tady (ostatně jako dosud všude) používali plastové nádobí. V motelu bych nic jiného nečekala, ale v tomto hotelu mi to přišlo nepatřičné. Vydali jsme se do NP Yosemite a cestou poslouchali Mamas and Papas, California Dream. Bylo to velmi americké. Krátce po vjezdu do parku jsme zastavili na odpočívadle a poprvé uviděli popelnice ve zvláštních bytelných plechových bednách, které měly složitý systém otevírání na karabinu, aby to nezvládli otevřít medvědi.

Zajeli jsme k vodopádu Bridal Veil a šli se k němu podívat, ale v jeho blízkosti byla hodně hustá vodní tříšť, která by nás za chvíli promočila, a foťák jsem si kvůli tomu mokru vůbec netroufla vyndat. Kolem přístupové cesty taky tekla voda z tajícího sněhu a Oli byl za chvíli celý mokrý: boty, ponožky i dolní okraje kalhot. Přemýšlela jsem nahlas, jestli je to voda z tajícího sněhu, a Petr to uvedl na pravou míru: jsou to slzy dojetí návštěvníků, kteří zjihli nad krásou národního parku.

Odpoledne se rozplynuly mraky a ukázaly se pěkné výhledy na vodopády. Některé průsmyky a cesty jsou ještě uzavřené, leží tam sníh. Bohužel to ovlivní náš program, protože se nedostaneme na některá ikonická místa. Naštěstí je ale park dost velký a zabavíme se i jinak. Další nepříjemnost je ta, že se v parku za běžného provozu opravují některé silnice, proto se jezdí objížďkami nebo jednosměrkami.

Získávali jsme jen celkovou představu o parku, navštívili jsme Visitor Centre. Byl tam moc pěkný film o Johnu Muirovi, který byl okouzlen zdejší krajinou a trávil tady mnoho let. Pojal myšlenku na založení NP a podařilo se mu přesvědčit prezidenta Roosvelta, aby s ním strávil několik dní v Yosemitech. Tábořili spolu, a po několika dnech byl prezident přesvědčen o nutnosti vyhlásit park. O tom byl ten film a byl působivý.

Spíme v hotelu ve městečku Mariposa, které je už za hranicí parku, ale není tak daleko. Hotel je pěkný, se snídaní a s bazénem. Na prostorném parkovišti rostou stromy a na jednom z nich jsme viděli kolibříka. Mariposa bývala důlním městem, nedaleko se těžívalo zlato. Je to hezké malé městečko, kde v podstatě chcípl pes.

Na večeři jsme zajeli do pizzerie Pizza Factory. Píšu „zajeli“, protože i když Mariposa není nijak velké město, je roztažené do délky kolem silnice a na některých místech ani nejsou chodníky. Chůze nepříjemná. Pizza Factory je pohodové místo, docela velká ratejna, kam se vejde aspoň sto a možná i více lidí. Čekání si lze krátit pozorováním toho, jak kmitají zaměstnanci. Je jich tam v každou chvíli nejmíň dvanáct a pracují svižně a sehraně. Nejvíc se nám líbil chlápek, který zpracovával těsto do tenké placky otáčením na jednom prstu. Dali jsme si tu největší pizzu, kterou měli v nabídce, a ani jsme ji nesnědli. Ještě mají takový zvyk, že když si člověk objedná, zeptají se ho na jméno. A až je to hotové, nesou to do placu a mohutně volají jméno objednavatele.

Petr nevěděl, jaké pivo si objednat, tak se ptal nějakého místního borce. Ten mu dal ochutnat a Petr si to objednal. Pozítří, když jsme se vrátili na stejné místo, si ho výčepní pamatoval a ptal se, jestli chce znovu to pivo, co mu doporučil George… pěkné.

17. den   (90 mil)

Oliver si u snídaně opět oblíbil vafle. I tady bylo jen plastové a papírové nádobí, ale na to už si asi musíme zvyknout.

Všimla jsem si, že lidi ve službách většinou pracují s velkým nasazením, práce jenom lítá. A vypadají u toho, že je to i baví… na benzinkách, v obchodech, v hotelech, v parcích. Narazili jsme jen na jednu výjimku, a to byl ten nerudný pán v motelu v Page.

Vyjeli jsme do parku, nechali auto na nějakém odstavném parkovišti a vydali se pěšky k Mirror Lake. Příroda moc pěkná, vysoké stromy, skály… mělo to blíž k tomu, na co jsme zvyklí z domova.  Ještě jsme si udělali zastávku a procházku pod stěnu El Capitain. Je to opravdu monumentální a naprosto nechápu, jak po takové stěně někdo vůbec může lézt.

Večeři jsme dali v Burger King nedaleko hotelu. Obyčejný bufál bez obsluhy, jídlo bylo vcelku dobré, nic urážlivého, ale za to, co jsme tam platili, by u nás byla luxusní večeře.

18. den  (90 mil)

Národní park Yosemite je pověstný svými medvědy, a já jsem si tak trochu přála nějakého spatřit, a tak trochu jsem si to nepřála, asi bych se bála. No, žádného jsme nepotkali. Jenom jsem si všímala upozornění na hrozící nebezpečí, kterých si nešlo nevšimnout…

Na tábořištích jsou speciální uzamykatelné plechové krabice určené k ukládání jídla. Kdyby bylo jídlo ve stanu, medvědi by stan rozsápali a asi by nehleděli na to, že jim pod tlapami úpí turisté…

Medvědi nemedvědi, naším plánem bylo dojít k Yosemitskému vodopádu, který je nejvyšší ve Spojených státech.

Vodopád bylo krásně vidět a slyšet už zdálky. Překvapilo mě, jak je hlučný, a i na vzdálenost několika kilometrů to byl pořádný hukot. Na fotce je vidět, že vodopád má dvě části. My jsme se vydali ke spodní části toho horního ramene.

Překonávali jsme docela prudké stoupání, ale bylo se pořád na co dívat a výhledy stály za to, takže nás to bavilo a ani Oliver neremcal.

Jakmile jsme se přiblížili k dolní části horního ramene vodopádu, ozval se neskutečný hukot… připomínalo mi to startující dopravní letadlo, ale letadlo odstartuje a zmizí, tento hukot nepřestával… protože to byla padající voda. Neskutečné.

Jakmile jsme se ještě více přiblížili, hukot zesílil a vzduch se ochladil. Po dalších meterech bylo cítit drobounké kapičky vody, byla to taková neskutečně jemná mlha. Kdyby tam člověk pobýval déle, určitě by provlhnul. Pohled na vodopád byl tak krásný, že ho ani nedokážu popsat.

Když jsme před dvěma dny přijížděli do národního parku, bylo nevlídno a jenom jsme tušili majestát zdejší krajiny. Dnes odpoledne se nám ukázala v celé kráse.

Podvečerní procházka v městečku Mariposa (kde podle všeho chcípl pes) mě přesvědčila o tom, že je pěkné se na těchto místech porozhlédnout, ale žít bych tam nechtěla ani za nic…

A toto je asi nějaká historická budova (tím myslím, že na tomto místě stojí možná devadesát let):

 

 

 

 

 

 

NP Sequoia

15. den  (210 mil)

Navzdory hlučící silnici a dálnici jsme se vyspali, asi jsme byli dost unavení. Vyrazili jsme docela včasně, dnes jsme měli v plánu vidět sekvoje v NP Sequoia. Projížděli jsme zemědělskou krajinou: vinice, obilné lány, sady pomerančů.

