Džajpur

Je tady vůbec nějaký hotel?

V Džajpuru jsme nekompromisně zahnali všechny dotěrné rikšáky a vydali se hledat hotel pěšky. Měli jsme nějakou představu podle Lonely Planet, ale netušili jsme, jak je město rozlehlé. Plahočili jsme se dost dlouho i s bágly a žádný hotel jsme cestou nepotkali. Nakonec jsme trochu vyměkli a vzali si přece jenom rikšáka. V Džajpuru jezdí kromě motorových taky klasické cyklo rikši. Je to jako velká trojkolka, jejíž kola jsou velká jako u normálního kola. Vzadu je místo pro dva lidi a chlapík sedící před nimi šlape. Náš rikšák byl klučina asi patnáctiletý a vážil sotva padesát kilo, až jsem žasla, že nás dva i těžkými bágly vůbec uvezl.

Nakonec jsme ve starém městě přece jenom našli jeden hotel, ale vůbec se nám nelíbil: byl drahý a špinavý. V té době už jsme konečně pochopili, že z nějakého důvodu ve starém městě prostě nejsou hotely a že se budeme muset přesunout do jiné části města. Nechtělo se nám znovu se naslepo plahočit tím nečekaně obrovským městem, tak jsem radši trochu telefonovala, až jsem objevila jeden guesthouse, kde nám slíbili pokoj za 500 rupií. Tam už jsme se také nechali odvézt cyklorikšou, s těmi zavazadly se nám fakt nechtělo pěšky. Guesthouse nám vcelku vyhovoval, samozřejmě že to nebyl žádný luxus, spíš naopak, ale vyspat se tam dalo.

Celé to hledání a cestování trvalo dost dlouho, ubytovali jsme se skoro ve čtyři hodiny. Od rána jsme jedli jenom tu jednu pálivou papriku v Puškaru. Zašli jsme do blízké restaurace na jídlo a oba jsme se dobře a dosyta najedli za závratných 250 rupií.

Strhující kulturní zážitek aneb večer v indickém kině
Už od začátku našeho putování jsme věděli, že jednou chceme zajít do kina. Měli jsme pocit, že dnešek by mohl být tím správným dnem. Zjistili jsme, že v Džajpuru je nějaké proslulé a oblíbené kino, a vypravili se na podvečerní představení.

Pro to, co jsme tam viděli, jenom těžko hledám slova. Mrzí mě, že jsem tam s sebou neměla foťák, protože mě nenapadlo, že by se mohl hodit. Budu si muset vystačit bez fotodokumentace, jen se slovním popisem. Samotná budova byla velká a postavená v těžko popsatelném pompézním slohu, barvu měla růžovou. Vypadala trochu jako dvoupatrový narozeninový dort, který stál příliš dlouho na slunci. Foyer kina nám vyrazil dech. Byla to neuvěřitelná směsice orientální rádoby nádhery: všude barevná světla, obrovské nevkusné lustry, koberce, štuky, zrcadla, zlacení, ornamenty… větší nálož nevkusu už jsem douho neviděla. Bylo tam hodně lidí a všichni se vzájemě fotili a vůbec vypadali, že je to hrozně baví a vzrušuje.

V kinosálu nás čekala další porce opulentního nevkusu v podobě obrovských štuk na stropě nasvícených zeleným světlem. Drobný detail: v sále pro asi 800 lidí poletovali tři holubi a v těch záhybech na stropě patrně hnízdili, protože jsme během filmu občas slyšeli vrkání, které mohli vydávat jenom mladí holubi.

Film byl tak neuvěřitelně hloupý, že bych si nikdy nepomyslela, že něco takového může vůbec existovat. Diváci se upřímně bavili, tleskali a hvízdali a někteří ten film určitě už několikrát viděli, protože dopředu říkali repliky. Film byl samozřejmě v jazyce hindi a bez titulků, ale děj byl tak prostinký, že jsme jej pochopili i bez znalosti řeči. To hlavní byly honičky v autech a na motorkách a taky taneční čísla doprovázená zpěvem. Občas jsem se neudržela a smála se nahlas na místech, která připadala směšná jenom nám, a Ondra do mě drcal, abych byla potichu. Uprostřed projekce byla i přestávka, aby diváci mohli korzovat v tom úžasném foyer.

