Chicxulub

 

22. – 33. den

Dnes je den stěhování: opouštíme Akumal a odjíždíme do naší poslední mexické destinace, malého místa na severním pobřeží Yucatánu, kde si pronajmeme celý byt a strávíme tam skoro dva týdny.

V Progresu jsme našli jsme hodně velký shopping mall amerických rozměrů a zašli tam na nákup, protože v příštích dnech budeme mít k dispozici lednici a kuchyni a budeme si moci sami vařit, což mi v Mexiku připadá jako nejlepší možnost.

Měli jsme dlouhý nákupní seznam, který obsahoval všechno od jogurtu a ovoce přes brambory až po pivo. Naplnili jsme velký nákupní vozík až po okraj. Jen pro srovnání: včera jsme za průměrnou večeři v restauraci na venkově dali asi 250 pesos; dnes jsme nakoupili plný vozík potravin na několik dní asi za 700 pesos, takže mít možnost vlastního vaření se hodně vyplatí.

Zádrhelem se ukázal být nákup plechovek piva, což byl až dosud velmi jednoduchý úkon. Petr něco popadl a hodil do vozíku, ale když jsme to o pár minut později otevřeli, zjistili jsme, že to chutná skoro jako guacamole z předchozího večera: avokádo s nějakými bylinkami. Samo o sobě to není špatné, ale když člověk čeká chuť piva a místo toho ucítí guacamole, je to hnusné. Stěží jsme ve dvou dokázali pozřít třetinkovou plechovku, a to jsme jich měli ještě pět. Navrhla jsem, že si budeme dávat trestné body, a kdo jich za celý den nasbírá nejvíc, bude muset večer vypít plechovku toho hnusného piva. Návrh neprošel, protože nejvíc
trestných bodů vždycky nasbírá Oliver, a tomu žádné pivo dávat nemůžeme, i když by si je někdy za celý den zasloužil.

Našli jsme naše bydlení: je to taková skupinka čtyř trojpatrových domů na břehu moře, které jsou postavené do půlkruhu a mezi sebou mají bazén. Jsou to bytové domy, v každém patře jeden byt. Byt je obrovský: kuchyně spojená s obývacím prostorem, odkud se vychází na balkon s výhledem na bazén a na moře, a dále tři ložnice a dvě koupelny. Jednu ložnici používáme jako sušárnu: natáhla jsem tam šňůru a suším na ní mokré plavky. Jedna velká nevýhoda zde je: není tady vůbec internet. Dá se nějak pořídit, ale bylo by to drahé, proto se obejdeme bez něj a občas zajedeme někam, kde je wifi.

Ubytovali jsme se a ještě před setměním jsme vyrazili na nedaleké místo, odkud se dají
pozorovat plameňáci. Kromě plameňáků a dalších lidí tam byly i mraky komárů, takž jsme tam dlouho nevydrželi a dali se na ústup. Oliver chtěl nedočkavě vyzkoušet bazén, který máme přímo pod oknem (náš byt je v prvním patře), takže už za tmy šel s Petrem plavat. Podotýkám, že bazén je osvětlený. A v každém z těch čtyř domů, které stojí na našem kousku pobřeží, je obsazen pouze jeden byt, takže jsme zde prakticky sami.

Druhý den jsme vyrazili do nedalekého města, s cílem najít internetovou kavárnu a nějakou prodejnu mobilů. V kavárně jsme se připojili každý za pět pesos na půl hodiny a vyřídili si, co jsme potřebovali. Potom nastala Petrova anabáze s nákupem přenosu dat. Nerozumím tomu přesně, ale výsledkem transakce mělo být to, že jeden z našich mobilů bude fungovat jako zdroj wifi a budeme se moci připojovat i v bytě. Petr na tom strávil nejmíň hodinu. Situaci poněkud komplikovala skutečnost, že slečna, co mu to celé prodávala, mluvila jenom španělsky. Našla řešení: přes google si překládala ze španělštiny do angličtiny, aby se s Petrem vůbec nějak domluvila. Jakmile jsme to vyřídili, zašli jsme na oběd do mexické tržnice. Bylo krátce po poledni a byli jsme tam zaručeně jediní bílí turisté, kteří tam zavítali. Ostatní bílí seděli v hospůdkách u moře, kde číšníci mluvili anglicky a platby probíhaly v dolarech. V tržnici jsme si sedli ke stolu, objednali si mexický karbanátek (Oliver si vybral smažené kuře) a pozorovali místní lidi. Viděli jsme jakéhosi starého vysušeného Mexičana, který nesl na předloktí živého leguána. Byl přátelský a dovolil Oliverovi, aby si ho pohladil.

Ještě se vrátím k té anabázi s nákupem dat: Petr za tu legraci zaplatil 160 pesos, ale večer doma jsme zjistili, že nic nefunguje a internet nemáme.