Zastavili jsme na jednom místě, kde měli farmáři prodejní stánek s ovocem. Nakoupili jsme si pomeranče, grepy, pomela a pomerančovou marmeládu. Povídali jsme si taky s paní majitelkou, která předtím žila někde v Idahu a pěstovala brambory, ale potom se přestěhovala do Kalifornie za pomeranči. Petr to komentoval slovy, že si dost polepšila.

Do GPS jsme zadali NP Sequoia, Visitor Centre. Vedla nás stále užšími a užšími stezkami, až jsme nakonec usoudili, že to asi není správně. Nicméně bylo to moc krásné údolí s úzkou prašnou cestou. Když jsme se vraceli, potkali jsme pána v pickupu a ptali se ho na cestu. Smál se, že prý ano, tato cesta skutečně vedla do NP, ale naposledy v roce 1925.

Vraceli jsme se tedy zpátky. Bylo skoro poledne a my jsme ještě nevstoupili do parku. Nakonec asi po sto mílích jsme jej přece jen našli. Blížilo se poledne, zastavili jsme u Visitor Centra a najedli se. Jízda do nitra parku je dlouhá a vedla do kopce a do mraků. Nakonec jsme vystoupali do výšky 3000 metrů. Kolem nás byly sněhové plotny, teplota 4 stupně, hustá mlha – vlastně mrak, ale spatřili jsme první úchvatné sekvoje. Jsou mnohem větší a důstojnější, než jsem si představovala. Díky mlze se jejich vrcholky ztrácejí v nedohlednu.

 

Zaujalo mě a překvapilo, že jsou na omak měkké, jejich kůra je trochu jako srst slona, a opravdu se mi zdálo, že jsou teplé. Zvláštní pocit.

Pohybovali jsme se prakticky v marích a sekvoje z nich vystupovlay jako nějaké vznešené přízraky…

U tunelu vyřezaného v padlém kmeni sekvoje jsem zažila jednu trapnou chvilku: v tom otvoru, kterým tak akorát projede auto, se straaaašne dlouho fotila nějaká mladá dvojice. Nejdřív s autem, potom bez auta, potom jenom ona, potom zase jenom on… Docela dlouho, trpělivě a mlčky jsem vyčkaávala, až opustí prostor. Potom jsem si polohlasem a jen tak pro sebe řekla: No, už byste toho mohli nechat… A oni mi slovensky odpověděli, že něch prepáčim, že už idú…  Že jsem radši nemlčela.

Sekvoje byly opravdu fotogenické, i když se vlastně ani nevešly do záběru:

Původní plán byl, že budete ještě tábořit v nějakém kempu na území parku, ale s ohledem na teploty (nejvyšší denní vystoupily asi na 11 stupňů) a ta to, že všude ještě ležely sněhové plotny, jsme svoje plány rychle přehodnotili.

Našli jsme místo, kde byla wifi, a po poslední noci v tom hnusném motelu už jsem nechtěla ponechat nic náhodě. Během pár minut jsem na webu našla slušný hotel ve Fresnu a udělala jsem rezervaci. Bylo to stejně drahé jako ten hnusný včerejší motel, ale neskonale lepší. Ponaučení: radši si něco najít na booking dopředu, člověk aspoň ví, do čeho jde.

Do Fresna jsme dojeli kolem 18 hodiny, hotel byl opravdu pěkný, s bazénem, cena včetně snídaně. Zašli jsme na večeři do nedaleké mexické restaurace, bylo to dobré a byla toho velká hromada. Večer jsme strávili na pokoji, Oliver se díval na nějaký historický film na National Geographic a pořád žadonil, abychom tlumočili.

Death Valley

14. den,  (570 mil)

Oli objevil u snídaně vaflovač a s mou pomocí si ke snídani připravil vafle. Teplé nejsou špatné. Po neslané nemastné motelové snídani odjíždíme, dnes nás čeká dlouhý přesun a nemáme rezervovaný nocleh, pokusíme se dojet co nejdál.

Přejeli jsme z Utahu do Kalifornie a získali hodinu času navíc. Bude se hodit. Kolem jedenácté hodiny jsme přijeli do Death Valley. Neuvědomila jsem si, jak je to obrovská oblast, je větší než NP Zion. My ale uvidíme jen malou část.

Nejdříve jsme zamířili ke slavnému Zabriskie Point. Je hodně teplo, určitě přes 32 stupňů. A to je duben, v srpnu tady musí být k nevydržení. Prapodivně pustá a nehostinná krajina, velmi tichá, ale nesmírně malebná. Opravdu mě okouzlila takovou tou krásou, která není patrná na první pohled, člověk se musí dobře dívat, ale jakmile ji uvidí, je lapen.

Zajeli jsme se podívat i na místo zvané Painter Palette, kde jsou opravdu krásně barevné skály, barvy jsou tlumené a jakoby vyšisované, klidně bych si takovými nechala vymalovat dům.

Badwater je místo ležící nejhlouběji pod hladinou moře, asi 80 metrů. Je tam něco jako vyschlé jezero pokryté solnou krustou. Blízko u břehu je našedlá, jak tam chodí hodně lidí, ale dál už je to pěkná bílá sůl, protože lidé nechodí moc daleko od břehu. Bylo tam teplo a nějaké zvláštní ticho, ale to jsem si možná jenom namlouvala. V každém případě velmi fotogenické.

Ani Údolí smrti není tak úplně bez života…

Nemohli jsme vynechat návštěvnické centrum ve Furnace Creek a opět poutavý film. Z Údolí smrti jsme odjeli kolem půl čtvrté odpoledne.

Projeli jsme Bakersfield a kolem 19 hodiny jsme viděli první známky zemědělské činnosti, sady. Až do dnešního dne jsme neviděli jediné pole… celou dobu jsme putovali pouštními oblastmi. Teprve při pohledu na první pole jsme si uvědomili, jak to bylo divné.

Měli jsme představu, že někde u silnice uvidíme motel, zastavíme a vyspíme se. Bohužel to tak nebylo. Byla už tma, Oli spal a my jsme pořád žádný motel neviděli. Nakonec jsme si ho nechali najít od GPS. Byl rovnou u cesty někde, nevím kde, a cena byla 50 USD. Už se nám nechtělo nic hledat a vzali jsme jej. Na recepci byli nějací Indové a asi jim to i patřilo. Když jsme došli do pokoje, zjistila jsem, že kvalita odpovídá kvalitě indických hotelů, tady je ale za americkou cenu. Byla to mizerná špeluňka s příšernou koupelnou (umyvadlo jenom tak viselo ze zdi, bála jsem se, že vypadne), stěny z papundeklu, na obě strany od baráku rušná silnice vzdálená tak 10 metrů od stěny a za ní ještě železnice. Když projel náklaďák (a že jich jezdilo hodně) všechno se třepalo. Petr řekl, že už tam chybí jenom letiště. Já si myslím, že hladinu hluku už by to nijak zvlášť nezvýšilo. Přenesli jsme spícího Olivera z auta do toho úžasného pokoje, sami jsme snědli zbytek lupínků a guacamole, dopili víno a usnuli.