Odcházeli jsme z kina a nechápali jsme vůbec nic. Jak je možné, že stavějí tak „nádherné” stavby a lidi tam natěšeně chodí a koukají na ty nesmysly, a po skončení vyjdou ven a zase se brodí v kravských hovnech? Kladli jsme si podobné otázky, ale odpovědi neznáme a chytří z toho nejsme ani trochu.

čtvrtek
Růžové město… a v něm krysy a jedna divná památka UNESCO
Noc nebyla úplně klidná, protože Ondrovi bylo špatně a často chodil na záchod. Díky tomu jsme měli ráno pomalý start, než vůbec Ondra zjistil, zda bude schopen provozu. Taky dost dlouho trvalo, než se objevil někdo z hotelových pohůnků, u kterých jsem chtěla reklamovat nedostatek teplé vody a wifiny. Oba zádrhely jsme nakonec vyřešili, Ondrovi teplá sprcha prospěla a po desáté hodině už jsme byli připraveni vyrazit. Nejdřív jsme šli na autobusové nádraží koupit jízdenky do Agry. Měli jsme pocit, že v Džajpuru je co vidět, takže jsme koupili jízdenky na pozítří. Je to důležitý detail, k němuž se ještě vrátím.

Potom jsme přes neodbytné nabídky rikšáků pokračovali pěšky do historického centra. Cestou jsme se stavili v městském parku, a bylo to hodně divné. Tráva řídká a suchá, sem tam spal nějaký bezdomovec a všude byly spousty děr do hlíny, musely jich být tisíce. A z těch děr vylézaly a do nich zase zalézaly… krysy. Viděli jsme jich desítky, možná stovky.

Sedli jsme na lavičku, abychom se podívali do mapy a snědli si sušenky, které jsme si koupili ke snídani. Posléze na vedlější lavičku přisedli nějací mladíci s ksichty zahalenými šátkem a za námi stál taky jeden takový. Přestalo se mi to líbit, byli mi dost podezřelí a připadala jsem si obklíčená. Ondra sice říkal, že jsem paranoidní, ale já raději dám na ten divný pocit kolem žaludku, že něco není úplně v pořádku. Rychle jsme se zvedli a vypadli z parku prolezlého krysami do města, které je těmi krysami určitě prolezlé taky, ale není to tak vidět.

Procházeli jsme uličkami a bazary „růžového města”, které je ale spíše cihlově oranžové. Možná bych se i občas zastavila a něco koupila, ale obchodníci byl tak otravní a vlezlí, že když se člověk jen na vteřinu zastavil, už ho tahali do obchodu a měli ho ve spárech. Bylo to dost protivné, tak jsme se radši ani nikde nezastavovali.

Prohlédli jsme si stavbu jménem Hawa Mahal, je to taková podivná pětipatrová budova, kterou postavil maharádža pro své manželky, aby mohy pozorovat ruch ve městě a nemusely tam chodit. Bylo tam spousta okýnek a sedátek, ale určitě se tam nebydlelo, opravdu to byla jenom taková pozorovatelna.

Potom jsme se šli podívat na místo zvané Džantar Mantar. To zase nechal postavit jiný maharádža jako svou observatoř, on byl totiž amatérský astronom. Místo je od roku 2010 zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejvíce ze všeho mi to připomínalo skejtpark křížený s veřejnými záchodky. Byl to komplex podivných staveb, které byly nakloněné v různých úhlech a jejich části se důmyslně protínaly a křížily, a podle toho se nějak určovaly polohy hvězd a planet… no prostě úplná ptákovina, ale vypadalo to zajímavě. Taková velká hračka pro maharádžu.

V závěru už Ondrovi zase nebylo moc dobře, tak jsme se nechali cykloriškou odvézt k našemu hotelu. Ještě jsme si v jakési restauraci dali jídlo, které bylo hodně pozdním obědem nebo velmi časnou večeří, a šli jsme na hotel.

