Agra

pátek
Kolem poledne jsme tedy přijeli do Agry a vystoupili kdesi údajně na hlavní autobusové stanici, ale kolem se stejně potulovaly krávy a prasata. V okamžiku se kolem nás sjeli tři rikšáci jako vosy na bonbón v předtuše výdělku. Prvnímu z nich jsme řekli adresu a nabídl nám odvoz za 120 rupií. My jsme ale z předchozího telefonování s hotelem věděli, že reálná cena je asi 70, proto jsme stáli na sedmdesáti. Rikšák že ne, tak jsme udělali dva kroky ke druhému vyčkávači, a první už na nás volal, že teda jo, že nás vezme za 70… Dohadovali jsme se sice o 50 rupií, což je asi tak 15 korun, ale jak už jsme v této pozdní fázi našeho putování byli alergičtí na všechny vlezlé rišáky, začalo pro nás být věcí cti nenechat se utáhnout na vařené nudli.

Ubytovali jsme se v hotelu a šli na rooftop restaurant vypít si čaj. Z naší restaurace je naprosto dokonalý výhled na Tádž Mahál, až se mi tajil dech. Škoda, že se Tádž tyčil na pozadí šedivé oblohy, ale i tak byl působivý. Dnes je pátek a pro turisty je celý areál zavřený, ale nám to nevadí, stejně tam chceme jít brzy ráno.

Jak jsme zabloudili a báli jsme se zeptat na cestu
Odpoledne jsme měli v plánu podívat se na menší zdejší památky a jít pěšky. Až nás to přestane bavit, chtěli jsme se svézt rikšou. Vyrazili jsme tedy, ale nasadili jsme špatný směr (slunko bylo schované za mraky a neměli jsme se čeho chytit). Ocitli jsme se ve změti příšerných malých smrdutých uliček, kde běhaly bosé polonahé děti, psi, prasata a krysy. Bylo to špinavé a smradlavé. Na jednom místě tekla stoka plná svinstva a kolem ní se rochnila prasata. Některá vlezla dovnitř a ryla rypákem v těch hnusech, jedno tam mělo strčenou celou hlavu, že mu ani nebyly vidět oči. Poprvé, co jsem v Indii, se mi doopravdy chtělo zvracet, tak to bylo nechutné. Pochopila jsem, proč muslimové nejedí vepřové, tohle bych taky nejedla.

Jenže: v té změti uliček jsme dokonale zabloudili a fakt jsme nevěděli, kudy kam. Nepřipadalo mi to moc bezpečné a měla jsem velice stísněný pocit, protože kdyby nás někde obstoupila parta výrostků a zaútočila na nás, byl by s námi konec. Foťák jsem ukrývala, Ondra ten svůj ani nevytáhl, a sveřepě jsme kráčeli a tvářili jsme se, že přesně víme, kam jdeme. Zeptat se někoho na cestu nepřicházelo v úvahu, to bychom si jenom naběhli. V téhle čtvrti ani nebyli rikšáci, protože ti vozí turisty, a rozumní turisté do takových končin nejdou. Nakonec jsme spatřili jednoho zaparkovaného, a ten tam byl jen proto, že tam bydlel. Bylo nám celkem jasné, že takhle bychom tam mohli chodit ještě několik hodin. Taky jsme věděli, že nejsme daleko od hotelu, ale opravdu jsme jej nedokázali najít. Rikšák byl naše jediná naděje, a i když si řekl o 80 rupií, dali jsme mu je. Za chvíli nás vyklopil u hotelu a teprve potom jsme si s Ondrou řekli, jak jsme rádi, že jsme z těch příšerných uliček venku.

Potom už jsme se šli jenom podívat, jak daleko je Tádž Mahál a kde jsou pokladny, abychom zítra už šli najisto.

Mezitím začalo pršet. Stavili jsme se v restauraci na časnou večeři (od rána jsme zase přežívali na máslových sušenkách) a potom jsme šli na hotel. Dělali jsme plány na poslední dny, rezervovali si hotely a tak. Ještě jsme vyběhli ven do předprodejní agentury obstarat si jízdenky na vlak, abychom nemuseli jezdit až na nádraží. Pán v agentuře si za to sice vzal tučnou provizi, ale i tak se nám to vyplatilo.

sobota
Vstávali jsme za tmy, abychom při východu slunce byli u brány Tádž Mahálu. Bylo stále zataženo a mlha, ale nepršelo. Zaplatili jsme nekřesťanských 1500 rupií za dvě osoby, odehnali vtíravého průvodce, který nám nabízel svoje služby, a vkročili jsme velkou červenou cihlovou branou do areálu té slavné stavby. Nejprve jsme museli projít bezpečnostním rámem a naše batohy rentgenem jako na letišti.

Tádž Mahál, mlha… a my

Poněkud naivně jsem se domnívala, že tak brzy ráno tam budeme sami, ale kdepak, i v tak brzkou hodinu už tam byly stovky lidí. Od brány se obvykle naskýtá takový ten klasický pohled, který je na všech pohlednicích. Nám se ale nenaskytl, protože byla taková mlha, že Tádž se nám jevil jako nejasný přelud v dálce. Ale i to mělo svou atmosféru. Naštěstí nepršelo.

Pomalu jsme se k němu přibližovali a on se nořil z mlhy. Je to nepochybně krásná stavba, ale ze všech těch fotek ji čověk už tak dobře zná, že trochu chybí ten faktor úžasu. Mně se zdál větší, než jsem si jej představovala, Ondrovi zase připadal menší. Vstoupili jsme dovnitř, bylo tam docela šero a zvenčí tam nešlo žádné světlo (za slunečného dne to asi vypadá jinak). Všechno je z bílého mramoru, krásně vytesávaného a vykládaného polodahokamy, ale i přes tu orientální zdobnost to působí elegantně. Rozhodně jsme nebyli zklamaní.