Přidávám ještě dvě fotky toho luxusního místa (fotila jsem samozřejmě až ráno):

NP Zion

12. den (104 mil)

Měla bych napsat něco o kupování benzinu, protože tento prostý úkon je tady složitější než u nás. Musí se platit předem kartou a u stojanu. To znamená, že napřed se strčí karta do slotu, zadá se částka a PIN a teprve potom je možné brát benzin. Asi mají špatné zkušenosti s neplacením. Až dosud je to logické, ale my jsme naráželi na problém, že jejich automaty na stojanech nebraly naše karty, skoro vždycky se na displeji objevila rada see the cashier. Takže jsem musela dovnitř, zaplatit u pokladny kartou odhadem nějakou částku (většinou 20-30 dolarů) a potom mávnout na Petra, že může čerpat tolik, kolik bylo zaplaceno. Občas se nám stalo, že jsme přeplatili a do nádrže se to nevešlo, takže jsem musela jít zpátky a nechat si vrátit zbytek peněz. Přišlo mi to dost složité.

Ráno nám dlouho trvalo, než jsme se vypravili.  Motelová snídaně byla hnusná jako vždy, nic jiného než toasty s marmeládou a nechutné kafe. Do NP Zion máme 50 minut jízdy.

Jako velký problém se ukázalo to, že je víkend a všechny NP v celých USA mají akci: volný vstup. Výsledkem jsou přeplněná parkoviště a obrovské fronty na shuttle bus. Na parkoviště v parku jsme se vůbec nedostali, museli jsme se vrátit do města Springfieldu, tam zaparkovat a jít pěšky nebo městským shuttlem do parku.

Ukázalo se také, že Petr ráno zapomněl batoh s přichystaným jídlem v motelu. K jídlu máme suchý chleba, pár jablek a sušenky. Po vstupu do parku nás přivítala obrovská fronta na shuttle bus. Petr se postavil na její konec a já s Oliverem jsme šli do Visitor centre koupit rangerský klobouk. Měli, koupila jsem (nebyl nejlevnější, stál 30 USD), ale Oli byl nadšený a úplně zjihnul. (Vydrželo mu to asi dvě hodiny.)

Díky všem těm zdržením a zádrhelům začíná naše první túra v NP Zion až kolem poledne. Usedáme do autobusu a jedeme až na poslední zastávku takřka na konci údolí, jmenuje se Temple of Sinawava.

Na tomto místě se musím zmínit o systému shuttle busů v NP Zion, který je geniální. Do parku nesmí auta. Místo toho jezdí v nejoblíbenějším a snad i nejkrásnějším údolí Zionu (Zion Canyon) autobusy v intervalu asi deset minut a zastavují na osmi zastávkách. Lidi mohou libovolně vystupovat a nastupovat a neplatí nic. Z každé zastávky jsou nějaké kratší i delší procházky, všude jsou mapy s informacemi. Na můj vkus to přehánějí s nabádáním o safety, ale asi vědí proč.

NP Zion je první lokalitou během naší cesty, která nespadá do kolonky „poušť“. Vlastně od začátku naší cesty jsme se pohybovali v pouštních oblastech se skrovnou vegetací, ale teprve když jsme přijeli do zelených údolí Zionu, uvědomili jsme si, jak moc nám chyběla normální zeleň, na kterou jsme zvyklí. Připadali jsme si jako v ráji, když jsme viděli vzrostlé stromy a zurčící potok.

Dojeli jsme šatlem až na konečnou a potom jsme se vydali pohodlnou procházkou kolem řeky. Bylo to pěkné, ale na můj vkus moc lidí – víkend a vstup zadarmo, to je pro hodně lidí neodolatelné. Cestou jsme viděli spoustu oprsklých veverek. Asi moc dobře věděly, že jim nikdo neublíží. Možná věděly i to, že je lidi nesmí krmit, ale stejně to zkoušely. Stačilo se posadit a vyndat svačinu, a hned se nějaká objevila.

Seděli jsme tak na kameni a já jsem se chystala vyfotit jednu veverku doufající, že upadne aspoň drobeček. Vtom k nám přistoupil nějaký ranger a s přátelským upozorněním they will bite you veverku normálně odkopl. Zkazil mi snímek.

Posléze jsme se autobusem přesunuli kousek zpět a vydali se další procházku, Stoupali jsme dost dlouho příkře do kopce a obdivovali výhledy. Nechtělo se nám úplně nahoru, tak jsme se asi po hodině vrátili. Znovu do autobusu a k Visitor Centre. Zrovna jsme mířili k restauraci, když nás odchytli dva chlapíci s profi kamerou a mikrofonem, jestli bychom byli ochotní jim odpovědět na pár otázek. Petr byl ochoten, takže ho postavili před kameru a začali mu klást otázky, jestli oceňuje volný vstup do parku a tak. Petr neoceňoval. Vysvětlil své výhrady a postoje, ale zdůraznil přitom, že park je krásný, mládenci poděkovali a bylo to.

Zastavili jsme se v restauraci, protože Petr měl chuť na pivo, a ani mě ten nápad nepřipadal k zahození. K tomu jsme si dali onion rings a pro Olivera french fries. Bylo toho dost, bylo to výborné a po celém dni o suchém chlebu a sušenkách to chutnalo dvojnásob. V restauraci bylo několik velkých zapnutých televizorů s nějakým basebalovým utkáním. Při pojídání a popíjení jsme se dívali a připadali jsme si velmi americky.

13. den  (83 mil)

Poučení ze včerejška jsme vstali brzy, rychle odbyli motelovou snídani a už v 8.30 jsme byli ve Visitor Centre v Zionu. Počasí nás zradilo. Původně jsme uvažovali o půjčení kol, ale bylo zataženo a chladno, tak nám to nepřišlo jako dobrý nápad. Místo toho jsme zajeli shuttle busem doprostřed parku a vydali jsme se na procházku k Emerald Pools. Oliver na sobě měl svůj nový rangerský klobouk a skautskou košili a vypadal ukrutně zálesácky. Kolemjdoucí se s ním dávali do řeči.

Došli jsme k tomu jezírku a usedli na kámen, že si dáme svačinu. Oli tam poskakoval a já jsem mu říkala, kam se má postavit, abych udělala pěknou fotku. Posléze se zeptal: A kam mě pošlete teď? Petr řekl: Já bych ti řekl kam. Došlo mu to, ale neurazil se.

Odpoledne jsme přejeli autem do jiné části parku, kde už nejezdí shuttle bus. Projeli jsme tunelem, který byl vybudovaný ve 30. letech a bylo to na něm vidět, vypadal tak nějak starožitně. Vydali jsme se na krátkou procházku jedním zapomenutým údolím, které ani nebylo v mapě, a bylo to moc krásné, takové opuštěné.

V návštěvnickém centru jsme se zase podívali na film a byl moc krásný. Mormoni, kteří tuto oblast osídlili jako první a dali jí jméno Zion, prý říkali, že není třeba stavět chrámy, když samotné okolní skály jsou samy o sobě chrámy. Měli pravdu.

Do motelu jsme přijeli ještě natolik včas, že se Oliver stihl vykoupat v místním bazénu a já jsem vyprala. Na slunci a větru to bylo za chvíli suché.