Začali jsme plánovat poslední fázi cesty a zdálo se nám, že máme málo dní a mnoho míst, která ještě chceme vidět. Rozhodli jsme se tedy, že zkrátíme pobyt v Džajpuru (který nás upřímně řečeno moc nenadchl) a odjedeme už zítra ráno. Znamená to ale, že se musíme pokusit stornovat jízdenku na pozítří a nějak ji přesunout na zítřek. Snad se to podaří. A taky to znamená, že se chceme dostat do autobusu, který jede v 6.30. Z hotelu musíme vyrazit nejpozději v 5.45 a vstávat tak v 5.15. A doufat, že se nám to celé podaří. A taky jsme si telefonem udělali rezervaci hotelu v Agře, abychom si ušetřili tápání a vláčení batohů po městě. To jsme ale vychytralí.

pátek
Výměna jízdenek a úklid na nádraží… po indicku
Vstávali jsme třeskutě brzy, v pět ráno. V půl šesté už jsme s batohy na zádech šlapali na autobusové nádraží a i v tuto nekřesťanskou hodinu jsme museli odhánět rikšáky. Věděli jsme, že to nemáme daleko. Po chvíli jsme byli na nádraží a hbitě vyměnili zítřejší jízdenku za dnešní.

Výměna jízdenky byl hotový proces. Postarší pán seděl u klávesnice počítače a po jednom písmenku ukazováčkem vyťukával. U jeho stolu stál ještě další pán a paní, kteří zdánlivě nedělali nic, ale časem se ukázalo, jaké je jejich poslání. Po nekonečně dlouhé době sedící pán vyťukal všechna potřebná písmena a ozvalo se spásné vrčení jehličkové tiskárny, která vyplázla jízdenku. Stojící paní ji vytáhla a podala stojícímu pánovi, ten zkontroloval vytištěné údaje a podal jízdenku sedícímu pánovi. Ten to všechno ještě jednou zkontroloval a konečně nám předal jízdenku. Proces výměny byl u konce a za storno staré a vystavení nové jízdenky si počítali závratných 24 rupií.

Při čekání na autobus jsem pozorovala, jak chlápek umývá podlahu na nástupišti. Podotýkám, že to byla dlážděná plocha dlouhá asi 30 a široká přibližně 10 metrů. Byla hodně špinavá a tu a tam na ní byly velké fleky nejasného původu – možná zvratky, možná rozšlapané jídlo (kravince asi ne, krávu jsem na nádraží neviděla) a kdo ví co ještě. Takže uklízeč měl desetilitrový kýbl plný vody s mydlinkami a šel po svém úseku nástupiště a kde viděl flek, tam z toho kýble vychrstl trochu vody. Spotřeboval na to celkem tři kýble, a lidi, co tam chodili, se těm kalužím buď vyhýbali, nebo do nich šlapali. Myslela jsem, že tím je úklid u konce, ale chlápek mě překvapil. Vzal do ruky takovou obrovskou stěrku na dřevěné násadě a ty kaluže vody pečlivě rozšudlal po celé ploše nástupiště. Výsledkem samozřejmě bylo, že ty předchozí blebance už nebyly vidět, ale byly dokonale a v tenké vrstvičce rozetřené po celém nástupišti. A bylo uklizeno. Myslím, že se to tak dělá den co den a rok co rok, a na nástupišti se vrství další a další špína, kterou nikdy nikdo doopravdy neuklidí. Jsem přesvědčena, že všechna nádraží, na kterých jsme byli, se naposledy uklízela a malovala ještě za Britů (odešli v roce 1947) a od té doby už nikdy. A jednoho dne se jim to všechno rozpadne pod rukama, protože nikdo tady doopravdy nic neudržuje a všechno jenom chátrá.

Počasí bylo celý den nesmírně hnusné. Když jsme jeli autobusem (od půl sedmé asi do dvanácti), byla mlha a občas pršelo. Vypadalo to jako listopadový den u nás. Všechno bylo ještě špinavější, blátivější, ponuřejší a bezútěšnější než obvykle. Bylo docela chladno, ale moje věrná kamarádka, vlněná šála, mě zachraňuje. Umím si ji zručně omotat kolem hlavy a ramen zkušeným máchnutím, za které by se nemusela stydět žádná rodilá Indka.