Internet přes Petrův mobil začal fungovat až druhý den, ale máme omezený objem dat, takže žádné stahování a Oliverovy pohádky na Youtube. Zatím jsem se nezmínila o tom, že v našem bytě je sice televizní přístroj, ale vůbec nechytá žádné programy. Takže podtrženo a sečteno, internet omezený, televize žádná. Nezbývá než se vrátit ke starodávným zábavám typu draní peří a vyprávění příběhů. Není to špatné, už jsem Oliverovi převyprávěla všechny staré pověsti české a řecké báje, na které jsem si vzpomněla. Petr mu zase po večerech čte
Vinetoua.

Následující dny plynuly v poklidu a podobaly se jeden druhému. Jen občas se přihodilo něco, co stálo za zaznamenání.

… abychom neseděli celý den na jednom místě, vydali jsme se k večeru do nedaleké vesnice. Měla jsem z toho docela zážitek. Byla to díra na konci světa, hlavní ulice s několika obchody, chodníkem a asfaltovou cestou, všechny boční ulice prašné. Na nároží vstup do baru
s lítacími dveřmi, jaké známe z westernů. Pár kroků od vstupu do baru ležel na chodníku úplně ožralý chlap s flaškou v ruce a na kalhotách bylo vidět, že se pomočil. Celé mi to hodně připomínalo scénu z klasického westernu.

V Progresu je neuvěřitelně dlouhé přístavní molo, prý je nejdelší v Mexiku a měří asi 5 km. Chodci tam nesmějí, je to jenom pro nákladní auta a autobusy, které do města vozí náklady a lidi z velkých lodí. Vedle toho obrovského mola je jedno menší, které má lidské rozměry a kam mohou vstoupit i obyčejní pěší. Vydali jsem se tam a sledovali místní lidi. Na konci mola jsme pozorovali něco, co jsem ještě nikdy neviděla: chlapík vytáhl z moře asi třiceticentimetrovou chobotnici. Oliver koukal jako přimrazený a ani nedutal. Rybář položil chobotnici na dlažbu a ona se chudinka vztyčila na chapadlech a snažila se někam odkráčet. Vypadalo to hodně podivně. Rybář ji zkušeně popadl za hlavu a nějak ji obrátil skoro jako rukavici, takže bylo vidět její útroby, ale chobotnice byla v tomto stavu naprosto bezbranná a zmatená. Lovec potom vytáhl nůž a několikrát jej zabodl do jejího těla. Ona se ještě dost dlouho pohybovala, ale současně z ní vytékala úplně černá tekutina. Bylo to dost nechutné, ale přesto jsme to fascinovaně sledovali.

… potřebujeme koupit sirky, protože v kuchyni máme plynový sporák a musíme jej zapalovat staromódními sirkami. Rozhodli jsme se tedy, že je koupíme při procházce městem v nějaké trafice. Zašla jsem do prvního obchůdku, který vypadal, že by tam mohly být sirky, a na postaršího prodavače (na první pohled mi bylo jasné, že mluví jenom španělsky) jsem začala gestikulovat, že potřebuju matches. Doprovázela jsem to příslušnými gesty, aby pochopil. On mi španělsky řekl, že sirky nemá, a nabízel mi zapalovač. Ten jsem nechtěla. Nechala jsem si od něj několikrát zopakovat, jak se španělsky řeknou zápalky (už to zase nevím), a byla jsem odhodlaná jít dále po ulici a zkoušet štěstí. Chlapík mi ale s velkým úsměvem podal svůj
zapalovač a řekl mi, že mi ho dává. Když jsem tuto příhodu vyprávěla o chvíli později Petrovi a Oliverovi, Oliver se mě zeptal: Mami, myslíš si, že ti to dal proto, že je tak hodný, nebo že si myslel, že jsi chudá?

… bazén byl dnes plný úlomků chaluh, které do něj nafoukal vítr od moře. O čistotu bazénu se sice má starat místní údržbář, ale už jsme si všimli, že se nijak nepředře a většinou se někde zašívá. Všimla jsem si taky, kde schovává pomůcky na údržbu bazénu, vnikla jsem tam, vzala jsem síto a začala lovit ty nežádoucí rostliny. Vysypávala jsem je do kyblíku, který jsem našla spolu se sítem. Střídali jsme se u toho s Petrem. Asi po půl hodině přišel údržbář, a když viděl Petra, že už skoro udělal všechnu práci, slušně mu (španělsky) poděkoval a potom mu řekl (domníváme se), aby kyblík vysypal na pláž, protože u toho mával rukou směrem k moři. Petr mě potěšil, že jeho příkaz nevykonal, ale nechal kýbl ležet. Nakonec to smetí přece jenom vysypal údržbář.