NP Bryce Canyon

11. den (417 mil)

Celý den jsme na cestě, čeká nás dlouhý přesun. Jedeme krásnou krajinou, překračujeme nějaký horský hřeben ve výšce 9600 stop (3200 metrů), v lese vidíme zbytky sněhu.

Krátce zastavujeme v Bryce Canyonu, který je také dost vysoko: 8100 stop (skoro 2500 metrů). Udělali jsme krátkou procházku na tu nejznámější vyhlídku, pár fotek a jeli jsme dál.

Mířili jsme do St. George v Utahu, kousek od NP Zion. Měli jsme tam zamluvený motel, protože nic bližšího k Zionu jsem nenašla. Do motelu jsme dorazili v 19.30. Mexický recepční bez jediného úsměvu nebo názaku lidské sympatie nás docela zaskočil. Za těch krátkých deset dní už jsme si zvykli na vlídnost a usměvavost všech lidí ve službách. Tento člověk byl nerudnou výjimkou.

Motelový pokoj byl dobrý, byla tam lednice a malá kuchyňka s vařičem a bez nádobí. Pro nás to byla výhoda, mohli jsme dojídat zásoby a nemuseli se stravovat v restauracích. Použili jsme motelovou pračku a sušičku a vyprali hromadu prádla.

Dead Horse Point, NP Canyonlands

10. den (54 mil)

Ještě stále bydlíme v kempu Slickrock, který je strategicky umístěný blízko Arches, Moab i Canyonlands. Vstáváme docela brzy, už kolem sedmé, a vyjíždíme do nedalekého NP Canyonlands vzdáleného asi 20 mil. Opomenuli jsme Barbařino pravidlo a vyjíždíme s polovinou nádrže, což se nám skoro vymstilo, ale o tom později.

Cestou jsme zastavili v menším parku Dead Horse Point, kde jsou zase malebné meandry řeky. Oliver viděl chipmunka a říkal mu čikmánek. Prý je roztomilý, ale my jsme ho nezahlédli.

V parku je toho víc, ale koukli jsme jen na jednu vyhlídku a jeli dál do Canyonlands. Dali jsme dvě kratší vycházky. První k Mesa Arch, moc pěkné místo.

Druhá vycházka byla delší, asi hodinu až dvě na místo zvané Upheaval Dome, které vypadalo jako z jiné planety. Počasí jako malované, Oliver únavu jenom předstíral, aby z nás vymámil nějaké sušenky.

Značení turistických cest mě nijak neoslnilo, naše barevné turistické značky jsou asi nejlepší na světě… Tady jsme museli dávat pozor na vyskládané hromádky kamení (jako jsou ty dvě na fotce na obzoru), které ve mně někdy vůbec nebudily důvěru. Pravda ale je, že jsme nezabloudili.

Ve tři hodiny jsme se vrátili k autu a byli bychom asi jeli ještě jinam, nebýt toho, že nás Petr upozornil, že máme benzin na pouhých 40 mil. Ukázalo se, že byla chyba, když jsme neuposlechli Barbařinu radu nezastavili u benzinky ráno ve chvíli, kdy jsme měli polovinu nádrže. Jeli jsme tedy velmi úsporně tak, abychom měli co nejdelší dojezd. Nakonec jsme dojeli k benzince a v nádrži jsme měli zásobu na 19 mil, což je při zdejších rozlohách a hustotě benzinek jako nic. Koupili jsme benzin za 40 USD a příště už budeme moudřejší a nenecháme to dojít tak daleko.

V Moabu jsme zase koupili zásoby a stavili jsme se v obchodě s indiánským uměním nebo co to bylo. Vesměs tam měli moc krásné a drahé věci. Neodolala jsem a koupila jednu nádhernou indiánskou deku.

Kolem páté se začalo hodně mračit a v šest už docela pršelo. Déšť jsme přečkali v autě, a teprve až se přehnal, vystoupili jsme a začali vařit. Docela se ochladilo.

Takto vypadá naše tábořiště během procesu balení:

Péřové spacáky někudy propouštějí to nejjemnější peří a ve stanu to po třech nocích vypadá jako ve slepičárně.

Oli se někde škrábl do prostředníčku. Zalepila jsem to, aby se mu tam nedostala nečistota, a od té chvíle chodí ke svému velkému pobavení se vztyčeným prostředníčkem.

A takto vypadá krásně a úhledně sbalené auto:

 

Národní park Arches

8. den  (50 mil) 

Jsme v Utahu a je tady o hodinu jiný čas než v Arizoně. Svítá až kolem sedmé, dřív nemá cenu vstávat. Oli a Petr spí ještě v osm hodin. Procházím tím obrovským kempem k recepci, abych si stáhla mejly. Bavím se pozorováním toho, co všechno Američani tahají za svými auty (nejen kola, ale i motorky, čluny a já nevím co ještě). Taky mají obrovské RV (recreational vehicles) velké jako autobusy. Přijedou do kempu, zaparkují, roztáhnou boční stěny těch autobusů (možná taky nějak přestaví nábytek uvnitř) a kempují. Bavilo mě pozorovat, co tam všechno mají. Samozřejmě dokonale zařízenou kuchyni a obývák s velkoplošnou televizí. Petr vtipkoval, že tohle je asi jejich představa o dovolené v tvrdých podmínkách (rozuměj: nemají zde všechny své oblíbení tv kanály).

Visitor Centre zase krásné jako vždy. Kromě filmů jsem si oblíbila i velké plastické mapy, které člověku dají dokonalou představu o dané oblasti. V každém centru je obchůdek s knížkami a turistickými potřebami, a v tomto jsem Oliverovi tajně koupila rangerskou vestu, kterou bude krásně používat ve skautu. Dostane ji k narozeninám. Taky se mu tam zalíbili rangerský klobouk, ale neměli ho v jeho velikosti. Zkusíme ho koupit jinde. Potom jsme se už vydali do nitra parku. Máme dost času, zůstáváme dva nebo tři dny a můžeme si všechno vychutnat. Popojížděli jsme mezi vyhlídkami a moc se nám to líbilo. Počasí tak akorát, ani horko, ani zima.

V jednu chvíli jsem zažila hotovou extázi: Jedeme tou krásnou krajinou s narudlými skalami, tu a tam na obzoru vidíme nějaký oblouk a máme zapnutou hudbu v rádiu. Vtom začnou hrát Hotel California a je to naprosto dokonalé. Americká krajina, krásná hudba, Oli nevysírá…

Udělal jsme pěší výlet k Delicate Arch, to je takový ten ikonický o samotě stojící oblouk. Byla to docela procházka, cesta tam i zpět trvala skoro tři hodiny. U samotného oblouku byly davy lidí a neustále se střídali ti, kteří chtěli mít fotku sebe stojícího pod obloukem. Na to jsme kašlali. Bylo tam hodně větrno.

Procházeli jsme kolem místa, kde se v minulém století usadila nějaká rodina a začala tam hospodařit. U nedalekého potoka si postavili hráz, chovali dobytek, asi pěstovali i nějaké plodiny. Musel to být neskutečně tvrdý život, klobouk dolů. Ta chatrč, kde ti lidé bydleli, tam dodnes stojí, a podržte se, je u ní cedule Historic Site. Napadlo mě, jak moc se liší americké historické památky od našich.

