NP Sequoia

15. den  (210 mil)

Navzdory hlučící silnici a dálnici jsme se vyspali, asi jsme byli dost unavení. Vyrazili jsme docela včasně, dnes jsme měli v plánu vidět sekvoje v NP Sequoia. Projížděli jsme zemědělskou krajinou: vinice, obilné lány, sady pomerančů.

Zastavili jsme na jednom místě, kde měli farmáři prodejní stánek s ovocem. Nakoupili jsme si pomeranče, grepy, pomela a pomerančovou marmeládu. Povídali jsme si taky s paní majitelkou, která předtím žila někde v Idahu a pěstovala brambory, ale potom se přestěhovala do Kalifornie za pomeranči. Petr to komentoval slovy, že si dost polepšila.

Do GPS jsme zadali NP Sequoia, Visitor Centre. Vedla nás stále užšími a užšími stezkami, až jsme nakonec usoudili, že to asi není správně. Nicméně bylo to moc krásné údolí s úzkou prašnou cestou. Když jsme se vraceli, potkali jsme pána v pickupu a ptali se ho na cestu. Smál se, že prý ano, tato cesta skutečně vedla do NP, ale naposledy v roce 1925.

Vraceli jsme se tedy zpátky. Bylo skoro poledne a my jsme ještě nevstoupili do parku. Nakonec asi po sto mílích jsme jej přece jen našli. Blížilo se poledne, zastavili jsme u Visitor Centra a najedli se. Jízda do nitra parku je dlouhá a vedla do kopce a do mraků. Nakonec jsme vystoupali do výšky 3000 metrů. Kolem nás byly sněhové plotny, teplota 4 stupně, hustá mlha – vlastně mrak, ale spatřili jsme první úchvatné sekvoje. Jsou mnohem větší a důstojnější, než jsem si představovala. Díky mlze se jejich vrcholky ztrácejí v nedohlednu.

 

Zaujalo mě a překvapilo, že jsou na omak měkké, jejich kůra je trochu jako srst slona, a opravdu se mi zdálo, že jsou teplé. Zvláštní pocit.

Pohybovali jsme se prakticky v marích a sekvoje z nich vystupovlay jako nějaké vznešené přízraky…

U tunelu vyřezaného v padlém kmeni sekvoje jsem zažila jednu trapnou chvilku: v tom otvoru, kterým tak akorát projede auto, se straaaašne dlouho fotila nějaká mladá dvojice. Nejdřív s autem, potom bez auta, potom jenom ona, potom zase jenom on… Docela dlouho, trpělivě a mlčky jsem vyčkaávala, až opustí prostor. Potom jsem si polohlasem a jen tak pro sebe řekla: No, už byste toho mohli nechat… A oni mi slovensky odpověděli, že něch prepáčim, že už idú…  Že jsem radši nemlčela.

Sekvoje byly opravdu fotogenické, i když se vlastně ani nevešly do záběru:

Původní plán byl, že budete ještě tábořit v nějakém kempu na území parku, ale s ohledem na teploty (nejvyšší denní vystoupily asi na 11 stupňů) a ta to, že všude ještě ležely sněhové plotny, jsme svoje plány rychle přehodnotili.

Našli jsme místo, kde byla wifi, a po poslední noci v tom hnusném motelu už jsem nechtěla ponechat nic náhodě. Během pár minut jsem na webu našla slušný hotel ve Fresnu a udělala jsem rezervaci. Bylo to stejně drahé jako ten hnusný včerejší motel, ale neskonale lepší. Ponaučení: radši si něco najít na booking dopředu, člověk aspoň ví, do čeho jde.

Do Fresna jsme dojeli kolem 18 hodiny, hotel byl opravdu pěkný, s bazénem, cena včetně snídaně. Zašli jsme na večeři do nedaleké mexické restaurace, bylo to dobré a byla toho velká hromada. Večer jsme strávili na pokoji, Oliver se díval na nějaký historický film na National Geographic a pořád žadonil, abychom tlumočili.