… vydali jsme se na průzkumnou cestu směrem na východ, kde jsme ještě nebyli. Jsou tam nějaké laguny a prý taky hodně ptactva … Byl to úplně jiný svět, nic podobného jsem ještě neviděla. Oliver byl nadšený, že jdeme na průzkum a máme dobrodružství. Voda v laguně je mělká, docela zahnívající a smrdí. Šli jsme po písčitém břehu, který byl docela měkký
a myslím, že občas bývá zaplavený. Do plochy jezera tu a tam vybíhala písčitá kosa, na níž vysedávali pelikáni a nějací menší ptáci. V ploše laguny postávali plameňáci, a z toho lze soudit, že je hluboká tak 20 cm. Byli ale dost daleko na to, abych pořídila nějakou slušnou fotku. Na březích rostla podivná vegetace, ze které jsem poznávala jenom kaktusy… ostatní rostliny jsem nikdy předtím neviděla. Z vody občas čouhal kmen suchého stromu. Bylo horko a ticho. Takový ptačí a vodní svět. Petr zahlédl nějakého velkého živočicha, který před ním utekl do vody, ale nedokázal poznat, co to vlastně bylo. Uklidnila jsem Olivera, že to určitě nebyl krokodýl, a potom jsem ho ujistila, že tady nežijí ani jaguáři. Oliver z toho všeho měl velký
respekt, bylo to prostředí, které nikdy neviděl (já ostatně taky ne). Líbilo se mi to.

… v Progresu jsme se zase šli podívat na molo, kde jsme posledně viděli ulovenou chobotnici. Tentokrát tam bylo hodně pelikánů a jeden z nich měl zrovna ve vaku rybu. Hodně se s ní trápil, protože ryba mu ostrou ploutví trošku natrhla stěnu vaku a ploutev uvízla v té malé trhlince, takže pelikán ji nemohl spolknout a v podstatě s ní nemohl hnout dovnitř ani ven. Dlouho jsme ho pozorovali, ale jeho snaha nikam nevedla. Nakonec poodeletěl kousek dál na moře a poslední, co jsme viděli, byli ostatní pelikáni slétající se k tomu nebožákovi. Nevím, jestli mu chtěli pomoci, nebo jej o tu rybu nějak připravit.

… brzy ráno mě probudil takový svist palem, jaký jsme tady ještě neslyšeli. Palmy měly všechny listy na jednu stranu a vítr bych rozhodně označila slovem vichr. Okna v našem bytě nejsou bůhvíjak těsná (to asi bude v Mexiku normální, nepotřebují si dělat starosti se zimou, topením a únikem tepla) a při tom větru se docela výrazně pohupovaly závěsy, i když byla okna zavřená. Vítr v místnosti při zavřených oknech se mi zdál trochu zvláštní. Na dokreslení síly toho větru dodávám, že v našem malém bazénu pod okny bylo vlnobití.

… Američanka, která bydlí v sousedním domě, nás pozvala na večeři, prý dnes vaří mexické jídlo pro celé osazenstvo našich čtyř plážových domů (je to celkem deset dospělých – Kanada, USA, ČR – a Oliver). Pozvání jsme přijali a slíbili jsme, že přineseme guacamole, které jsme se už naučili připravovat fakt dobře. Měli jsme jen dvě avokáda a to se nám zdálo málo, takže jsem se rozjela do blízké vesnice přikoupit další. Procházela jsem vesnicí a hledala nějaký
obchod, kde bych mohla nakoupit. Bylo tam úplně mrtvo, na ulicích jen pár psů a asi tak dva lidi, jinak nikde nikdo. Docela mě bavilo procházet těmi prašnými ulicemi a pozorovat ten „neživot“. Ošumělé a oprýskané přízemní domky, poházené odpadky, rozbité chodníky, rezavé reklamní cedule Coca-cola, na návsi drátěná konstrukce ve tvaru kužele pokrytá nějakým
syntetickým chvojím, což mělo představovat dosud neuklizenou vánoční výzdobu, zvuky televize z otevřeného okna, zahrádky zarostlé plevelem… Neviděla jsem tam vůbec nic hezkého. Další místo a země, které jsem sice ráda viděla, ale ještě radši odjedu a budu vděčná osudu za to, že jsem se tam nenarodila.

Doma jsem udělala guacamole a v pět hodin jsme odešli k sousedům. My Evropané jsme byli středem pozornosti a taky trochu exoti, protože jsme z jiného koutu světa a máme spoustu informací a zkušeností, které oni nemají. Asi za hodinu nás hostitelka pozvala ke stolu a podávala cochinita pibil (pomalu pečené vepřové maso v banánových listech) s rýží, pečenými banány a cibulí v pomerančové šťávě. Vařila to podle yucatánské kuchařky a musím říct, že to bylo zdaleka nejlepší mexické jídlo, jaké jsem tady za celou dobu jedla. Když jsem jí to říkala, měla velkou radost.

Po večeři jsme se přesunuli na pláž a chlapi zapálili oheň v jámě vyhrabané do písku. Ta jáma byla nutnost, jinak by vítr ve spolupráci s pískem udělal s ohněm krátký proces. Ale v jámě to hořelo hezky. U ohně teprve nastala ta pravá kulturní výměna: Američané začali na prutech opékat pěnové bonbony marshmallows, což mi přišlo jako neuvěřitelná zhovadilost, ale zdvořile jsem mlčela. Olivera ty opékané lepkavé hnusy uchvátily a snědl jich hned několik. My dospělí jsme Američanům vyprávěli, co nad ohněm opékáme my. Oni zase vyprávěli, že někdy k těm pěnovým bonbonům dávají i nutelu, věřili byste tomu??

Ale jinak jsou to docela fajn lidi…