Někdy se bavíme tím, jak je na některých lidech zřetelně vidět, že jsou Trumpovi voliči. Nevím přesně, co je na nich jiného, ale velmi často je to poznat. V jednom kempu třeba přijel chlápek na neuvěřitelně obrovské a naleštěné motorce. Barb se na něj podívala a bylo jí jasné: Trump’s voter. Já jsem zase viděla nějakého chlápka na parkovišti a připadal mi jako jeden z těch, co ho volili. A ejhle, na zadním skle auta měl nálepku s nápisem: Save Freedom, Stop Hilary. Mají to nějak napsané na čele (a někteří i na autě), aspoň ti vyhranění.

Do kempu jsme se vrátili asi v 16 hodin a věnovali jsme se obvyklým odpočinkovým činnostem: sprcha, frisbee, koupání v bazénu, dobíjení telefonu a mejly na recepci, vaření, večeře.

S Oliverem jsme vyvinuli nový zvyk: jdeme si lehnout do stanu současně, on si vezme Harryho Pottera a čte mi nahlas… baví mě, jak se role obrátily. Netřeba dodávat, že vždycky usnu dřív než on.

9. den (53 mil)

Než se Petr s Oliverem probudili, nachystala jsem svačiny a snídani. V sedm jsem je budila a v půl deváté už jsme byli u Visitor Centre. Autem jsme zamířili rovnou do nejvzdálenějšího místa parku (Devils Garden) a odtud jsme se vydali na pěší túru na daleké vyhlídky.

Šli jsme asi 9 km k Double O Arch a byla to jedna z nejkrásnějších túr v mém životě. Překrásná krajina, zvláštně tvarované skály, nádherné počasí, daleké rozhledy… stálo to za to.

Naučili jsme Olivera používat slovo awesome, a awesome to skutečně bylo. Ten nejvzdálenější Double O Arch byl fakt monumentální a s krásnými výhledy. Taky se mi líbilo, že některé úseky vedly po ploché horní části dlouhých skalisek zvaných fins, a skutečně jsou to jakési kamenné ploutve.

Cestou zpátky jsme ještě zastavili u Double Arch (dva oblouky spojené jedním bočním pilířem, takže jeden mají vlastně společný a ten druhý pilíř má každý oblouk pro sebe), ale to už byla jen krátká procházka.

V půl páté už jsme v kempu a užíváme si pohodu. Večeříme grilované kousky kuřete ze supermarketu, k tomu jsem uvařila brambory a salát. V devět večer už jsme zase ve stanu a Oli mi čte na dobrou noc.

Horseshoe Bend, Betatakin, Monument Valley, Goosenecks, Bluff Fort

Šestý den (145 mil)

Ještě před snídaní, kolem sedmé hodiny, jsme se vydali autem k nedalekému Horseshoe Bend, ikonickému místu, kde se řeka Colorado ohýbá a teče jakoby zpátky. Je to kousek autem od Page a potom pár set metrů pěšky. Oliverovi už bylo dobře, po včerejším blití ani památky.  Ze samotného Horseshoe Bend nemám moc pěkné fotky, protože polovina kaňonu byla ve stínu. Kdybych si mohla vybrat nebo měla více času, vrátila bych se sem navečer, ale ten luxus si nemůžeme dovolit. Večer už budeme někde úplně jinde…

Po návratu do motelu jsme šli na snídani, která byla v ceně. Tomu odpovídala kvalita jídla i místa. Prťavá jídelnička s plastovými stolky, hodně lidí, tlačenice u pultu s jídlem. Káva hnusná americká (už začínám chápat, proč Američané u nás pořád tak nadšeně chválí naši kávu). Jinak jen toasty, máslo, marmeláda, mléko a cereals. Nic moc, ale lepší než být o hladu.

Než jsme vyjeli z Page, stavili jsme se nakoupit. Uff, nákup jídla za 100 USD. Měly by to být zásoby aspoň na tři dny, ale nevím, zda vydrží. Vydali jsme se do Monument Valley. Někde uprostřed jsme se zastavili v Navajo National Monument. Bylo to nenápadné místo, žádný národní park, ale za procházku to stálo.

Během asi hodinové procházky upravenou cestičkou jsme došli na vyhlídku, odkud byly vidět staré indiánské domky (pueblo) vytesané do skály pod velkým skalnatým převisem. Vypadalo to jako domečky pro panenky, ale byly to normální příbytky, jenom jsme od nich byli daleko. Stezka byla pěkně informativní, byly tam cedule s informacemi o rostlinách a k čemu je indiáni používali, Bylo taky docela horko a nikdo tam nebyl – byli jsme tam sami.

Kolem 17 hodiny jsme přijeli do kempu Goulding a současně s námi tam dorazili i Stoutovi. Vzali jsme si napůl jedno kempovací místo. Tento kemp byl rozhodně nejkrásnější za naši cestu a snad i nejhezčí, v jakém jsem v životě byla. Prostorný, čistý, obklopený červenými skalami typického marlborovského tvaru.

Při chystání stanu jsem si všimla, že jeden spacák se páře ve švu a sype se z něj peří. V Barbařině úžasném boxu šitíčko chybělo, nezbylo než zajít na recepci. Paní mi nechtěla půjčit jehlu a nit, musela jsem si koupit soupravu šitíčka za pět dolarů. Za pár nití a jehel docela pálka. Postavili jsme stan, Oli s Petrem si šli zaplavat do místního bazénu a já jsem šla na obhlídku, Vystoupala jsem kousek nad kempem do skal, byly tam krásné rozhledy.

Vařili jsme na ohni společně se Stoutovými: zabalili jsme do alobalu brambory s cibulí a klobásou a dali to péct do ohně. Byla to pochoutka.

Oni potom vyndali takové ty hnusné pěnové bonbony a naučili nás připravovat s’mores: opečou tu lepkavou sladkou hmotu nad ohněm, vloží ji mezi dva plátky čokolády a to celé vloží mezi dvě sušenky. Oliver se toho nemohl nabažit, my jsme to pozorovali stejně nedůvěřivě jako loni v Mexiku, kde jsme to opékali s nějakými Kanaďany. O pár dní později jsme dokonce v nějakém supermarketu viděli prodávat balíčky se všemi surovinami na tuto prazvláštní pochoutku.

Tábor je daleko od civilizace, po setmění bylo krásně vidět hvězdy na úplně černé obloze.

7. den (198 mil)

Stoutovi vyrazili už v pět ráno na fotovýpravu, my jsme vstali v šest a bez snídaně jsme vyjeli do Monument Valley na projížďku. Je to indiánské území, kde neplatí Annual Pass. Platíme vstup 20 dolarů, ale musím podotknout, že hodnota tomu odpovídala. Dostali jsme něco jako mapku s vyznačenou trasou a jeli jsme podle svého uvážení. Byla výborná denní doba na focení, sluníčko bylo ještě nízko, pěkné světlo. Oliver udělal moc hezkou fotku v protisvětle a je na ni dodnes pyšný.

Všechny cesty v parku byly prašné, ale vcelku rovné. Zdálo se mi, že asfaltky by tu krásu dost degradovaly.