Potom jsme to ještě chvíli obcházeli zvenku a čekali, jestli přece jenom nevyleze slunko. Nevylezlo. Taky jsme fotili lidi, kteří se fotili před Tádž Mahálem, a to byla docela zábava.

V Agře je ještě jedna památka UNESCO, a sice pevnost. Zahnali jsme všechny neodbytné rikšáky a došli tam pěšky, je to jenom asi jeden a půl kilometru. Pevnost je obrovská, obehnaná zdí dlouhou dva a půl kilometru. Velká část není přístupná veřejnosti, protože jsou tam vojenské objekty, ale i ta menší, kam můžou lidi, je rozlehlá. Je tam několik paláců z bílého mramoru, mezi nimi různá nádvoří a prostranství. Jeden z paláců měl čtvercový půdorys, v tom nejhonosnějším křídle bydlel maharádža a ve třech zbývajících měl harém. Bylo to rozlehlé a nejvíc ze všeho mi to připomínalo kravín z dob socialistického JéZéDé. Je to neuctivé a nactiutrhačné, ale nic jiného mě při pohledu na to nenapadlo.

Po pevnosti jsme zase museli odhánět rikšáky, zašli jsme si pěšky do mešity (byla holá a nic moc) a na bazaar, ten byl docela zajímavý, ale opět špinavý, smrdutý a přelidněný, a prodávají tam samé šmejdy, ještě horší krámy než u nás Vietnamci.

Viděli jsme takové zvláštní místo: ulice se větvila na dvě a měla tvar písmene Y. V tom místě, kde se to všechno spojovalo (nebo rozbíhalo), stál transformátor a u něj jakási svatyně, ale byla to jenom taková malá boudička a v ní nějaké božstvo obalené alobalem, aby se hodně lesklo. Jeden mramorový schůdek, úzký mramorový obrubník, a to bylo všechno. Na tom schůdku seděl mladík, vyráběl jakési posvátné svíčky a lidi se je od něj kupovali. Přistoupili blíž, sundali boty a na ten obrubník vstoupili bosky. Modlili se a kropili se svatou vodou, zapalovali ty svíčky a hrozně to prožívali. Mladík se v jednu chvíli zvedl, popadl jakýsi plechový nástroj, který vypadal jako gong zkřížený s plechovým bubínkem, a několik minut do toho strašně mohutně mlátil dřevěnou paličkou. Potom přestal, sedl si, vyndal z kapsy mobil a začal telefonovat. Nejpodivnější na tom bylo, jak se lidi zouvali před tím mramorem. V bezprostřední blízkosti totiž byl ten jejich obvyklý svinčík sestávající z kravských lejn, zbytků jídla, igelitových sáčků, bláta a kdovíčeho ještě. A oni než by si kolem sebe uklidili, tak mlátí do bubínku a pálí svíčky. Divní lidi.

Pokud si v Agře koupíte jídlo na ulici „do ruky“, dostanete je většinou do misky vyrobené z listů, vypadá takhle:

Připadáte si ekologicky a ušlechtile do chvíle, než uvidíte, co s organickými miskami dělají všichni místní lidi. My jsme s těmi listovými miskami chodili po ulicích a hledali místo, kde bychom je s klidným svědomím mohli odložit. Docílili jsme jediného výsledku: vypadali jsme jako pitomci. Místní lidi nám ukazovali, že misky se prostě odhazují na chodník. Šlo nám to těžko.

V blízkosti bazaaru jsme také zažili podivnou dopravní tlačenici až zácpu. Vznikla na křižovatce dvou ulic a rychle se šířila do všech stran, až nakonec široko daleko stála všechna vozidla i lidi. Nebyla tam žádná auta, tady jich vůbec jezdí dost málo, ale zato spousta motorikšů, cyklistických rikšů, motorek, kol a pěších. Pěšáci měli nejmenší potíže a občas se jim podařilo někam se prosmýkmout a posunout, ale vozidla byla do sebe zaklíněná, jak se řidiči snažili udělat myšku a nevyšlo jim to, a mezitím se za ně nacpal někdo jiný a ze strany další a mezi ně kolo, které ale už neprojelo… v životě jsem nic takového neviděla. Bylo to zábavné, protože jako pěšáci jsme měli velkou výhodu. Nakonec jsme se z toho vypletli a pokračovali dál, ale jak dlouho trvalo, než se zácpa odecpala, to si vůbec netroufám odhadnout.

Vrátili jsme se do hotelu, odpočinuli si na terase, vyfotili si ještě jednou Tádž a šli se ještě projít k řece. Asi nikoho nepřekvapí, že tam nebylo nijak čisto. Bylo to v bezprostřední blízkosti Tádž Mahálu a břeh řeky i samotná řeka vypadaly jako jedno velké smetiště. Ondra tam udělal pár výmluvných fotek.

Vrátili jsme se do hotelu a dali si večeři. Potom už byl čas jet na nádraží, vlak nám měl jet v 20.55 a chtěli jsme tam být o něco dříve. Dorazili jsme tam včas, ale vlak měl zpoždění. Zpočátku jen 30 minut, později to narůstalo, nakonec přijel asi v půl jedenácté.

Naštěstí jsme měli místa na ležení, takže jsme se uložili a docela ryche usnuli.