Tu a tam jsme nechali auto stát a chodili jsme mezi těmi malebnými skálami. Pořád ještě bylo velmi časně a v celém údolí jsme byli skoro sami.

Kolem deváté hodiny jsme přijeli zpátky do tábora. Posnídali jsme, sbalili tábor a kolem jedenácté vyrazili. Je teplo a pěkně, cestujeme v pohodě, občas zastavíme na pozoruhodných místech. Prním byla meandrující řeka San Juan River, v místě, kde se rozkládá státní park Goosenecks (Husí krky). Zaplatili jsme drobné vstupné, protože ve státních parcích neplatí Annual Pass. Celkem jsme tam strávili asi dvacet minut, bylo to hezké.

Další zastávka byla ve vesnici Bluff v muzeu Bluff Fort. Málo významné, ale nečekaně pěkné místo. V návštěvnickém středisku je možné vidět film o tom, jak osadníci pronikali do této oblasti. Jely tam celé rodiny na těch typických vozech s plachtou a museli překonávat neuvěřitelné terénní překážky. Když jsem si to představovala, dost mě to vzalo.

Muzeum je něco jako skanzen, takže repliky srubů, vnitřní skromné zařízení, informace o rodinách, které tam bydlely. V jednom domku seděly paní a šily nějaké oblečení. Na věšácích bylo spousta dobového oblečení, které jsme si mohli půjčit. Zpočátku se mi do toho moc nechtělo, ale potom jsem to zkusila a nečekaně mě to bavilo. Oblékli jsme se jako dávní osadníci, sedli na maketu vozu a nechali se vyfotit od jedné ochotné šičky. Byla to legrace.

Někde cestou jsme zastavili v supermarketu pro zmrzlinu. Nejvýhodněji vycházelo koupit celou krabičku, nechali jsme vybrat Olivera a koupil šest nadřívkových zmrzlin. Tři jsme snědli hned (nechutnaly nám) a ostatní jsme uložili do chlaďáku. Než jsme si na ně vzpomněli později, byly rozpuštěné a na vyhození.

Odpoledne jsme dojeli do města Moab, které je něco jako Mekka outdoorových sportů. Nabízejí tam mraky atrkací typu horské kolo, kajaky, kaňoning a podobně. Měli jsme zamluvený kemp, dojeli jsme tam a postavili stan. Oliver už předtím usnul v autě, takže jsme stavěli v klidu a bez jeho konstruktivních rad. V pět hodin už jsme postaveno a vydali se do Visitor Centre v NP Arches, což je asi 3 km od našeho kempu. Centrum už bylo zavřené, ale do parku se ještě smělo. Letos v parku opravují hlavní silnici, takže se tam může jen od 7 do 19 hodin, potom musí všichni pryč a nastoupí dělníci a stroje. Nakoukli jsme do nitra parku asi 15 km, ale máme na to ještě další tři dny, takže to nemusíme hrotit. Mezitím se probudil Oliver, takže i on chvíli viděl kousek NP, ale v této části ještě nejsou žádné oblouky.

V kempu si Oli a Petr házeli frisbee, já jsem vařila. Wifina funguje jen kolem recepce, ale bude dobré si přečíst mejly.

Page a Antelope Canyon

Pátý den (136 mil)

Velmi chladné ráno mě vyhnalo ze stanu už před šestou. Po snídani jsme sbalili tábor, Petr, Oliver a Carlyle si chvíli házeli frisbee.

Loučíme se s B. a C., ale možná se ještě uvidíme za pár dní, protože se budou také potulovat ve stejné oblasti. Jedeme celkem svižně pouštní krajinou, míříme do Page. Jsme v kraji indiánů Navajo. Všichni jsou menší a obtloustlí, štíhlého jsme vlastně nepotkali. Navažské vesnice jsou velmi málo romantické: uprostřed pouště obytný přívěs, nějaký pickup a to je všechno.

Chtěli jsme být kolem třetí hodiny ve městečku Page, protože v 15.30 jsme měli rezervaci do Antelope kaňonu. Podařilo se nám přijet o hodinu dříve, tak nás vzali na dřívější prohlídku. Bylo to lepší s ohledem na světlo v kaňonu.

Jenže chudák Oliver z neznámého důvodu od rána několikrát zvracel a nebylo mu dobře. Celou cestu proseděl se sáčkem v ruce, několikrát zvracel venku. Naposledy dokonce v Page na chodníku před kanceláří, kde jsme platili ten výlet. Museli jsme po něm uklízet chodník.

Vydali jsme se na výlet do Antelope Canyonu, na který jsme se dost těšili. Ve městečku Page nás spolu s dalšími pěti lidmi naložil navažský řidič do auta a vezl nás asi dvacet minut za město. Odbočil z asfaltky a po několika kilometrech jízdy po prašné písečné cestě (jemný červený písek je všude) jsme zastavili u vcdodu do kaňonu.

Průvodce, asi čtyřicetiletý obtloustlý Navajo, nemluví moc zřetelně. Vypráví o vzniku skalních útvarů a ukazuje místa, která jsou dobrá na focení. Má v malíčku všechny foťáky a mobily na světě: občas si od některého turisty půjčí jeho foťák, něco tam nastaví a vyfotí opravdu překrásnou fotku. Říkám mu, že zná snad všechny foťáky, a od na to, že to není zas tak těžké. Abych pravdu řekla, ty nejhezčí fotky v mém mobilu a foťáku udělal on.

Kaňon byl opravdu nádherný, strávili jsme tam asi hodinu, ale nebyla jsem tam úplně v pohodě, protože Oliverovi bylo pořád blbě, museli jsme ho nosit a střídali jsme se u toho. Byl z toho smutný, protože se na to všechno těšil a potom si kaňon ani neužil.

Potom nás odvezli zpátky do Page a jeli jsme se ubytovat do zamluveného motelu. Městečko Page není velké, má asi 7 tisíc obyvatel, ale na hlavní ulici jsem napočítala jedenáct kostelů různých denominací. Nebyly to honosné budovy, některé kostelíky byly jen skromná dřevěná stavení s křížem a bez věže, ale stejně.

Nepříjemné bylo, že ačkoli jsme do motelu přijeli až kolem 16 hodiny, náš pokoj ještě nebyl připravený a čekali jsme asi půl hodiny. Nicméně pokoj to byl pěkný a pohodlný. Pustila jsem se do praní prádla, Oliverovi už bylo líp a hrál si s papírovými sešity, které mu přivezla Barbara. Petr vyrazil na obhlídku městečka (prý nic tam není) a přinesl v krabičce thajskou večeři. Dobře jsme se najedli a hodně brzy usnuli.

Hoover Dam a Grand Canyon

Třetí den (290 mil)

Ráno jsme svižně sbalili a vyrazili na cestu. V 10 hodin máme sraz s Carlylem a Barb asi 30 mil odtud a ještě chceme vrátit ty matrace. Výměna byla hladká a rychlá, místo matrací si vezeme chladicí box, který budeme potřebovat. Ty modré flaštičky, co se dají do mrazáku a pak do boxu, jsme nekoupili, protože nemáme k dispozici mrazák. Budeme místo nich dávat led, který se tady dostane koupit na každém rohu, a v chladicím boxu vydrží a udělá tam zimu.

Odjeli jsme do Boulder City, kde jsme měli sraz s Barb a Carlylem. Nemohli jsme najít místo srazu, ale jeden telefonát to spravil. Na parkovišti jsme z jejich auta do našeho přenesli všechnu tábornickou výbavu, kterou nám přivezli a půjčí nám ji na příští tři týdny (byl to Barbařin skvělý nápad, jsme za něj fakt vděční.)

V supermarketu jsme nakoupili jídlo a zásoby (včetně ledu do chlaďáku a dřeva na oheň v kempu), pivo, víno zmrzlinu… nákup za 75 dolarů. Vyrazili jsme směrem na Grand Canynon, ale ještě než jsme tam dojeli, zastavili jsme se na Hoover Dam. Než jsme se tam dostali, dlouho to trvalo, protože je tam úzká cesta, dělají bezpečnostní prohlídky, parkoviště je sice velké, ale trvá to, než se tam člověk dostane… a parkovné 10 USD. Přehrada je ale monumentální, prošli jsme se po hrázi a stálo to za to. Do Visitor Centre jsme nešli, nemáme dost času.

Na následující fotce je dobře vidět, jak se řeka marně potýká s úbytkem vody.

Než jsme dojeli ke Grand Canyonu, B. a C. dvakrát nabírali benzin, i když ještě neměli prázdno v nádrži. Barbara nám později řekla, že vždycky sebou vozí zásobu vody a berou benzin, jakmile mají půl nádrže. Trochu jsme se tomu podivili, ale později jsme si všimli, že benzinky tam nejsou tak hustě jako u nás. A za pár dní jsme se měli přesvědčit o tom, že Barb měla pravdu.

Na cestě jsme se zastávkami strávili skoro celý den. K večeru jsme dorazili do jakéhosi kempu, který Carlyle zamluvil, ale neubytovali nás tam, prý fouká velký vítr a nelze postavit stany a zaručit bezpečnost. Přejeli jsme tedy do jiného kempu ještě blíže NP Grand Canyon. Kemp byl obrovský a docela ošklivý, byl určený hlavně pro RV, jak oni říkají (jsou to obytná auta, některá z nich nesmyslně obrovská).

Koupili jsme si jedno místo napůl (jsou vždycky pro dvě auta a několik stanů). B. a C.  ještě odjeli ke kaňonu fotit západ slunce, my jsme raději začali stavět stan a chystat tábořiště. Šlo to docela dobře, ale přece jen v tom ještě nejsme tak zběhlí. Hodně se ochladilo a ten vítr byl opravdu silný, oblékali jsme si to nejteplejší oblečení, co máme. Vařili jsme skoro potmě, ale zvládli jsme to.

Večer jsme ještě seděli a povídali se Stoutovými. Noc byla neuvěřitelně studená. Není divu, jsme v nadmořské výšce 8000 stop, to je 2400 metrů. Naštěstí jsme měli péřové spacáky, termoprádlo a nafukovací karimatky, ale Petrovi byla celou noc stejně hrozná zima. Prý chodil ven běhat, aby nezmrzl.

Čtvrtý den (16 mil autem, 22 mil na kole)

Vstávám v šest s prvními paprsky slunce. Mrzne. Stany jsou pokryté námrazou, zbylá voda v kelímku na stole se změnila v led. Mrznou mi prsty. Na sluníčku se to rychle zlepšuje, ale ani tak není nijak velké teplo. Kolem deváté hodiny odjíždíme společně s B. a C. do Visitor Centre, které je opět krásné a informačně hodnotné. My si ale potřebujeme vyzvednout nejpozději v deset zamluvená kola, což činíme ještě před desátou.

Půjčovna je dobře zorganizovaná, chlapi ochotní, skvěle to šlape. Zcela náhodou si Oliver vybral kolo a přilbu, které jsou vzájemně sladěné a ladí i s jeho oblečením. Vypadá dokonale, i když o to vlastně nejde.

Vybrali jsme si nejdelší cestu kolem North Rim, má to být asi 32 km. Máme na to pět hodin, to je dost času i na focení. Počasí je slunečné, ale větrné, čerstvý vzduch rozhodně není teplý. Zpočátku jedeme s dlouhým rukávem a teprve postupně sundáváme vrstvy, Odpoledne už jedeme s krátkým rukávem. Na začátku jedeme místy, která jsou od kaňonu vzdálená. Normální pěkná asfaltová cyklostezka, ale kaňon nevidět. Asi po třech kilometrech se dostáváme na první vyhlídku.

První pohled na kaňon je vskutku nezapomenutelný a breathtaking. Nezměrná hloubka a členitost, barvy, jasná obloha, nádherné výhledy… je to jedno z míst, kam sjem se vždycky chtěla podívat. Pohled na kaňon mě tak uchvátil, až mi vhrkly slzy do očí.

Barb po několika kilometrech začalo zlobit koleno, rozhodla se, že se vrátí a pojede návštěvnickým autobusem. Potkáme se na konečné. My ostatní jsme se s Carlylem vydali podél horního okraje kaňonu. Je tam pěkná a nepříliš frekventovaná asfaltka, po které jezdí jen shuttle bus. My cyklisté máme zastavit a uhnout na okraj, aby nás mohl předjet (jinak nesmí). Bus jezdí tak po dvaceti minutách, takže to není žádný opruz.

Často zastavujeme na vyhlídkových místech a nevíme, kam se dřív podívat. Mám chuť neustále fotit, i když vím, že ty stovky fotek budou nakonec všechny stejné a krásu a hloubku toho místa stejně nezachytí. Dojeli jsme k asi 16 km vzdálenému Hermit Pointu, kde se musíme obrátit a jet zpátky. Předtím jsme se ještě potkali s Barb a snědli svačiny.

Cesta zpátky byla svižnější, přece jen už jsme přivykli kráse těch míst a kola jsme měli vrátit ve tři hodiny. Bylo to překvapivě neustále do kopce, ale mírného. Když jsme jeli dolů, kopec jsme nevnímali, cestou nahoru nás dost vysiloval a brzdil. Oli jel skvěle, statečně a docela rychle, bavilo ho to.

Kolem třetí jsme vraceli v půjčovně kola s širokým úsměvem. Pocítila jsem dokonce potřebu ujistit chlápka z půjčovny, že to byla nejlepší jízda v životě, a moc jsem nepřeháněla.

Ve Visitor Centre jsme ještě viděli film… a od té chvíle už jsme si nenechali ujít žádný film v žádném parku. Jsou nádherné,  s krásnými záběry a mnoha zajímavými informacemi. Oli seděl vedle mě tiše jako pěna a tiskl mi dojatě ruku. Později začal naléhat, abychom mu tlumočili komentáře, což bylo trošku otravné, ale je skvělé, že ho to baví a zajímá.

V NP Grand Canyon je jedna úžasná věc: nikde nelze koupi vodu v PET lahvích, ale zato jsou na strategických místech volně přístupné a bezplatné kohoutky s místní pitnou vodou. Jsou u toho i nápisy nabádající lidi, aby nepoužívali petky, ale aby si plnili do svých lahví, Moc se mi to líbilo.

Po filmu jsme šli na krátkou procházku na Mather Point, je tam nádherná vyhlídka, bohužel dost plná lidí, ale není divu. Tu krásu chce vidět každý. Dělali jsme nějaké společné fotky, ale všimli jsme si, že opodál se srocují lidé a usilovně něco fotí. Přišli jsme blíže a uviděli to: na skalním výběžku jako na piedestalu seděl k nám zády obrácený kondor… v dokonale výstavní pozici, jako by se chtěl nechat fotit, ale současně s tím dělal drahoty, protože byl obrácený zády a jen občas pootočil hlavu. Vypadal ohromně vznešeně, skutečně jako pán celého údolí. Po chvíli roztáhl křídla a vzlétl nad kaňon. Byla to tak povznášející podívaná, že mi toho dne už podruhé vhrkly slzy do očí. Pocítila jsem něco jako velebnost přírody. Velmi vzácný zážitek.

Petr se necítil úplně dobře, po té studené noci byl nachlazený. Šel si sednout do auta a já s Oliverem jsme se ještě potulovali na okraji, čekajíce na západ slunce. S blížícím se večerem klesala teplota, foukal vítr a začínalo být docela zima. Udělala jsem pár fotek a  na západ slunce už jsme ani nečekali. Kolem půl sedmé jsme se vydali do tábora.

Připravili jsme večeři, a na tomto místě se musím zmínit o tom, co všechno nám přivezli Stoutovi.

Pohodlný stan pro tři lidi, tři samonafukovací karimatky, tři péřové spacáky, velkou nafukovací matraci, chodecké hole, vaky na vodu, bednu s potřebami na vaření, které jsme záhy začali říkat Barbara’s box. Ta bedna byla neuvěřitelná: docela velký plastový kontejner obsahující všechno, co by člověka mohlo napadnout, že by se mu hodilo při táboření. Je to Barbařina specialita, skládá ty bedny pro své blízké, tuto sestavila pro jejich dobrého rodinného přítele. Namátkou tam je: ubrus, sekyra, plynový dvouplotýnkový vařič, utěrka, plastové i papírové talíře, teflonové nádobí, nože, prkénko, koření, hrníčky, pohárky, alobal, mýdlo, jar, manikúra… spousty užitečných věcí. Záhy jsem si zvykla, že když jsem něco potřebovala, otevřela jsem box – a našla jsem to tam. Za to by Barb měla dostat nobelovku.

Druhá noc pod stanem byla stejně chladná jako ta první, ale už jsme s tím počítali, tak nás to tak nezaskočilo.

Las Vegas a Valley of Fire

První den

V Las Vegas jsme přistáli ve 20 hodin místního času, to je asi 4 hodiny ráno našeho času. Byla tma jako v pytli. Auto jsme měli zamluvené, zbývalo jen vyplnit formality a vyzvednout je. Paní u přepážky byla hrozně upovídaná a pomalá, strašně dlouho to trvalo. Zaplatila jsem kartou a paní nám řekla, ve kterém sektoru těch obrovských garáží si můžeme vybrat některé z aut, které tam najdeme. V každém sektoru měli jiný typ aut (kompaktní, malá, velká, SUV, luxusní atd.) My jsme měli objednaného džípa nebo něco podobného a vybírali jsme asi z osmi různých aut. nakonec to vyhrála nějaká docela velká a prostorná Honda, protože měla mnohem větší kufr než ten džíp. Později se ukázalo, že to byla velmi prozíravá volba.

Nainstalovali jsme naši GPS a vydali se do hotelu, Řídil Petr a já jsem byla ráda, protože po té únavné cestě jsem svým řidičským schopnostem vůbec nevěřila. Hotel jsme našli bez potíží. Dole bylo – jak jinak – obrovské kasino, jsme přece v Las Vegas. Náš pokoj byl asi tak v 16. patře, pěkný, prostorný, s klimou a ledničkou. Než jsme se tam ovšem dostali, bylo už jedenáct večer, to je sedm hodin ráno našeho času.

Na mobilu jsem měla několik sms od Michelle, sdělovala mi, ve kterém pokoji bydlí. Zašli jsme tam, ale vzhledem k pozdní hodině už měli na klice cedulku Nerušit. Nechali jsme na dveřích lístek s číslem našeho pokoje a zprávou, ať na nás ráno zaklepou. Ke spánku jsme se ukládali v jednu hodinu po půlnoci, docela unavení. Bodejť by ne.

Druhý den

Ráno v osm na nás zaklepali Michelle s Dougem. Nastalo velké objímání, neviděli jsme se skoro jedenáct let. Spoldečně jsme posnídali a kolem desáté hodiny jsme se vydali v jednom autě na výlet do státního parku Fire Valley vzdáleného asi 50 mil.

Podnikali jsme krátké procházky mezi červená skaliska. Bylo horko, krajina vypadala zajímavě a byl to vlastně náš první výlet do přírody ve Spojených státech. Zastavili jsme se v návštěvnickém středisku parku a já jsem poprvé viděla, jak jsou zdejší návštěvnická střediska výtečně zpracovaná. Ochotní pracovníci, ale hlavně neuvěřitelná spousta kvalitních informací o historii místa, o geologických poměrech, o flóře a fauně… kdybych měla víc času, klidně bych tam strávila půl dne a pořád by bylo co číst a prohlížet.

 

Cestou zpátky jsme na okraji Las Vegas zastavili na náš první nákup ve Walmartu. Čekala jsem, že to bude velký kšeft, ale velikost předčila moje očekávání. Nakoupili jsme nějaké zásoby (od zítřka budeme self-catering). Koupili jsme taky nafukovací matrace, protože od zítřka budeme stanovat a matrace se nám zdají lepší než karimatky. O hodinu později jsme telefonovali s Barbarou a Carlylem a zjistili jsme, že pro nás mají nafukovací matrace, ale nemají chladicí box. Musíme tedy zítra znovu do Walmartu vrátit matrace a koupit chlazení, což by ale neměl být problém.

Do hotelu jsme se vrátili v pozdní odpoledne, chvíli jsme si odpočinuli a v sedm jsme se vydali s Michelle a Dougem na večeři. Dali jsme pizzu, kuřecí křídla, saláty a piva. Čeká nás ještě večer v Las Vegas! Doug vzal auto a jeli jsme někam na Strip. Potom jsme šli pěšky pár kilometrů a pozorovali to, pro co nemám jiné slovo než panoptikum.

Míra nevkusu přesahuje všechny meze mnohem dále, než jsem si myslela. Šli jsme po Stripu, Doug a Michelle nám ukazovali ta „nejkrásnější“ místa, která viděli už předchozího večera.

Oliver ale uprostřed cesty vytuhl a málem usnul. Není divu, měl za sebou dlouhý den a pořád ještě jsme tak trochu na českém čase. Ještě se zmíním o hotelu Venezia, který snad zaujímá plochu několika hektarů, a je tam indoor benátská laguna i s vodou, gondolami a modrou oblohou. Člověk neví, jestli se tomu má smát nebo nad tím brečet.

Do hotelu jsme se dostali až v půl dvanácté. Rozloučili jsme se s M. a D., protože zítra odjíždíme docela brzy ráno. Usínali jsme po půlnoci za velkého hluku (asi hudba), který k nám doléhá z ulice, ale únava byla silnější než všechny zvukové vjemy a zanedlouho jsme tvrdě spali.